Rozhodnutí NS

29 ICdo 27/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/19/2018
Spisová značka:29 ICdo 27/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.27.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Insolvence
Insolvenční řízení
Uplatňování pohledávky
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 173 IZ.
§ 174 IZ.
§ 188 IZ.
§ 198 IZ.
§ 200 IZ.
§ 21 předpisu č. 311/2007Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSUL 44 INS XY
44 ICm XY
29 ICdo 27/2017-74

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce BP Integralis Limited, se sídlem v Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kyperská republika, registrační číslo 255048, proti žalovanému Insolvency Project v. o. s., se sídlem v Hradci Králové, Bieblova 1110/1b, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 28860993, jako insolvenčnímu správci dlužnice G. Ch., zastoupenému JUDr. Milanem Novákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice G. Ch. (dříve Š.), narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pod sp. zn. KSUL 44 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2016, č. j. 44 ICm XY, 103 VSPH XY (KSUL 44 INS XY), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2016, č. j. 44 ICm XY, 103 VSPH XY (KSUL 44 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Rozsudkem ze dne 29. října 2015, č. j. 44 ICm XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka žalobce č. P8/2 (věřitele Integralis Limited), přihlášená do insolvenčního řízení sp. zn. KSUL 44 INS XY dlužnice (G. Š.) ve výši 163 730 Kč je po právu, a to jako pohledávka zajištěná a nevykonatelná (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1/ Na základě smlouvy o půjčce č. 1F100635/2009 uzavřené dne 9. února 2009 poskytl právní předchůdce žalobce 1. faktorská s. r. o. dlužnici částku 100 000 Kč, kterou měla dlužnice vrátit ve 240 splátkách po 1 490 Kč. Zástavní smlouvou z téhož dne si smluvní strany sjednaly zástavní právo k zajištění pohledávek ze smlouvy o půjčce; předmětem zástavy je bytová jednotka č. 2301/2 v budově č. p. XY na parcele č. st. XY, katastrální území XY, spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti 624/20207 na společných částech domu a pozemku.

2/ Dluh byl „zesplatněn“ na základě výzvy k okamžité úhradě celé půjčky ze dne 22. března 2011 s ohledem na porušení čl. VII odst. 3 smlouvy o půjčce a na zahájení exekučního řízení proti dlužnici. Výzva byla dlužnici doručena dne 4. dubna 2011.

3/ Pohledávky byly postoupeny žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. října 2011.

4/ Usnesením ze dne 3. června 2014, č. j. KSUL 44 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice.

5/ Na přezkumném jednání konaném dne 31. července 2014 insolvenční správce (žalovaný) popřel pohledávku č. P8/2 ve výši 163 730 Kč pro pravost a výši jako zajištěnou; zjištěny byly pohledávky P8/1 (jistina půjčky ve výši 100 000 Kč) a část pohledávky P8/2 ve výši 2 170 Kč jako pohledávky zajištěné a pohledávky č. P8/3 a P8/4 (smluvní pokuty) v celkové výši 40 000 Kč jako pohledávky nezajištěné.

6/ Sporná pohledávka č. P 8/2 představovala část jistiny vytvořenou kapitalizací úroků sjednaných ve smlouvě o půjčce. Celková výše pohledávky č. P8/2 byla v přihlášce vypočtena jako 240 splátek půjčky „krát“ 1 490 Kč měsíčně „minus“ jistina 100 000 Kč a „minus“ uhrazená částka v celkové výši 91 700 Kč, tj. 165 900 Kč.

Na tomto základě insolvenční soud nejprve uvedl, že podle čl. IV. odst. 2 smlouvy o půjčce se úroky z půjčky počítají a jsou splatné vždy jednou měsíčně; není-li úrok uhrazen v den splatnosti, hledí se na ně jako na novou půjčku a stává se její součástí. Dle čl. III. odst. 9 smlouvy o půjčce v případě porušení smluvních závazků je dlužník povinen zaplatit celou dosud nesplacenou část půjčky včetně nesplacených úroků za celou sjednanou dobu půjčky a včetně veškerého dalšího dosud nesplaceného příslušenství. V daném případě splatnost půjčky nastala v důsledku porušení čl. VII. odst. 3 smlouvy o půjčce dne 4. dubna 2011, doručením výzvy k okamžité úhradě celé půjčky, kdy k okamžitému „zesplatnění“ celé půjčky došlo v důsledku zahájeného exekučního řízení.

Z uvedeného insolvenční soud dovodil, že žaloba je důvodná, neboť kapitalizovaný úrok z prodlení přirostl k dluhu před rozhodnutím o úpadku, jde o ujednání běžné a bylo učiněno s takovým předstihem, že nemůže představovat obcházení § 170 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Úroky přirostly v době „zesplatnění úvěru“ a nikoliv po rozhodnutí o úpadku.

K tomu doplnil, vycházeje ze skutkového zjištění, dle kterého smlouva o půjčce byla uzavřena v roce 2009, že na smlouvu o půjčce nelze aplikovat ustanovení na ochranu spotřebitele zakotvená až pozdější novelizací do ustanovení §§ 55 a 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Insolvenční soud konečně uvedl, že ustanovení o okamžitém splacení dluhu v případě porušení smluvních závazků, kdy je dlužník povinen zaplatit celou dosud nesplacenou část půjčky včetně nesplacených úroků za celou sjednanou dobu půjčky a včetně veškerého dalšího dosud nesplaceného příslušenství, je ustanovením platným a není ani v rozporu s dobrými mravy, když nesplácení půjčky či jiné porušení smluvních podmínek nemůže být pro dlužníka výhodnější, než řádné plnění smluvních ujednání. V daném případě nelze ani uzavřít, že by hrubý zisk ve výši 257 600 Kč za předpokládanou dobu 20 let byl v rozporu s dobrými mravy, když výše půjčky činila 100 000 Kč. Soud přihlédl i k tomu, že žalobce je nebankovní subjekt a riziko pro věřitele je vysoké.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu na určení pravosti pohledávky ve výši 163 700 Kč zamítl pro předčasnost (první výrok); současně rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud – cituje § 173 odst. 4, § 174 odst. 1, § 188 odst. 2, § 198 odst. 2, § 200 insolvenčního zákona a § 21 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, a vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněného pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 38/2009“) a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1072/2010 – uzavřel, že žaloba byla podána předčasně, neboť přihláška P8/2 „je neúplná, neobsahuje rozhodné skutečnosti stran dosavadní úhrady půjčky před tím, než byla zesplatněna, ani odkazy na konkrétní ustanovení smlouvy o půjčce, což bránilo žalovanému, aby kvalifikovaně pohledávku přezkoumal a mohli k ní zaujmout stanovisko ostatní přihlášení věřitelé.“

Dospěl totiž k závěru, že v dané věci byla částečně popřena pohledávka č. P8/2, která „trpí nedostatky, jež ji činí neprojednatelnou pro nesrozumitelnost“. Z čl. III. odst. 1 smlouvy o půjčce podle odvolacího soudu plyne, že dlužnice se zavazuje splácet půjčku včetně příslušenství ve výši 1 490 Kč měsíčně, přičemž podle čl. IV. smlouvy se úroky z půjčky počítají a jsou splatné vždy jednou měsíčně. Z toho podle odvolacího soudu vyplývá, že ve splátce půjčky je skryta platba na úhradu jistiny a zároveň na uspokojení úroku, který za 63 měsíců mohl přirůst jen v rozsahu 1 073 Kč měsíčně. Kdyby byla přihláška srozumitelná a bylo by zřejmé, jak byla půjčka splácena, pak by ji žalovaný nemohl popřít tak, že zaplacenou částku 91 700 Kč započítal jen na pohledávku č. P8/1 a nikoliv také na pohledávku č. P8/2.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena (interpretace § 174 insolvenčního zákona ohledně stanovení rozsahu konkrétních skutečností, které je věřitel povinen uvádět v přihlášce pohledávky). Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel považuje přístup odvolacího soudu za formalistický, nesprávný a v rozporu se zásadou insolvenčního řízení dle § 5 písm. a/ insolvenčního zákona, když jím je nad únosnou míru ztěžováno uplatňování práv u soudu a není jím respektován vymezený předmět sporu mezi žalobcem a žalovaným, který od počátku jednoznačně směřoval k posouzení dovolenosti ujednání o okamžitém zesplatnění půjčky včetně úroků, jejichž splatnost byla původně ve smlouvě o půjčce sjednána v budoucnosti.

Dále dovolatel míní, že obsah přihlášky reflektuje ujednání ve smlouvě o půjčce, dílčí pohledávka č. 2 odpovídá původním sjednaným úrokům za celou dobu půjčky (tj. počet splátek „krát“ celá částka jedné splátky „minus“ jistina), přičemž je nepodstatné, od kterého dílu jistiny (zda od dílčí pohledávky č. 1 představované jistinou nebo od dílčí pohledávky č. 2 tvořené kapitalizovanými úroky z prodlení) se uhrazená částka odečetla, neboť celá suma splátek se v důsledku zesplatnění stala jistinou a všechny splátky byly na úhradu této jistiny započítány. Dovolatel zdůrazňuje, že není prakticky možné v přihlášce uvádět, jakým způsobem bylo na úrok a jistinu spláceno, neboť v případě anuitních splátek se poměr splátky jistiny a úroku v jedné splátce postupem času mění.

