Rozhodnutí NS

28 Cdo 2141/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/17/2019
Spisová značka:28 Cdo 2141/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2141.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Vlastnictví
Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 29 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 39 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2141/2019-220


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Jedlí, se sídlem Jedlí 29, identifikační číslo osoby: 43961533, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) J. U., narozenému XY, bytem XY, 2) B. U., narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Steidlem, advokátem se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 965/2, 3) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 210/2015, o dovoláních žalovaných 1) a 2) a žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. února 2019, č. j. 69 Co 159/2017-192, t a k t o :



Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. února 2019, č. j. 69 Co 159/2017-192, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu
v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2016, č. j. 17 C 210/2015-109, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. XY – orná půda, zapsaného pro katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, a pozemku parc. č. XY – orná půda, zapsaném pro katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY – dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“ (výrok I.). Dále žalovaným 1) až 3) uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 27.966,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Stanislava Hykyše, advokáta (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Římskokatolická fara v Jedlí byla vlastníkem pozemků – dle PK č. XY a č. XY – zapsaných pro katastrální území XY v pozemkové knize v knihovní vložce č. 29. Oba pozemky byly výměrem Okresního národního výboru v Zábřehu ze dne 8. 4. 1949, zn. 611-6/4-1949, ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948, o nové pozemkové reformě, jímž byl opraven výměr Okresního národního výboru v Zábřehu ze dne 2. 3. 1949, zn. 611-22/2-1949, státem vykoupeny. Pozemky byly odepsány z knihovní vložky č. 29 pozemkové knihy a přídělovou listinou Ministerstva zemědělství ze dne 25. 11. 1949 bylo do pozemkové knihy vloženo vlastnické právo pro Československý stát – Státní statek Postřelmov a později pro Československý stát – Okresní národní výbor v Šumperku. Z pozemku dle PK č. XY byl vytvořen pozemek parc. č. XY, orná půda, o výměře 9.618 m2 a z pozemku dle PK č. XY vznikl pozemek parc. č. XY, orná půda, o výměře 3.870 m2. Ke dni 12. 1. 2012 bylo v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY pro oba pozemky vyznačeno vlastnické právo ve prospěch České republiky. Rozhodnutím arcibiskupa olomouckého ze dne 27. 1. 2002 došlo ke sloučení církevních právnických osob, a to Římskokatolické fary v Jedlí a Římskokatolického kostela v Jedlí s církevní právnickou osobou Římskokatolická farnost v Jedlí č. p. 29, identifikační číslo osoby: 43961533. Pozemkový fond České republiky jako prodávající a žalovaný 1) jako kupující uzavřeli dne 2. 1. 2012 kupní smlouvu, na jejímž základě bylo na žalovaného 1) převedeno vlastnické právo, mimo jiných, i k pozemku parc. č. XY. Právní účinky vkladu vlastnického práva podle označené smlouvy nastaly ke dni 9. 2. 2012. Pozemkový fond České republiky jako prodávající a žalovaní 1) a 2) jako kupující uzavřeli dne 5. 12. 2011 kupní smlouvu, podle které žalovaní 1) a 2) nabyli do společného jmění manželů pozemek parc. č. XY. Právní účinky vkladu práva společného jmění manželů podle označené smlouvy nastaly rovněž ke dni 9. 2. 2012. K uzavření obou označených kupních smluv došlo poté, kdy Pozemkový fond České republiky na základě sdělení Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, ze dne 17. 5. 2011 zjistil, že předmětné pozemky nejsou historickým církevním majetkem. Obě kupní smlouvy obsahují prohlášení prodávajícího, že v souladu s ustanovením § 2 zákona č. 95/1999 Sb. prověřil převoditelnost pozemků, že pozemky nejsou vyloučeny z převodu podle citovaného ustanovení a že kupující jsou srozuměni s tím, že nepravdivost tvrzení obsažených v prohlášení prodávajícího má za následek neplatnost smlouvy od samého počátku.

V rovině právního posouzení věci soud prvního stupně konstatuje, že žalobkyně je v projednávané věci aktivně legitimována k podání určovací žaloby podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jakožto právní nástupkyně Římskokatolické fary v Jedlí a Římskokatolického kostela v Jedlí. Pasivní legitimace žalovaných plyne ze skutečnosti, že tito uzavřeli smlouvu o převodu předmětných pozemků v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon o půdě“). Byť by byli žalovaní 1) a 2) při uzavření kupní smlouvy v dobré víře, že převodu předmětných pozemků nebrání žádná zákonná překážka, podle soudu prvního stupně je nutno upřednostnit ochranu vlastnického práva původního vlastníka (potažmo žalobkyně) a žaloba na určení vlastnického práva (k jehož přechodu na základě neplatných kupních smluv dojít nemohlo) je proto důvodná.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 2. 2019, č. j. 69 Co 159/2017-192, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) nemají účastníci řízení právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení a žalovaná 3) je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 27.996,- Kč k rukám Mgr. Stanislava Hykyše, advokáta (výrok II.). Dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a žalované 3) uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 21.874,- Kč k rukám Mgr. Stanislava Hykyše, advokáta (výrok III.).

Odvolací soud rozhodoval po kasaci svého předchozího rozsudku ze dne 25. 5. 2017, č. j. 69 Co 159/2017-145, jímž žalobě pro dobrou víru žalovaných při uzavírání kupních smluv týkajících se předmětných pozemků nevyhověl, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017 (tento rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou dány okolnosti mimořádné povahy, které by obzvlášť intenzivně působily ve prospěch poskytnutí právní ochrany žalovaným 1) a 2), jelikož výměra předmětných pozemků činí v součtu 13.488 m2, což představuje plochu necelého 1,5 ha, a tedy vzhledem k celkové ploše 130 ha pozemků, na kterých žalovaní 1) a 2) hospodaří, jde o zanedbatelnou část. Za významné považoval rovněž prohlášení žalobkyně, jež deklarovala svoji připravenost žalovaným 1) a 2) předmětné pozemky pronajmout (propachtovat), pročež by žalovaní 1) a 2) mohli nárokované pozemky kontinuálně zemědělsky využívat, a proto žalovaným 1) a 2) jakožto dobrověrným nabyvatelům předmětných pozemků neposkytl ochranu před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci jejího historického majetku.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaní 1) a 2) dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřují v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, a nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) při řešení otázky okolností mimořádné povahy, při jejichž existenci je třeba upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku. Domnívají se, že odvolací soud nezhodnotil veškeré okolnosti podstatné pro posouzení existence okolností mimořádné povahy, neboť se v rámci svého rozhodnutí zaměřil převážně na výměru předmětných pozemků, aniž by zohlednil způsob využití těchto pozemků a jejich význam pro hospodaření dovolatelů či charakter zemědělské činnosti dovolatelů. Pozastavují se též nad míněním odvolacího soudu o významu prohlášení žalobkyně o možném propachtování předmětných pozemků žalovaným 1) a 2), jež dle názoru dovolatelů značí, že pozbytí předmětných pozemků bez jakékoli náhrady by v úvahách odvolacího soudu mohlo být podstatným zásahem do postavení dovolatelů, pročež poukazují na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Dále napadají procesní postup odvolacího soudu, neboť žalovaní 1) a 2) nebyli poučeni o tom, že jejich tvrzení rozhodných skutečností není dostatečné. Rovněž namítají, že okolnostmi mimořádného významu se soud prvního stupně nezabýval, a tudíž o nich bylo rozhodováno pouze před odvolacím soudem, tedy v jednom stupni soudní soustavy. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. a II. napadla dovoláním také žalovaná 3). Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. odůvodňuje odklonem odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a existencí otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené. Podle přesvědčení dovolatelky se odvolací soud napadeným rozhodnutím zpronevěřil závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, jelikož nepřihlédl ke všem aspektům, jež by mohly svědčit o mimořádnosti nastalé situace [jde zejména o polohu a charakter předmětných pozemků, jejich význam pro žalované 1) a 2) a o vztah nabyvatelů k těmto pozemkům]; výměra je totiž pouze jedním z kritérií, které je nutno zkoumat. Dále klade otázku, dovolacím soudem dle názoru žalované 3) neřešenou, nakolik je výměra pozemků podstatná při právním hodnocení újmy, kterou pozbytím pozemku utrpí samostatně hospodařící rolník, v porovnání s újmou, která vznikne církevní právnické osobě – restituentovi. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 2. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů [§ 241 odst. 1 o. s. ř., respektive § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných 1) a 2) a žalované 3) přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaných 1) a 2), jakož i dovolání žalované 3), je z hlediska důvodu přípustnosti dovolání, spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, přípustné pro posuzování otázky hmotného práva, a to zhodnocení důsledků porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě kupními smlouvami, jimiž byly převedeny předmětné pozemky.

Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.

V souvislosti s posuzováním platnosti převodů majetku uskutečněných v rozporu s ustanovením § 29 zákona o půdě je předně třeba připomenout, že smysl citovaného ustanovení bylo namístě spatřovat především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srovnej zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, či nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, či ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015). Naplnění uvedeného účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (viz např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014).

Byť se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného ustanovením § 29 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10), dovodil Nejvyšší soud v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam dotčeného ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (srovnej opět především nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38), že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími ustanovení § 29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly věci náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, jež obstálo i v rovině ústavněprávního přezkumu, když ústavní stížnost vůči němu směřující byla zamítnuta nálezem ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016, či jeho rozsudek ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Mohlo by přitom jít např. o situaci, v níž by nezákonně převedené nemovitosti měly pro potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, již by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře dobrověrného nabyvatele. Mimořádné (výjimečné) okolnosti případu, na jejichž základě lze upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku, se mohou vztahovat též kupř. k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, velikosti pozemku a jeho tvaru, dopadu pozbytí majetku do jeho poměrů či do poměrů členů jeho rodiny, nebo k možnosti dalšího podnikání v zemědělství, případně i k původnímu pozbytí majetku církví (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18).

