Rozhodnutí NS

3 Tdo 159/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/20/2019
Spisová značka:3 Tdo 159/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.159.2019.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Trest zákazu činnosti
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1 tr. zákoníku
§ 73 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/07/2019
III. ÚS 2141/19
JUDr. Jiří Zemánek
odmítnuto
07/30/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 159/2019-29


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání obviněného M. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 To 334/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 6/2018, takto:


Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 To 334/2018, zrušuje v části, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. F. proti výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2018, č. j. 1 T 6/2018-457.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí, na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:


I.

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, byl obviněný M. F. uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že uzavřel dne 18. 7. 2012 jako statutární orgán – prokura společnosti F. S., IČ XY, se sídlem XY, pracovní smlouvu s M. S., na základě které byl zaměstnán u jmenované společnosti jako hotelový technik vykonávající činnost pro společnost E. H.s & T., v Hotelu T. D. na adrese XY, Hradec Králové, a pobíral za odváděnou práci mzdu ve výši 15.000 Kč čistého, kterou mu zaměstnavatel vkládal na jeho účet č. XY, přičemž v rozporu se zákonnými povinnostmi zaměstnavatele nepřihlásil M. S. jako zaměstnance společnosti F. S. v úmyslu se zcela vyhnout placení zákonných odvodů a v době od 23. 7. 2012 do 30. 11. 2015, přestože vyplácel zaměstnanci mzdu, z této neodváděl příslušné povinné odvody, čímž způsobil škodu

- České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územním pracovištěm v Benešově, se sídlem Tyršova 2073, Benešov, neuhrazením daně ze závislé činnosti ve výši 71.280 Kč,
- České správě sociálního zabezpečení, OSSZ Benešov se sídlem Nádražní 2120, Benešov, neuhrazením sociálního pojištění ve výši 244.346 Kč,
- Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočce Ústí nad Labem a Hradec Králové, pracovišti Hradec Králové, se sídlem Wonkova 1225, Hradec Králové, neuhrazením zdravotního pojištění ve výši 104.720 Kč,

celkem tak zkrátil daň, pojistné na sociální pojištění a pojistné na zdravotní pojištění o částku 420.346 Kč.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle § 84 tr. zákoníku mu byl uložen dohled. Podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 3 (třech) roků.

Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou přečinem způsobil, a povinnost zajistit dodatečné nahlášení poškozeného M. S. jako zaměstnance společnosti F. S. za rozhodné období příslušným oprávněným.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněný odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v trvání 3 (třech) roků.

Tímto rozsudkem byla současně přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku shledána vinnou právnická osoba F. S., IČO XY, se sídlem XY.

Podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. byla právnická osoba F. S. odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu provozování podnikatelské činnosti na dobu 4 (čtyřech) roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. F. a F. S. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému M. S., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 37.498 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. S. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, podal obviněný M. F. odvolání, a to do výroku o vině.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 To 334/2018, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.


II.


Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 To 334/2018, podal obviněný M. F. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 494–507), v rámci něhož odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, včetně shrnutí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a argumentace v odvolání, přednesl nejprve námitky vůči nesprávnému právnímu posouzení věci. Soudům vytýká, že vycházely pouze z důkazů obžaloby a k důkazům obhajoby se bez řádného odůvodnění nepřiklonily. Uvedl, že nikdy neměl v úmyslu krátit daň, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění. Po celou dobu konstantě uváděl, že na žádost pana S. změnili zaměstnanecký poměr na smlouvu o dílo a on pouze podcenil situaci v tom, že si neověřil, zda má pan S. živnostenské oprávnění. Tuto verzi podporuje i skutečnost, že si v letech 2013 až 2015 pan S. hradil zdravotní pojištění sám. Nejasný je režim přihlášení poškozeného ke zdravotnímu pojištění, když zmocněnec poškozeného uvedl, že jej přihlásil obviněný, poškozený tvrdil, že se přihlásil sám, což uvedla i svědkyně K., zástupkyně zdravotní pojišťovny. Ze spisu je zřejmé, že poškozený nebyl nikým přihlášen a nad pravdivostí svědků lze tak polemizovat.

Dále je toho názoru, že předložená pracovní smlouva je nevěrohodná, protože je ručně dopisována a není technicky možné, aby několikastránkový dokument byl zmáčen tak, že část je bez známek přítomnosti vody a jiná byla mokrá. Oba soudy pak opomenuly přílohu údajné pracovní smlouvy, konkrétně pak nebyl zohledněn platební výměr ve výši 15.000 Kč. Z této částky pak měly být vypočítány odvody. Tuto částku vyplácel jak obviněný, tak právnická osoba F. S., která vyplácela jen tuto částku, což nezohlednil ani znalecký posudek Ing. Soni Novákové, Ph.D. Podle smlouvy o výkonu funkce prokuristy neměl přihlašovat ani odhlašovat zaměstnance na sociální a zdravotní pojištění, tedy mu to nelze klást za vinu, jelikož se jednalo o povinnost jednatele. Má tedy za to, že neporušil ani zákonnou ani smluvní povinnost.

Soud nesprávně posoudil i výpověď J. S., která jakožto účetní připravila zpětné přihlášení, o nutnosti přihlášení pana S. jej informovala a následně přihlášení zajistila. Tato svědkyně měla přihlašování zaměstnanců na starost, ačkoliv nebyla účetní obviněné společnosti, ale měla pouze za úkol připravit rekonstrukci mezd zpětně.

Obviněný odmítá i svědectví paní K., když je podle jeho názoru časově nemožné, aby sliboval úhradu za obviněnou společnost F. S., když tato byla v insolvenci a neměla finanční prostředky a ani by s ohledem na probíhající insolvenční řízení úhrady provést nemohla.

Dále je zřejmé, že obžalovaná společnost nikterak neušetřila, když mzdy zasílala na účet a zkrácení daně či plateb na sociálním a zdravotním pojištění by tak bylo velmi snadno dohledatelné. I když si neověřil, že poškozený je podnikatelem, určitě by neudělal takovou chybu, aby mzdu „na černo“ vyplácel na účet. V praxi se v případě zaměstnání „na černo“ vždy finanční prostředky vyplácejí v hotovosti, naopak ve smlouvě o dílo jsou platby na účet standardní.

V řízení tedy nebylo prokázáno, že skutek se vůbec stal, ani to, že jej spáchal obviněný. Je zde celá řada pochybností a měla by být tedy uplatněna zásada in dubio pro reo.

V další části svého mimořádného opravného prostředku se obviněný zabýval nemožností uložení trestu zákazu činnosti, jelikož takový trest zákon v daném případě nepřipouští. Obviněný nebyl statutárním orgánem obžalované společnosti a nelze mu tedy zakázat působení ve statutárních orgánech, k čemuž cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 Tdo 989/2010. V odsuzujícím rozsudku je navíc zákaz vymezen natolik široce, že neodpovídá skutku, který byl ve skutkové větě vymezen, jelikož se vztahuje například i na činnost statutárního orgánu ve spolku, tedy mimo podnikatelskou oblast.

Závěrem obviněný žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, když má za to, že v opačném případě by to znamenalo obrovský zásah do jeho profesního a osobního života, a proto žádá, aby byl podle § 265h odst. 3 tr. ř. výkon rozhodnutí odložen.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 To 334/2018, a dále rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, zrušil, a věc vrátil Okresnímu soudu v Benešově k novému projednání a rozhodnutí.

Pro úplnost je třeba dodat, že obviněný své dovolání doplnil ještě přípisem ze dne 4. 3. 2019, a to prostřednictvím svého obhájce, kdy se domáhal zrušení výroku podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku v části, kdy mu byla uložena povinnost zajistit dodatečné nahlášení poškozeného M. S. jako zaměstnance společnosti F. S. za rozhodné období příslušným oprávněným. K tomuto doplnění však již Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť bylo učiněno po uplynutí dovolací lhůty podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. (srov. též § 265f odst. 2 tr. ř.).

Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 25. 1. 2019 (č. l. 510). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.


III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 To 334/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména vlastní výslech, výpovědi poškozeného M. S. a svědkyň K. a J. S., pracovní smlouvy a její důvěryhodnost, platební výměr) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, zda byl sjednán pracovní poměr či se jednalo o smlouvu o dílo), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. vyplývá z nich, že poškozený M. S. spolupracoval s obviněným a obviněnou společností na základě smlouvy o dílo) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že s M. S. uzavřel nejprve pracovní smlouvu, kterou následně na žádost pana S. změnil na smlouvu o dílo s tím, že si pan S. bude platit veškeré odvody sám, o tom, že se nejednalo o práci na černo svědčí i to, že peníze zasílal na účet, přičemž by se takové chyby nedopustil, pokud by věděl, že se jedná o „černou práci“).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. F. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Námitky takto vznesené obviněným jsou tak pod uplatněný dovolací důvod zcela nepodřaditelné, když se fakticky snaží pouze rozmělnit ucelená a odůvodněná skutková zjištění soudu. Obviněný také vznesl námitku, že neporušil žádnou svoji zákonnou ani smluvní povinnost, když na základě smlouvy o výkonu funkce prokuristy neměl povinnost přihlašovat a odhlašovat zaměstnance. Takováto námitka je taktéž zcela nepřípadná, když vychází ze zcela mylné premisy, že pro zkrácení daně je třeba porušení smluvní povinnosti. Obviněný se tímto snaží vyvinit i přesto, že je zcela patrné, že to byl právě on, kdo za obžalovanou společnost F. S., se kterou byla pracovní smlouva uzavřena, vystupoval, jednal toliko a výlučně on, komunikoval s úřady, udílel pokyny zaměstnancům a externím spolupracovníkům, komunikoval s obchodními partnery a měl významný vliv na chod společnosti.

Obviněný má tedy za to, že ve věci nebylo prokázáno, že by se skutek stal a že by jej spáchal, s čímž ovšem nelze souhlasit. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy prvního a druhého stupně dospěly na základě provedeného dokazování k jednoznačným skutkovým zjištěním a bylo prokázáno, že skutek, jak je pospán ve skutkové větě rozsudku, se stal a že jej spáchali právě obviněný a obviněná společnost. K tomuto lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bod 18 a usnesení soudu druhého stupně bod 6.

K námitce porušení zásady in dubio pro reo pak Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo, ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala.

Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Konkrétně pak uvádí, že nebyl statutárním orgánem společnosti, a proto mu nemůže být uložen zákaz činnosti ve statutárních orgánech a současně, že je tento trest vymezen příliš široce, když by měl být určen tak, že se omezuje jen na podnikatelskou oblast. K tomuto pak obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 Tdo 989/2010.

Nejvyšší soud shledal v tomto ohledu dovolání obviněného opodstatněným.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit trest zákazu činnosti, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.

Judikatura vztahující se k uvedenému ustanovení dlouhodobě upozorňuje na nutnost vymezit ukládaný zákaz činnosti tak, aby plnil svůj účel, tj. aby nebyl vymezen příliš úzce (postrádal by pak svou preventivní funkci), ale ani bezbřeze široce (takový trest by byl v rozporu se zákonnými podmínkami jeho uložení a pachatele by v jeho dalším životě nepřiměřeně omezoval).

Zákaz činnosti nesmí být vymezen příliš obecně, např. jako zákaz provozování činnosti soukromého podnikatele (viz č. 60/1994 Sb. rozh. tr.). Nejlépe dopadá na řešenou problematiku rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 637/2009. To bylo schváleno na poradě trestního kolegia dne 30. 6. 2010 k publikaci ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle něj, je-li pachateli ukládán trest zákazu činnosti za trestný čin, jehož se dopustil jako člen statutárního orgánu obchodní společnosti, pak jeho rozsah nemůže automaticky zahrnovat všechny činnosti, k jejichž výkonu měla společnost podnikatelské oprávnění, ale jen ty, v souvislosti s nimiž byla páchána trestná činnost.

Je nepochybné, že se obviněný trestné činnosti dopouštěl při spravování interních záležitostí společnosti v rámci neplnění povinnosti zaměstnavatele vůči orgánům veřejné moci (finanční úřad, okresní správa sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovna), tedy v souvislosti s činností zpravidla statutárních orgánů nebo jejich pověřených osob spojených se záležitostmi jakýchkoliv právnických osob, bez ohledu na jejich podnikání, ovšem z pohledu již konstatovaného judikátu se vymezení zákazu činnosti zcela obecně jako zákazu působení ve statutárních orgánech (jak na to ostatně poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud), jeví jako příliš široké.

Nejvyšší soud proto za účelem nápravy tohoto pochybení musel podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušit usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 To 334/2018, a to v části v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. F. proti výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2018, č. j. 1 T 6/2018-457, když výrok o vině byl Nejvyšším soudem shledán bez závad. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí, na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Praze uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nové rozhodnutí krajského soudu se bude omezovat pouze na výrok o trestu. V prvé řadě bude nutno konkretizovat vymezení zákazu činnosti tak, aby odpovídalo zákonným podmínkám jeho uložení uvedeným v § 73 odst. 1 tr. zákoníku. Poté na krajském soudu bude, aby zvážil, zda si tato změna vynucuje ještě nějaké další změny výroku o trestu, který musel být zrušen jako celek, a vezme v úvahu i námitky obsažené v doplněném dovolání. Krajský soud však bude při ukládání nového trestu v každém případě vázán tzv. zákazem reformace in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.), když napadený rozsudek byl zrušen výhradně z podnětu dovolání podaného obviněným.

Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad výkonu trestu, neboť z ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový návrh na postup Nejvyššího soudu neučinil.

Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.


IV.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.



Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 3. 2019

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu