Rozhodnutí NS

22 Cdo 6010/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/21/2017
Spisová značka:22 Cdo 6010/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.6010.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Držba
Dokazování
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
§ 143 a 145odst. 1 předpisu č. 141/1950Sb.
§ 297 předpisu č. OZ/1811Sb.
§ 120 odst. 1 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. c)) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 6010/2016



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem v Mikulůvce 141, proti žalovaným 1) A. M. a 2) M. M., zastoupeným JUDr. Lubomírem Plesníkem, LL.M., advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Zašovská 75, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí pod sp. zn. 16 C 46/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2015, č. j. 11 Co 671/2014-502, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2012, č. j. 16 C 46/2011-210, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. st. 172/5 a pozemku parc. č. st. 552, které se nacházejí v k. ú. K.-N. M. a obci K., tak jak jsou pozemky vyznačeny v geometrickém plánu č. 516-7/2012 ze dne 20. 7. 2012, který je nedílnou součástí rozsudku (odstavec I.), zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí části pozemku parc. č. st. 172/1 a části pozemku parc. č. st.. 85/2, nacházejících se v k. ú. K. – N. M., obci K., a to v rozsahu, v jakém na tyto pozemky přesahuje střecha rodinného domu stojícího na pozemku parc. č. st. 172/2, tak jak je přesah vyznačen na měřickém náčrtu ze dne 31. 7. 2012, který je nedílnou součástí rozsudku (odstavec II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (odstavce III. - VI.). Usnesením ze dne 21. 9. 2012, č. j. 16 C 46/2011-217, uložil žalovaným zaplatit soudní poplatek 1 200 Kč.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 11 Co 671/2014-502, odvolání žalobkyně proti odstavci I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), v odstavci II., III., IV. a VI. a ve výroku o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), změnil v odstavci V. (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Výslovně uvedla, že napadá rozsudek ve výrocích I., II. a IV. Dovolání považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, a to
a) zda odvolací soud může podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnout odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, který je sice formálně vyhovující, ale je založen na geometrickém plánu z 20. 12. 2012, který způsobil újmu na právech žalobkyně, neboť nezachycuje, na jakých částech pozemků je její dům č. p. 348 postaven (nezahrnuje veškeré obvodové zdivo).
b) zda ve věci předmětného návrhu žalobkyně na „vypracování revizního znaleckého posudku a revizního geometrického plánu k již existujícímu znaleckému posudku a geometrickému plánu neodůvodňovaly nesrovnalosti uváděné žalobkyní nařízení vypracování takového revizního znaleckého posudku a revizního geometrického plánu soudem.“
c) zda části pozemků, na které od roku 1928, resp. 1948, kdy proběhla rekonstrukce domu, přesahovaly střecha a okapy domu, mohly být způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva vlastníkem domu. Odvolací soud řešil nesprávně otázku vlastnické hranice pozemku parc. 172/1, resp. zda části pozemků žalovaných, na které přesahovala střecha a okapy domu, byly v držení žalobkyně (jejích právních předchůdkyň). Poukazuje na výnos ministerstva financí ze dne 30. 6. 1939, který sice v § 116 odst. 1 stanovil, že tvarem budov se rozumí jejich půdorys, tj. obrazec tvořený průsečíky hran zdiva se zemským povrchem, ale § 116 odst. 2 stanovil, že okap se zaměří a v měřičském operátu zobrazí jen tehdy, tvoří-li držebnostní hranici.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatelka neuvádí žádný z důvodů přípustnosti zde uvedených; tvrdí, že některé otázky rozhodl soud v rozporu s platným právem, to však důvodem přípustnosti samo o sobě není; nesprávné právní posouzení věci je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zákonným dovolacím důvodem, nikoliv předpokladem přípustnosti dovolání. Pokud tvrdí, že některé otázky by měly být vyřešeny jinak, je třeba uvést, že tento dovolací důvod míří jen na otázky již dovolacím soudem vyřešené, které by však měly být vyřešeny jinak (tímto důvodem přípustnosti uplatňuje dovolatel polemiku s právním názorem dovolacího soudu, nikoliv soudu odvolacího).

Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).

Skutečnost, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje údaj o tom, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, postačí k odmítnutí dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, popř. ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, které obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013). Přesto se dovolací soud zabýval obsahem dovolání, ovšem ani z něj nelze důvody pro jeho přípustnost dovodit; některé dovolací námitky nenaplňují podstatu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jiné zpochybňují právní názory odvolacího soudu, které jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

K dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu – bod a) uvedený shora:

Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odvolání proti odstavci I. rozsudku soudu I. stupně odmítnuto jako nepřípustné, podané osobou, která k jeho podání není oprávněna podle § 218 písm. b) o. s. ř., je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť jde o usnesení, proti kterému je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 972/2005, uveřejněné pod č. 2/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sen. zn. 29 NSČR 156/2016). Nejvyšší soud proto dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Jen na okraj a nad rámec dovolacího přezkumu se k dovolacím námitkám pod bodem a) uvádí: Ustanovení § 164 2 o. s. ř. je specifickým nástrojem sloužícím za vymezených podmínek k opravě odůvodnění rozhodnutí, neboť odvolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 202 odst. 3 o. s. ř.). Srov. k tomu již stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 1964, sp. zn. Cpj 143/64, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str. 335-336, či stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 2. 9. 1975, sp. zn. Cpj 4/75, uveřejněné pod číslem 19/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSSR, v literatuře k tomu pak např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1123-1125; z četné judikatury nejnověji usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.5. května 2016, sen. zn. 29 NSCR 110/2016. Proto je právní názor odvolacího soudu, že účastník, kterému bylo výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně vyhověno, není legitimován k podání odvolání, a může se jen domáhat opravy odůvodnění, v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

K otázce, zda přesah střechy domu nad sousední pozemek zakládá držbu vlastnického práva části sousedního pozemku:

Dovolatelka klade otázku, zda části pozemků, na které od roku 1928, resp. 1948, kdy proběhla rekonstrukce domu, přesahovaly střecha a okapy domu, mohly být způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva vlastníkem domu. Na to lze odpovědět kladně s tím, že takovou otázku řeší např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2000, ve kterém se uvádí: „Způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva je i pozemek, který je částí parcely“. Šlo tedy o způsobilý předmět vydržení i způsobilý subjekt (subjekt vlastnického práva je způsobilý nabývat vlastnické právo vydržením). S přihlédnutím k tomu, že odvolací soud neopřel své rozhodnutí o nezpůsobilost předmětu či subjektu vydržení, takže řešení této otázky nemá na správnost rozhodnutí vliv, bylo by možno již na tomto místě konstatovat, že dovolání není v této části přípustné, a odmítnout je. Dovolací soud však předpokládá, že jde jen o nevýstižnou formulaci, a že dovolatelka chtěla položit otázku, zda v případě, že část stavby přesahuje nad sousední pozemek, je držitel stavby současně i držitelem části sousedního pozemku, nad který stavba přesahuje. Ani řešení této otázky však přípustnost dovolání nezakládá.

I když právní úprava držby a vydržení v jednotlivých občanských zákonících platných na našem území od roku 1811 dodnes stejná nebyla, právní podstata držby je totožná; stále tak platí: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis, resp. corporalis possessio - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 949, a řadu dalších rozhodnutí). Zda jde v konkrétní věci podle obecných názorů a zkušeností o faktické ovládání věci, a je tak naplněn stav označovaný jako „corpus possessionis“, záleží vždy na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená.

V rozsudku ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1000/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2012, Nejvyšší soud uvedl. „Podle § 297 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (OZO) platilo: Rovněž tak patří k nemovitým věcem ty, které byly na zemi a půdě zřízeny s tím úmyslem, aby tam trvale zůstaly, jako: domy a jiné budovy se vzduchovým prostorem v kolmé čáře nad nimi. To ovšem platilo i pro prostor nad pozemkem (viz Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 44); obdobně věc upravuje i návrh nového občanského zákoníku, podle kterého má platit, že ‘součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem‘. Ostatně ani balkon či střechu nebylo možno zřídit do sousedova vzdušného prostoru; za tímto účelem bylo třeba zřídit služebnost podle § 475 OZO“. Z tohoto rozhodnutí se podává, že přesah střechy nad sousední pozemek nezakládá držbu vlastnického práva k pozemku, ale nanejvýš jen držbu práva mít nad cizím pozemkem část stavby (podle okolností může jít o držbu práva věcného či obligačního). Ustanovení § 475 OZO deklarovalo, že obvyklou domovní služebností je mimo jiné právo střechu nebo arkýř do sousedova vzduchového prostoru vystavěti. Z toho je zjevné, že ten, kdo zřídil střechu přesahující nad sousední pozemek, aniž by jej jinak ovládal „pro sebe“ (výlučně jej užíval a z užívání vyloučil jeho vlastníka), mohl držet a vydržet nanejvýš jen domovní služebnost. To platí i pro pozdější právní úpravy včetně občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Samotná okolnost, že stavba některou částí zasahuje do vzdušného prostoru nad sousedním pozemkem, tak neznamená, že vlastník stavby (resp. pozemku, jehož je stavba součástí) pozemek pod přesahující částí fakticky ovládá a uchopil se jeho držby. Tento pozemek totiž může jeho vlastník i nadále držet a také, byť i podle okolností v omezeném rozsahu, užívat. Ten, jehož stavba přesahuje do vzdušného prostoru nad sousedním pozemkem, se k pozemku nechová („bez dalšího“) jako jeho vlastník, ale jako držitel práva „přesahu“. Vlastník stavby by tak musel dokázat, že se držby pozemku pod střechou chopil jiným způsobilým způsobem. Na tom nic nemůže změnit výnos ministerstva financí, na který dovolatelka poukazuje; protože nejde o právní akt, který by mohl měnit zákon, nezabýval se dovolací soud pro nadbytečnost jeho obsahem.

Protože v dané věci žalobkyně dovozovala držbu a vydržení části pozemku jen z toho, že nad něj přesahuje část její stavby, není rozhodnutí odvolacího soudu v této části zjevně nepřiměřené a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

K námitkám týkajícím se průběhu dokazování: Tyto námitky (bod b/ uvedený shora) nemohou založit přípustnost dovolání; není tu nic, co by založilo dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, s odkazem na svou předchozí judikaturu vyjádřil závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř.; výsledkem tohoto hodnocení je skutkové zjištění. Vzhledem k zásadě přímosti občanského soudního řízení i k vymezení dovolacích důvodů v § 237 o. s. ř. nemůže dovolací soud přezkoumávat hodnocení důkazů a správnost skutkových zjištění, která byla učiněna v nalézacím řízení. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Ve smyslu § 120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř. – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, nebo ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1365/2015, a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Soud prvního stupně výslovně neuvedl, proč nevyhověl návrhu na nařízení revizního znaleckého posudku a na vypracování „revizního geometrického plánu“. Z odůvodnění jeho rozsudku (str. 6) však jasně vyplývá, proč tak neučinil; znalec obhájil závěry znaleckého posudku jak písemně, tak i při výpovědi před soudem, a odpověděl i na námitky žalobkyně. To, že soud výslovně neuvedl, že proto je provedení revizního znaleckého posudku nadbytečné, je tak jen formální vadou, která nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá rozpor s výše uvedenou judikaturou a nenaplňuje žádný z důvodů přípustnosti dovolání.

Žalobkyně také poukazuje na to, že Nejvyšší soud v usnesení z 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3460/2015, dospěl k závěru, že je oprávněna domáhat se určení neplatnosti pasportu domu žalovaných č. p. 34. V tomto rozhodnutí však Nejvyšší soud neřešil, zda takové žalobě je možno vyhovět, jen konstatoval, že je nutno ji projednat a dodal, že „jeho závěr o pravomoci soudů rozhodujících v civilním řízení však nikterak nepředjímá bez dalšího též důvodnost nároku, který žalobkyně žalobou uplatnila“.

K dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení:

Žalobkyně napadla dovoláním také výrok II. rozsudku odvolacího soudu potvrzující výroky rozsudku soudu prvního stupně II. IV. a VI., kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení a odměně advokáta. V dovolání pouze uvedla, že trvá na tom, aby žalovaným nebyly přiznány žádné náklady řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pro výrok o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo potvrzeno rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 19 379 Kč a odměně advokáta 14 868 Kč, tyto částky nedosahují hodnotového censu upraveného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohlo by být dovolání přípustné ani tehdy, pokud by žalobkyně některé z hledisek přípustnosti dovolání směřujícího proti předmětné části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu řádně vymezila.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalovaným, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, účelně vynaložené náklady nevznikly. Ve vyjádření k dovolání pouze stručně uvedli, že dovolání je nedůvodné a účelové; k jeho přípustnosti se nevyjádřili.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. června 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu