Rozhodnutí NS

5 Tdo 196/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Větší rozsah neoprávněného podnikání
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:5 Tdo 196/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.196.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neoprávněné podnikání
Podnikatel
Dotčené předpisy:§ 251 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 196/2019-1159
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. E., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 55 To 106/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 31 T 236/2013, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. E. odmítá.


Odůvodnění:


I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 31 T 236/2013, byl obviněný R. E. uznán vinným přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za uvedený přečin a za sbíhající přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 41 T 35/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 31 To 386/2017, který ve vztahu k obviněnému R. E. nabyl právní moci dne 22. 11. 2017, mu byl podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku a § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 700 Kč, tedy v celkové výši 56 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku došlo ke zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 41 T 35/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 31 To 386/2017, ve vztahu k obviněnému R. E., jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

2. Přečinu neoprávněného podnikání se měl obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustit (zjednodušeně uvedeno) tím, že ve XY nejméně v době od 10. 12. 2007 do 5. 6. 2012 záměrně soustavně provozoval ve větším rozsahu neoprávněně výdělečné podnikání, ke kterému je třeba získat živnostenské oprávnění podle § 10 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen živnostenský zákon, případně ve zkratce „ŽZ“). Prostřednictvím internetového portálu AUKRO.CZ, pod uživatelským jménem XY, registrovaným na obviněného od 12. 11. 2007, prodával náhradní díly, doplňky a příslušenství motorových vozidel, a to nejméně v 77 případech podrobně popsaných ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku (na str. 1-3). Peníze za toto zboží byly převáděny na bankovní účet vedený na jméno obviněného, který si založil a k němuž měl sám dispoziční oprávnění. V některých případech zboží posílal na dobírku poštou nebo je zákazník zaplatil při osobním převzetí. Dále prostřednictvím internetových portálů nabízejících náhradní díly a doplňky inzeroval a prodával zboží, které pak zasílal na dobírku prostřednictvím České pošty, a to nejméně v 36 případech podrobně uvedených ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku (na str. 3-5). Za uvedenou dobu získal shora citovaným prodejem zboží finanční hotovost nejméně ve výši 235 166 Kč. Dále jsou ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku (na str. 5-7) uvedeny náhradní díly, doplňky a příslušenství motorových vozidel, v celkové hodnotě 1 214 050 Kč, které se mu nepodařilo prodat či je nabízel k prodeji opakovaně.

3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný R. E. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve veřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2018 usnesením, sp. zn. 55 To 106/2018, jímž podle § 256 tr. řádu odvolání zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. E. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měl za to, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení skutku.

5. Dovolatel především namítl, že celé trestní řízení bylo vedeno účelově a povrchně, což vyústilo v nesprávné právní hodnocení skutku. Objektivně bylo zjištěno, že opravoval a upravoval své automobily a že nepotřebné díly prodával prostřednictvím inzerátů v rámci své registrace na AUKRO.CZ. Výjimečně takto prodal náhradní díly z automobilů svých kamarádů a známých. Bez dalšího byl soudy převzat seznam všech inzerátů a všech položek, který sestavila Policie ČR. Nebyly však vzájemně porovnávány jednotlivé položky, které navíc nebyly konfrontovány s tvrzeními obviněného.
    6. Dále obviněný polemizoval s konkrétními úvahami odvolacího soudu. K bodu 12. usnesení odvolacího soudu uvedl, že opakování nabídek bylo nastaveno vlastním systémem internetového portálu, do kterého nemohl obviněný zasahovat. Jednalo se o stále stejnou nabídku, která se jen opakovala až do „ukončení systému“. Rozprodával většinou své vlastní věci, které předtím nakoupil, v menším počtu případů věci svých přátel, avšak nečinil tak za účelem dosažení zisku, ale zbavoval se jen použitých věcí.
      7. Tvrdí-li odvolací soud v bodě 13. odůvodnění jeho usnesení, že obviněný opravoval vozidla, na což navazuje skutek spočívající v prodeji věcí, za který byl odsouzen, pak by měl být spíše stíhán za neoprávněné provádění opravárenské činnosti a nikoliv za prodej použitých dílů, které navíc většinou pocházely z jeho vozidel. Peníze z prodeje dílů, které nebyly z vozidel obviněného, sice byly zasílány na jeho účet, poněvadž se jednalo o účet uvedený při registraci na portále AUKRO.CZ, avšak nejednalo se o příjem obviněného, a to ani za odvedenou práci pro známé, jak svědci potvrzovali.
        8. Dovolatel namítal, že zjištěný rozsah trestné činnosti je sporný a nebyl správně zjištěn. Přitom rozsah činnosti je pro naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání podstatný. Automatickou opakovanou inzerci není možné sčítat, jak uvedl odvolací soud ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí. Soud prvního stupně však dospěl k chybnému závěru, že opakované nabídky byly modifikovány, a proto by se mohly považovat za dílčí samostatná jednání. S tímto závěrem však obviněný nesouhlasil, neboť tomu neodpovídá důkazní situace, protože obviněný podle vlastního přesvědčení prokázal, že nabídky dále nijak neupravoval a k jejich opakování docházelo automaticky provozovatelem inzerce (tak tomu bylo dokonce i v případě již prodaného zboží).
          9. Dále obviněný konstatoval, že se v žádném případě nejednalo o činnost směřující k dosažení zisku. K tomu uvedl konkrétní příklady, kdy si navíc účtoval pouze cenu poštovného. Jednalo se z jeho strany pouze o snahu minimalizovat ztráty. Prodávané díly předem nenakupoval, jak předpokládá zákonná definice podnikání v oboru volné živnosti – koupě a prodej, ale věci demontoval z vozidel a následně je jako nepotřebné prodával. Jinými slovy nevykonával tuto činnost po „živnostensku“, jak ji definovala judikatura Nejvyššího soudu.
            10. S ohledem na výše uvedené proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení soudu druhého stupně zrušil, stejně tak, aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

            III. Vyjádření k dovolání

            11. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství následovně.

            12. K námitce obviněného, že jeho činnost nevykazovala znaky neoprávněného podnikání z hlediska rozsahu prodeje, uvedla, že je uplatněn v mezích deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Připomněla znění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku a uznávaný výklad pojmů podnikání a většího rozsahu. Obviněný si nevedl žádný seznam prodaných věcí a ty byly odvozovány pouze ze samotné internetové inzerce. Pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného nebylo určující přesné stanovení zisku, ani naprosto přesný počet prodávaných věcí, ke kterým se mohlo vztahovat více nabídek. Pro trestnost takového jednání postačilo stanovit rozsah neoprávněného podnikání rámcově s ohledem na povahu a způsob takového podnikání. Kritériem pro hodnocení je zejména délka doby neoprávněného podnikání nebo poskytování služeb, rozsah takové činnosti a její rámcový objem. Státní zástupkyně také upozornila, že u neoprávněného podnikání nemusí jít o hlavní zdroj obživy pachatele, neboť pro to, aby činnost mohla být prováděna po živnostensku, může být prováděna i vedle jiného zaměstnání.
              13. Státní zástupkyně připustila, že ne každý prodej zboží lze považovat za neoprávněné podnikání. Avšak prodej většího množství zboží nebo dlouhodobou takovou činnost na aukčních nebo prodejních portálech na internetu lze provozovat pouze s živnostenským oprávněním, jinak se pachatel vystavuje postihu za přestupek nebo trestný čin.
                14. V posuzované věci je podle názoru státní zástupkyně zjevné, že obviněný prováděl činnost, která je mu kladena za vinu, bez příslušného živnostenského oprávnění za účelem dosažení zisku. Reálně nelze předpokládat, že by po dobu několika let vykonával činnost, která je ztrátová. Pro odsouzení obviněného bylo určující zejména to, po jak dlouhou dobu takovou činnost provozoval, a že v uvedeném období realizoval prodej zboží v hodnotě 235 166 Kč. I v situaci, kdy se jednotlivé nabídky k prodeji nepodařilo ztotožnit s konkrétním zbožím, a nebyla vyloučena možnost, že se tak nabízené zboží ve výčtu prodávaných pohledávek objevilo opakovaně, lze s ohledem na různorodost nabízeného sortimentu dospět k závěru o značném rozsahu a soustavnosti činnosti obviněného.
                  15. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

                  16. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.


                  IV. Posouzení důvodnosti dovolání

                  a) Obecná východiska

                  17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

                  18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

                  19. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

                  20. Na úvod je třeba též uvést, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

                  21. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky byly shledány jako zjevně neopodstatněné.

                  b) K vlastním námitkám obviněného

                  22. Obviněný v rámci svého dovolání vyslovil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu neoprávněného podnikání. Především nesouhlasil s tím, že by tak konal po živnostensku, neboť tak nečinil za účelem dosažení zisku, prodávané věci předtím nekupoval, proto jeho činnost nesplňovala parametry živnosti spočívající v nákupu a prodeji věcí, nesouhlasil ani s tím, že by tak jednal ve větším rozsahu, k čemuž doplnil, že některé nabízené věci byly započítány vícekrát.

                  23. Obsahově některé jeho námitky vycházely z odlišné verze skutkového děje, než ke které dospěl soud prvního stupně. To se týká především argumentace obviněného, jíž rozporoval zjištěný seznam položek zboží, které měl prodávat či nabízet k prodeji. Uváděl, že se některé položky měly opakovat a že opětovné nabídky nemodifikoval. Podobně se to týká i nesouhlasu obviněného s tím, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že nešlo výlučně o díly z jeho vlastních automobilů, případně z automobilů několika málo příbuzných a známých, a že věci prodával za účelem dosažení zisku. Obviněný tím vlastně požadoval jiné hodnocení důkazů, než jak jej provedly soudy nižších stupňů, tedy v tomto směru jeho námitky neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není v rámci řízení o dovolání povolán přezkoumávat. Nejvyšší soud totiž není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§ 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem.

                  24. Zbývající dovolací námitky, jak byly stručně shrnuty shora na počátku této pasáže odůvodnění, lze nejméně zčásti považovat za námitky právní a podřadit je pod deklarovaný dovolací důvod.

                  25. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání. Obviněnému bylo kladeno za vinu, že neoprávněně ve větším rozsahu provozoval obchodní podnikání. Uvedené ustanovení chrání společenské vztahy související s podnikáním v tržní ekonomice, neboť jeho účelem je zajištění rovnosti subjektů v rámci jejich soutěžení zejména na trhu výrobků a služeb, ale i na dalších trzích, a to i ve vztahu ke státní ingerenci nebo regulaci v těch oblastech podnikání, ve kterých je třeba zajistit kvalifikovaný výkon určitých živností nebo profesí, zejména z hlediska ochrany spotřebitelů, ale i zajištění bezpečnosti práce, hygienických a jiných společensky důležitých požadavků (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2552). Primárně jsou chráněni konkurenti na trhu, kteří (na rozdíl od pachatele uvedeného trestného činu) splní všechny zákonné požadavky na provozování určitého podnikání, zajišťuje se tak rovnost jednotlivých subjektů na trhu, sekundárně jsou ovšem chráněny i zájmy dalších osob, a to zejména před zdravotně závadným či nebezpečným zbožím, před poskytováním zdravotně závadných či nebezpečných služeb, před nekvalitními a škodu způsobujícími službami, sekundárně jsou chráněny i fiskální zájmy státu (tamtéž; shodně Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1865).

                  26. Podnikáním se obecně rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Tak to bylo do 31. 12. 2013 upraveno v § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dnes tato v podstatě srovnatelná definice vyplývá z § 420 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Podle § 420 odst. 1 obč. zák. se za podnikatele (se zřetelem k uvedené činnosti) považuje, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Podnikání na základě živnostenského oprávnění upravuje živnostenský zákon. Podle § 2 ŽZ je živností soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených živnostenským zákonem.

                  27. Neoprávněného podnikání se dopouští každý, kdo poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání v rozporu se živnostenským zákonem nebo v rozporu s jinými právními předpisy, které stanoví podmínky pro jeho provozování, a činí tak ve větším rozsahu.

                  28. Neoprávněné podnikání musí být k tomu, aby mohlo být posouzeno jako trestný čin, prováděno ve větším rozsahu. Výkladové pravidlo uvedené v ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro stanovení výše škody zde nelze použít. Při posouzení rozsahu podnikání je na místě zvažovat především délku období, po které bylo podnikání provozováno, jeho objem a rozsah, velikost území, na němž je provozováno, počet subjektů, s nimiž vstoupil do závazkového právního vztahu, obrat, hodnota obchodovaného zboží či služeb, zvážit je na místě i zisk (dosažený či zamýšlený), odměny dalších osob na tomto podnikání se podílejících etc. Jako další doprovodná kritéria je možno zvažovat, zda šlo o činnost srovnatelnou s výkonem zaměstnání, provozovanou s cílem získat trvalý zdroj finančních příjmů, avšak současně není rozhodující, jak vysokého zisku pachatel fakticky dosáhl, protože dokonce i ztrátové podnikání může být trestné, stejně tak nemusí být určující, zda šlo o hlavní či vedlejší činnost pachatele apod. Některá z uvedených kritérií mohou být naplněna intenzivněji, jiná zase méně intenzivně, všechna se vzájemně prolínají, což znamená, že naplnění jednoho z nich v menší míře (méně intenzivně) může být vyváženo výrazným naplněním některého z ostatních kritérií. K závěru o existenci většího rozsahu spáchaného trestného činu není nezbytné, aby byla všechna uvedená kritéria naplněna stejnou intenzitou. Srov. k tomu přiměřeně též rozhodnutí č. 1/2018 a 4/2018 Sb. rozh. tr. Jinak řečeno musí jít o soustavnou činnost provozovanou takřka „po živnostensku“ (shodně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2562; srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo 209/2012). V případě neoprávněného provozování služeb povahy drobného podnikání, jímž pachatel dosahuje příjmy srovnatelné s příjmy z běžného pracovního poměru s běžným výdělkem, se zpravidla žádá, aby k němu docházelo po dobu alespoň 6 měsíců – srov. rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr. Jinak se obvykle požaduje provedení více akcí, popř. jediné akce po delší dobu (zpravidla nejméně 6 měsíců). Za kritéria posouzení většího rozsahu se považují tedy především délka výkonu dané činnosti (zde poskytování služeb), tedy její soustavnost, ale též objem takové činnosti, dosažený hrubý obrat, příp. i zisk, význam ovšem mohou mít i další jinak spíše podružná kritéria, jako je rozsah zasaženého území, společenský význam činnosti, počet oslovených subjektů, počet klientů apod.

                  29. Z hlediska subjektivní stránky je zapotřebí zavinění, a to ve formě alespoň nepřímého úmyslu. Zavinění se musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky skutkové podstaty, zaviněním musí být ovšem kryty i znaky normativní, u nichž postačí laická představa. Zavinění se zde musí vztahovat i na neoprávněnost činnosti, která je v popisu skutkové podstaty výslovně vyjádřena (srov. rozhodnutí č. 21/1968 Sb. rozh. tr.).

                  30. V daném případě soudy nižších stupňů správně dovodily, že obviněný naplnil všechny shora popsané znaky objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů vycházely ze skutkových zjištění, že obviněný po dobu čtyř a půl let soustavně nabízel k prodeji a prodával náhradní díly, příslušenství a součásti motorových vozidel různých továrních značek různých typů (zejména VW Golf, Bora, Passat a Sharan, Škoda Fabia, Octavia a Superb nebo Audi A4 či A6, a to v různých karosářských i motorických verzích a v různých typech i vývojových řad těchto vozidel, ať šlo o tzv. hatchback, sedan či kombi, verzi běžnou či RS etc.) aniž by k tomu měl příslušné živnostenské oprávnění. Prodané zboží, rozmanitého sortimentu, zpravidla zasílal poštou nebo osobně předával. Za prodej dílů přijímal platby na svůj účet, případně byly hrazeny na dobírku či v hotovosti. Zboží nabízel díky internetu prakticky na území celé České republiky, zákazníkům, kteří si zboží nevyzvedli osobně, je zasílal poštou. Nešlo přitom o úzký okruh osob, jimž zboží dodával, ale naopak o velmi široký okruh lidí, jimž zboží nabízel a následně i dodával, zpravidla šlo o ojedinělé nákupy konkrétního jednoho kusu zákazníkem, někteří zákazníci se na obviněného obraceli opakovaně, on jim byl schopen dodat zboží podle poptávky takového zákazníka (podle seznamu, který zákazník zaslal, což dokládají i listinné důkazy o jejich vzájemné komunikaci). Tato zjištění též vyvrací tvrzení obviněného, že prodával výhradně nepotřebné díly po přestavbě vlastních vozidel, případně díly z vlastního rozebraného vozidla. Takové jeho jednání již skutečně naplňuje znak podnikání, jak byl rozveden shora. Zároveň je zřejmé, že obviněný touto činností naplnil i zákonný znak většího rozsahu, neboť tak činil po delší dobu (čtyř a půl let), soustavně (kontinuálně), uskutečnil nejméně na osm desítek prodejů, zadal stovky nabídek na prodej dílů, za prodané zboží obdržel nejméně 235 166 Kč a inzeroval i další zboží (v hodnotě 1 214 050 Kč, na závěru o větším rozsahu by přitom nic nezměnilo ani případné zjištění, že některé věci jsou v tomto výčtu zahrnuty vícekrát). Závěr o rozsahu jeho trestné činnosti, resp. o množství zboží, které prodával, je dovozován nejen ze seznamu inzerátů, ale také ze svědeckých výpovědí. Svědci, kteří si zboží vyzvedli osobně u obviněného, popsali nemovitost, kde si zboží přebírali, jako statek či stodolu nebo dokonce sklad, kde měl zboží obviněný uloženo. Rovněž někteří svědci uvedli, že obviněného znají z inzerce, neboť na různých serverech nabízí na prodej zboží tohoto typu (srov. bod 4. na str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak vyslechnutí svědci, jež se na obviněného obrátili s žádostí o prodej svých vlastních automobilových dílů, uvedli, že tuto činnost obviněný vykonával dlouhodobě a „byl v tom dobrý“. To vše dokresluje objem věcí, které obviněný prodával. Lze tak v tomto plně odkázat na závěry v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedené v bodě 6. na str. 10 – 11 a v odůvodnění usnesení odvolacího soudu v bodě 14. a 15. na str. 9 – 10, s nimiž je možno souhlasit.

                  31. Co se týče námitky opakovaných nabídek, i s ní se odvolací soud rovněž dostatečně vypořádal (srov. bod 12. odůvodnění jeho usnesení), lze v tomto směru odkázat také na vyjádření státní zástupkyně, jež správně uvedla, že pro trestnost jednání u neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku postačí stanovit rozsah neoprávněného podnikání rámcově s ohledem na povahu a způsob takového podnikání, tedy zjistit rámcový objem sortimentu, nemusí být do detailu určeno veškeré nabízené zboží (jaksi po jednotlivých položkách). V posuzované věci není tak pro určení trestní odpovědnosti obviněného podstatné, zda se některé zboží ve výčtu objevilo vícekrát, neboť i tak je na první pohled zřejmé, že se jednalo o různorodé složení náhradních dílů, součástek automobilů více různých značek a typů prodávaných soustavně po delší dobu. I proto lze souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný neoprávněně podnikal ve větším rozsahu.

                  32. Nejvyšší soud shledal správný závěr soudů nižších stupňů o tom, že obviněný vykonával popsanou činnost srovnatelnou s podnikáním soustavně, samostatně vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Samotné zjištění skutečného zisku, resp. prospěchu, který měl obviněný svou trestnou činností získat, není pro naplnění základní skutkové podstaty u právní kvalifikace podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku vyžadováno.

                  33. Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud námitky obviněného (zčásti) právně relevantně uplatněné ve vztahu k přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku za zjevně neopodstatněné a právní kvalifikaci užitou soudy nižších stupňů za důvodnou a odpovídající.


                  V. Závěrečné shrnutí

                  34. Nejvyšší soud ze shora rozvedených důvodů dovolání obviněného R. E. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

                  Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

                  V Brně dne 27. 3. 2019

                  JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
                  předseda senátu