Rozhodnutí NS

30 Cdo 920/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/07/2018
Spisová značka:30 Cdo 920/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.920.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dokazování
Znalecký posudek
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 920/2018-427



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně B. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Harantova 511/14, proti žalovanému J. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 191/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. července 2017, č. j. 64 Co 110/2017-379, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Klatovech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. prosince 2016, č. j. 8 C 191/2011-306, určil, že B. V., narozená XY, byla ke dni svého úmrtí, tj. ke dni 1. května 2012, vlastnicí označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. července 2017, č. j. 64 Co 110/2017-379, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, změnil jej pouze v nákladovém výroku II. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni specifikované náklady řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) nejprve sám, a poté prostřednictvím svého advokáta (včasné) dovolání, které však není - jak bude vyloženo níže - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti svého dovolání vymezuje s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně povinnosti soudu vypořádat se se všemi právně relevantními námitkami účastníků řízení. Dovolatel dovozuje, že v daném případě tak odvolací soud neučinil, což jde na vrub správnosti jeho rozhodnutí, jak lze dovodit např. z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009. Dovolatel však v této části svého dovolání nevyložil, v čem konkrétně dovozuje absenci vypořádání se odvolacího soudu s jeho (jakou) právně relevantní námitkou či (jakými) námitkami.

V další části dovolatel brojí proti postupu odvolacího soudu, pokud ten v odvolacím řízení nepřistoupil k výslechu znalce MUDr. Jiří Švarce, Ph.D., což je ovšem výtka směřující k jiné vadě řízení, k níž by bylo možné podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (byla-li by vůbec právně relevantní) v případě přípustnosti dovolání, o kterýžto případ se zde nejedná.

Dále dovolatel namítá, že „k naplnění účelu zpracování znaleckého posudku patří i povinnost zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované osoby...“, když „těmto požadavkům postup soudního znalce neodpovídal.“ Dovolatel namítá, že se závěry znaleckého posudku nesouhlasil, přičemž v řízení „předložil tvrzení, že závěry znaleckého posudku MUDr. Jiřího Švarce (Ph.D.) jsou v rozporu s ostatními důkazy a skutečností...“ V této části dovolatel nedůvodně brojí do nálezové části znaleckého posudku, respektive do procesu hodnocení důkazů soudem (neboť dovolatel by při hodnocení předmětného posudku přihlédl k jím tvrzeným okolnostem a skutečnostem, k nimž podle jeho názoru odvolacím soudem přihlédnuto nebylo). Je tomu tak z toho důvodu, že dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Připomíná se současně, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz). Z toho vyplývá, že ani prostřednictvím této dovolací argumentace se dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit. Přitom z obsahu spisu nelze dovodit, že by v otázce zjišťování skutkového stavu mělo ze strany odvolacího soudu dojít k výrazným defektům či k soudní libovůli v otázce hodnocení v řízení provedených důkazů na základě logických úvah a reflektování všech právně významných okolností vztahujících se k předmětné věci, jež bylo nutno v rámci proběhnuvšího procesu zohlednit a promítnout do meritorního rozhodnutí.

Okolnost, že účastník není „spokojen“ s odbornými závěry znalce ve zpracovaném znaleckém posudku, přirozeně sama o sobě také není důvodem k postupu soudu, aby v takovéto procesní situaci přistoupil (přistoupit musel) k ustanovení revizního znalce. Jak vyložil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 26. července 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017, zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv. Jde tu o hodnocení důkazu – znaleckého posudku. Nemá-li soud pochybnosti o jeho správnosti, není povinen nařídit vypracování revizního posudku, a to navzdory tomu, že pochybnosti vyjadřuje účastník; důkazy totiž hodnotí jen soud. Úvaha soudu nemůže být zcela libovolná, nicméně vždy záleží na konkrétním případu, zda a nakolik lze učinit závěr o zpochybnění posudku. Proto dovolací argumentace žalovaného plédujícího pro revizní znaleckou verifikaci není z pohledu přípustnosti dovolání právně relevantní.

Dovolací soud ani neshledal, že by se odvolací soud zvoleným procesním postupem či způsobem, jak odůvodnil písemné vyhotovení svého rozsudku, odklonil od shora připomenuté judikatury Nejvyššího soudu. Zjištění učiněná znalcem a jeho závěry jsou totiž nejen určité a srozumitelné, ale též přesvědčivé; nevyplývají z nich žádné pochybnosti o stižení zůstavitelky předmětnou duševní poruchou v době, kdy učinila předmětný darovací akt vůči dovolateli. Přitom již soud prvního stupně při svém rozhodování správně a důsledně přihlédl též k judikatuře Ústavního soudu ohledně tzv. důkazního standardu při posuzování platnosti právního jednání uskutečněného osobou stiženou duševní poruchou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, in https://nalus.usoud.cz). Věc byla tedy důsledně posuzována i s ohledem na ústavně právní aspekt, a to v intencích relevantní nálezové judikatury Ústavního soudu, jež se vztahuje k předmětné právní materii.

Námitky dovolatele vztahující se k odvolacím soudem provedenému výslechu svědka H. rovněž nemohou založit přípustnost dovolání, a to již z toho důvodu, že k vadám tohoto charakteru by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v situaci, pokud by dovolání bylo přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), což se ovšem netýká této věci; proto ani prostřednictvím této dovolací argumentaci přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nelze založit.

Namítá-li dovolatel ve svém dovolání, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí „nesprávně vyložil i nesprávně pracoval s tvrzením žalobkyně, že ‚měla totiž k dispozici závěť ručně sepsanou B. V. dne 4. 1. 1989, podle které měl podíl na dobu připadnout rovným dílem oběma dcerám...“, či považuje-li „za nepřípustnou skutečnost, kdy soudy obou stupňů vytýkají žalovanému, že neinformoval stranu žalobkyně o nabytí movitých nemovitých věcí darovací smlouvou...“, případně namítá-li, že: „odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, který neměl oporu v provedeném dokazování“, anebo, že: „odvolací soud nesprávně posoudil původ nabytí zdravotnické dokumentace...“, pak nepřípustně v dovolacím řízení zpochybňuje zjištěný skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, respektive uplatňuje svou skutkovou verzi případu, která však - jak již shora bylo vyloženo - přípustnost jeho dovolání nemůže založit.

Přípustnost dovolání nemohla být založena ani tvrzením dovolatele, že se „odvolací soud v odůvodnění rozsudku rovněž dostatečně nevypořádal s problematikou nezákonného pořízení videozáznamu, který byl pořízen pouze za přítomnosti žalobkyně a jejích rodinných příslušníků po násilném vniknutí do domu dovolatele, proti vůli prvé žalované V. a za nepřítomnosti dovolatele.“ Je tomu tak již z toho důvodu, že právně relevantní pro dané řízení byly závěry soudního znalce o existenci duševní poruchy zůstavitelky v době, kdy učinila předmětný darovací akt, přičemž zjištění z předmětné obrazového záznamu o chování zůstavitelky v inkriminovaném období učinil odvolací soud zcela na okraj, aniž by tato zjištění byla (mohla být) pro něj zásadní z pohledu rozhodnutí v této věci. Kromě toho výtka dovolatele o absenci řádného vypořádání se s uvedenou námitkou představuje jinou vadu řízení, jejíž relevanci v případě nepřípustnosti dovolání pochopitelně nelze posuzovat.

Konečně ani dovolatelem uplatněná argumentace, že: „nesprávná skutková zjištění provedl odvolací soud i v otázce postavení notářky JUDr. Šímové“, nemohla - právě pro směřování do skutkových zjištění soudu - vést k naplnění přípustnosti dovolání, jelikož dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 7. 11. 2018


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu