Rozhodnutí NS

28 Cdo 863/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/14/2019
Spisová značka:28 Cdo 863/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.863.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 60a odst. 3 předpisu č. 219/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 863/2018-154


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dlouhá 53/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 160/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. června 2017, č. j. 57 Co 123/2017-135, t a k t o:


I. Dovolání se odmítá.
    II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    O d ů v o d n ě n í:
      Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2016, č. j. 57 C 160/2015-98, uložil žalované povinnost uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva dle § 60a zákona č. 219/2000 Sb. k pozemku parc. č. XY, způsob využití – jiná plocha, druh pozemku – ostatní plocha, o výměře 40 m2, katastrální území XY, vedeného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.). Dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva dle § 60a zákona č. 219/2000 Sb. k pozemku parc. č. XY, způsob využití – jiná plocha, druh pozemku – ostatní plocha, o výměře 260 m2, katastrální území XY, vedeného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok II.). Rovněž rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

      Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY taktéž ve vlastnictví žalobkyně. Sousední pozemky parc. č. XY a parc. č. XY jsou ve vlastnictví žalované a ve správě Státního pozemkového úřadu. Pozemek parc. č. XY o výměře 40 m2 je zpevněnou plochou před domem č. p. XY a slouží ke vstupu do domu a vjezdu do garáže (ve výměře 16,5 m2 je zatravněn a osázen keři). Pozemek parc. č. XY slouží jako okrasná zahrada za domem, na části pozemku je položena zámková dlažba a zbylou část pozemku pokrývá okrasný trávník, záhony a okrasné keře a stromy. Na pozemku jsou rovněž vybudovány drobné stavby, a to zahradní pergola (o rozměrech 3 m x 3,8 m) a kolna (o rozměrech 1,8 m x 2,2 m).

      Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“). V případě pozemku parc. č. 219/12 uvedl, že tvoří souvislý a funkční celek s pozemkem parc. č. XY, na němž se nachází dům č. p. XY. Po celou dobu užívání domu je určen ke vstupu do domu a vjezdu do garáže v domě, a tudíž nemohl být ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“), tj. ke dni 24. 6. 1991, zemědělsky využíván a nebyl tak naplněn materiální znak pro jeho evidenci jako zemědělská půda. Opačný závěr učinil ovšem soud prvního stupně ohledně pozemku parc. č. XY. K rozhodnému okamžiku charakter zemědělské půdy neztratil, neboť byl z větší části užíván jako zahrada. Netvoří ani souvislý a funkční celek s domem a pozemkem ve vlastnictví žalobkyně, jejž lze užívat bez omezení i bez tohoto pozemku. Na změnu zemědělského charakteru pozemku podléhajícího režimu zákona č. 229/1991 Sb. nelze usuzovat ani z rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, odboru ochrany životního prostředí ze dne 28. 5. 2012, č. 65/2012 – zem. Soud prvního stupně uzavřel, že na rozdíl od pozemku parc. č. XY nelze u pozemku parc. č. XY ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb. aplikovat a kladně rozhodnout o povinnosti žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva.

      Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání obou účastnic řízení rozsudkem ze dne 23. 6. 2017, č. j. 57 Co 123/2017-135, rozsudek soudu prvního stupně ve věcném vyhovujícím výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve věcném zamítavém výroku II. změnil tak, že „žalovaná je povinna uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva dle § 60a zákona č. 219/2000 Sb. k pozemku parc. č. XY, způsob využití – jiná plocha, druh pozemku – ostatní plocha, o výměře 260 m2, katastrální území XY, vedeného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY“ (výrok II.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 25.716,- Kč (výrok III.) a náklady odvolacího řízení ve výši 8.776,- Kč (výrok IV.).

      Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, na nějž plně odkázal. Na tento skutkový stav aplikoval ustanovení § 60a odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. Ztotožnil se s rozhodnutím soudu prvního stupně, pokud jím bylo vyhověno žalobnímu žádání na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezplatném převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY. Nesouhlasil však s tím, že by při rozhodování v režimu ustanovení § 60a odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. měl být relevantní charakter pozemku existující ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. Má za to, že je třeba přihlédnout k pravidlu vyjádřenému v ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. a podmínky aplikace citovaného hmotně-právního ustanovení zkoumat ke dni podání žaloby, přičemž v něm ovšem žádný rozhodný okamžik stanoven není. Na podporu argumentace, v jejímž důsledku odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, pokud šlo o uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezplatném převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY, odkázal na závěr vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4754/12, o nepromlčitelnosti majetkového práva upraveného v ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb., z něhož dovodil, že při posuzování důvodnosti nároku podle citovaného ustanovení je vždy třeba reagovat na konkrétní situaci i na změnu poměrů, která je pro posouzení věci významná. Zabýval se rovněž charakterem rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 27. 6. 2011, č. j. 88543/2011-MZE-13302, jež bylo vydáno ve smyslu ustanovení § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., a deklarovalo povahu pozemků, k jejichž správě byl určen příslušný subjekt podle stavu ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. V této souvislosti připomněl i rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 28. 5. 2012, SMO/177402/12/OŽP/FrS-SMO/291042/OŽP/24, o tom, že předmětné pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu, pročež se na ně nevztahuje režim zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“). Naplnění podmínek bezúplatného převodu obou předmětných pozemků žalobkyně shledal odvolací soud i se zřetelem na kritérium funkční souvislosti s pozemkem parc. č. XY a domem č. p. XY ve vlastnictví žalobkyně, přičemž zdůraznil, že skutečnost, že pozemek parc. č. XY tvoří funkční celek s pozemkem parc. č. XY, učinily účastnice řízení nespornou při jednání soudu prvního stupně dne 3. 2. 2016. Za nedůvodné dále odvolací soud shledal námitku žalované týkající se nesprávného označení organizační složky jednající za stát, jakož i námitku překážky věci rozsouzené, jíž mělo pro probíhající řízení představovat řízení o určení vlastnického práva vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 59/2003.

      Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné pro otázku hmotného a procesního práva, jež nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, a to posouzení vztahu rozhodnutí ústředního orgánu státní správy (Ministerstva zemědělství) a rozhodnutí orgánu obce, přičemž posléze uvedené rozhodnutí jako správní akt nižší právní síly nemohl založit důvodnost nároku žalobkyně na bezúplatný převod předmětných pozemků z majetku státu. Je přesvědčena, že takové nabývání vlastnického práva obchází postup upravený v zákoně č. 229/1991 Sb. a v zákoně č. 503/2012 Sb. Dále žalovaná namítala, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s její námitkou uplatňující překážku věci rozsouzené, jež pro toto řízení představuje řízení (a v něm vydané pravomocné rozhodnutí) o určení vlastnického práva vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 59/2003, v němž jako žalobci vystupovali právní předchůdci (rodiče) žalobkyně. Argumentovala tím, že podstata věci přitom zůstala stejná, tj. nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům bezúplatně. Žalovaná rovněž namítala vadu řízení spočívající v nesprávném označení žalovaného způsobené tím, že podle rozsudku soudu prvního stupně za stát jednala organizační složka bez právní subjektivity (namísto Státního pozemkového úřadu Krajský pozemkový úřad pro Moravskoslezský kraj). Popsaný nedostatek přitom nemohlo - dle přesvědčení žalované - zhojit doručení rozsudku soudu prvního stupně příslušného organizační složce (Státnímu pozemkovému úřadu). V obecné rovině žalovaná také namítala nedostatečně zjištěný skutkový stav, jenž vyústil i v nesprávné právní posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a dále aby - s ohledem na složitost procesu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně a vzhledem k dovolacím důvodům - odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu.

      Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.

      Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 23. 6. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

      Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

      Dovolání žalované není přípustné, neboť na vágně formulované právní otázce, zda rozhodnutí orgánu obce jakožto orgánu ochrany zemědělského půdního fondu může nahradit rozhodnutí ústředního orgánu – Ministerstva zemědělství rozsudek odvolacího soudu nezávisí, přičemž přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace, že odvolací soud za právní důvod bezúplatného převodu předmětných pozemků ze státu na žalobkyni považoval (nesprávně) rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 28. 5. 2012, SMO/177402/12/OŽP/FrS-SMO/291042/OŽP/24.

      Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání se sluší uvést, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu přiléhavě odlišuje právní důsledky rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 27. 6. 2011, č. j. 88543/2011-MZE-13302, na straně jedné a rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 28. 5. 2012, SMO/177402/12/OŽP/FrS-SMO/291042/OŽP/24, na straně druhé. Jestliže rozhodnutí ústředního orgánu státní správy vydané podle ustanovení § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, deklaruje (zemědělský) charakter předmětných pozemků, příslušnost k jejich správě a podřízení režimu zákona č. 229/1991 Sb., ke dni jeho účinnosti (ke dni 24. 6. 1991), což se ostatně podává z odůvodnění rozhodnutí, pak rozhodnutí orgánu statutárního města [opírající se o zákonem vymezenou pravomoc ve smyslu § 15 písm. h) zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění do 31. 12. 2012] deklaruje charakter pozemků podle jejich stavu ke dni rozhodování. Je potřebné v této souvislosti uvést, že v poměrech projednávané věci nebylo shora citované rozhodnutí orgánu statutárního města, jak se dovolatelka mylně domnívá, právním důvodem nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům. Předpoklady pro bezúplatný převod jsou vymezeny v ustanovení § 60a odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., a jsou jimi vlastnictví rodinného domu, popřípadě garáže, fyzickou osobou, s nimiž převáděný pozemek tvoří funkční celek, přičemž k nabytí vlastnictví fyzickou osobou došlo převodem z vlastnictví bytového družstva, jež vzniklo před 1. 1. 1992, nebo bytového družstva, jež je jeho právním nástupcem.

      Na posouzení charakteru předmětných pozemků, jež podle skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení neslouží zemědělskému využití, ale jako tzv. předzahrádka a příjezdová cesta a zahrada za rodinným domem žalobkyně plnící funkci relaxační, lze ostatně přiměřeně vztáhnout závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zabývající se problematikou přináležitosti pozemků k zemědělskému půdnímu fondu. V rozsudku ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1886/2005, Nejvyšší soud dovodil, že „pro zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. se vyhledávají dva znaky: jednak takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální) a jednak v evidenci (katastru) nemovitostí je označen druhem kultury uvedeným v ustanovení § 1 odst. 2 zák. ČNR č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován a ani v budoucnu tomu tak nemá být, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl v rozporu s faktickým stavem v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy“ (k tomu dále srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, jenž byl publikován v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 1998, str. 351). Sluší se dodat, že uvedené judikatorní linie se přidržuje i recentní rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež akcentuje onen znak materiální (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017). Z hlediska založení přípustnosti dovolání v poměrech projednávané věci je rovněž nezbytné uvést, že problematika konkrétního naplňování materiálního znaku zařazení pozemku parc. č. XY do zemědělského půdního fondu je otázkou skutkových zjištění, přičemž je nesporné, že tento pozemek slouží jako tzv. zahrada relaxační a není tak dána jeho souvislost se zemědělskou výrobou (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016). Rovněž platí, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, což ostatně žalovaná ve vztahu k účelu využití pozemku parc. č. 219/5 ani nečiní. Těmito skutkovými zjištěními je pak dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).

      Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka o překážce věci pravomocně rozhodnuté, kterou má pro dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (a rozsudek soudu prvního stupně) představovat pravomocné soudní rozhodnutí v řízení o určení vlastnického práva (k předmětným pozemkům) vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 59/2003. Touto námitkou vystihuje žalovaná případ vad řízení, které ovšem nejsou podle občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2013) samostatným důvodem dovolání. Tím je pouze ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci. K procesním pochybením v řízení před nalézacími soudy dovolací soud v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží toliko tehdy, shledá-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Tak tomu ovšem v projednávané věci není. Sluší se nad rámec uvedeného uvést, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod spisovou značkou 17 C 59/2003 se právní předchůdci žalobkyně (její rodiče) domáhali vydání rozhodnutí, jež by deklaratorně určilo jejich vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě zcela odlišného skutkového stavu, což vylučuje, aby byla naplněna podmínka pro vznik překážky věci rozhodnuté, tj. totožnost věci (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1503/2012, a ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016).

      Z identického důvodu přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalované, že za Českou republiku v řízení před soudem prvního stupně jednala organizační složka bez právní subjektivity. Ze spisu se navíc podává, že uvedení nesprávné organizační složky státu (Krajský pozemkový úřad pro Moravskoslezský kraj namísto Státního pozemkového úřadu) je obsaženo toliko v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, přičemž soudy obou stupňů bylo vždy jednáno a písemnosti doručovány za Českou republiku jednajícímu Státnímu pozemkovému úřadu. Popsaná situace tudíž nemohla vyústit v zatížení řízení vadou, která by měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci (k problematice nesprávného označení organizační složky státu srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004). Závěry žalovanou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011, do poměrů projednávané věci nedopadají, neboť se týkají řešení otázky pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí sporu mezi dvěma organizačními složkami státu vyplývajícího ze závazkového vztahu a s tím související problematiky dělené subjektivity státu.

      Jelikož žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu bez uvedení, že by jím byl dotčen pouze některý z jeho výroků, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jímž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Nutno dále dodat, že i pro akcesorický výrok o nákladech řízení platí omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení ve výši 25.716,- Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 8.776,- Kč, nebylo by s ohledem na § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání žalované přípustné ani tehdy, pokud by důvod přípustnosti dovolání směřujícího proti oběma nákladovým výrokům řádně vymezila.

      Protože dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.

      V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

      Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu se tímto rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným a dovolací soud o něm proto nerozhodoval. Navíc je třeba připomenout, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení (§ 161 odst. 3 o. s. ř.) a nabytím právní moci rozhodnutí je současně i splněna povinnost, která je jím žalovanému ukládána.

      P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

      V Brně dne 14. 5. 2019


      JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
      předseda senátu