Rozhodnutí NS

32 Cdo 1836/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:32 Cdo 1836/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1836.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 1836/2018-105


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce města Cheb, se sídlem v Chebu, náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 1/14, identifikační číslo osoby 00253979, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kutílkem, advokátem se sídlem v Chebu, Sládkova 159/1, proti žalované Veřejné zakázky s. r. o., se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, identifikační číslo osoby 26726050, zastoupené Mgr. Tomášem Krutákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, o zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 1/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 18 Co 299/2017-81, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, č. j. 27 C 1/2015-58, uložil žalované zaplatit žalobci částku 600 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

V záhlaví označeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), a namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby jej dovolací soud zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka předkládá otázku „posouzení povinnosti uhradit pokutu v plné výši“ a argumentuje ve prospěch názoru, že je nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy požadovat úhradu (celé) pokuty po dovolatelce, když na jejím uložení mají výrazný podíl i pochybení při zadávání jiných veřejných zakázek, na kterých se dovolatelka nepodílela, a nemůže být tedy nucena nést následky za škodu, kterou svým jednáním či opomenutím způsobily třetí osoby, majíc za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán, neboť o neřešenou otázku nejde. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2407/98 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), dospěl k závěru, že podstata solidární odpovědnosti spočívá v tom, že každý škůdce odpovídá za ostatní a všichni odpovídají za každého jednotlivého škůdce. Znamená to, že poškozený může požadovat náhradu škody od jednoho škůdce, který se nemůže bránit požadavkem, aby poškozený požadoval náhradu i od ostatních škůdců. Dojde-li k náhradě škody tím, na koho se poškozený obrátil, zanikne povinnost ostatních škůdců plnit poškozenému, neboť ten je již plně uspokojen. Tomu ze škůdců, který náhradu škody splnil, vzniká právo požadovat po ostatních škůdcích náhradu (regres) podle míry účasti na způsobení škody, a to buď dohodou, nebo soudním rozhodnutím (§ 439 obč. zák.), přičemž rozhodujícím kritériem je míra účasti každého z odpovědných subjektů na způsobení škody bez ohledu na to, zda byli trestně stíháni či nikoliv (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2754/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3738/2007). Odvolací soud postupoval zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu, když uzavřel, že je správný závěr soudu prvního stupně, pokud považoval za nerozhodnou okolnost, že odpovědnost žalované, vyplývající z porušení povinností mandatáře, se vztahuje pouze k jednomu ze správních deliktů, o nichž bylo vedeno společné řízení a uložená sankce, neboť v projednávané věci jde o solidární odpovědnost.

Jestliže dovolatelka v této části poukazuje na „(vlastní) informace o tom, že zbylé tři zakázky, za něž byla žalobci uložena sankce, administroval sám žalobce“, zakládá kritiku správnosti závěru odvolacího soudu na odlišném skutkovém základě, než jak byl zjištěn. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, jenž uzavřel, že zpracování zadání ostatních zakázek realizovala na základě pověření žalobce třetí osoba odlišná od žalovaného a nikoliv tedy žalobce sám, jak uvádí dovolatelka.

Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí R 29/1965 a R 27/1979, je její odkaz neurčitý, neboť obě sbírková čísla odkazují na více rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky, respektive Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky. Pro úplnost dovolací soud doplňuje, že v odkazovaných rozhodnutích je výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud rozhodoval ke stížnosti pro porušení zákona. V době vydání předmětných rozhodnutí dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu nebylo zakotveno (srov. občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 1991). Citovaná rozhodnutí proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou formulovaná otázka „povinnosti žalobce poskytnout dovolatelce součinnost a informovat ji o rozhodnutí ÚOHS“, která podle jejího názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Řešením této otázky se odvolací soud nezabýval, stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Namítá-li dovolatelka v té souvislosti, že nevyužitím možnosti podání opravného prostředku proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o uložení pokuty žalobce porušil svou prevenční povinnost podle ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pomíjí, že podle závěrů soudů obou stupňů bylo prvotní a zásadní příčinou škody vzniklé žalobci úhradou pokuty neoprávněné zařazení konkrétního kvalifikačního požadavku do zadávací dokumentace žalovanou, nikoli nepodání odvolání proti příslušnému rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Dovolatelka tak svou argumentací zpochybňuje příčinu vzniku škody, tedy zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku.

Otázkou „porušení povinnosti dovolatelky postupovat s odbornou péčí,“ která podle názoru dovolatelky rovněž nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dovolatelka znovu zpochybňuje skutkový závěr, z něhož odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí, a to zejména závěr o tom, že za základní porušení povinností z mandátní smlouvy považoval již samotné pochybení spočívající v zařazení nezákonného kvalifikačního požadavku do příslušné zadávací dokumentace, když dovolatelka argumentuje ve prospěch názoru, že z její strany k žádnému porušení smluvní ani zákonné povinnosti nedošlo. Jak již dovolací soud uvedl shora, zpochybněním skutkových zjištění odvolacího soudu nemůže být založena přípustnost dovolání.

Má-li dovolatelka za to, že odvolací soud se odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 913/09 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách), přehlíží, že toto rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu. V této jiné věci se Ústavní soud zabýval odpovědností daňového poradce za způsobenou škodu zakotvenou v ustanovení § 6 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění do 31. 12. 2010, porušením povinnosti mandatáře postupovat s odbornou péčí se vůbec nezabýval. Závěry tam uvedené proto nelze v projednávané věci použít.

Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť „odvolací soud se dostatečně nezabýval všemi námitkami vznesenými dovolatelkou a své závěry dostatečně neodůvodnil“, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz dovolatelky na konkrétní judikaturu Ústavního soudu, kterou k této namítané vadě řízení uvádí. Pouhý odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).

Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

          Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 10. 2018


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu