Rozhodnutí NS

11 Tdo 190/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/03/2019
Spisová značka:11 Tdo 190/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.190.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Prohlídka jiných prostor
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 190/2019-256


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2019 o dovolání obviněného R. V., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, č. j. 9 To 155/2018-217, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 117/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


I.

Dosavadní průběh řízení

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 2. 2018, č. j. 14 T 117/2017-190, byl obviněný R. V. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za toto jednání mu byl uložen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl jmenovanému uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to tablet CIRRUS, sušeného rostlinného materiálu, krystalické látky a věcí, které sloužily k výrobě psychotropní látky.

Trestná činnost obviněného spočívala v tom, že v období po 5. 12. 2016 do 17. 1. 2017, v bytě domu v P., na ul. V. N., neoprávněně přechovával prekursor – pseudoefedrin hydrochlorid ve formě farmaka Cirrus, v množství 5 581 ks tablet, obsahujících 669,72 g pseudoefedrinu, specifické průmyslové chemikálie a laboratorní příslušenství, typicky sloužící a tvořící kompletní soubor věcí k výrobě metamfetaminu (pervitinu), který je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, v souladu s § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998, o návykových látkách, a dále pro jiného přechovával již dříve vyrobený metamfetamin o celkové hmotnosti 35,887 g s koncentrací 78,4 %, tedy 28,135 g metamfetaminu base, a tohoto jednání se dopustil i přesto, že mu byla známa povaha přechovávaných předmětů a nedisponoval oprávněním jakkoliv nakládat s omamnými a psychotropními látkami.

V podrobnostech popisu skutkového děje, jakož i věcí, které podléhají uloženému trestu propadnutí věci, Nejvyšší soud odkazuje na předmětný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3. Proti tomuto následně obviněný podal řádný opravný prostředek, o kterém Městský soud v Praze rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 21. 6. 2018, pod č. j. 9 To 155/2018-217 tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.

Dovolání obviněného a vyjádření k němu

Posledně uvedené usnesení městského soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, které opřel o odvolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), písm. h), písm. l) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný konstatoval, že v průběhu trestního řízení byly porušeny zásady spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 Listiny, neboť důkazy byly obstarány nezákonnou prohlídkou jiných prostor bez soudního příkazu a bez souhlasu faktického uživatele prostor (garáže) – tedy obviněného, když takový souhlas s prohlídkou udělil vlastník garáže. Soud označil za jádro dokazování skutečnost, zda materiál nalezený v garáži pocházel z bytu užívaného obviněným a tomuto patřil. Přitom majitel garáže uvedl, že přesně neví, jaké věci se z bytu do garáže stěhovaly a není proto možné stanovit, že zajištěné věci měl dříve v držení obviněný. Nebyl též zjištěn předchozí stav garáže, a kdo do ní měl přístup v mezidobí.

Dovolatel brojí proti nesprávným závěrům prezentovaným v bodě 8 odůvodnění napadeného usnesení, kde je nesprávně vyložen pojem „uživatel“. Orgány činné v trestním řízení dle jeho mínění účelově obešly povinnost zajistit soudní příkaz, či jej nahradit souhlasem skutečného uživatele, a nesmyslně „ohnuly“ výklad ustanovení § 83a odst. 3 tr. ř., čímž porušily zásadu spravedlivého procesu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a buď přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, nebo sám obviněného zprostil pro uvedený skutek.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, a to následujícím způsobem. Námitky uvedené obviněným a vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces v důsledku užití nezákonně opatřených důkazů dle jeho přesvědčení neodpovídají uplatněnému hmotněprávnímu důvodu dovolání. Obviněný tuto argumentaci ostatně uplatnil již v odvolacím řízení a Městský soud v Praze jí věnoval adekvátní pozornost. Bylo zdůrazněno, že obviněnému nesvědčil žádný užívací titul ke garáži, která nebyla součástí či příslušenstvím bytu. Byla v držení pouze svědka P. V. a obviněný proto nebyl osobou oprávněnou udělit souhlas s provedením její prohlídky. Námitka obviněného tedy postrádá jakýkoliv právní podklad a je pouze účelovou snahou dodatečně zpochybnit zákonnost zajištění věcných důkazů.

Pokud se týká dalších dovolacích důvodů, pak v případě § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyla žádná, byť vzdálená, námitka uplatněna a také důvodnost dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. není dána, když úspěšnost by bylo možno konstatovat jen v případě, pokud by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, který by zatěžoval řízení před soudem prvního stupně, což ovšem není případ tohoto trestního řízení. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání.

III.
Přípustnost a důvodnost dovolání

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), písm. h), písm. l) tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Již na tomto místě však lze konstatovat, že o takovouto situaci se v posuzované věci nejedná.

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.

Další z uplatněných dovolacích důvodů směřuje k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a tedy uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody). Je třeba doplnit, že pod daný dovolací důvod není možno podřadit pouhou námitku nepřiměřenosti trestu, ať již by tento byl vnímán jako nepřiměřeně přísný či naopak mírný, nejedná-li se o situace, kdy dojde k uložení nepřípustného druhu trestu anebo překročení jeho příslušné trestní sazby.

Třetím důvodem dovolání, jenž byl uplatněn obviněným podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Při promítnutí výše uvedeného lze tedy konstatovat následující. Obviněný ve svém dovolání de facto prezentuje jedinou konkrétní námitku, která směřuje do otázky zákonnosti zajištění důkazů v podobě věcí sloužících k výrobě metamfetaminu, které přechovával v jím užívaném bytě, a jež následně byly při vyklizení domu majitelem uloženy v garáži. Tuto námitku pak obviněný adresoval již soudu druhého stupně ve svém odvolání a Městský soud v Praze jí věnoval pozornost v odůvodnění svého usnesení (bod 8). Rovněž nalézací soud danou problematiku zohlednil ve svém rozhodnutí, a to v bodě 8 odůvodnění jeho rozsudku. Nutno konstatovat, že argumentace obviněného nenapadá žádným způsobem nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jak to vyžaduje dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci ji obviněný užil, ale daným způsobem jmenovaný brojí proti nesprávnému procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení a na jeho základě odvozenému hodnocení důkazů. Takovýto postup však v rámci podaného dovolání není přiléhavý.

Ostatně ani sama námitka z hlediska porušení práva na spravedlivý proces, jak na něj upozorňuje obviněný, není opodstatněná. Oba soudy shodně uvedly, že garáž, v níž byly věci užívané obviněným uloženy do doby, než si pro ně přišel, resp. než o zpřístupnění garáže požádali příslušníci Policie ČR, byla bez jakýchkoliv pohybností ve vlastnictví svědka P. V., který věci do garáže přestěhoval se svým bratrem dne 17. 1. 2017. Jak vyplynulo z výpovědi posledně jmenovaného, jakož i z výpovědi samotného obviněného a v neposlední řadě z nájemní smlouvy, předmětem nájmu mezi V. na jedné straně a K. K. a R. V. na straně druhé byl pouze byt č. 1 v 1. patře domu na ul. V. N., bez jakéhokoliv vztahu k dotčené garáži. Na obviněného proto nelze, ať již na základě jakéhokoliv výslovného smluvního ujednání, či byť jen konkludentního jednání kterékoliv ze stran, pohlížet jako na osobu uživatele, který je oprávněn poskytnout policejnímu orgánu souhlas k postupu podle § 83a tr. ř. Tím byl za dané situace toliko vlastník nemovitosti V., který tak také výslovně učinil.

Obviněnému lze částečně přisvědčit, že v rámci trestního spisu absentuje splnění oznamovací povinnosti policejního orgánu stanovené v § 83a odst. 3 tr. ř., kterou má po provedení prohlídky jiných prostor a pozemků vůči státnímu zástupci. Je otázkou, zda požadované vyrozumění nebylo učiněno vůbec, anebo o tomto chybí toliko záznam, popř. se tento nachází např. pouze v dozorovém spise příslušného státního zástupce a nebyl učiněn součástí trestního spisu. Tuto otázku však Nejvyšší soud nehodnotí z hlediska dovolacího řízení jako významnou, již s ohledem na skutečnost, že vlastní forma vyrozumění není zákonem predikována a postačovala by tak např. jen telefonická či jiná ústní forma. Přesto, i pokud by vyrozumění nebylo ze strany policejního orgánu učiněno, nebylo by namístě tuto skutečnost hodnotit jako okolnost způsobující neplatnost provedené prohlídky a znemožňující její výsledky použít jako důkaz v trestním řízení. Vyrozumění ve smyslu § 83a odst. 3 věta druhá tr. ř. je třeba vnímat pouze jako informaci, kterou ex post podává policejní orgán, který provedl prohlídku jiných prostor a pozemků příslušnému předsedovi senátu nebo státnímu zástupci, a jež slouží posledně uvedeným subjektům v rámci jejich dozorové činnosti. Fakt, že tyto se s danou informací neseznámí bezodkladně, jak vyžaduje zákon, ale až s určitým časovým rozestupem, nemůže mít vliv na zákonnost provedeného úkonu. Ta je bezezbytku zachována již kumulativním splněním zákonných podmínek v podobě předmětu prohlídky, jímž jsou jiné prostory či pozemky a souhlasným písemným prohlášením uživatele, které předá policejnímu orgánu. Na základě takového postupu pak není možné dovodit narušení ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, a čl. 12 odst. 2 Listiny.

Obhajobu obviněného, který namítá, že daným postupem vyvstává hrozba obcházení provedení domovních prohlídek, které vyžadují ke své realizaci splnění přísnějších podmínek, policejním orgánem, považuje Nejvyšší soud za neopodstatněnou. V daném případě je nutno vycházet z konkrétních okolností případu. K vyklizení pronajatého bytu došlo ze strany jeho vlastníka za situace, kdy nabyl oprávněné obavy, že ze strany nájemců dochází k ničení zařízení bytu, potažmo je v něm páchána trestná činnost. K tomu lze poukázat na vyjádření o stížnostech ostatních obyvatel bytového domu na podivný chemický zápach v nočních hodinách, který je typický pro výrobu omamných a psychotropních látek, jakož i jeho výpověď o poničení kuchyňské linky a plovoucí podlahy propálením. V návaznosti na to byly věci obviněného a svědkyně K. K. vystěhovány do uzamykatelné garáže. S ohledem na časovou návaznost její prohlídky a vyzvednutí věcí nebyly namístě pochybnosti, že věci zde se nacházející patří právě R. V. Ostatně skutečnost, že předměty sloužící k výrobě psychotropní látky, popř. látka sama, které byly policií zajištěny, náleží jmenovanému, je podporována faktem, že jak obviněný, tak jeho přítelkyně byli konzumenty drog a R. V. již byl v minulosti pro obdobnou trestnou činnost opakovaně postižen (naposledy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 2 T 123/2016 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 67 To 127/2017, jímž byl uznán vinným přečinem podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku).

Lze proto s poukazem na všechny výše rozvedené skutečnosti uzavřít, že oba nižší soudy učinily taková skutková zjištění, která objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného v rozsahu odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu. Obviněný sice podřadil svému dovolání rovněž zákonný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však dále nikterak nerozvedl. Je tak možno stručně doplnit, že zejména uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let byl stanoven zcela v mantinelech zákonné trestní sazby a jeho délku stanovenou při spodní hranici zákonné trestní sazby, jež činí 2 až 10 let, rozhodně nelze považovat za jakkoliv nepřiměřeně přísnou, ba spíše naopak. Rovněž uložený trest propadnutí věci splňuje zákonné podmínky § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí soudů pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti, ale jím prezentované námitky směřují výhradně do procesního postupu orgánů činných v trestním řízení a hodnocení důkazů, jimi zajištěných.

Dále je třeba připomenout, že obviněný ve svém dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný ve svém dovolání nikterak nespecifikuje, kterou z uvedených variant dovolacího důvodu má na mysli. K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek zamítl nebo odmítl. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané věci se však o takový případ nejedná. Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu, Nejvyšší soud poukazuje na své závěry k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro něž je zřejmé, že ani v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku, nebyl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

IV.
Závěrečné shrnutí

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. 4. 2019


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu

Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.