Rozhodnutí NS

25 Cdo 2554/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:25 Cdo 2554/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2554.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Zavinění
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 441 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 2554/2018-167

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: H. D., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Martinou Čejkovou, advokátkou se sídlem Václavské náměstí 828/23, Praha 1, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, o 78.177 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 274/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, č. j. 51 Co 470, 471/2017-143, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 7. 8. 2017, č. j. 24 C 274/2015-125, ve spojení s usnesením ze dne 25. 8. 2017, č. j. 24 C 274/2015-116, zamítl žalobu o zaplacení 78.177 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 31. 5. 2013 došlo na vyznačeném přechodu pro chodce v ulici Evropská v Praze 6 k dopravní nehodě, při níž byla zraněna žalobkyně, která vstoupila na signál „Stůj!“ zpoza nákladního vozidla stojícího v pravém jízdním pruhu do vozovky, kde ji v souběžném levém jízdním pruhu srazil osobní automobil, pojištěný za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované. Soud dospěl k závěru, že žaloba o náhradu za ztížení společenského uplatnění, bolestného, za ztrátu výdělku po dobu pracovní neschopnosti, nákladů spojených s léčením a dalších v souvislosti se vzniklou újmou na zdraví vynaložených nákladů, není důvodná, neboť to byla sama žalobkyně, která si počínala značně neopatrně. Jestliže by do vozovky vstoupila na světelný signál „Volno“, měla by dostatek času ji přejít, kromě toho za chůze telefonovala a ani se nahlédnutím za stojící kamion nepřesvědčila, zda je levý jízdní pruh volný. Řidič automobilu, který poškozenou srazil, jel dovolenou rychlostí, a protože ji mohl zahlédnout až v poslední chvíli, nemohl již střetu zabránit.

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 51 Co 470, 471/2017-143, rozsudek i usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a vyvodil ze zjištěného skutkového stavu odpovídající právní závěry. Shodně dovodil, že na straně řidiče nedošlo k žádnému porušení povinnosti dané pravidly silničního provozu, jestliže jel povolenou rychlostí a nebyl pod vlivem alkoholu, a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel provozu jinými jeho účastníky a přizpůsobil tomu své počínání, jestliže žalobkyně vozovku přecházela na signál „Stůj!“. S ohledem na to uzavřel, že škoda byla způsobena výlučně zaviněním poškozené (§ 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodňovala ve smyslu § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení spočívá v závěru o jejím výlučném zavinění vzniku škody a nedostatečném zkoumání míry zavinění řidiče vozidla. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 290/2012, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3305/2011, a ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 43/2002, dovolatelka uvedla, že rozhodující je posouzení, nakolik se na škodlivém následku podílely jednotlivé příčiny na obou stranách, a z hlediska porušení právní povinnosti škůdce a poškozeného je podstatné zejména to, o jak významné povinnosti šlo, jak závažné bylo jejich porušení a jaký vliv mělo na vznik škody. Namítala, že otázka zavinění chodkyně a vyloučení odpovědnosti řidiče byla soudem nedůvodně zúžena pouze na údajné vstoupení žalobkyně na přechod v době, kdy již svítil červený světelný signál, přičemž odvolací soud se dostatečně nezabýval možným zaviněním řidiče a jeho povinnostmi podle zákona č. 361/2000 Sb. V této souvislosti také namítala, že z provedených důkazů naopak vyplývá, že vůbec není jisté, na jaký světelný signál vstoupila do vozovky, a setrvala na svém tvrzení, že při přecházení netelefonovala, takže soud dospěl ke svým právním závěrům na základě nesprávných skutkových zjištění. Nesouhlasila ani s tím, že pouze u žalobkyně byla hodnocena nedostatečná obezřetnost, ačkoli bylo zjištěno, že řidič škodícího vozidla jel bezohledně a neopatrně, takže střetu mohl zabránit, kdyby svou rychlost přizpůsobil dopravní situaci. Své 50 % zavinění na dané dopravní nehodě zohlednila již při podání žaloby. Navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, případně aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že odvolání žalobkyně vyhoví.

Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky míry zavinění poškozené neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť nejsou splněny zákonné podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené. Dovolatelka odvíjí svou argumentaci v dovolání od tvrzení, že při přecházení vozovky netelefonovala a že nebylo zjištěno, že by na přechod vstoupila poté, co se rozsvítilo červené světlo na světelném signalizačním zařízení pro chodce. Na základě toho také dovozuje, že to byl řidič vozidla, který porušil povinnosti vyplývající ze zákona č. 361/2000 Sb., zejména že kdyby nejednal neobezřetně, mohl střetu zabránit. Na základě jí interpretovaných skutkových okolností, odlišných od zjištění soudů obou stupňů, pak dovozuje spoluzavinění vzniku škody na zdraví řidičem vozidla v rozsahu 50 %.

Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl v řízení před soudy obou stupňů zjištěn, a jeho správnost není oprávněn přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dovolatelka přecházela komunikaci sice na přechodu pro chodce, nicméně se ji snažila přejít v době, kdy na světelném signalizačním zařízení určeném pro chodce v jejím směru již svítilo červené signální světlo. Na rozdíl od úrazového děje v dovolatelkou citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu se v jejím případě nejednalo ani o přecházení komunikace bez vyznačeného přechodu ani o přechod bez světelného signalizačního zařízení, kdy chodec má na přechodu přednost a projíždějící řidič má povinnost sledovat své okolí mnohem pečlivěji a svou jízdu přizpůsobit situaci například v případě zvýšeného pohybu chodců poblíž komunikace, kdy lze očekávat, že chodci mohou vstoupit do vozovky, ačkoli ani zde nelze po řidiči motorového vozidla vyžadovat, aby předvídal všechna možná porušení povinností, kterých se mohou okolo se nacházející chodci dopustit. V případě světelně řízené křižovatky je však situace zásadně odlišná v tom, že světelné signalizační zařízení jak pro chodce, tak pro další účastníky silničního provozu dává jasný signál chodcům i vozidlům, kdy mohou jít či jet a kdy mají povinnost zastavit. Dovolatelka tento signál pro chodce ignorovala a nelze klást řidiči k tíži, že neočekával, že žalobkyně jako chodkyně nebude respektovat zákaz vstupu do vozovky v době rozsvíceného červeného signálního světla určeného pro chodce. Takové počínání chodkyně představuje plné způsobení si újmy i ve vztahu k objektivní odpovědnosti provozovatele za škodu způsobenou zvláštní povahou dopravního prostředku podle § 427 obč. zák. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2800/2007 uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 8347, dále jen „Soubor“).

Právní názor odvolacího soudu o výlučném způsobení škody žalobkyní jako poškozenou (§ 441 obč. zák.) se v daném případě neodchyluje od řešení této otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve skutkově srovnatelných případech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, uveřejněný pod C 10425 Souboru, usnesení téhož soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1127/2007, uveřejněné pod C 5808 Souboru, usnesení ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1787/2018). Rozhodnutí, na něž poukazuje dovolatelka, se týkají odpovědnosti v odlišných skutkových situacích (přejetí chodce ležícího na silnici, přecházení vozovky mimo přechod pro chodce, odpovědnost chodce za poškození vozidla při střetu) a s projednávanou věcí srovnatelné nejsou.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, nesprávné právní posouzení věci dovolatelka staví v zásadě pouze na tvrzeních rozdílných od zjištěného skutkového stavu (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. proto nejsou splněny a Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 1. 2019


JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu