Rozhodnutí NS

30 Cdo 3165/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/14/2020
Spisová značka:30 Cdo 3165/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3165.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 5 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 3165/2018-171

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a Mgr. Hynka Zoubka, ve věci žalobce P. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 174 448 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 288 /2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017, č. j. 69 Co 228/2017-137, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017, č. j. 69 Co 228/2017-137, se ve výroku I., pokud jím byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o věci samé ohledně částky 55 623 Kč tak, že se žaloba zamítá, ve výroku II. a III. zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

        II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
    Odůvodnění:

    I. Dosavadní průběh řízení


    1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 74 448 Kč jako náhrady škody, která mu vznikla v důsledku nezákonného trestního stíhání, které proti němu bylo vedeno od září roku 2013 do 30. 10. 2014, kdy byla věc postoupena k projednání Městskému úřadu v Říčanech, neboť se nejednalo o trestný čin, nýbrž o přestupek. V souvislosti s tímto žalobce vynaložil náklady na svého obhájce, kterému zaplatil částku vyšší než 74 448 Kč, avšak nyní nárokuje pouze náklady obhajoby podle advokátního tarifu. Dále žalobce žádá, aby mu soud přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, neboť tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, došlo k nemajetkové újmě spočívající v zásahu do jeho osobnostních práv.

    2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 4. 2017, č. j. 26 C 288/2015-114, rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci 55 623 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a žaloba o zaplacení 18 825 Kč se zamítá (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že je žalovaná povinna žalobci zaplatit 20 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a žaloba o zaplacení 80 000 Kč se zamítá (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 43 050 Kč k rukám jeho právního zástupce do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).

    3. Městský soud v Praze rozhodl k odvolání žalované rozsudkem ze dne 16. 8. 2017, č. j. 69 Co 228/2017-137, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku I. o věci samé ohledně částky 55 623 Kč a ve vyhovující části výroku II. ohledně částky 20 000 Kč změnil tak, že se žaloba v části, v níž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 55 623 Kč a částky 20 000 Kč zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), že je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 900 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 1 191,20 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

    4. Soud prvního stupně konstatoval, že průběh trestního řízení nebyl mezi stranami sporný a vyplývá též ze spisu Okresního soudu pro Prahu-východ sp. zn. 37 T 58/2014. Žalobce byl obviněn z trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a hrozil mu trest odnětí svobody až na osm let. Z účastnické výpovědi žalobce soud zjistil, že v obci, kde má žalobce chatu a kam od dětství jezdil s rodiči, byli místní občané na straně poškozené, která je tamní rodačkou. Žalobce tam jezdil téměř každý víkend o svém volnu a nyní na chatu jezdí jen odvézt nějaké věci, zdržuje se tam jen nejnutnější dobu a pak hned jede pryč. Lidé se na něj dívají nepříjemně skrz prsty a také o něm hezky nemluví, což se dozvěděl od tamních obyvatel, od svého kamaráda. Žalobce nyní uvažuje, že chatu prodá, protože se tam necítí dobře. Celé trestní stíhání na něj mělo špatný vliv, byl celou dobu podrážděný a v souvislosti s ním přišel i o práci. Z výpovědi svědka Nekoly soud zjistil, že žalobce jezdil do vesnice, kde měl chatu, v sobotu a v neděli, stýkali se spolu a nyní se na něj dívají jako na lumpa, skoro jako na vraha. Je to vesnice a lidé tam posuzují ostatní jinak, neboť k sobě mají blíže. V hospodě se takové věci probírají. Pro žalobce bylo trestní stíhání dosti náročné, psychicky jej špatně nesl, což svědek vypozoroval, když se s ním stýkal.

    5. Po právní stránce soud prvního stupně vycházel zejména z § 7, 8, 31 a 31a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“) a v návaznosti na § 26 OdpŠk též z § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Bylo-li zahájeno trestní stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nebo (zřejmě měl ovšem soud na mysli použít spojovací výraz „a současně“) nešlo o situaci předvídanou v § 12 OdpŠk, a jsou-li splněny další podmínky, má poškozený nárok na odškodnění. Žalobce byl obviněn z trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a hrozil mu trest odnětí svobody až na osm let. Soud vypočetl náhradu škody ve výši 16,5 mimosmluvní odměny ve výši 1 840 Kč za jeden úkon právní služby (tj. 30 360 Kč), 300 Kč režijní paušál za úkon právní služby (tj. 5 100 Kč), cestovné 7 850 Kč, náhradu za promeškaný čas 2 600 Kč, 21 % DPH z uvedených částek a 72 Kč cestovného vlakem a MHD, celkem tedy 55 623 Kč. Žaloba o zbylých 18 825 Kč byla zamítnuta. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, i pokud se jedná o náhradu nemajetkové újmy. Ke srovnání újmy užil rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 213/2012, v níž byla přiznána částka 50 000 Kč za tři roky vedené trestní stíhání pro trestný čin se sazbou trestu odnětí svobody pět až dvanáct let, došlo do zásahu do profesní a životní sféry osoby poškozené, přičemž věc byla ve velké míře medializována v tisku i televizi. V nyní projednávané věci probíhalo trestní stíhání od září roku 2013 do konce října 2014, žalobci hrozil trest odnětí svobody až osm let a věc medializována nebyla. Částka 20 000 Kč je v poměru se srovnávanou věcí v souladu. U žalobce došlo k zásahu do osobnostních práv, byla poškozena pověst v místě, kde se zdržuje, došlo i k dočasnému zdravotnímu poškození (psychické problémy spojené se špatným spánkem) a žalobce přišel v důsledku probíhajícího trestního stíhání o práci. Vzhledem ke skutečnosti, že se nejednalo o trestný čin, ale šlo o přestupek, nemělo být trestní stíhání zahájeno, a proto je třeba trestní stíhání posuzovat jako nezákonné. Trestní stíhání má větší intenzitu než řízení o přestupku a spáchání trestného činu je okolím vnímáno jako výše nebezpečné než spáchání přestupku. Žalobce byl v souvislosti s trestním stíháním propuštěn ze zaměstnání; pracovní poměr s ním byl rozvázán prakticky okamžitě. Do místa, kde se incident stal, žalobce nemůže nyní jezdit, neboť se na něj lidé dívají nevraživě a on se tam necítí dobře. Svůj volný čas tak nemůže trávit na chatě, jak byl zvyklý od dětství.

    6. Odvolací soud uvedl, že sám žalobce v odvolacím řízení potvrdil, že mu v přestupkovém řízení, ke kterému byla původní věc postoupena, uložena pokuta 300 Kč v blokovém řízení, což vyplývá i z protokolu o přestupku ze dne 12. 6. 2015 před Městským úřadem Říčany. Právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání lze obecně uplatnit v případech zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby, neboť obě uvedená rozhodnutí mají stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z důvodu, že předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nebyl potvrzen. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání se v takovém případě posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk. Právo na náhradu újmy vzniklé trestním stíháním nemá ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám, nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován. V projednávané věci je zřejmé, že trestní stíhání neskončilo zastavením trestního stíhání ani zproštěním obžaloby, nýbrž postoupením věci k projednání v přestupkovém řízení. Soud prvního stupně usoudil, že za takové situace, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, jsou dány podmínky pro přiznání nároku na odškodnění, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že i v situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci k přestupkovému řízení, bylo pravomocně rozhodnuto, že skutek, pro který se trestní stíhání vede, není trestným činem. I v takových případech je nutné na usnesení o zahájení trestního stíhání pro účely odškodnění vzniklé újmy pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí podle § 8 OdpŠk. Ostatně pokud by trestní soud nedospěl k závěru, že skutek popsaný v obžalobě by mohl být posouzen jako přestupek, musel by být obžalovaný obžaloby zproštěn, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem a nebylo by žádných pochyb o tom, že je dán odpovědnostní titul ve smyslu OdpŠk a judikatury. Otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím ani na založení odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou podle zákona, neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání. Bude-li zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, nepovede to sice k závěru, že si trestní stíhání zavinil, a tím k vyloučení odpovědnosti státu za poškozenému trestním stíháním vzniklou újmu, ale půjde o důležitou okolnost pro stanovení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy.

    Odvolací soud uvedl, že zmíněný názor není ucelený a pomíjí předchozí judikaturu Nejvyššího soudu, s níž se nijak nevypořádává a nereflektuje obecnou zásadu, že z bezpráví nemůže vzejít právo. Dovolenost jednání, pro které byl žalobce trestně stíhán, bylo třeba v případě, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci k přestupkovému řízení, logicky z hlediska otázky samotného vzniku práva na úhradu újmy s ohledem na obecnou právní zásadu (vlastní materiálnímu právnímu státu), že z bezpráví nemůže vzejít právo, na což ostatně poukazoval sám Nejvyšší soud již v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1772/2015, a to s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/09 a II. ÚS 265/09.

    Nárok na náhradu škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z titulu nezákonného rozhodnutí lze přiznat za situace, kdy bylo proti žalobci vedeno trestní stíhání pro jednání, jež se následně ukázalo být jednáním dovoleným, jinými slovy nesankcionovaným ani v rámci následného přestupkového řízení. Jestliže se někdo dopustil nedovoleného jednání, nemůže legitimně očekávat, že by měl obdržet odškodnění v souvislosti s projednáváním tohoto nedovoleného jednání, byť by nedovolenost jednání nedosahovala intenzity společenské škodlivosti trestného činu, pro který byla osoba původně stíhána, ale jen přestupku. Trestní zákoník nijak nedefinuje způsob určení společenské škodlivosti způsob určení společenské škodlivosti spáchaných činů a ponechává stanovení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností jednotlivých případů orgány činnými v trestním řízení, a zvláště pak soudy. Posuzování společenské škodlivosti má klíčový význam zejména při odlišování trestných činů od deliktů, které by neměly být trestněprávně postihovány, zejména pak přestupků. Obecně přitom platí, že protiprávní čin, který vykazuje všechny formální znaky skutkové podstaty určitého trestného činu uvedeného v trestním zákoníku, je společensky škodlivý a vyžaduje reakci. Postoupení věci k projednání v přestupkovém řízení neznamená dovolenost a beztrestnost jednání. Bylo by také v rozporu s dobrými mravy a principem spravedlnosti, aby osoba, která se dopustila nedovoleného jednání, měla být odškodněna za projednání takového jednání obdobně jako osoba, která se nedovoleného jednání nedopustila (nebo jí nebylo nedovolené jednání prokázáno).

    Soud prvního stupně však (patrně právě s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015) nevzal v úvahu, jaký byl výsledek přestupkového řízení, což je pro posouzení důvodnosti žalobcem uplatněného nároku právně významné. Jestliže bylo jednání žalobce v následném přestupkovém řízení shledáno jako nedovolené a sankcionováno, nemůže žalobci vzniknout nárok na odškodnění za předcházející trestní stíhání, neboť z bezpráví nemůže vzejít právo.


    II. Dovolání a vyjádření k němu

    7. Žalobce (dále též jako „dovolatel“) podal proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud řešil otázku hmotného práva tak, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

    8. Dovolatel konkrétně namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávně a v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu byla posouzena otázka, zda za situace, kdy bylo zahájeno trestní stíhání proti poškozenému, které neskončilo pravomocným odsouzením, ale věc byla postoupena jinému orgánu, jenž shledal poškozeného vinným ze spáchání přestupku, lze nárok poškozeného na náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání posoudit podle § 5 písm. a), § 7 a § 8 Odpšk, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Odvolací soud nerespektoval zdůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, s tím, že jeho názor není ucelený a pomíjí předchozí judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud ovšem nerespektoval ani právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4669/2014, ve věci (podle popisu skutku) takřka totožné. Dovolatel dále uvádí, že se stát nemůže zříci odpovědnosti za postup orgánů činných v trestním řízení, pokud se tento posléze ukáže jako mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo. V podmínkách materiálního právního státu musí existovat garance odškodnění za úkony, kterým byl poškozený ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet (v této souvislosti dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09). Otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím ani na založení odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou podle OdpŠk, neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání. Zahájení trestního stíhání bylo reakcí neadekvátní a nezákonnou, byť se uvedená nezákonnost projevila až následně. Argument odvolacího soudu, že soud prvního stupně nevzal v úvahu výsledek přestupkového řízení, je s rozhodovací praxí dovolacího soudu v jasném rozporu. Zásada, že z bezpráví právo vzejít nemůže, je aplikovatelná na jiné případy, nikoliv v dané věci. Dále se dovolatel vyjádřil k možnosti, že by soudy mínily na jeho případ aplikovat § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, kterou ovšem vzhledem k závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, dovolatel též nepokládá za možnou. Závěrem dovolatel navrhl, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017, č. j. 69 Co 228/2017-137, ve výrocích I., II. a III. zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

    9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


    III. Přípustnost dovolání

    10. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

    11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 11. 7. 2018, č. j. 69 Co 223/2018-167, tak, že změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2018, č. j. 26 C 288/2015-154, jímž bylo řízení zastaveno pro nikoliv včasné zaplacení soudního poplatku, že se dovolací řízení nezastavuje.

    12. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

    13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    14. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

    15. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

    16. Dovolací soud odmítl dovolání v části, pokud směřuje proti výroku I. odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku II. ohledně částky 20 000 Kč tak, že se žaloba zamítá. V uvedeném rozsahu je dovolání nepřípustným podle výše uvedeného § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Dovolání není přípustné rovněž ani do nákladových výroků II. a III. odvolacího soudu (vůči nimž mimo jiné nesměřuje ani dovolací argumentace) což ovšem nevylučuje, aby tyto výroky byly zrušeny jako výroky závislé.

    17. Dovolání žalobce bylo shledáno přípustným pro řešení otázky, zda za situace, kdy proti poškozenému bylo zahájeno trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, ale věc byla postoupena jinému orgánu, který poškozeného shledal vinným ze spáchání přestupku, lze nárok poškozeného na náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání posoudit podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.


    IV. Důvodnost dovolání

    18. Podle § 5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

    19. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

    20. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

    21. Podle § 31 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odst. 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (odst. 2). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (odst. 3). Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu (odst. 4).

    22. Dovolací soud uvedl např. ve svém rozsudku ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2614/2003, uveřejněném pod číslem 32/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, že: „[n]árok na náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Výkladem zákona soudní judikatura dovodila, že smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá majetková újma, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické osobě), byla odčiněna, a systematickým a logickým extenzívním výkladem proto dospěla k závěru, že došlo-li z určitých důvodů k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a že tedy nemělo být proti němu trestní stíhání zahájeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání (např. sdělením obvinění jako v daném případě) se posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.“ Ve stejném rozhodnutí též dovolací soud dovodil: „[t]en, kdo byl zproštěn obžaloby (trestní stíhání proti němu bylo zastaveno) pro skutek, jehož se dopustil v nutné obraně, má zásadně vůči státu nárok na náhradu nákladů, které vynaložil na nutnou obhajobu (zákon č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů), bez ohledu na to, v jaké fázi trestního řízení byl závěr o jednání v nutné obraně učiněn.“

    23. Ústavní soud opakovaně uvádí, že: „právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby (či zastavením trestního stíhání), je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, resp. za jednání, kterým orgány veřejné moci přímo zasáhly do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho "ideální" (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zříci odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo.“ (Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2394/15).

    24. Nikoliv každé usnesení o zahájení trestního stíhání, které nevyústí v pravomocný odsuzující rozsudek, je možné považovat paušálně za nezákonné rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 429/01).

    25. Dovolací soud tak např. v rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, dospěl k závěru, že za okolnosti, kdy soudy v trestním řízení shledaly, že byly prokázány všechny znaky trestného činu, avšak skutek překvalifikovaly na trestný čin s nižší trestní sazbou, v důsledku čehož byla shledána trestní odpovědnost obžalovaných zaniklou uplynutím promlčecí doby, nevzniká odpovědnost státu za škodu spočívající ve vynaložených nákladech obhajoby. V této souvislosti dovolací soud připomenul závěry vyjádřené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09, že obecný soud není vždy vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (Ústavní soud v tomto dále odkázal na nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, jež není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem, že: „přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba dle závěrů učiněných v trestním řízení vskutku dopustila protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, by (…) bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže) opakovaně připomínanou i Ústavním soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1285/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99).“

    26. Ve věci řešené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, se žalobce domáhal (mimo jiné) náhrady škody vzniklé v důsledku vynaložení nákladů na obhajobu v trestním řízení, které skončilo postoupením věci. Dovolací soud uzavřel, že i za situace, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci, se uplatní závěr, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nezákonné. Otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím ani na založení odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou podle OdpŠk, neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání. V uvedeném rozhodnutí též dovolací soud konstatoval, že projednávaná věc je zásadně odlišná od případu řešeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012.

    27. Konečně dovolací soud v rozsudku ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4669/2014, uvedl, že pokud skončí trestní řízení postoupením věci jinému orgánu s tím, že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, a v přestupkovém řízení byl obviněný za totožný skutek uznán vinným z přestupku, neodpovídá výsledek řízení postupu policejního orgánu, jenž rozhodl o zahájení trestního stíhání, a zahájení trestního stíhání bylo reakcí neadekvátní a tedy i nezákonnou, byť se uvedená nezákonnost projevila až následně (ve fázi řízení před soudem).

    28. Jak je patrné z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, odvolací soud si byl vědom výše uvedené judikatury, vůči níž se vymezil a své úvahy podpořil jasně čitelnou argumentací vycházející ze zásady ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže). Rozpor s výše zmíněnou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž dovolatel poukázal, je zcela zjevný.

    29. Dovolací soud nemá za to, že by bylo možné úvahu soudu odvolacího podpořit, ale naopak souhlasí s námitkami a argumentací dovolatele. V první řadě je třeba uvést, že aplikace zásady ex iniuria ius non oritur v daném případě není přiléhavá. Uvedenou zásadu lze vnímat jako korektiv v situacích, kdy by faktický stav vzešlý z bezpráví byl vydáván za stav právní jen na základě skutečnosti, že je (či byl) tolerován. Uvedená zásada se uplatňuje především v mezinárodním právu veřejném, byť její užití v jiných oblastech práva samozřejmě vyloučené není. V dané věci by v úvahu mohla připadat spíše zásada, podle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního činu nemo auditur propriam turpitudinem allegans (již mimo jiné zákonodárce výslovně zakotvuje v § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Ani tu ovšem podle dovolacího soudu nelze na daný případ aplikovat. Odvolací soud se bezpochyby soustředil na skutečnost, že celou situaci, z níž dovolateli vznikla požadovaná škoda, vyvolalo jeho protiprávní jednání, které bylo navíc charakteru úmyslného. Opomenout ovšem nelze, že v kauzálních vazbách ve vztahu ke vzniku škody mělo podstatnou roli konání státu, které rovněž nebylo souladné se zákonem; konkrétně se jednalo o vydání nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání. Vzniklou situaci lze popsat tím způsobem, že nedovolené jednání dovolatele vyvolalo potřebu represivní reakce státu, ovšem ten zvolil reakci danému případu neodpovídající. Zdůrazňovat zvlášť netřeba, že trestní stíhání pro dovolatele mohlo mít mnohem nepříznivější důsledek nežli řízení přestupkové, a je tedy nabíledni, že na svou obranu (obhajobu) vynaložil prostředky, které pokládá za škodu (pouze v tomto rozsahu bylo dovolání shledáno přípustné, a pouze k této otázce se zde tedy dovolací soud vyjadřuje). Požadovaná náhrada škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu tedy pro dovolatele nepředstavuje prospěch, který by (nebýt jeho protiprávního jednání) nezískal, ale kompenzaci ztráty, kterou by (nebýt nezákonného rozhodnutí) neutrpěl.

    30. Již z podstaty zahájení trestního stíhání, pro které se vyžaduje vyšší stupeň pravděpodobnosti spáchání trestného činu určitou osobou, plyne, že nikoliv každé zahájené trestní stíhání skončí závěrem o vině obviněného za trestný čin. Zahajuje-li tedy orgán činný v trestním řízení trestní stíhání, může tato jeho činnost zakládat odpovědnost státu, a to navzdory skutečnosti, že z jeho strany nedošlo k jakémukoliv pochybení. Jedná se tak o činnost ze své podstaty rizikovou. Stíhání činů nebezpečných pro společnost je ovšem jedním z klíčových prvků právního státu a jednou z raison d’être státu jako takového vůbec (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12). Podle názoru dovolacího soudu lze po státu vyžadovat, aby rizika s tím spojená nesl, a není možné na poškozené přenášet důsledky rizikovosti a nepopiratelné složitosti naplňování daného úkolu.

    31. Má-li být akceptována premisa vícekrát uvedená v rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho „ideální“ (škodu nepůsobící) interpretaci, pak nelze uvedené nezákonné rozhodnutí státu opomenout či bagatelizovat s tím, že se jednalo pouze o nedostatek ve volbě prostředku, který ve své podstatě směřuje k obdobnému cíli (zde uložení sankce). Sama skutečnost, že orgány činné v trestním řízení neposoudily souladně s následným rozhodnutím soudu „pouze“ závažnost protispolečenského jednání, nemůže být pokládána za omluvu zbavující stát odpovědnosti. Byť dovolací soud připouští specifické výjimky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012), obecně neshledává důvodu rozlišovat v tom, z jakého důvodu trestní stíhání nevedlo k vydání odsuzujícího rozsudku (popř. jiného rozhodnutí vycházejícího z předpokladu spáchání trestného činu pachatelem, např. schválení dohody o vině a trestu). Závažnost (společenská škodlivost) jednání je podmínkou trestní odpovědnosti, a posouzení její existence ve vyžadované míře se výrazně nevymyká posouzení jiných okolností podmiňujících užití trestněprávní represe.

    32. Dovolací soud neshledává ohledně uvedené otázky rozpor ve své rozhodovací praxi, neboť usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1772/2015, na které odvolací soud mimo jiné odkazoval, bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, a další právní názory v něm projevené tedy nelze chápat jinak, než jako vyřčené obiter dictum, jež nemají sjednocující význam ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., a které nezakládají judikatorní rozpor ve smyslu jeho § 20 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 31 Cdo 2389/2019).

    33. Z výše uvedených důvodů neshledal tříčlenný senát důvod odchýlit se od stávající judikatury, s níž je dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu, a dovolání tedy shledal důvodným.

    34. Jelikož nebyly dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž jeho právní názor neumožnil úplný odvolací přezkum správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně dovolací soud jej v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným a v závislých výrocích II. a III., v souladu s § 243e odst. 1 a 2 zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

    35. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

    36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 14. 1. 2020


    JUDr. František Ištvánek
    předseda senátu