Rozhodnutí NS

21 Cdo 1097/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:21 Cdo 1097/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1097.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 1097/2018-122


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně J. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská č. 546/55, proti žalovanému městu Uherský Brod, se sídlem v Uherském Brodu, Masarykovo nám. č. 100, IČO 00291463, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 253/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. září 2017 č. j. 60 Co 220/2017-100,
    takto:
      I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

      Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

      Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 9. 2017 č. j. 60 Co 220/2017-100 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud vyřešil otázku, zda pracovní poměr s žalobkyní ukončila oprávněná osoba, v souladu s výslovným zněním ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii).

      Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. například usnesení ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 165/2014 a ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1732/2012 a předtím například rozsudek ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 32 Cdo 3931/2011 a usnesení ze dne 29. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 29 Cdo 48/2007 a ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.2 013. Poukazuje-li dovolatelka ve prospěch svého názoru na Stanovisko odboru dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra č. 24/2009 ze dne 1. 11. 2009, potom nebere náležitě v úvahu, že uvedené stanovisko nepodává výklad dotčeného ustanovení § 4 odst. 2 zákona o obecní policii, nýbrž se zabývá otázkou plnění úkolů statutárního orgánu zaměstnavatele u obcí podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, který však lze na pracovněprávní vztahy strážníků obecní (městské) policie použít pouze tehdy, jestliže zákon o obecní policii neobsahuje zvláštní úpravu.

      Bez významu jsou rovněž námitky dovolatelky, že se nemohla dopustit porušení pracovních povinností, jestliže odmítala výkon jiné práce, na niž byla zaměstnavatelem neplatně jednostranně převedena, neboť se jedná o nové skutečnosti, které v dovolání nelze uplatnit (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Nepřípadný je proto i poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3640/2012, ve kterém soudy vycházely z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v projednávané věci; nejde tedy o situaci, kdy by právní otázka byla posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu.

      Namítá-li žalobkyně, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k „narušení“ jejího práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací zaručeného v čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pak přehlíží skutečnost, že toto právo nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Pokud dovolatelka v řízení neunesla své důkazní břemeno ohledně prokázání rozhodných skutkových tvrzení, nemůže nyní shledávat v právním řešení předmětného sporu (provedeném v řádném soudním řízení) porušení svých základních práv.

      Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

      Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

      V Brně dne 28. 11. 2018


      JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
      předseda senátu