Dovolatel rovněž namítá, že z ustanovení právních předpisů ani neplyne povinnost specifikovat důvody vzniku pohledávky způsobem, který odvolací soud požaduje. K určitosti pohledávky podpůrně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, z něhož dovozuje, že může-li být měřítkem přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí subjektivní schopnost účastníka řízení použít odvolací důvody, tzn. přiměřeně kvalifikovaným způsobem reagovat na rozhodnutí, není důvod, aby na procesní úkon účastníka byly kladeny přísnější a formálnější požadavky, když v tomto případě žalovanému bylo jasné, k čemu se má vyjadřovat a jak pohledávku popírat.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Dovoláním předestřenou otázkou se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval, přičemž dospěl k těmto závěrům:

Rozhodovací praxe soudů je dlouhodobě ustálena v závěru, podle kterého důvodem vzniku popřené pohledávky (§ 174 odst. 2 a § 198 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014).

Součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení a popřené insolvenčním správcem, dlužníkem nebo některým z insolvenční věřitelů, vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě takového rozsudku je třeba v insolvenčním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky (k tomu srov. např. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 56/2014).

Odvolací soud založil právní posouzení věci na tom, že přihláška pohledávky je neúplná a neobsahuje rozhodné skutečnosti ohledně dosavadní úhrady půjčky předtím, než byla „zesplatněna“, ani odkazy na konkrétní ustanovení smlouvy o půjčce, což podle odvolacího soudu bránilo žalovanému, aby kvalifikovaně pohledávku přezkoumal a mohli k ní zaujmout stanovisko ostatní přihlášení věřitelé. Uvedený závěr však Nejvyšší soud nesdílí.

Poukazuje-li odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1072/2010, pak přehlíží důvody, které vedly soudy k závěru o předčasnosti incidenční žaloby. V odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že přihlašovatel nevykonatelné pohledávky se jako žalobce ve sporu o pravost, výši nebo pořadí této pohledávky nesmí dovolávat jiných skutečností (jiného právního důvodu vzniku pohledávky) než těch, které uvedl v přihlášce nebo (nejpozději) při přezkumném jednání. Při jiném postupu soudu v incidenčním sporu (než zamítnutí žaloby pro předčasnost) by se přihlašovatel pohledávky ocitl v procesní pasti. Proto, že v konkursním řízení (šlo o incidenční spor vyvolaný konkursem vedeným podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) nebyl vyzván k odstranění vady přihlášky bránící přezkumu přihlašované pohledávky, ač k této výzvě mělo dojít, by totiž (v případě, že touto vadou byla absence údaje o právním důvodu vzniku přihlašované pohledávky) byl zbaven možnosti účinně obhájit existenci pohledávky v incidenčním sporu (prakticky by neměl možnost žalobu odůvodnit). Insolvenční zákon zakotvuje takové omezení pro skutková tvrzení v ustanovení § 198 odst. 2, proto jsou tyto závěry plně aplikovatelné i na insolvenční poměry. O tento případ však v projednávané věci nejde.

Přihláška pohledávky žalobce (ze dne 3. července 2014) je zjevně – z hlediska vymezení právního důvodu vzniku přihlašované pohledávky – určitá, když z jejího obsahu plyne, jaký nárok žalobce v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka uplatňuje. Jakkoli žalobce uhrazenou částku odečetl od přihlašované dílčí pohledávky P2, z přihlášky pohledávky vyplývá, že dílčí pohledávka č. 1 představuje (samotnou) jistinu pohledávky, zatímco dílčí pohledávka č. 2 představuje část jistiny tvořené kapitalizací úroků sjednaných ve smlouvě o půjčce a současně přihláška obsahuje výpočet této dílčí pohledávky (240 splátek x 1 490 Kč minus jistina 100 000 Kč a minus uhrazená částka v celkové výši 91 700 Kč). Z přihlášky je tedy zřejmý právní důvod uplatňované pohledávky i způsob výpočtu výše pohledávky.

Z výše řečeného plyne, že v přihlášce popsaný skutek umožňuje (oproti mínění odvolacího soudu) jednoznačnou individualizaci žalobcem uplatněného nároku, když z něj je zřejmé, že žalobce přihlašuje do insolvenčního řízení pohledávku ze smlouvy o půjčce, která měla být vrácena ve 240 měsíčních splátkách ve výši 1 490 Kč. Takto pojatá identifikace skutku popsaného v přihlášce pohledávky přitom nečiní přihlášku vadnou a tudíž nezpůsobilou řádného přezkumu (§ 188 odst. 2 insolvenčního zákona).

Ostatně z žádného ustanovení insolvenčního zákona neplyne povinnost věřitele uvést, jak konkrétně bylo na pohledávku plněno, jestliže současně ze skutkových tvrzení věřitele vyplývá jím uplatňovaný nárok (právní důvod tohoto nároku).

Za tohoto stavu bylo možné o podané žalobě na určení pravosti pohledávky rozhodnout.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v řešení dovoláním otevřené otázky neobstojí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 12. 2018


Mgr. Milan Polášek
předseda senátu