Rozhodnutí NS

20 Cdo 549/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/04/2019
Spisová značka:20 Cdo 549/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.549.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vykonatelnost rozhodnutí
Exekuce
Dotčené předpisy:§ 17 předpisu č. 300/2008Sb.
čl. 35 odst. 3 Nařízení () č. 44/2001
čl. 45 odst. 2 Nařízení () č. 44/2001
§ 34 odst. 1 předpisu č. 44/2001Sb.
čl. 25 odst. 1 Nařízení () č. 1346/2000
Kategorie rozhodnutí:D EU
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/19/2019
IV.ÚS 2729/19
IV.ÚS 2729/19
JUDr. Jaromír Jirsa
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 549/2019-840


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněných 1) S. R. T. a 2) N. H. O., obou ze společnosti XY, se sídlem XY, soudem ustanovených likvidátorů společnosti GBI INVESTMENTS LIMITED, registrační číslo 0317619, se sídlem Wood Street 88, EC2V 7RS Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, obou zastoupených JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 5/49, proti povinnému P. N., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Romanem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, pro 7 222 336,82 GBP s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 16 EXE 7056/2016, o dovolání povinného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 10. 2018, č. j. 23 Co 244/2017-608, takto:


Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 16 EXE 7056/2016-267, prohlásil rozsudek vydaný Chancery Division in the High Courts of Justice of England and Wales dne 11. 2. 2015, pod č. j. 6678/2008, za vykonatelný na území České republiky (výrok I). Vedením exekuce na základě tohoto rozsudku pověřil soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň-město (výrok II). Okresní soud postupoval podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“), a dospěl k závěru, že byly splněny všechny formální náležitosti stanovené nařízením Brusel I, podkladové rozhodnutí je vykonatelné v členském státě, návrh na prohlášení vykonatelnosti byl podán oprávněnými společně s úředním překladem rozhodnutí a osvědčením a byl podán u soudu, v jehož obvodu má povinný bydliště. Současně soud pověřil vedením exekuce soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla. Následně usnesením ze dne 4. 5. 2017, č. j. 16 EXE 7056/2016-288, okresní soud opravil podle § 164 o. s. ř. chybu v poučení tak, že proti výroku I rozsudku lze podat odvolání do jednoho měsíce ode dne doručení a proti výroku II rozsudku není odvolání přípustné.

Odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že rozsudek anglického soudu ze dne 11. 2. 2015 byl povinnému řádně doručen v rámci dožádání Okresním soudem v Pardubicích ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 42 Cd 315/2015, formou náhradního doručení. Podle odvolacího soudu postupoval při doručování soud prvního stupně správně, jestliže nedoručil písemnost do datové schránky, protože písemné vyhotovení anglického rozsudku bylo opatřeno barevnou reliéfní pečetí, stvrzující původ listiny vyhotovené soudem. Kvalitu této pečeti nelze technickými prostředky autorizovaně konvertovat ve smyslu zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, což je předpokladem doručení listin do datové schránky. Zadruhé byl stejnopis rozsudku opatřen českým překladem obsahujícím tlumočnickou pečeť, kterou bylo přelepeno sešití opisu rozsudku s písemným překladem; bez porušení tlumočnické pečetě by opět nebylo možné konverzi listin provést. Pokud jde o podané odvolání proti anglickému rozsudku, odvolací soud vyšel ze sdělení mezinárodního odboru civilního Ministerstva spravedlnosti ČR, který k žádosti odvolacího soudu o právní pomoc prostřednictvím anglického kontaktního bodu Evropské soudní sítě pro věci občanské a obchodní provedl patřičná šetření, z nichž vyplývá, že povinný řádné odvolání nepodal. Poté odvolací soud připomněl, že Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 17. 7. 2018, č. j. 20 Cdo 2302/2017-735, ve skutkově a právně totožné věci, v níž se jednalo o uznání a výkon téhož rozhodnutí anglického soudu sp. zn. 6678/2008, avšak vydaného již dne 28. 7. 2014 proti povinnému R. Š., narozenému dne XY. V této totožné věci rozhodoval Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 9. 5. 2016, č. j. 11 EXE 7026/2016-19, a jeho rozhodnutí posoudil k odvolání povinného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (rozsudek ze dne 7. 12. 2016, č. j. 27 Co 259/2016-609). Se závěry dovolacího soudu (dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal povinný), obsaženými v rozhodnutí ze dne 17. 7. 2018, se odvolací soud v nyní projednávané věci zcela ztotožňuje. Povinný brojil proti aplikaci nařízení Brusel I s tím, že exekuční titul bezprostředně vychází z insolvenčního řízení, a proto podle čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení Brusel I nelze tento předpis na danou věc použít. Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku uzavřel, že s ohledem na závěr anglického soudu o naplnění skutkové podstaty čl. 212 a 213 insolvenčního zákona z roku 1986 jsou nárok uplatněný proti povinnému i řízení o něm na úpadkovém řízení závislé a dané řízení probíhalo pouze na tomto základě a v jeho mezích. Zároveň však Nejvyšší soud vyložil, že podle čl. 25 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000, o úpadkovém řízení, (dále též jen „úpadkové nařízení“) rozhodnutí učiněná soudem, jehož rozhodnutí o zahájení řízení je uznáno podle čl. 16, která se týkají průběhu a skončení úpadkového řízení, a vyrovnání tímto soudem schválená, se rovněž uznávají bez dalších formálních náležitostí. Tato rozhodnutí jsou vykonatelná podle čl. 31 až 51 (s výjimkou čl. 34 odst. 2) Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění úmluv o přistoupení k uvedené úmluvě (odkaz na Bruselskou úmluvu se po přijetí nařízení Brusel I považuje podle jeho čl. 68 odst. 1 za odkaz na toto nařízení). Protože tedy úpadkové nařízení odkazuje na nařízení Brusel I v části týkající se uznávání a výkonu, postup okresního soudu, aplikujícího v dané věci nařízení Brusel I, byl fakticky správný (viz body 23 až 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

V souvislosti s námitkou veřejného pořádku a závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018 odvolací soud uvedl, že chápání výhrady veřejného pořádku je v obou nařízeních identické. Dodal, že aplikace čl. 26 úpadkového nařízení není v dané věci vyloučena. Pokud jde o námitku nepříslušnosti anglického soudu k projednání a rozhodnutí věci, odvolací soud se ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož čl. 35 odst. 3 nařízení Brusel I (byl-li uplatněn prostřednictvím úpadkového nařízení) stanoví, že aniž by byl dotčen odst. 1 (neuznání rozhodnutí také z důvodu porušení oddílu 3, 4 a 6 kapitoly II nebo jedná-li se o případ uvedený v čl. 72), nesmí být příslušnost soudu členského státu přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 odst. 1 nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti. Dodal, že flagrantní porušení ustanovení o příslušnosti, jmenovitě rozhodoval-li ve věci soud státu, k němuž nemá věc naprosto žádný vztah, a kromě toho jsou tu další okolnosti, vzdálenost, neznalost jazyka, jež by ve spojení s prve uvedeným vedly fakticky k odnětí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, důvodem pro odepření vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí oproti tomu je. Anglický soud však vycházel z toho, že je zde vazba mezi povinným a zemí původního insolvenčního řízení, což představuje právě tu vzájemnou vazbu, potřebnou pro odůvodnění určení své příslušnosti, a tudíž nelze považovat jeho nazírání na vlastní příslušnost za odporující výše uvedeným východiskům (viz bod 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

K námitce nedostatečné identifikace povinného odvolací soud uvedl, že v anglickém soudním rozhodnutí (exekučním titulu) je uvedeno „toliko“ jméno a příjmení povinného, což představuje běžnou tamní soudní praxi (nejedná se tudíž o individuální exces). Pouze z důvodu odlišnosti soudní praxe cizozemského státu v označování účastníků soudního řízení však nelze spatřovat procesní porušení – už vůbec ne norem veřejného pořádku – zvláště pak, lze-li účastníka nezpochybnitelně identifikovat na základě dalších okolností posuzovaného případu.

Pokud jde o další námitku spočívající v přiznání „hrubě přemrštěných nároků“, odvolací soud opět odkázal na rozsudek ze dne 17. 7. 2018, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že pouhý nesouhlas s výší přisouzeného nároku, který nadto není opřen o věcně relevantní argumentaci (vychází jen ze spekulativní úvahy, že náklady na likvidaci společnosti zřejmě nemohly být tak vysoké), nemůže vyvolat účinné dovolání se výhrady veřejného pořádku.

K námitce porušení práva jednat ve své mateřštině a povinnosti soudu zajistit tlumočníka Nejvyšší soud odkázal na čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, na čl. 5 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na čl. 14 odst. 3 písm. a) a f) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a zmínil názor Ústavního soudu, že gramatický výklad je jednoznačný a svědčí pro nutnost tlumočení při ústní komunikaci mezi soudem a účastníkem řízení, který neovládá český jazyk. Nutnost překladu písemností, včetně soudních rozhodnutí, však dovodit nelze [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005 (ST 20/39 SbNU 487), obdobně nález sp. zn. II. ÚS 186/05 ze dne 8. 8. 2005 (N 155/38 SbNU 235)]. Ve vztahu k domnělému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodal, že rozsah základního práva na tlumočníka není možné rozšiřovat za použití obecných ustanovení o fair procesu, jaké představuje čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy; a to proto, že právo na fair proces je tvořeno komplexem dalších práv. Jsou-li tyto ústavněprávní procesní záruky výslovně uvedeny v ústavním pořádku, není důvodu, aby byly dovozovány z obecného ustanovení formou jeho další konkretizace; jinými slovy, pro takovou konkretizaci těchto obecných ustanovení je prostor tam, kde jednotlivé procesní záruky výslovně uvedeny nejsou [srov. již zmíněné stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005 (ST 20/39 SbNU 487)]. Z výše uvedeného lze učinit závěr, že právo na písemný styk (tj. překlad písemností soudem, které účastník činí ve své mateřštině), jak se domnívá dovolatel, nevyplývá ani z mezinárodních úmluv, ani z českého právního řádu (což neodporuje možnosti, že zákonná právní úprava v tom kterém státě může zaručit vyšší standard ochrany). V rozsudku ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 19 Co 218/2013, uveřejněném pod číslem 67/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Městský soud v Praze k závěru, že z ustanovení § 18 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze dovozovat povinnost soudu zajistit překlad jím vydaného rozhodnutí do jazyka, jemuž rozumí účastník řízení, který neovládá český jazyk. Požadavek na písemný styk v mateřském jazyce účastníka tedy nelze podřadit ani pod právo na spravedlivý proces, z čehož plyne logický závěr, že nemůže být ani dosaženo takové závažnosti situace, ospravedlňující aktivaci výhrady veřejného pořádku ve smyslu čl. 26 úpadkového nařízení. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že ani tato námitka nemůže být důvodná (body 38 až 41 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Povinný dále brojil proti uznání exekučního titulu s ohledem na zmanipulovaný konkurs společnosti GBI INVESTMENTS LIMITED. Tvrdil, že v souvislosti s insolvencí, v rámci níž vznikla nyní vymáhaná pohledávka, došlo k manipulaci a že tato manipulace má trestně-právní prvky. I při posouzení této otázky odvolací soud vycházel ze závěru rozsudku ze dne 17. 7. 2018, v němž Nejvyšší soud vyložil, že z principu vzájemné důvěry soudů vázaných úpadkovým nařízením plyne, že tuzemský soud, není-li zde spolehlivého průkazu opaku, vychází z toho, že i tato okolnost pozornosti nalézacího cizozemského soudu neušla. Spatřuje-li povinný „zmanipulovanost“ anglického insolvenčního řízení v postavení likvidátorů co by oprávněných, nejedná se ve světle přijímaného výkladu veřejného pořádku o skutečnost relevantní. Ze stejného důvodu, tj. principu vzájemné důvěry soudů vázaných úpadkovým nařízením, nemůže obstát ani námitka povinného o zmanipulovanosti insolvenčního řízení z důvodu tvrzeného trestněprávního jednání likvidátora společnosti v souvislosti s nepřezkoumáním fiktivní (promlčené) pohledávky nadace Lacontha při insolvenci GBI INVESTMENTS LIMITED. Setrvání na shora popsaném principu vzájemné důvěry je podle Nejvyššího soudu v dané věci namístě o to víc, že předkládané usnesení Okresní prokuratury Bratislava I bylo vydáno víc jak půl roku před rozhodnutím anglického soudu, a proto anglický soud musel nepochybně i tuto skutečnost zvažovat.

Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem Nejvyššího soudu ve vztahu k námitce povinného o porušení jeho práva na právní pomoc před anglickým soudem. Nejvyšší soud vysvětlil, že právo na právní pomoc není bezbřehé či automatické; zajišťuje efektivní přístup k soudům především pro ty, kteří nemají dostatečné finanční prostředky na krytí nákladů soudních výloh, jakými jsou soudní poplatky nebo náklady na právní zastoupení. V obecné rovině lze konstatovat, že přístup k právní pomoci je podmíněn přezkoumáním finanční situace žadatele a povahy souzené věci, její komplexnosti, složitosti, předpokládaným procesním vývojem apod. V dané věci (obdobně jako ve věci vedené pod sp. zn. 20 Cdo 2302/2017) povinný netvrdil, že patří do skupiny osob, jež by se nacházela v tak tíživé situaci, kdy by mu byl přístup k soudu fakticky odepřen, pokud by nedisponoval advokátním zastoupením. Byť povinný namítal, že se o této možnosti těžko mohl dozvědět právě proto, že nebyl zastoupen, má i odvolací soud za to, že mohl požádat o právní pomoc i v České republice, popř. v jiném členském státě Evropské dohody o předávání žádostí o právní pomoc, která umožňuje osobám, které mají obvyklé bydliště v jednom členském státě, aby požádaly o právní pomoc v jiném státě dohody (bod 40 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud uvedl, že žaloba byla před anglickým soudem podána dne 30. 1. 2012 a s ohledem na dlouhou dobu do rozhodnutí anglického soudu dne 11. 2. 2015 měl povinný dost času pro podání žádosti o právní pomoc v České republice. Povinný dobře o jednání nařízeném na den 11. 2. 2015 věděl, protože si dne 18. 12. 2014 zarezervoval příslušný let do Londýna. Pokud namísto účinné procesní obrany zvolil procesní postup vykazující prvky zdržování a účelovosti, nemůže to jít k tíži oprávněných. Své tvrzení o trestním jednání S. R. T. při nepřezkoumávání fiktivní pohledávky nadace Lacontha při výkonu jeho funkce likvidátora měl namítat před anglickým soudem. Soud dodal, že povinný mohl své právo na zastoupení realizovat v průběhu řízení před anglickým soudem a nevyčkávat až na ústní jednání uskutečněné po třech letech po podání žaloby. Odvolací soud považuje v tomto ohledu postup povinného za účelový i vzhledem ke skutečnosti, že již dne 13. 10. 2015 nahlížel do spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 42 Cd 317/2014, obsahujícího dožádání anglického soudu o doručení rozsudku R. Š. Povinný tedy v dostatečném předstihu o řízení u anglického soudu věděl a byl obeznámen s jeho rozhodnutím, a to nejpozději právě 13. 10. 2015. Anglický soud nerozhodl proti oběma povinným týž den kvůli potížím s doručováním povinnému. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že důvod pro zamítnutí návrhu na prohlášení vykonatelnosti a pověření exekutora není dán a rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně mají být dovolacím soudem již vyřešené právní otázky posouzeny jinak. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení následujících otázek:

Protože povaha dokumentu (exekučního titulu) neumožňovala doručení prostřednictvím datové schránky (reliéfní pečeť anglického soudu a tlumočnickou pečeť, kterou bylo přelepeno sešití opisu rozsudku s písemným překladem, nelze technickými prostředky autorizovaně konvertovat podle zákona 300/2008 Sb.), byl exekuční titul správně doručován náhradním doručením, tj. poštou. Soud uvedl, že v případě doručení do datové schránky by došlo k porušení autenticity doručovaného. Podle dovolatele však žádný ze zajišťovacích prvků nebránil konverzi a soud měl doručovat povinnému do datové schránky. Protože tak neučinil, nedošlo k řádnému doručení exekučního titulu. Tato otázka nebyla podle povinného dosud dovolacím soudem řešena.

Povinný současně považuje rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný v závěru o řádném doručení exekučního titulu v listinné podobě, neboť není jasné, jaká ustanovení zákona č. 300/2008 Sb. soud aplikoval. Podle povinného je přitom zásadní § 25 odst. 1 písm. e) tohoto zákona, z něhož lze dovodit, že obecně je konverze listiny obsahující zajišťovací prvek (reliéfní pečeť atp.) přípustná. Současně poukázal na připravovanou změnu zákona č. 300/2008 Sb., týkající se dosud výkladově sporného § 24 odst. 4 písm. e). Upozornil také, že v případě druhého z povinných R. Š. byly obsahově stejné dokumenty konvertovány a doručeny do datové schránky.

Odvolací soud se nezabýval otázkou, „…zda je možné uznat vykonatelnost rozhodnutí anglického soudu podle nařízení Evropské unie, jehož faktický výkon nastane v době, kdy Británie nebude členem Evropské unie“. Oficiální dvouletá výpovědní lhůta z členství v EU Velké Británii započala běžet 29. 3. 2017 a po ukončení jejího členství v EU podle dovolatele rozhodnutí anglického soudu ztratí vykonatelnost na území ČR. Ani tato otázka nebyla v praxi dovolacího soudu dosud řešena.

Povinný trvá na možnosti soudů přezkoumávat (mezinárodní) příslušnost anglického soudu v situaci, kdy postupoval podle nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000, o úpadkovém řízení, a pouze zprostředkovaně (odkazem v insolvenčním nařízení) aplikoval vybraná ustanovení nařízení Brusel I. Poukazuje na zásadní rozdíly mezi insolvenčním nařízením a nařízením Brusel I, kdy při aplikaci insolvenčního nařízení lze přezkoumávat mezinárodní příslušnost soudu a podle čl. 35 odst. 3 nařízení Brusel I se takový postup vylučuje. Proto se odvolací soud měl touto otázkou zabývat. Povinný přitom od začátku tvrdí, že chybí příslušnost anglického soudu, protože neexistuje relevantní spojení mezi ním a skutečnostmi tvrzenými v řízení sp. zn. 6678/2008. Povinný je fyzickou osobou s bydlištěm v ČR a údajná protiprávní jednání se odehrála v ČR s akciemi české právnické osoby. Anglický soud přesto dovodil vazbu toliko před fakt, že povinný anglickou společnost vlastnil. Byť tato otázka byla již řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017, je třeba podle dovolatele přijatý závěr přehodnotit.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně jeho práva jednat v mateřském jazyce. Jestliže povinný tento jazyk neovládá, měl anglický soud zajistit tlumočení ve vztahu k důležitým podáním, pokud povinný o ustanovení tlumočníka požádal. Povinný vytýká, že anglický soud k jeho podáním sepsaným v češtině nepřihlížel. Nesouhlasí se závěrem, že požadavek na písemný styk v mateřském jazyce účastníka nelze podřadit pod právo na spravedlivý proces. Právo na tlumočníka pokrývá jak ústní, tak písemný kontakt se soudem. Závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu je třeba přehodnotit. Jestliže jde v souzené věci o „obrovskou pohledávku“, je na místě zajistit i překlad důležitých podání a listin. Povinný specifikoval svá podání, v nichž se před anglickým soudem domáhal právní pomoci.

Odvolací soud podle povinného rovněž nesprávně vyřešil otázku, zda v případě, kdy účastník zažádá o právní pomoc u orgánu, před nímž je řízení vedeno, odpovídá tento orgán za zabezpečení právní pomoci ustanovením advokáta (tj. fakticky za zabezpečení spravedlivého procesu). Anglický soud o žádosti povinného nerozhodl, ačkoliv povinný argumentoval tím, že si advokáta nemůže dovolit. Tato procesní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena.

Povinný uvedl, že podal proti anglickému rozsudku řádné odvolání, což doložil úřední kopií ze spisu anglického soudu. Odvolací soud si však opatřil prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti neformální e-mailovou zprávu anglického odvolacího soudu, tj. jiného soudu, než který rozhodnutí vydal a než u kterého povinný podal své odvolání; přitom nevysvětlil, proč se přiklonil ke zprávě Ministerstva spravedlnosti a nepřihlédl k úřední kopii odvolání. Tím zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Opravný prostředek přitom stále leží u anglického soudu, který jedná svévolně, pokud jej ponechává bez povšimnutí.

Povinný vytýká odvolacímu soudu nesprávný postup, pokud jej teprve v závěrečné fázi řízení seznámil se změnou svého názoru (opírajícího se o aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu) v otázce aplikace insolvenčního nařízení na věc. Soud povinného poté již nevyzval k doplnění rozhodných skutečností, čímž podle dovolatele porušil § 118a odst. 2 o. s. ř. Povinnému odňal možnost v potřebném detailu uvést rozhodné skutečnosti ve vztahu k čl. 26 insolvenčního nařízení (námitku mezinárodní příslušnosti českých soudů a zmanipulovaného anglického konkursu). V souvislosti se zmanipulováním konkursu uvedl, že pokud se podle čl. 26 insolvenčního nařízení neuzná celý konkurs, není dána legitimace insolvenčních správců k zahájení exekuce. Konkurs je veden v důsledku jedné pohledávky v řádu miliard Kč, jež je smyšlená a nikdo její vznik neozřejmil. „Bohužel velký věřitel Lacontha v Anglii platí správce, a ten nemá zájem popírat toho, kdo ho platí“. Tím se odvolací soud řádně nezabýval.

Konečně povinný upozornil na „hrubě přemrštěný nárok“, za nějž považuje zejména náklady likvidace společnosti GBI INVESTMENTS LTD, která v podstatě nevyvíjela žádnou činnost, ve výši 60 000 000 Kč. „Obrana výhrady veřejného pořádku z důvodu hrubě přemrštěných nároků slouží právě k obraně proti zjevným excesům, které jsou na první pohled patrné…“ (bod 6. 2. dovolání).

Povinný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se návrh na prohlášení vykonatelnosti zamítá.

Oprávnění ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že dovolací námitky povinného jsou shodné s námitkami R. Šimary, o nichž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 17. 7. 2018, č. j. 20 Cdo 2302/2017-735. Nadto povinný jako novou vznáší otázku, zda je možné uznat vykonatelnost rozhodnutí, jehož výkon fakticky nastane v době, kdy Velká Británie nebude členem EU. Připomínají, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (II. ÚS 305/99). Mají za to, že i po vystoupení Velké Británie z EU budou její rozhodnutí na území ČR nadále vykonatelná, přinejhorším pak podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Podle oprávněných soud postupoval správně, pokud neprováděl konverzi dokumentu a zaslal exekuční titul náhradním způsobem, k porušení procesních práv povinného tím nedošlo. K tvrzenému podání odvolání proti exekučnímu titulu uvedli, že námitka povinného je nedůvodná, a že podle čl. 46 odst. 1 nařízení Brusel I je na povinném, aby inicioval přerušení řízení, na něž však neexistuje právní nárok. Nadto dle sdělení Ministerstva spravedlnosti londýnský odvolací soud žádné odvolání povinného neeviduje. V projednávané věci nelze aplikovat nařízení Brusel I, neboť se zde uplatní výjimka vedoucí k aplikaci úpadkového nařízení, k čemuž dospěl i Nejvyšší soud ve věci R. Š.. Závěr o úzké vazbě vymáhaného nároku s úpadkovým řízením dovodil z norem anglického insolvenčního zákona a z toho, že příslušným k rozhodnutí byl insolvenční soud. Jeho rozhodnutí se uznávají bez dalších formálních náležitostí a jsou vykonatelná podle čl. 31 až 51 Bruselské úmluvy, resp. podle příslušných ustanovení nařízení Brusel I. Nepřesnost v právním posouzení okresního soudu nemá na výsledek věci reálný dopad, protože exekuční titul byl posuzován v konečném důsledku podle stejné právní úpravy (podle nařízení Brusel I prostřednictvím čl. 25 odst. 1 úpadkového nařízení). Povinný měl dostatek prostoru pro případnou argumentaci, což i učinil.

V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu je i závěr, že dle čl. 35 odst. 3 nařízení Brusel I je exekučnímu soudu výslovně odňata možnost přezkoumávat mezinárodní příslušnost anglického soudu. Přitom zde ani nelze shledat žádné flagrantní porušení ustanovení o příslušnosti, jež by mohlo předznamenat případné porušení práva na spravedlivý proces. K námitkám nezákonnosti anglického insolvenčního řízení uvedli, že podle čl. 45 odst. 2 nařízení Brusel I nesmí být cizí rozhodnutí přezkoumáváno ve věci samé. Povinný dostatečně nepodložil skutečnosti, na základě kterých by mělo dojít k tak závažným porušením procesních principů českého právního řádu, jež by odůvodnily aplikaci výhrady veřejného pořádku. Požadavek na překlad písemností soudem do mateřštiny účastníka nevyplývá ani z mezinárodních smluv ani z českého právního řádu. Za nedůvodnou považují oprávnění i námitku povinného o porušení jeho práva na právní pomoc a o přiznání hrubě přemrštěného nároku cizozemským soudem. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání není přípustné.

Dovolatel předně brojí proti (právnímu) závěru soudů obou stupňů, že exekuční titul byl správně (řádně) doručen náhradním doručením, tj. poštou (v rámci dožádání Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 42 Cd 315/2015 dne 22. 2. 2016), protože povaha doručovaného exekučního titulu v projednávané věci neumožňovala doručení prostřednictvím datové schránky. Takový závěr je zcela v souladu s ustanovením § 17 zákona č. 300/2008 Sb., elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Dovolateli lze dát obecně za pravdu, že má-li zřízenou a zpřístupněnou datovou schránku, má právo očekávat, že mu soud bude veškerá rozhodnutí, popř. jiné listiny doručovat v elektronické podobě do datové schránky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3489/2012, uveřejněné pod číslem 37/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V každém konkrétním případě je však třeba posoudit, zda tento způsob doručení umožňuje povaha dokumentů. Dovolatel však svou argumentací primárně napadá a zpochybňuje správnost, resp. úplnost zjištění soudů ohledně prvků zajišťujících autenticitu dokumentu v jeho jedinečnosti, kterými byl doručovaný originál cizozemského rozhodnutí opatřen. Jde o zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno a jež se vztahují vždy výhradně ke konkrétní písemnosti. Jejich popíráním dovolatel nevystihl jediný možný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Proto se dovolací soud touto námitkou dále nezabýval.

K výtce dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu není v některých závěrech přezkoumatelný, nutno připomenout, že dovolací soud k případným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží jen v případě, je-li dovolání přípustné. Tento předpoklad v dané věci nebyl splněn. Samotný poukaz na možnou vadu řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání, nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014).

Dovolatel též brojí proti správnosti závěru o uznání vykonatelnosti rozsudku anglického soudu argumentací, že po ukončení členství Velké Británie v Evropské unii rozhodnutí jejího soudu ztratí vykonatelnost na území ČR. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však na posouzení otázky dopadu možného budoucího vystoupení Velké Británie z EU na řízení o výkon rozhodnutí anglických soudů na území ČR nestojí, proto se jí dovolací soud nezabýval.

Současně připomíná, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Při rozhodování soudů nižších stupňů se uplatní ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (nikoliv stav, který s větší či menší mírou pravděpodobnosti v budoucnu nastane).

Povinný vytýká, že odvolací soud pochybil, když odmítl přezkum mezinárodní příslušnosti anglického soudu, ač postupoval podle nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000, o úpadkovém řízení, a pouze zprostředkovaně aplikoval vybraná ustanovení nařízení Brusel I. Je totiž přesvědčen, že chybí příslušnost anglického soudu, on sám má bydliště v ČR a údajná protiprávní jednání se odehrála v ČR s akciemi české právnické osoby. Anglický soud dovodil vazbu pouze z toho, že povinný anglickou společnost vlastnil.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017, jenž řeší situaci skutkově podobnou projednávané věci, zaujal stanovisko (zcela uplatnitelné i nyní), že článek 35 odst. 3 nařízení Brusel I výslovně odnímá možnost soudu státu výkonu přezkoumávat mezinárodní příslušnost soudu státu vedoucího původní řízení. V těchto případech musí převážit důvěra, že soud původu aplikoval (většinou jednotná) pravidla při posuzování své jurisdikce řádně a správně. Zároveň ale platí, že flagrantní porušení ustanovení o příslušnosti (rozhodoval-li ve věci soud státu, k němuž nemá věc naprosto žádný vztah), a kromě toho jsou tu další okolnosti (vzdálenost, neznalost jazyka), jež by ve spojení s prve uvedeným vedly fakticky k odnětí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, důvodem pro odepření vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí oproti tomu je. Tento důvod bude však možno použít zcela výjimečně, neboť mimo jeho rámec platí naopak zásada čl. 35 odst. 3 nařízení Brusel I. Jen není-li zde naprosto žádný vztah, lze uznání a výkon odepřít; jinak nikoli, i kdyby šlo o vztah velmi slabý. Na to Nejvyšší soud uzavřel, že mezi povinným a zemí původního insolvenčního řízení je dána vzájemná vazba potřebná pro odůvodnění příslušnosti anglického soudu, a že zde nejsou okolnosti, jež by umožnily upřednostnit výhradu veřejného pořádku nad obecným pravidlem zákazu přezkumu mezinárodní příslušnosti. Současně Nejvyšší soud poukázal na to, že i vlastní úprava soudní příslušnosti založená úpadkovým nařízením (jehož aplikace na otázku příslušnosti anglického soudu se povinný dovolává) svědčí právě ve prospěch anglického soudu, který v dané věci rozhodoval, neboť není pochyb o tom, že hlavní zájmy dlužníka, resp. jeho sídlo spočívá ve Velké Británii (čl. 3 odst. 1 úpadkového nařízení).

Rozhodnutí odvolacího soudu v této otázce zcela respektuje výše reprodukovaný judikatorní závěr, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvod, aby dovolacím soudem vyřešená otázka byla v nyní projednávané věci posouzena jinak.

Dovolatel dále namítá, že nalézacím cizozemským soudem bylo porušeno jeho právo jednat v mateřském jazyce, a to tím, že mu anglický soud nezajistil tlumočení ve vztahu k důležitým podáním. K totožné námitce se Nejvyšší soud již podrobně vyjadřoval v rozsudku ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017, a vysvětlil, že právo na písemný styk (tj. překlad písemností soudem, které účastník činí ve své mateřštině) nevyplývá ani z mezinárodních lidskoprávních úmluv, ani z českého právního řádu (což neodporuje možnosti, že právní úprava v tom kterém státu může zaručit vyšší standard ochrany). Požadavek na písemný styk v mateřském jazyce účastníka tedy nelze podřadit ani pod právo na spravedlivý proces, z čehož plyne logický závěr, že nemůže být ani dosaženo takové závažnosti situace, ospravedlňující aktivaci výhrady veřejného pořádku ve smyslu čl. 26 úpadkového nařízení. Výhrada veřejného pořádku se váže k porušení jen těch procesních principů, které jsou vskutku základní a zásadní. Na uvedeném závěru dovolací soud nemá důvod cokoli měnit.

Povinný dále vznáší otázku, zda anglický soud odpovídá za zabezpečení právní pomoci (ustanovení advokáta) k žádosti účastníka, tj. fakticky za zabezpečení spravedlivého procesu, nebo zda za zabezpečení právní pomoci odpovídá účastník sám. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však na posouzení takové otázky nespočívá.

Odvolací soud v projednávané věci posuzoval všechny dovolatelem tvrzené skutečnosti související s jeho právem na právní pomoc v řízení před anglickým soudem výlučně z hlediska jejich potenciálu uplatnit výhradu veřejného pořádku, jež by bránila prohlášení vykonatelnosti cizozemského exekučního titulu na území ČR. Přitom (po zjištění, že povinný v dostatečném předstihu o řízení u anglického soudu věděl, mohl své právo na zastoupení realizovat v jeho průběhu a nevyčkávat, měl dost času pro podání žádosti o právní pomoc v ČR, postup povinného lze považovat v tomto ohledu za účelový, vykazující namísto účinné procesní obrany prvky zdržování) uzavřel, že není důvod vykonatelnost titulu z těchto důvodů odepřít. Závěry odvolacího soudu jsou též zcela v souladu s úvahami a stanovisky, vyjádřenými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017, na nichž dovolací soud ani v projednávané věci nemá důvod cokoli měnit a na něž si dovoluje odkázat.

Povinný dále vytýká, že odvolací soud zatížil řízení vadou nepřezkoumatelnosti, když se nevypořádal s námitkou, že povinný exekuční titul napadl odvoláním (v českém jazyce), což doložil úřední kopií ze spisu anglického soudu. Poukazuje na to, že anglický soud o jeho podání nerozhodl, pročež exekuční titul dosud nemůže být pravomocný a vykonatelný. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, proč se přiklonil k neformálním zprávám Ministerstva spravedlnosti, potažmo anglického odvolacího soudu, o tom, že se u anglického soudu žádné odvolací řízení proti exekučnímu titulu nevede.

V projednávané věci je stěžejní skutkové zjištění exekučního soudu, že u anglického soudu odvolací řízení proti exekučnímu titulu není vedeno. Jak již bylo shora uvedeno, dovolací soud k případným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nimž patří i případná nepřezkoumatelnost rozhodnutí), přihlíží jen v případě, je-li dovolání přípustné. Hodnocení důkazů pak nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v § 132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Dovolací soud přitom ani nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi obsahem spisu a skutkovými závěry odvolacího soudu, proto se namítanou vadou nezabýval.

Dovolací soud též nepřihlížel k námitce povinného, že odvolací soud nesprávně postupoval, když jej se změnou svého názoru v otázce aplikace insolvenčního nařízení na věc seznámil teprve v závěrečné fázi řízení a povinného nevyzval k doplnění rozhodných skutečností, čímž mu odňal možnost v potřebném detailu uvést rozhodné skutečnosti ve vztahu k čl. 26 insolvenčního nařízení (námitku mezinárodní příslušnosti českých soudů a zmanipulovaného anglického konkursu). Dovolací soud by k případným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlížel jen v případě, bylo-li by dovolání přípustné.

K otázce možné aplikace výhrady veřejného pořádku ve smyslu čl. 26 úpadkového nařízení v souvislosti s tvrzením, že konkurs byl zmanipulovaný, se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil opět ve svém rozsudku ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017. Zdůraznil přitom, že výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, ve kterých by uznání účinků cizího rozhodnutí, nikoliv uznání rozhodnutí jako takového, bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít, přitom rozpor s veřejným pořádkem se týká případů, kdy v řízení, z něhož příslušné rozhodnutí cizozemského soudu vzešlo, byla porušena základní práva účastníka řízení, přičemž daný rozpor musí být takového stupně, že porušuje základní principy právního řádu členského státu, ve kterém je podán návrh na uznání. Čl. 26 úpadkového nařízení naznačuje, že lze „odmítnout“ nejen konkrétní rozhodnutí vydané v rámci úpadkového řízení, nýbrž úpadkové řízení vůbec. Z principu vzájemné důvěry nařízením vázaných soudů plyne, že tuzemský soud, není-li zde spolehlivého průkazu opaku, vychází z toho, že okolnost dovolatelem namítaná (zde tvrzení, že úpadkové řízení bylo vedeno pro smyšlenou pohledávku) neušla pozornosti nalézacího cizozemského soudu. Soud neshledal ve věci žádná závažná porušení procesních principů českého právního řádu, jež by odůvodnila aplikaci výhrady veřejného pořádku ve vztahu k celému úpadkovému řízení. Nadto je nepřípustné přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu (srov. čl. 25 odst. 1 a 2 úpadkového nařízení a jeho odkazy na nařízení Brusel I, jmenovitě na jeho čl. 45 odst. 2). Rozhodnutí odvolacího soudu tedy i v této otázce zcela respektuje dříve přijatý závěr Nejvyššího soudu v obdobné věci, přičemž dovolací soud neshledává žádný důvod pro odlišné posouzení otázky.

Lichá je i námitka rozporu s veřejným pořádkem, vyvozovaná ze spekulativních úvah o „přemrštěné“ přisouzené částce. Nejvyšší soud taktéž v rozsudku ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017, zdůraznil, že ve smyslu čl. 45 odst. 2 nařízení Brusel I nesmí být cizí rozhodnutí v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.

Protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 6. 2019


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu