Rozhodnutí NS

6 Tdo 1305/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/13/2019
Spisová značka:6 Tdo 1305/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1305.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1305/2018-32


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný D. H., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 3 To 220/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 81 T 122/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá.


Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 81 T 122/2016, byl obviněný D. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 24. 3. 2016 v XY, okr. XY, v rodinném domě čp. XY, opakovaně slovně napadal svou matku J. H. a babičku D. H., kterým bezdůvodně vulgárně nadával, vyhrožoval újmou na zdraví, ničil jejich osobní věci a zařízení domu, a jeho jednání vyvrcholilo téhož dne kolem 18:00 hodin, kdy opakovaně žádal po J. H. vydání finanční částky ve výši 80 Kč, kterou však tato opakovaně odmítla vydat, a proto ji fyzicky napadl, následně přistoupil z boku k D. H., která seděla ve stejné místnosti v křesle, rukou, ve které držel kapesní nůž s ostřím délky 8 cm, jí nůž přiložil do blízkosti krku a s výhrůžkou, že D. H. podřízne, požadoval po J. H. okamžité vydání částky ve výši 80 Kč, přičemž když viděl, že mu matka žádné peníze nedá, schoval nůž a začal ji opětovně napadat údery a strkat do ní a následně ji polil horkým čajem, do kterého předtím naplival, poté došlo ke zklidnění situace, které J. H. využila a odjela do Nemocnice ve Frýdku Místku, kde si nechala ošetřit zejména zranění palce pravé ruky, které jí způsobil při napadání obžalovaný, a po jejím návratu do rodinného domu čp. XY v obci XY obžalovaný pokračoval ve svém násilném jednání, kdy opětovně požadoval po své matce peníze a poté co byl odmítnut, začal ji fyzicky napadat a v době, kdy se jednou rukou bránila jeho napadání a druhou rukou zoufale volala o pomoc na tísňovou linku 112, jí telefon z ruky vzal, ukončil hovor a z místnosti odešel a následně bez svolení své matky a přes její výslovné vyjádření, že si to nepřeje, odjel jejím osobním motorovým vozidlem Škoda Fabia, RZ XY, které bylo posléze policisty Policie ČR nalezeno poblíž restaurace XY v obci XY.“

2. Za tento zločin byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jenž mu byl podle § 81 odst. 1 a § 85 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného uložení dohledu ve smyslu § 49 a § 50 tr. zákoníku. Podle § 48 odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby se v průběhu zkušební doby podrobil vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy a vhodným programům psychologického poradenství.

3. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 3 To 220/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.


II.

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. V odůvodnění podaného dovolání uvedl, že namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy, neboť v řízení nebyly objektivně hodnoceny veškeré důkazy jak samostatně, tak i v jejich vzájemné souvislosti a nebyl tak zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo a k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Závěr soudů nižších stupňů o naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku bez důvodných pochybností ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Tím se vymyká z mezí § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Extrémní nesoulad obhajoba spatřuje v tom, že soud prvního stupně zcela opominul důkazní prostředky, které byly provedeny ve prospěch obviněného, a to zejména výslech jeho matky J. H. Evidentně vyšel z informací, které uvedla v rámci podání vysvětlení v noci dne 25. 3. 2016, ačkoliv k tomuto podání vysvětlení nemůže ze zákona přihlížet. Bez zájmu ponechal její výslech z hlavního líčení a její písemná podání adresovaná orgánům činným v trestním řízení, která jako jediná mohou sloužit jako důkaz. V rámci svého výslechu jednoznačně vyloučila veškerý obsah obžaloby, když opakovaně tvrdí, že skutky v ní popsané se jednoduše nestaly. Tento zcela zásadní důkaz přešel soud prvního stupně jednoduchým konstatováním, že se matka snaží pomoci svému synovi. S tím se nelze ztotožnit, protože se jedná o přehlížení důkazu, kterým je svědectví samotné údajné poškozené. Obviněný se tak domnívá, že celé řízení je pouze snaha vyvrátit výpověď J. H., když není důkaz, že by mělo dojít k naplnění jakékoliv skutkové podstaty, která mu byla kladena za vinu. Má za to, že ani doplněním dokazování nebyly zjištěny žádné nové informace, které by soudu nebyly dříve známy. Vypovídající policisté nepřinesli žádný nový pohled na věc a obsah spisového materiálu nijak neobohatili o žádné nové podstatné okolnosti, které by mohly mít vliv na jiné rozhodnutí ve věci. Soud v odsuzujícím rozsudku na rozdíl od původního (zprošťujícího) rozsudku nijak neakcentoval zásadu in dubio pro reo, což obviněný vnímá jako snahu odsoudit jej za každou cenu. Akcentoval proto, že pokud by se měl dopustit souzeného jednání, dalo by se očekávat, že vztahy mezi ním, matkou a babičkou budou silně zasaženy a jejich kontakt omezen, avšak nic takového se neděje. Je otázkou, jaký je důvod uplatňovat jeho případnou trestněprávní odpovědnost a trestněprávní důsledek s ní spojený, když v tomto případě chybí prvek takové společenské škodlivosti, která by odůvodňovala použití trestní represe. Obviněný shrnul, že v jeho případě neexistují žádné provedené důkazy, které by mohly být relevantním podkladem pro jakýkoliv odsuzující rozsudek, existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a výsledky rozhodování soudů obou stupňů, kdy se nepodařilo prokázat skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se měl dopustit jemu vytýkaného chování. V té souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, který říká, že presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno a tam, kde existují jakékoli pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obžalovaného.

6. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2018, č. j. 3 To 220/2018-370, i jemu přecházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 1. 2018, č. j. 81 T 122/2016-337, a přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

7. K tomuto dovolání zaslal sdělení státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek se k němu nehodlá věcně vyjadřovat. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.


III.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

9. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 3 To 220/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

13. V obecnosti pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.


IV.

14. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové, procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadné skutkové závěry, v souvislosti s čímž pak tvrdí existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Tvrdí přitom, že posuzovaný skutek nebyl bez důvodných pochybností prokázán. Právě a pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty vážící se ke zmíněným skutkovým závěrům. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

16. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

17. Nejvyšší soud však konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
    18. K tomu nutno uvést, že námitky dovolatele ve vztahu ke správnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybňuje pouze způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a jeho výsledek vyjádřený především ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Extrémní nesoulad přitom spatřuje v podstatě pouze v nesprávném hodnocení výpovědi své matky J. H. s tím, že soudy provedené důkazy jeho vinu neprokazují. Tím ovšem nikterak neosvědčuje extrémní nesoulad ve shora vymezeném smyslu. K tomu lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nehledě na to, soudy nižších stupňů se mj. s otázkou věrohodnosti výpovědi jeho matky dostatečně vypořádaly. V daných souvislostech lze odkázat zejména na záznam jejího telefonického oznámení na linku tísňového volání a lékařskou zprávu o jejím zranění v kontextu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Bez povšimnutí nelze ponechat ani výpověď svědka T. V. o stavu, v jakém se v době příjezdu policistů na místo spáchání činu matka obviněného nacházela (byla vystrašená, resp. rozrušená). Dlužno pak dodat, že skutkový závěr soudů o násilném jednání obviněného motivovaném majetkovým prospěchem koresponduje i zjištění vyplývajícímu o jeho osobnosti ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie.

    19. V návaznosti na výše uvedené nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.

    20. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

    21. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
      22. Nejvyšší soud pouze pro úplnost uvádí, že obviněný ve svém dovolání sice v obecnosti zpochybnil vhodnost uplatnění trestní represe s ohledem na společenskou škodlivost posuzované věci, tuto námitku však opřel rovněž o svou verzi skutkového děje, podle níž se souzený skutek nestal, neboť v opačném případě by vztahy mezi ním, matkou a babičkou byly silně zasaženy a jejich kontakt by byl omezen, k čemuž však nedošlo. Ve vztahu k této (na první pohled zdánlivě hmotně právní) námitce stran vhodnosti užití zásady subsidiarity trestní represe však nevznesl žádnou konkrétní argumentaci hmotně právního charakteru, přičemž úkolem dovolacího soudu není domýšlet takovou argumentaci za dovolatele.
        23. Nejvyšší soud tak k tomu pouze ve stručnosti připomíná, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu § 14 tr. zákoníku je aplikace zásady subsidiarity trestní represe vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

        24. Se zřetelem k výše uvedeným východiskům lze konstatovat, že jelikož se obviněný v nyní posuzované věci dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku ani nepřichází v úvahu.

        25. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


        P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

        V Brně dne 13. 2. 2019
        JUDr. Vladimír Veselý
        předseda senátu