Rozhodnutí NS

11 Tdo 601/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/24/2019
Spisová značka:11 Tdo 601/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.601.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Pomoc k trestnému činu
Dotčené předpisy:§ 283 odst. 1 tr. zákoníku
§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 3033/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 601/2019-1610


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 o dovolání obviněného R. M., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební Věznici Praha Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018, č. j. 12 To 13/2018-1455, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 8/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. M. odmítá.

Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení



1. Obviněný R. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 2. 2018, č. j. 49 T 8/2016-1286 (vedle spoluobviněných D. L. V. a X. T. D.), uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a to jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil tím, že:

od přesně nezjištěné doby nejméně od 1. 10. 2015 do 14. 1. 2016, poté, co pronajal rodinný dům na adrese XY osobám obžalovaných D. L. V., nar. XY, X. T. D., nar. XY, kteří v tomto objektu, nacházejícím se na stavební parc. č. XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY, okr. XY neoprávněně pěstovali tzv. „indoor způsobem“ za pomoci kvalifikovaného technického zařízení rostliny rodu konopí (Cannabis), dělal řidiče obžalovanému X. T. D., kterého vozil s potravinami za obžalovaným D. L. V., který se o předmětné rostliny konopí v uvedeném objektu staral, kdy nejméně ve dvou případech mu potraviny vezl i sám, přičemž za každou takto vykonanou cestu obdržel částku ve výši 1.500,- Kč až 2.000,- Kč a takto jednal přesto, že si musel být vědom toho, že se jedná o trestnou činnost, kdy konopí je jako omamná látka uvedená v příloze č. 3 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek a zařazená do Seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/195 Sb. ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.) a Tetrahydrocannabinol je jako psychotropní látka uvedená v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek a zařazená do Seznamu I Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.).

2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně odsoudil obviněného podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně rozhodl, vedle uvedeného trestu, podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o uložení ochranného opatření zabrání věci, kteréžto podrobně specifikoval v příslušném výroku svého rozsudku.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný (společně s obviněným D. L. V.) odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku, které se jej týkají, přičemž odvolání obviněného Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

4. V projednávané trestní věci jde přitom již o druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 49 T 8/2016-864, byl k odvolání všech tří spoluobviněných a státního zástupce Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 11. 7. 2017, č. j. 12 To 52/2017-1051, v plném rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

5. Z obsahu spisu vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 49 T 8/2016, se dále podává, že rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 7. 2018, č. j. 15 T 51/2018-154, který nabyl právní moci dne 25. 8. 2018, byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin, jakož i za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem současně Okresní soud v Lounech podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu ze shora označeného rozsudku soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.


II.
Dovolání a vyjádření k němu


6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvádí, že si je vědom skutečnosti, že tento je určen pouze k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nikoliv k nápravě vad skutkových, nicméně má za to, že v jeho konkrétní trestní věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

7. Uvedený rozpor spatřuje obviněný předně v tom, že doba páchání trestné činnosti uvedená ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (1. 10. 2015 až 1. 1. 2016) nemohla zahrnout prakticky ani jeden pěstební cyklus rostliny konopí. Jestliže tedy při domovní prohlídce rodinného domu v obci XY bylo nalezeno 637 kusů rostlin konopí ve fázi květu o výšce 5 až 140 cm, muselo podle obviněného jít o rostliny, které byly pěstovány od počátku pronájmu (podnájmu) uvedeného rodinného domu obviněným spoluobviněným X. T. D. a D. L. V.. Z uvedeného je pak dle obviněného zřejmé, že konopí, zajištěné při domovní prohlídce u obviněného X. T. D. [šlo o pět černých pytlů se sušeným konopím (marihuanou) o celkové hmotnosti 15 817,7 g obsahující 2 007,8 g delta-9-tetrahydrokanabinolu ve formě čisté báze] nebylo vyprodukováno v rodinném domě v XY, ale muselo pocházet z jiného zdroje, přičemž v průběhu trestního řízení nebylo prokazováno, že by o tomto jiném zdroji věděl, popřípadě byl srozuměn s nakládáním s konopím z něj pocházejícím. Za této situace se obviněný domnívá, že výrok o vině se mohl týkat toliko pěstování konopí, které bylo zajištěno při domovní prohlídce v XY.

8. K tomu obviněný dále uvádí, že z provedeného dokazování, a to po jeho doplnění v návaznosti na zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně, se nijak nepodává, že se podílel na manipulaci s konopím (sušinou), zajištěným při domovní prohlídce u obviněného X. T. D., ani že by ve vozidle, které v rozhodné době užíval, byly zajištěny pachové či jiné stopy nasvědčující tomu, že by v něm byla převážena daná sušina. Obviněný nadto namítá, že žádný ze spoluobviněných jej v souvislosti s transportem sušiny či samotnou sklizní konopí nijak nezmiňuje.

9. Co se týče právního posouzení skutku, který je obviněnému kladen za vinu, uvádí tento, že byl uznán vinným pomocí ke spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, ačkoliv „o nakládání s látkou by těžko mohlo jít tím, že vozí potraviny tomu, kdo se ani fyzicky na pěstování neúčastnil.“ V tomto směru obviněný poukazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, publikované pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr.), z něhož plyne, že samotné neoprávněné pěstování rostliny konopí nelze ztotožňovat s pojmem výroba omamné nebo psychotropní látky ve smyslu § 283 tr. zákoníku, k čemuž opět zdůrazňuje, že se nijak na výrobě či zpracování nepodílel, toliko dělal řidiče jednomu ze spoluobviněných, kterého vezl s potravinami za druhým spoluobviněným.

10. Následně obviněný snáší řadu podrobných námitek, jimiž se snaží podpořit svůj závěr o tom, že v rodinném domě v XY proběhl toliko jeden pěstební cyklus, který však nebyl ukončen (k tomu obviněný odkazuje na závěry přibraného konzultanta z oboru botanika doc. Ing. Pavla Kloučka, Ph.D., dle něhož první pěstební cyklus mohl začít přibližně 155 dní před odhalením pěstírny). Výpověď spoluobviněného X. T. D., který v hlavním líčení konaném ve dnech 6. až 7. února uvedl, že ke sklizni prvních 300 rostlin konopí došlo na počátku ledna 2016, pak obviněný považuje za nepoužitelnou, když tento spoluobviněný původně popřel trestnou činnost, která mu byla kladena za vinu, avšak následně se k této plně doznal. K danému pak obviněný doplňuje, že pokud by sazba a sklizeň probíhaly permanentně, muselo by v případě zajištěné sušiny i rostlin jít o stejný kultivar rostliny konopí, což se však nepodařilo v trestním řízení prokázat.

11. Ze všech shora uvedených důvodů je tedy obviněný přesvědčen, že soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na nedostatečných skutkových zjištěních, zvláště co se původu sušiny zajištěné u spoluobviněného X. T. D. a délky pěstebního cyklu týče. V návaznosti na uvedené pak měly – ve světle závěrů stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014 – změnit užitou právní kvalifikaci. Rovněž stran závěrů odvolacího soudu o tom, že se měl nacházet v rodinném domě, dále že mu měl být znám charakteristický zápach konopí, který měl vnímat i při jeho údajné přepravě, a konečně že mu měl být znám i celkový rozsah pěstování konopí, obviněný uvádí, že není zřejmé, z jakých důkazů tyto závěry soudy nižších stupňů dovodily.

12. Další námitky obviněného se týkají hodnocení výpovědi obviněného X. T. D., jemuž obviněný vytýká, že tu část, která vyznívá v jeho prospěch, soudy nižších stupňů označují za nedůvodně prospěšnou a bagatelizující. Rovněž údaj soudu prvního stupně o dispozičním uspořádání rodinného domu v XY považuje obviněný za zcela nesprávný, když tento hovoří o 13 místnostech, čímž má být navyšována pěstební plocha v dané nemovitosti. Obviněný se rovněž podivuje nad tím, že odvolací soud nejprve zrušil první rozsudek soudu prvního stupně, kdy následně za „stejného důkazního stavu“ druhý rozsudek uznal jako bezvadný, načež jej i potvrdil. V neposlední řadě se obviněný vyjadřuje i k výpovědím spoluobviněného D. L. V., kdy původně tento obviněného nijak neoznačoval a popíral existenci předchozího pěstebního cyklu, načež následně zcela obrátil, kdy však jeho nová výpověď podle obviněného nekoresponduje s žádnými dalšími důkazy, včetně výpovědi spoluobviněného X. T. D.

13. Obviněný je proto přesvědčen, že soudy nižších stupňů neprovedly řízení v souladu s trestním řádem, kdy jednotlivé procesní vady mají za následek nesprávnost „některých rozsudečných výroků a představují titul pro zrušení rozsudku“ odvolacího soudu. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené shora označené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu, aby tuto v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

14. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k dovolání obviněného vyjádřil dne 21. 3. 2019. Stran obviněným uplatněných dovolacích námitek předně uvedl, že uvedenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají, neboť jejich prostřednictvím se obviněný domáhá přezkoumání skutkových zjištění, na nichž jsou napadená rozhodnutí založena. O extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními přitom dle státního zástupce v projednávané trestní věci rovněž nejde, když naopak zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů označil za plně odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu.

15. Stran konkrétních dovolacích námitek obviněného státní zástupce uvádí, že tyto se zcela míjí s přisouzeným skutkem a jeho právním posouzením. Obviněnému bylo kladeno totiž za vinu, že se podílel na trestné činnosti zbylých spoluobviněných ve formě účastenství v užším slova smyslu, konkrétně jako pomocník. V tomto směru jsou proto podle státního zástupce právně bezvýznamné výhrady obviněného k vymezení pojmů „výroba omamné a psychotropní látky“ a „pěstování konopí“, či jeho poukaz na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, ale také jeho rozsáhlá polemika k průběhu jednotlivých pěstebních cyklů, když základní skutková podstata přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku není vázána na zjištění minimálního rozsahu jednání pachatele. Obdobně není z hlediska právního posouzení dle státního zástupce rozhodné ani tvrzení obviněného, že s danou drogou nijak nenakládal. Pokud by totiž byl zjištěn v dané trestní věci opak, bylo by namístě jednání obviněného posoudit nikoliv účastenství v užším slova smyslu, ale jako spolupachatelství. Absence stop prokazujících manipulaci obviněného s drogou tak žádný vliv na posouzení jeho jednání jakožto pomoci, spočívající v logistické podpoře provozu dané pěstírny, nemá. Obdobně námitky obviněného proti časovému vymezení pěstebního cyklu podle státního zástupce nespadají pod jím uplatněný dovolací důvod. Usnadnění provozu pěstírny, jež je mu kladeno za vinu, se totiž nutně nemusí krýt s dobou konkrétního pěstebního cyklu – stěžejní v tomto směru je, že obviněný se na trestné činnosti spoluobviněných podílel od 1. 10. 2015. Konečně dle státního zástupce nelze považovat za důvodné ani námitky obviněného stran (ne)naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu, když tyto obviněný odvozuje od vlastní verze skutkového stavu, jež je odlišná od toho, který byl zjištěn soudy nižších stupňů. Podle státního zástupce je jak ze skutkové věty, tak i z provedených důkazů (zejména výpovědí spoluobviněných) zřejmé, že obviněný vědomě přispíval k provozu pěstírny.

16. Státní zástupce proto uzavřel, že obviněným uplatněné námitky nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl a učinil tak, v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, v neveřejném zasedání.

17. Dne 17. 5. 2019 zaslal Nejvyšší soud vyjádření státního zástupce obhájci obviněného k případné replice, kterou však do tohoto dne neobdržel.


III.
Přípustnost dovolání


18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu.

19. Stran posouzení včasnosti podaného dovolání (§ 265e odst. 1 tr. řádu) považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 19. 7. 2018 a jeho tehdejšímu obhájci, Mgr. Martinu Vondroušovi, dne 18. 7. 2019 (srov. č. l. 1487 verte), přičemž dovolání podal nově ustanovený obhájce obviněného, JUDr. Lubomír Pánek, až dne 16. 10. 2018, resp. 4. 12. 2018. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolání bylo obviněným (resp. jeho obhájcem) podáno po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. I přesto však Nejvyšší soud nedospěl k závěru o opožděnosti dovolání obviněného a neodmítl jej podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu, přičemž pro objasnění důvodů, které jej k takovému postupu vedly, nejprve uvádí chronologický přehled relevantního procesního postupu obviněného a soudů nižších stupňů:

- Dne 12. 6. 2018 (tedy sedm dní po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) byla odvolacímu soudu doručena žádost obviněného ze dne 6. 6. 2018 „o přidělení bezplatného právního zástupce ve věci podání mimořádného opravného prostředku“ (č. l. 1460).

- Dne 21. 6. 2018 byla daná žádost obviněného postoupena odvolacím soudem soudu prvního stupně (č. l. 1464).

- Dne 2. 8. 2018 soud prvního stupně zaslal obviněnému přípis, v němž jej předně informoval, že dovolání za něj v dané trestní věci může podat jeho stávající obhájce Mgr. Martin Vondrouš, a to s odkazem na § 41 odst. 5 tr. řádu. Současně však soud prvního stupně obviněného požádal o upřesnění, zda jej v dovolacím řízení bude zastupovat uvedený obhájce, anebo zda žádá o ustanovení obhájce nového. Následně soud prvního stupně poučil obviněného o skutečnostech, jež je třeba doložit k jeho žádosti o bezplatnou obhajobu (č. l. 1496).

- Dne 16. 8. 2018 bylo soudu prvního stupně doručeno podání obviněného ze dne 12. 8. 2018, v němž tento uvedl, že si je plně vědom skutečnosti, že dovolání za něj může podat jeho dosavadní obhájce, avšak jeho právních služeb již nechce využít, neboť obhajoba v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem prý byla z jeho strany vedena pasivně a z tohoto důvodu, jakož i z důvodu konečného výsledku jeho trestního řízení, v daného obhájce ztratil důvěru. Proto obviněný soud prvního stupně požádal o ustanovení nového obhájce pro dovolací řízení. Ve zbytku svého podání se obviněný vyjádřil ke své žádosti o bezplatnou obhajobu. Zcela na závěr pak obviněný požádal soud prvního stupně o navrácení lhůty k podání dovolání, přičemž jako důvod využití tohoto institutu uvedl časovou prodlevu vzniklou při ustanovování jeho obhájce (č. l. 1508).

- Dne 21. 9. 2018 bylo soudu prvního stupně doručeno další podání obviněného (ze dne 19. 9. 2018), v němž tento urgoval ustanovení nového obhájce pro dovolací řízení. V podání obviněný (mimo jiné) uvedl, že o své žádosti informoval soud prvního stupně s dostatečným předstihem, kdy od vynesení rozsudku odvolacího soudu již uplynula notná doba a je tedy namístě, aby tento rozhodl o jeho žádosti a ve svém rozhodnutí zohlednil také lhůty, po které je možné podat dovolání (č. l. 1518).

- Opatřením ze dne 10. 10. 2018, č. j. 49 T 8/2016-1524, soud prvního stupně ustanovil obviněnému podle § 39 tr. řádu, a to z důvodu uvedeného v § 36a odst. 2 písm. a) tr. řádu, obhájcem JUDr. Lubomíra Pánka, advokáta. Uvedené opatření bylo obviněnému doručeno do vlastních rukou dne 16. 10. 2018 a jeho nově ustanovenému obhájci (a to včetně opisu rozsudku odvolacího soudu) dne 15. 10. 2018.

- Dne 17. 10. 2018 bylo soudu prvního stupně doručeno podání obviněného (datováno 15. 10. 2018), v němž tento opětovně požádal o ustanovení obhájce pro dovolací řízení a uvedl, že doba, po kterou lze podat mimořádný opravný prostředek, mu již uplynula, přičemž požádal o navrácení lhůty, když k jejímu zmeškání nedošlo z důvodu jeho nečinnosti (č. l. 1526).

20. Z učiněného přehledu se podle Nejvyššího soudu zřetelně podává, že v projednávané věci došlo v prvé řadě ke značné prodlevě soudu prvního stupně při ustavování obhájce obviněného, trvající bezmála dva měsíce (tedy téměř po celý běh lhůty k podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. řádu). O ustanovení obhájce pro dovolací řízení totiž obviněný požádal již dne 12. 6. 2018 (o čemž se soud prvního stupně dozvěděl 21. 6. 2018), resp. dne 16. 8. 2018 (kdy obviněný ozřejmil, proč žádá o ustanovení nového obhájce, ačkoliv dovolání za něj může podat ten stávající), přičemž obhájce byl obviněnému ustanoven opatřením soudu prvního stupně teprve 10. 10. 2018, tedy po uplynutí zákonné lhůty pro podání dovolání (k čemuž došlo dne 19. 9. 2018). Je sice pravdou, že za obviněného mohl (a měl) dovolání podat jeho stávající obhájce, Mgr. Martin Vondrouš, který mu byl ustanoven v průběhu trestního řízení, což se podává z § 41 odst. 5 tr. řádu. Avšak za situace, kdy soud prvního stupně navíc v obviněném vyvolal de facto představu o bezvadnosti jeho procesního postupu (srov. přípis na č. l. 1496), spočívajícího v možnosti ustanovení nového obhájce z důvodu ztráty důvěry mezi obviněným a jeho dosavadním obhájcem, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v takovémto případě uplynutí lhůty k podání dovolání nelze klást k tíži obviněnému, ale orgánům veřejné moci (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 1967/18; viz také důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 142/2019, uveřejněného pod č. 32/2019 Sb. rozh. tr., bod. 18 a contrario, neboť v projednávané věci soud prvního stupně nereagoval na žádost obviněného neprodleně, když žádost obviněného mu byla doručena ještě před započetím běhu lhůty k podání dovolání).

21. Nejvyšší soud proto, byť trestní řád výslovně stanoví, že navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné (§ 265e odst. 4 tr. řádu), vycházeje ze závěrů shora označeného nálezu Ústavního soudu, akceptoval podání dovolání nově ustanoveným obhájcem obviněného, které bylo učiněno ve lhůtě dvou měsíců od doručení opisu rozsudku odvolacího soudu tomuto novému obhájci. V opačném případě by totiž odmítnutí dovolání obviněného pro opožděnost podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu, v důsledku pochybení orgánu moci soudní, představovalo odepření jeho ústavně garantované právo na přístup k soudu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Dovolání obviněného proto splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

22. Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

23. Obviněný v rámci dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Označený dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

24. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

25. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).


IV.
Důvodnost dovolání

26. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů [především podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu]. Co se týče obviněným vznesené námitky extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právním posouzením, Nejvyšší soud konstatuje, že nezjistil v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné pochybení, které by odpovídalo označené námitce a zasahovalo do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces.

27. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba říci, že obviněný na počátku své dovolací argumentace nejprve provádí vlastní hodnocení důkazů, jež v dané trestní věci provedly soudy nižších stupňů, resp. zpochybňuje jejich skutková zjištění, na což následně navazuje formulováním vlastních skutkových zjištění, jimž pak zákonitě neodpovídá soudy nižších stupňů použitá právní kvalifikace jeho jednání. Na tomto místě je třeba připomenout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, neboť je to především hlavní líčení před soudem prvního stupně (popřípadě veřejné zasedání před odvolacím soudem), v němž se v plné míře prosazují základní zásady dokazování, jako jsou zásada ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu), zásada veřejnosti (§ 2 odst. 10 tr. řádu), zásada bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu), a dále pak zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu), které mají za cíl zajistit naplnění účelu trestního řízení, jímž je zjištění materiální pravdy (tj. skutkového stavu bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro příslušné rozhodnutí daného orgánu činného v trestním řízení – viz § 2 odst. 5 tr. řádu). Výjimku v tomto směru představují toliko případy, kdy je v rámci procesu dokazování zjištěn již zmiňovaný extrémní nesoulad (k němuž se Nejvyšší soud vyjádří níže).

28. Stran deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak obviněný fakticky uvádí pouze to, že jeho jednání nelze právně posoudit jako „nakládání s omamnou látkou“. K tomu však Nejvyšší soud uvádí, že takto vznesená povšechná námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, když neobsahuje žádnou právní argumentaci, jíž by zpochybňoval správnost právní kvalifikace užité soudy nižších stupňů v dané trestní věci. Jinými slovy takto formulované obecné tvrzení obviněného neodpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu.

29. K uvedenému je třeba dodat, že obviněnému je kladeno za vinu, že se dopustil přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a to jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. In concreto soud prvního stupně obviněnému kladl za vinu, že jednak umožnil a zároveň i usnadnil jinému neoprávněné přechovávání omamné a psychotropní látky (tedy nikoliv, že by s takovou látkou sám neoprávněně nakládal), přičemž z tzv. skutkové věty soudu prvního stupně se podává, že tak obviněný činil tím, že dalším spoluobviněným pronajal nemovitost, která posloužila jako pěstírna konopí, spoluobviněného X. T. D. tam opakovaně vozil s potravinami za spoluobviněným D. L. V., přičemž minimálně dvakrát potraviny obviněnému D. L. V. přivezl i sám, a takto jednal přesto, že si musel být vědom toho, že spoluobvinění vyvíjejí trestnou činnost, spočívající v neoprávněném pěstování a přechovávání rostlin rodu konopí (Cannabis). Popsané jednání obviněného je přitom třeba vnímat – v souladu se zásadou akcesority účastenství – ve vazbě na trestnou činnost hlavních pachatelů (spoluobviněných). Ačkoliv uvedená vazba vyplývá již z formulace, že si obviněný „musel být vědom toho, že se jedná o trestnou činnost, spočívající v neoprávněném pěstování a přechovávání rostlin rodu konopí“, považuje Nejvyšší soud v tomto směru za vhodné poukázat i na zbývající části skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně.

30. Spoluobviněným X. T. D. a D. L. V. tak bylo soudem prvního stupně (mimo jiné) kladeno za vinu, že „od přesně nezjištěné doby nejméně od 1. 10. 2015 do 14. 1. 2016 v obci XY (…) neoprávněně pěstovali tzv. ‚indoor způsobem‘ (…) za pomoci kvalifikovaného technického zařízení rostliny rodu konopí (…) přičemž v rámci provedené domovní prohlídky na základě příkazu Okresního soudu Louny ze dne 15. 1. 2016 č. j. 0 Nt 101/2016-3 zde bylo nalezeno 637 ks rostlin rodu konopí (…) a dále v pěti černých plastových pytlích a alobalu měli uskladněný po předchozí sklizni již usušený rostlinný materiál obsahující cannabinoidní látky o celkovém obsahu 15 817,7 g (…) o obsahu 2 007,8 g čisté base (…), a to v bydlišti obžalovaného X. T. D. v XY, který zde byl nalezen na základě příkazu k domovní prohlídce vydaného Okresním soudem Louny ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 0 Nt 102/2016, kdy takto jednali jednak v úmyslu pěstované rostliny rodu konopí sklidit a zpracovat do jejich uživatelné formy za účelem další distribuce koncovým uživatelům a jednak v úmyslu již sklizené usušené a připravené rostliny rodu konopí taktéž distribuovat osobám koncových uživatelů (…)“ Dospěl-li přitom soud prvního stupně k právnímu závěru, že takto zjištěné jednání spoluobviněných je třeba právně kvalifikovat jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, nemá v tomto směru Nejvyšší soud žádné výhrady.

31. Na takto ustaveném skutkovém základu, jakož i na základě příslušných pasáží odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (strana 15 a 16) a rozsudku odvolacího soudu (strany 7 a 8), má pak Nejvyšší soud za to, že právní kvalifikace shora popsaného jednání obviněného je zcela přiléhavá. Obviněný svým jednáním, tedy pronájmem nemovitosti, jakož i poskytnutím služeb řidiče spoluobviněnému X. T. D., za účelem dovozu potravin obviněnému D. L. V., který v nemovitosti zůstával a pečoval o rostliny konopí, úmyslně umožnil (poskytnutím prostor), ale i usnadnil (poskytováním služeb řidiče) jinému spáchání trestného činu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pročež bylo namístě posoudit jeho participaci na trestném činu jiného jako účastenství v užším slova smyslu ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Pouze pro upřesnění považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit i výpověď spoluobviněného D. L. V., učiněnou ve veřejném zasedání v rámci odvolacího řízení (č. l. 1148), v níž tento potvrdil, že obviněný o celé trestné činnosti věděl, spoluobviněným dokonce pomáhal se stěhováním vybavení pěstírny a měl být snad i pověřen prodejem konopí, které již bylo zpracováno na marihuanu (viz stranu 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů tedy v tomto směru Nejvyšší soud nemá co vytknout.

32. Pokud jde o zbývající dovolací námitky obviněného, je třeba říci, že tyto se týkají především hodnocení důkazů a spadají tedy pod shora popsanou kategorii extrémního nesouladu, která se dotýká ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces.

33. V prvé řadě obviněný prostřednictvím svých dovolacích námitek fakticky brojí proti skutkovému zjištění, zda o trestné činnosti dalších spoluobviněných věděl či nikoliv, resp. zda věděl o tom, že došlo ke zpracování konopí jeho sběrem a následným sušením na marihuanu. K tomu lze předně poukázat na již shora učiněný výklad stran právního posouzení jednání obviněného. Uvedená námitka má však daleko hlubší přesah, neboť se dotýká ryze právní otázky zavinění (tj. subjektivní stránky – v tomto případě účastenství v užším slova smyslu, kdy § 24 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje existenci úmyslu na straně účastníka ve vztahu k participaci na trestné činnosti hlavního pachatele). Přitom platí, že závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zprávy trestního kolegia Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněnou pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněnou pod č. 41/1976). I s ohledem na shora předestřenou argumentaci – dle níž je třeba závěr o naplnění zavinění, jakož i o jeho konkrétní formě – dovozovat na základě okolností objektivní povahy, tedy skutkových zjištění, přistoupil Nejvyšší soud k posouzení této námitky obviněného ve světle široce uplatněné námitky extrémního nesouladu.

34. Co se týče skutkových zjištění soudu prvního stupně, na nichž tento vystavěl svůj právní závěr o naplnění subjektivní stránky účastenství v případě obviněného, je třeba v prvé řadě zmínit, že bylo zjištěno, že obviněný užíval vozidlo tovární značky Mercedes A160, registrační značky XY (registrované na manželku obviněného X. T. D., který však sám neřídil a naopak si najal obviněného jako řidiče), což potvrdila bývalá přítelkyně obviněného, i svědek M. K. (viz strana 7 rozsudku soudu prvního stupně). Právě v tomto vozidle pak byly ohledáním a následným znaleckým zkoumáním zjištěny stopy cannabinoidních látek, což vypovídá o převozu sušené rostliny konopí tímto vozem. Soud prvního stupně dále poukázal na zjištění, že obviněný se několikrát nacházel uvnitř nemovitosti v době, kdy tato sloužila jako pěstírna konopí, přičemž v této musel být „citelný i cítitelný charakteristický zápach pro rostlinu konopí“, kterýžto obviněný podle soudu prvního stupně musel vnímat i při transportu pěti pytlů do bydliště obviněného X. T. D.. Z uvedených zjištění pak soud prvního stupně učinil závěr, že obviněný se jednání, které mu bylo kladeno za vinu, dopustil v úmyslu nepřímém (strany 15-16 rozsudku téhož soudu). K subjektivní stránce účastenství však učinil skutková zjištění i soud odvolací, a to na základě výslechu obviněného D. L. V. (č. l. 1148), který především uvedl, že obviněný M. v rozmezí od 12. do 25. 8. 2015, společně s obviněným X. T. D., do pěstírny dopravili malé rostliny konopí a různé prostředky a pomůcky potřebné k jejich pěstování, kdy obviněný M. o týden později dorazil do pěstírny za účelem její kontroly. Poté, co proběhla první sklizeň konopí, měl, podle obviněného D. L. V., obviněný X. T. D. obviněnému M. říci, aby obsah této sklizně prodal, přičemž usušené konopí odvážel obviněný X. T. D. spolu s obviněným M. Na základě těchto nových skutkových zjištění pak odvolací soud konstatoval, že subjektivní stránka trestného činu obviněného byla, na základě výpovědi obviněného D. L. V., prokázána, a tento tak neměl pochyb o tom, že obviněný na trestné činnosti spoluobviněných aktivně participoval, a to včetně převozu usušeného konopí z pěstírny do bydliště obviněného X. T. D..

35. Nejvyšší soud k uvedenému konstatuje, že uvedená skutková zjištění se zcela logicky podávají z jednotlivých, shora označených důkazů, a neshledal tak mezi těmito jakýkoliv – natožpak extrémní – nesoulad. Je sice pravdou, že závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný věděl o trestné činnosti, která se v jím pronajaté (resp. podnajaté) nemovitosti děla, by bylo možné na základě jím zjištěného skutkového stavu označit za přinejmenším předčasný, neboť se fakticky opíral toliko o skupinu nepřímých důkazů, které (dle Nejvyššího soudu) nebyly s to společně utvořit uzavřený řetěz ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15) a stát se tak dostatečným skutkovým podkladem pro závěr o vině obviněného. Nicméně v situaci, kdy v řízení před odvolacím soudem spoluobviněný D. L. V. učinil svoji výpověď (kterou odvolací soud posoudil jako věrohodnou), kdy tato představuje přímý důkaz o vědomí obviněného M. o trestné činnosti zbývajících spoluobviněných, doznala míra objasnění skutkového stavu dané trestní věci takové změny, že následnému skutkovému závěru o vědomé participaci obviněného na trestné činnosti spoluobviněných nelze ničeho vytknout. Z uvedeného se současně zřetelně podává, že taková důkazní situace představovala významnou změnu oproti té, na jejímž základu soud prvního stupně učinil svůj první, následně zrušený, odsuzující rozsudek.

36. Obviněný dále existenci extrémního nesouladu spatřuje v závěru obecných soudů o tom, že před odhalením pěstírny dne 14. 1. 2016 došlo ke sklizni konopí a jeho následnému zpracování na marihuanu, která byla nalezena při domovní prohlídce u spoluobviněného X. T. D., maje za to, že doba páchání trestné činnosti nemohla zahrnovat ani jeden pěstební cyklus rostliny konopí (což se mělo podávat i z vyjádření konzultanta doc. Ing. Pavla Kloučka, Ph.D.). K uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že z výpovědí spoluobviněného X. T. D. (srov. stranu 5 rozsudku soudu prvního stupně) i spoluobviněného D. L. V. (srov. stranu 5 rozsudku odvolacího soudu) se shodně podává, že nalezené konopí představovalo již druhý pěstební cyklus, který se v dané nemovitosti v XY uskutečnil. Poukazuje-li naopak obviněný na závěry přibraného konzultanta, je třeba říci, že tyto představují toliko určitý kvalifikovaný odhad, nikoli exaktní zjištění, k čemuž lze doplnit, že dle výpovědi spoluobviněného D. L. V. (č. l. 1148; strana 5 rozsudku odvolacího soudu) byly do nemovitosti přineseny již předpěstované rostliny konopí. Lze tedy uzavřít, že dovodily-li soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů (především výpovědí spoluobviněných), že v mezidobí došlo ke sklizni konopí, a že marihuana touto sklizní a následným zpracováním získaná, byla zajištěna při domovní prohlídce v bydlišti spoluobviněného X. T. D., nelze takový skutkový závěr považovat za jakkoliv nesouladný (natož extrémně) s ve věci provedenými důkazy. Pro upřesnění lze jen doplnit, že s tvrzením, že by marihuana, zajištěná při domovní prohlídce u spoluobviněného X. T. D., pocházela „z jiného zdroje“, přišel až obviněný, kdy toto nemá žádný podklad v provedených důkazech. Dlužno dodat, že sám spoluobviněný X. T. D. k tomuto uvedl, že marihuana zajištěná v jeho bydlišti při domovní prohlídce pocházela z konopí, které bylo v nemovitosti v XY sklizeno dříve (srov. stranu 5 rozsudku soudu prvního stupně).

37. Dále obviněný brojí proti hodnocení výpovědi spoluobviněného X. T. D. učiněné v hlavním líčení, resp. namítá, že tato je nepoužitelná, když uvedený v původním hlavním líčení popřel trestnou činnost, která mu byla kladena za vinu a následně se (po kasaci prvního rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem) k této doznal, včetně toho, že na počátku ledna 2016 došlo ke sklizni prvních 300 rostlin konopí. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné říci, že výpověď daného spoluobviněného soud prvního stupně hodnotil v tomto směru jako věrohodnou a odpovídající i dalším, ve věci provedeným důkazům (nově pak i výpovědi dalšího spoluobviněného D. L. V., učiněné ve veřejném zasedání v řízení o odvolání), přičemž sám obviněný se v další části své dovolací argumentace této dovolává (tam, kde se o jeho účasti na trestné činnosti daný spoluobviněný okrajově zmiňuje, aniž by něčeho uváděl k vědomosti obviněného o tom, co se v jím podnajaté nemovitosti dělo). Samotná skutečnost, že obviněný v průběhu trestního řízení změní svoji předchozí výpověď, není nijak výjimečná. Je to právě soud prvního stupně, který hodnotí před ním provedené důkazy na základě vlastního vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. řádu), přičemž tento myšlenkový proces soudu se následně musí přesvědčivě odrazit v odůvodnění jeho rozhodnutí. V poměrech projednávané věci přitom Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že výpověď spoluobviněného X. T. D., jíž usvědčoval sebe i spoluobviněného D. L. V., takto soud prvního stupně vyhodnotil a vyvodil z ní relevantní skutkové závěry. Lze jen dodat, že výpověď uvedeného spoluobviněného obviněného M. nijak neusvědčovala, toliko vysvětlovala, jakým způsobem participoval (avšak bez objasnění zda vědomě či nikoliv) na trestné činnosti zbývajících spoluobviněných.

38. Stran dalších námitek obviněného, týkajících se úvah soudu prvního stupně o tom, že mu musel být zřejmý charakteristický zápach konopí při vstupu do dané nemovitosti, jakož i při převozu konopí do bydliště spoluobviněného X. T. D. jeho vozidlem, který obviněnému poskytl k užívání, pak Nejvyšší soud odkazuje na své závěry stran hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Uvedené úvahy skutečně sice měly dílčí oporu v provedených důkazech (srov. přepis komunikace mezi spoluobviněnými X. T. D. a D. L. V. na straně 9 rozsudku soudu prvního stupně), avšak jejich zasazení do širšího kontextu ve vztahu k obviněnému M. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze dohledat. Je však třeba říci, že bez zohlednění těchto úvah soudu prvního stupně samotná hodnotící úvaha stran vědomí obviněného o páchané trestné činnosti obstojí.

39. Konečně namítá-li obviněný nesrovnalost týkající se počtu místností, nacházejících se ve shora označené nemovitosti v XY, uvedené na straně 8 rozsudku soudu prvního stupně, je třeba říci, že uvedená nemá z hlediska posouzení jeho trestní odpovědnosti žádný význam. Obviněný byl totiž uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a to jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Stanovení rozsahu plochy, na níž bylo konopí pěstováno, tak z hlediska jeho trestní odpovědnosti nemělo žádný vliv [v opačném případě, tedy věděl-li by obviněný o skutečném rozsahu trestné činnosti spoluobviněných, by přicházelo v úvahu posouzení jeho jednání jakožto pomoci ke spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku].

40. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Lze sice konstatovat, že závěr soudu prvního stupně o vině obviněného neměl dle Nejvyššího soudu dostatečnou oporu v provedeném dokazování, avšak následná výpověď spoluobviněného D. L. V. představovala právě onen chybějící díl řetězce důkazů o vědomí obviněného o trestné činnosti zbývajících spoluobviněných spočívající (mimo jiné) v přechovávání omamné látky (marihuany) pro jiného.


V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu


41. Nejvyšší soud konstatuje, že na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018, č. j. 12 To 13/2018-1455, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 49 T 8/2016-1286, nevykazuje takové vady, pro které by musel z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu přistoupit k jeho zrušení. Na tomto základu proto nezbylo než uzavřít, že dovolání obviněného R. M. posoudil jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu].

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 7. 2019

JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu


Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.