Odvolací soud se uvedenými judikatorními závěry Ústavního a Nejvyššího soudu důsledně neřídil, když své rozhodnutí založil bez dalšího na úvaze, že výměra předmětných pozemků ve svém součtu představuje zanedbatelnou část vůči celkové výměře žalovanými 1) a 2) obhospodařované plochy. Ve světle výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (od níž není důvodu se odchylovat ani v posuzovaném případě) se přitom dostatečně nezabýval tím, zda se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu jsou zde dány skutečnosti vskutku mimořádné povahy, které by obzvlášť intenzivně působily ve prospěch poskytnutí právní ochrany žalovaným 1) a 2), na něž byly předmětné pozemky převedeny v rozporu s ustanovením § 29 zákona o půdě [zejména nevážil okolnosti spojené s osobami nabyvatelů, jejich vztahem k nabytému majetku, předchozí délkou užívání, tvarem pozemků a způsobem jejich obhospodařování žalovanými 1) a 2) či dopadem pozbytí majetku na situaci nabyvatelů, popř. členů jejich rodiny]. Podstatně menší výměra sporných pozemků oproti celkové výměře ostatních žalovanými 1) a 2) obhospodařovaných pozemků, by pak k úvaze, že právní ochrana musí být poskytnuta žalovaným 1) a 2), coby dobrověrným nabyvatelům, mohla vést jen ve spojení s jednoznačným závěrem o tom, že by sporné pozemky pro žalobkyni, jakožto potenciální oprávněnou osobu, měly zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, již by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře dobrověrných nabyvatelů. Z hlediska budoucích úvah o důvodech poskytnutí, resp. odepření právní ochrany, té které z procesních stran by přitom neměla být opomíjena ani skutečnost, že právní vztahy mezi žalovanými, založené kupními smlouvami uzavřenými v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě, lze vypořádat v souladu se zásadami, jimiž se řídí vypořádání bezdůvodného obohacení. Stejně tak nelze pustit ze zřetele, že zákonodárcem přijatá koncepce a funkce finanční náhrady dle ustanovení § 15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb. žalobkyni, coby oprávněné osobě, znemožňuje, aby se pro případ, kdy by jí majetek převedený v rozporu s ustanovením § 29 zákona o půdě z důvodu právní ochrany nabyvatelů nebyl vydán, domáhala vůči státu za takto nevydaný majetek individuální, ať již naturální či peněžité, náhrady.

Vzhledem k výše uvedenému se právní posouzení věci odvolacím soudem
(jde-li o zhodnocení důsledků porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě kupními smlouvami, jimiž byly převáděny předmětné pozemky) jeví být předčasným, a tudíž nesprávným.


Naopak přípustnost dovolání nezakládá kritika žalovaných 1) a 2) týkající se vyjádřené ochoty žalobkyně předmětné pozemky žalovaným 1) a 2) propachtovat, jelikož za obligatorní náležitost dovolání je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. nutno považovat požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pakliže žalovaní 1) a 2) v souvislosti s odvolacím soudem naznačenou úvahou o možném propachtování předmětných pozemků upozorňují na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, nelze jim přisvědčit, protože i pokud by rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné tehdy, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vytýkají-li pak žalovaní 1) a 2) odvolacímu soudu nekorektní aplikaci ustanovení § 118a o. s. ř., potažmo porušení dvojinstančnosti soudního řízení, vystihují tak případ vady řízení, jíž ovšem řízení netrpí. Pro poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. zde zjevně nebylo místa, neboť již v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, byly příkladmým výčtem vymezeny mimořádné (výjimečné) okolnosti způsobilé odůvodnit upřednostnění ochrany vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku, přičemž z něj bylo také patrné, že závěry zrušeného rozsudku odvolacího soudu byly právě, pokud jde o existenci těchto mimořádných okolností a jejich posouzení z hlediska případného upřednostnění práv dobrověrných nabyvatelů, nedostatečné. Navíc platí, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a rovněž ani ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012). Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i judikatura Ústavního soudu (tento právní názor je uveden například v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01), jakož i rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (srovnej např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int).

Pro úplnost dovolací soud dodává, že mu nepřísluší poskytnout obecné, izolované řešení povšechně formulované otázky předestřené v dovolání žalované 3), a to otázky, nakolik je podstatná výměra pozemků při právním hodnocení újmy, kterou pozbytím pozemku utrpí samostatně hospodařící rolník, v porovnání s újmou, která vznikne církevní právnické osobě coby restituentovi. Řešení předložené otázky totiž vždy vyžaduje zhodnocení konkrétních okolností každého případu, které nelze objektivizovat (zobecnit). S ohledem na různá specifika, vztahující se především k jednotlivým nemovitostem a jejich nabyvatelům, nelze univerzálně určit velikost výměry pozemku, jež by byla rozhodná pro dovolatelkou požadované právní posouzení. Vymezenou otázku lze proto vyložit pouze v kontextu konkrétního případu.

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 7. 2019


JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu