Rozhodnutí NS

30 Cdo 453/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/26/2019
Spisová značka:30 Cdo 453/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.453.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 20 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 453/2018-338


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobkyně CURATORES, v. o. s., identifikační číslo osoby 057 58 556, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, jako insolvenční správce dlužníka Bezdez Property, s. r. o., identifikační číslo osoby 261 48 391, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394, proti žalovanému městu Špindlerův Mlýn, identifikační číslo osoby 002 78 343, se sídlem ve Špindlerově Mlýně, Svatopetrská 173, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Metelkou, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 608, o zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 89/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2017, č. j. 20 Co 186/2017 - 300, t a k t o:



I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 58 806 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalovaného.


S t r u č n é o d ů v o d n ě n í

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Rozsudkem ze dne 10. 5. 2017, č. j. 6 C 89/2015 - 264, rozhodl Okresní soud v Trutnově tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uhradit jí částku ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 543 926 Kč (výrok II).

K odvolání žalobkyně rozhodl odvolací soud dovoláním napadených rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno (výrok I) a žalobkyni byla uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 121 455 Kč (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že okresní soud rozhodl správně a odkázal na „podrobně a správně zjištěný skutkový stav věci“ i na zcela správné právní posouzení věci.

Žalobkyně se domáhala náhrady skutečné škody, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím žalované dle § 20 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), opatřením obecné povahy – územním plánem města Špindlerův Mlýn, který byl vydán dne 15. 11. 2011, usnesením č. 8/11/2011–Z. Uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2012, č. j. 30 A 51/2012 – 60, a to v části týkající se pozemkové parcely ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně tvrdí, že v souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím ztratil pozemek žalobkyně na hodnotě a ona se proto domáhá částky 10 000 000 Kč jako škody spočívající v rozdílu mezi cenou pořizovací a tržní v době podání žaloby.

Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování konstatoval, že je dán předpoklad odpovědnosti žalované za škodu spočívající v nezákonném rozhodnutí dle § 20 OdpŠk, které bylo následně zrušeno (opatření obecné povahy – územní plán). Soud však neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím, nakonec ani vznik škody samotné, byť se tímto bodem do důsledku nevěnoval s ohledem na absenci prvku příčinné souvislosti. Okresní soud uzavřel, že pokud žalobce uvádí, že byl pozemek nezákonným rozhodnutím znehodnocen, neboť se stal v budoucnu nezastavitelným, nepovažuje toto tvrzení za důvodné, jelikož žalobce mohl v souladu s § 20 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, zastavět budovami v tomto ustanovení uvedenými. Pokud tedy žalobce nerealizoval stavbu na svém pozemku, nebylo příčinou nezákonné rozhodnutí, ale jiná okolnost nemající základ ve zrušené části územního plánu města Špindlerův Mlýn.

Odvolací soud výše uvedené závěry plně přejal a v návaznosti na průběh jednání a odvolací argumentaci dodal následující. Byla odmítnuta námitka žalobkyně, že soud prvního stupně nesprávně pojal za rozhodující skutkový stav k době vyhlášení rozhodnutí, a to ve vazbě na § 154 odst. 1 o. s. ř. Jako správné hodnotil odvolací soud i úvahy soudu prvního stupně týkající se (ne)vzniku škody a zdůraznil, že soud je vázán rozsahem podané žaloby. Pokud tedy žalobkyně tvrdí vznik škody v souvislosti s jiným (následujícím) rozhodnutím žalované (další územní plán), je nezbytné, aby byl tento nárok uplatněn u žalované a případně následně u soudu. Krajský soud se taktéž vyjádřil ke svému procesnímu postupu, neboť ústní jednání proběhlo bez přítomnosti žalobkyně i jejího právního zástupce. K tomu odvolací soud uvedl, že žádosti žalobkyně o přesunutí ústního jednání na jiný termín již jednou dříve vyhověl. Podruhé, kdy byla žádost doručena po víc jak měsíci od doručení předvolání a odročení jednání bylo žádáno pro kolizi s jiným jednáním, jehož se měl právní zástupce žalobkyně zúčastnit a které bylo nařízeno později než ústní jednání v této věci, již žádosti žalobkyně nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že se žalobce snažil nařízenému ústnímu jednání vyhnout a postupoval dle § 101 odst. 3 o. s. ř.

Žalobkyně napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním a tvrdí, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové spočívá na nesprávném právním posouzení. Následně uvádí, že dovolání je přípustné, neboť závisí na otázce hmotného či procesního práva, která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to „zda ačkoli byla deklarována existence nezákonného rozhodnutí …, je možné s odkazem na ustanovení § 20 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území 'zhojit' nezákonné rozhodnutí žalovaného a výslednou absenci regulace pozemku územním plánem a označit jej za pozemek využitelný k zástavbě, jako tomu bylo před nezákonným rozhodnutím.“ „Danou otázku posoudil odvolací soud jinak, než jak je řešena v judikatuře Nejvyššího soudu, neboť odvolací soud potvrdil právní úvahy prvoinstančního soudu, že s ohledem na aplikaci ust. § 20 vyhl. 501/2006 Sb. nemůže škoda vůbec vzniknout a § 20 a 21 OdpŠk nelze na případy zrušení územního plánu regulujícího konkrétní pozemek aplikovat.“

Dále žalobkyně tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzniku škody, kterou žalobkyně prokazuje s odkazem na sebou předložený znalecký posudek, namítá, že soudy obou stupňů neprovedly jí navržené důkazy, kritizuje úroveň odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (rozpor s § 157 o. s. ř.), opakuje svá tvrzení ohledně existence příčinné souvislosti a napadá skutková zjištění soudu prvního stupně (přejatá soudem odvolacím). V závěru namítá, že bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, neboť ústní jednání odvolacího soudu proběhlo bez přítomnosti zástupců žalobkyně či jejího advokáta. Uvádí, že postupem soudů došlo k zásahu do práv žalobkyně podobnému vyvlastnění. Navrhuje proto, aby byl zrušen jak rozsudek odvolacího, tak i soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ve smyslu § 242 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odst. 3).

Žalobkyně v úvodu dovolání specifikuje otázku, která dle jejího tvrzení nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, následně pak zmatečně uvádí, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle shora citovaného ustanovení § 237 o. s. ř. je však předpokladem přípustnosti skutečnost, že napadené rozhodnutí na vyřešení dané otázky závisí, což však není projednávaný případ, neboť interpretace závěrů nalézacího soudu provedená žalobkyní je zavádějící. Soud totiž konstatoval, že je dán předpoklad odpovědností žalované dle OdpŠk v podobě nezákonného rozhodnutí, ale neshledal příčinnou souvislost mezi tímto nezákonným rozhodnutím a žalobkyní tvrzenou škodou (jejíž existencí a výší se později soud dále nezabýval), neboť uzavřel, že žalobkyně mohla i přes absenci územního plánu na pozemku stavět. Je také nutno upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3079/2016, který uzavřel, že „[Z]rušení části územního plánu soudem ve správním soudnictví podle § 101a a násl. s. ř. s. nezakládá odpovědnost obce vůči vlastníkovi dotčeného pozemku za škodu představovanou poklesem obvyklé ceny pozemku po vydání zrušovacího rozhodnutí…“ Tato námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.

Další námitky žalobkyně nesplňují shora uvedená hlediska pro řádné dovolání, jelikož dovolání neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).“ Podané dovolání však žádnou takovou otázku neformuluje, ani nepředkládá žádnou judikaturu, od které se měl odvolací odchýlit.

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že žalobkyně toliko polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, respektive oběma soudy, aniž by právně relevantním způsobem vymezila jednu z výše připomenutých variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., argumentace k podpoře dovolání vůči výroku o nákladech řízení absentuje. Pokud žalobkyně namítá (jiné) vady řízení, mohl by k nim dovolací soud přihlédnout, bylo-li by dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). O takový případ se však zde nejedná.

Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 26. 3. 2019


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu