Rozhodnutí NS

25 Cdo 3905/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/16/2019
Spisová značka:25 Cdo 3905/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.3905.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/08/2019
I.ÚS 2558/19
I.ÚS 2558/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
09/19/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 3905/2018-158


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: Z. M., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti žalovanému: město Svitavy, se sídlem úřadu T. G. Masaryka 5/35, Svitavy, zastoupené JUDr. Janou Čepelkovou, advokátkou se sídlem Pavlovova 1161/15, Svitavy, o 80 112 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 129/2017-99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 5. 2018, č. j. 27 Co 56/2018-134, takto:

    I. Dovolání se odmítá.
    II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 27 Co 56/2018-134, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 12. 2017, č. j. 10 C 129/2017-99, jímž soud zamítl žalobu o zaplacení 80 112 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobce utrpěl úraz poté, co dne 27. 12. 2014 uklouzl na hranici chodníku a proluky mezi domy na pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, jehož vlastníkem je Bytové družstvo XY. Tento chodník, na jehož hranici žalobce uklouzl, je účelovou veřejně přístupnou komunikací, jejíž zimní údržba byla před úrazem žalobce provedena protažením napadlého sněhu, komunikace nebyla posypána, neboť nebyla zjištěna kluzká či ledová místa. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný není ve sporu pasivně legitimován. Za škodu vzniklou žalobci by totiž odpovídal vlastník pozemku, či chodníku. Pozemek a chodník, na němž žalobce označil místo pádu a úrazu, není ve vlastnictví žalovaného, ale ve vlastnictví Bytového družstva XY. Na závěru o nedostatku pasivní legitimace nemůže nic změnit ani okolnost, že inkriminovaný chodník byl společností, provádějící pro město zimní údržbu místních a účelových komunikací, zahrnut do plánu zimní údržby a fakticky udržován. Odvolací soud dále uzavřel, že odpovědnost vlastníka účelové komunikace za škodu vzniklou na zdraví chodce se řídí obecným právním předpisem, kterým je občanský zákoník. Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je speciálním předpisem a tím, že v něm není upravena objektivní odpovědnost vlastníka veřejné účelové komunikace za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti, není vyloučena odpovědnost vlastníka za porušení právní povinnosti. Vlastník chodníku však právní povinnost neporušil, neboť komunikace byla řádně a v dostatečné míře ošetřena.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. odůvodňuje nesprávným právním posouzením několika otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně řešeny byly, ale podle dovolatele mají být posouzeny jinak. Jde o výklad pojmu závady ve schůdnosti ve smyslu § 26 zákona č. 13/1997 Sb., k němuž žalovaný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, dále o otázku, zda provedení zimní údržby komunikace je samo o sobě důvodem vyloučení odpovědnosti, aniž chodník umožňoval bezpečný pohyb chodců, zda pro posouzení předpokladů odpovědnosti podle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. je významné vlastnictví pozemku pod komunikací, když je vlastníkem či správcem komunikace prováděna její údržba. Žalobce má za to, že provádí-li žalovaný zimní údržbu chodníku, na němž došlo k pádu a úrazu žalobce, musí být též odpovědný za nedostatečné provedení takové údržby. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005. Dovolatel dále brojí proti postupu soudu, který přihlédl k tvrzením žalovaného a k jím navrženým důkazům, které uplatnil po koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl odmítnutí či zamítnutí dovolání žalobce s tím, že na jím formulovaných otázkách napadené rozhodnutí nezávisí.

Nejvyšší soud posoudil podané dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Odvolací soud založil své rozhodnutí především na závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného v tomto sporu. Vycházel přitom ze zjištění, že pozemek, na němž se nachází chodník, kde došlo k úrazu žalobce, je ve vlastnictví Bytového družstva XY a tento chodník je veřejně přístupnou účelovou komunikací (skutková zjištění nepodléhají přezkumu dovolacím soudem).

Zařazování pozemních komunikací do jednotlivých kategorií a tříd upravuje zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Podle tohoto zákona vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát, vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí a vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba (§ 9 odst. 1). Zatímco účelové komunikace vznikají samotným naplněním zákonných znaků (§ 7 odst. 1 a 2) a obdobně i zanikají (§ 18), do ostatních kategorií je třeba pozemní komunikaci zařadit správním rozhodnutím. Okamžikem, kdy rozhodnutí o jejím zařazení nabude právní moci, stává se pozemní komunikace dálnicí, silnicí nebo místní komunikací. Podle již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu účelové komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim. Není-li účelová komunikace stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, ale jen součástí pozemku, nelze uvažovat o tom, že by mohly být občanskoprávní vztahy ke komunikaci a k pozemku, na kterém se nachází, rozdílné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 2750, rozsudek ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011).

Zákon č. 13/1997 Sb. ve znění účinném do 30. 12. 2015 (ke dni vzniku škodní události) upravoval v § 27 odst. 3 objektivní odpovědnost vlastníků místní komunikace za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice. Novelou účinnou od 1. 1. 2016, provedenou zákonem č. 268/2015 Sb., byla upravena odpovědnost správce komunikace namísto jejího vlastníka, je-li výkon správy pozemní komunikace jeho prostřednictvím zajišťován (§ 27 odst. 6). Odpovědnost vlastníka veřejně přístupné účelové komunikace za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti zákon č. 13/1997 Sb. neupravuje. Za škodu na zdraví vzniklou žalobci tudíž může být odpovědný jen vlastník veřejně přístupné účelové komunikace, a to nikoli podle zákona č. 13/1997 Sb., ale podle obecného právního předpisu, kterým je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 65/2005, a ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006 Sb.). Žalobcem předestřená otázka, zda je pro posouzení předpokladů odpovědnosti za škodu na zdraví žalobce podstatné vlastnictví pozemku, na němž se nachází chodník, kde ke škodní události došlo, tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť je otázkou rozhodovací praxí dovolacího soudu již vyřešenou a není žádného důvodu, aby v této věci byla posouzena jinak. Odkazoval-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, je jeho odkaz nepřípadný, neboť v rozsudku je řešena otázka, zda místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, tudíž zda může být odlišný vlastník pozemku a místní komunikace na pozemku se nacházející. Na řešení této hmotněprávní otázky však napadené rozhodnutí nespočívá, jedná-li se v projednávané věci o účelovou, nikoli místní komunikaci.

Tvrdí-li dovolatel procesní pochybení soudu spočívající v tom, že soud umožnil žalovanému doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy poté, co bylo řízení podle § 118b o. s. ř. koncentrováno, a k těmto tvrzením a důkazům v rozporu s tímto ustanovením přihlédl, nepředkládá dovolacímu soudu otázku procesního práva, kterou by byl oprávněn podle § 237 o. s. ř. řešit, tato námitka může být pouze vadou řízení (před 1. 1. 2013 samostatný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který po 1. 1. 2013 neexistuje). K těmto vadám dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), tato podmínka však v projednávané věci splněna není.

Ani dovolatelem předestřená otázka výkladu pojmu závady ve schůdnosti ve smyslu § 26 zákona č. 13/1997 Sb. a otázka, zda provedení zimní údržby komunikace je samo o sobě důvodem vyloučení odpovědnosti, nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejich řešení nespočívá.

Nejvyšší soud ze shora vyložených důvodů dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 4. 2019


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu