Rozhodnutí NS

21 Cdo 5716/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/28/2019
Spisová značka:21 Cdo 5716/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.5716.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zástavní právo
Exekuce
Smlouva o úvěru
Dědění
Dědické řízení
Splatnost pohledávky
Dotčené předpisy:§ 152 obč. zák.
§ 165 odst. 1 obč. zák.
§ 565 obč. zák.
§ 175q odst. 1 o. s. ř.
§ 175s odst. 1 o. s. ř.
§ 175v odst. 4 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 5716/2017-143


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v exekuční věci oprávněné České spořitelny, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, adresa pro doručování: Česká spořitelna, a. s. Oddělení restrukturalizace a vymáhání pohledávek, Regionální centrum Plzeň, Divadelní 3a, Plzeň, proti povinné D. D., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami I, Pražská č. 140, pro 864.575,98 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 23 EXE 334/2017, o návrhu povinné na zastavení exekuce, o dovolání obou účastnic proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2017, č. j. 20 Co 244/2017-98, takto:

Dovolání oprávněné proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce i ohledně částky 231.923,54 Kč, se odmítá; jinak se dovolání obou účastnic zamítají.


Odůvodnění:


Na návrh zástavní věřitelky (zde oprávněné) Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 26. 2. 2015, č. j. 12 C 430/2014-13, nařídil pro pohledávku ve výši 864.575,98 Kč soudní prodej zástavy, „tj. 1/2 nemovitostí ve vlastnictví zástavního dlužníka (zde povinné), a to pozemku parc. č. XY - trvalého travního porostu a pozemku par. č. XY - zastavěné plochy a nádvoří, jehož součástí je rozestavěná stavba, vše zapsáno na LV č. pro k. ú. XY, obec XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY“; uvedený výrok byl potvrzen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2015, č. j. 21 Co 2 243/2015 - 35.

Na návrh oprávněné byl Okresním soudem v Příbrami dne 10. 2. 2017, pod sp. zn. 23 EXE 334/17-25, podle ustanovení § 43a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, pověřen vedením exekuce podle shora uvedených rozhodnutí JUDr. Zdeněk Zítka, Exekutorský úřad Plzeň – město, Palackého nám. 28, Plzeň.

Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 31. 3.2017, č. j. 23 EXE 334/2017-55, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce pro pohledávku 863.075,98 Kč soudním prodejem zástavy, „tj. 1/2 nemovitostí ve vlastnictví zástavního dlužníka (povinné), a to pozemku parc. č. XY - trvalého travního porostu a pozemku par. č. XY - zastavěné plochy a nádvoří, jehož součástí je rozestavěná stavba, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY“, soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky Exekutorský úřad Plzeň – město, Palackého náměstí 28, Plzeň. Konstatoval, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 12 C 430/2014-13, ze dne 26. 2. 2015, ve znění usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 21 Co 24312015-35, které nebylo právní moci dne 23. 7. 2015, proběhla první fáze soudního prodeje zástavy ve smyslu ustanovení § 1359 a násl. občanského zákoníku. Vyšel dále z toho, že oprávněná uzavřela s povinnou a K. Š. smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti, podle níž se povinná zavázala, v případě, že zajištěné pohledávky nebudou splněny řádně a včas, k uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy, navíc i tehdy, došlo-li by k promlčení zajištěných pohledávek. Jednalo se o zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru č. 0219448109 v celkové výši 2.000.000 Kč s příslušenstvím i veškerých budoucích pohledávek České spořitelny, a. s., až do celkové výše 2.000.000 Kč, které mohou vzniknout od uzavření smlouvy do 31. 8. 2032. Poté, co obligační a zástavní dlužník K. Š. dne 18. 11. 2008 zemřel, do dědictví po něm (vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 25 D 870/2008) oprávněná dne 20. 1. 2009 přihlásila projednávanou pohledávku; rozhodnutí soudu o likvidaci pozůstalosti nabylo právní moci dne 20. 5. 2014. Oprávněná pokračovala v uplatňování svého zástavního práva podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí - exekuce v přiměřené době, tedy v době, kdy nebylo předmětné zástavní právo promlčeno. Dospěl k závěru, že zánik pohledávek za zůstavitelem a jejich zajištění provedením likvidace dědictví se nevztahuje na ostatní zástavní práva ostatních osob, že k promlčení zajištěné pohledávky nedošlo a že proto nemůže být promlčeno ani zástavní právo.

K odvolání povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2017, č. j. 20 Co 244/2017-98, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuce prodejem zástavy k uspokojení pohledávky oprávněné se zastavuje ohledně částky 631.152,44 Kč a „v dalším“ je potvrdil; zároveň rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce před soudy obou stupňů 15.641,97 Kč k rukám jejího zástupce. V prvé řadě uzavřel, že zástavní právo ani právo uspokojit pohledávku prodejem zástavy likvidací dědictví po K. Š. nezaniklo. Vyšel přitom z toho, že patřila-li do likvidované podstaty dědictví pouze „jedna polovina“ domu s pozemky a příslušenstvím, zaniklo zajištění neuspokojené pohledávky zástavním právem ve smyslu ustanovení § 175v odst. 4 o. s. ř. pouze ve vztahu k „jedné polovině“ těchto nemovitostí, zatímco „druhá polovina“ nemovitostí předmětem likvidace nebyla, a proto se jí zánik práva podle ustanovení § 175v odst. 4 o. s. ř. nedotýká a zástavní právo „v tomto rozsahu“ nadále trvá, a z toho, že povinná není (nebyla) dědicem po zemřelém dlužníku K. Š. Z hlediska nařízeného prodeje zástavy je tak povinná třetí osobou, která zajišťuje zástavním právem na svém ideálním podílu nemovitosti pohledávku oprávněného. Zabývaje se dále námitkou promlčení ve vztahu k pohledávce z úvěru, zjistil, že ke dni smrti zůstavitele byly splátky placeny pravidelně a že oprávněná pohledávku „nezesplatnila“ ani ve vztahu k dlužníkovi, ani v průběhu dědického řízení ve vztahu k dědicům. Za splatné tak považoval pouze jednotlivé měsíční splátky, nikoliv celou pohledávku. Vzhledem k tomu, že zástavní věřitel může požadovat uspokojení prodejem zástavy pouze pro pohledávku, která se stala splatnou a nebyla včas splněna, zkoumal, v jakém rozsahu byly jednotlivé splátky splatné, kolik splátek bylo již splaceno a v jakém rozsahu nebyl dluh včas splněn (splatné splátky), tedy v jakém rozsahu se může na základě exekučního titulu oprávněná domáhat nařízení exekuce prodejem zástavy. Od smrti zůstavitele K. Š. v roce 2008 do července 2017 (rozhodoval odvolací soud) mělo být zaplaceno 105 splátek po 12.278 Kč, tj. 1.289.190 Kč. Zaplaceno bylo 1.057.266,46 Kč. Splatný dluh, který může oprávněná uspokojit z prodeje zástavy na základě exekučního titulu, tak činí 231.923,54 Kč. Soudní exekuce prodejem spoluvlastnického podílu povinné byla nařízena pro pohledávku 863.075,98 Kč. Splatná je ale pouze pohledávka ve výši 231.923,54 Kč a nesplatná pohledávka činí 631.152,44 Kč. Exekuci prodejem zástavy k uspokojení pohledávky oprávněné ohledně 631.152,44 Kč proto zastavil.

Proti usnesení odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice.

Oprávněná (která napadá usnesení odvolacího soudu „v plném rozsahu“) má za to, že dovolacím soudem nebyla dosud vyřešena otázka, zda je možno provádět exekuci na základě exekučního titulu - usnesení o soudním prodeji zástavy, když pohledávka věřitele je dlouhodobě nesplácená, ale není „zesplatněná“, neboť „věřitel tuto neměl vůči komu zesplatnit, a to z toho důvodu, že dlužník nemá právního nástupce“; věřitelka nemohla „zesplatnit“ pohledávku ani vůči dědici, jelikož žádnému dědici nebylo jeho dědické právo potvrzeno. Domnívá se, že požadavek „zesplatnění“ pohledávky je v rozporu se zásadou právní jistoty, když je ze současného stavu zřejmé, že pohledávka věřitelky nebude nikdy uhrazena a zároveň, že věřitelka nemá právo požadovat uspokojení celého zbytku své pohledávky formou exekuce na majetek povinné z exekučního titulu - soudního prodeje zástavy. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdí, nebo aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Povinná (která napadá usnesení odvolacího soudu „v rozsahu části jeho výroku I, kterým bylo rozhodnuto o částečném potvrzení usnesení soudu prvního stupně“) se domnívá, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s otázkou zániku zajištěného závazku podle ustanovení § 175v odst. 4 o. s. ř. „ve znění účinném k 20. 5. 2014“. Vyjadřuje názor, že „bez ohledu na dikci ust. § 175v odst. 4 o. s. ř. muselo k zániku zajištění úvěru zástavním právem dojít okamžikem ukončení likvidace dědictví, neboť nadále nebylo žádných dědiců, na které by závazek zesnulého pana Š. přešel, tudíž muselo dojít, bez dalšího, k zániku takového závazku včetně zajištění, s ohledem na akcesoritu zástavního práva jakožto zajišťovacího práva, uvedenou v ust. § 170 odst. 1 OZ ve znění účinném do 31. 12. 2013“. Za dosud neřešenou považuje dále otázku, zda osobou dědice ve smyslu ustanovení § 175v odst. 4 o. s. ř. je nutno rozumět pouze osobu, se kterou soud v rámci dědického řízení jako s dědicem jednal, nebo všechny dědice ve smyslu práva hmotného, ať již o dědictví zájem projevili nebo ne, tedy všechny osoby, které by se případně mohly úspěšně domáhat vydání dědictví. Dovozuje, že nevydal-li soud při projednávání dědictví rozhodnutí o tom, kdo je dědicem, ale pouze deklaroval, že pokud povinná nepodá žalobu na určení dědického práva, bude v dědickém řízení pokračováno bez zřetele na osobu povinné, bylo nutné podle ustanovení § 474 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 za dědice po zůstaviteli považovat i osobu, která žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost zůstavitele. Namítá dále, že za splátku dluhu zůstavitele, tedy za částku určenou na umoření jeho závazku navrátit zapůjčenou jistinu, nelze považovat celou výši měsíční „splátky“ uvedenou v úvěrové smlouvě, neboť tato částka zahrnuje i úroky, na které by musel věřiteli po smrti zůstavitele vzniknout nárok podle uzavřené úvěrové smlouvy. Za situace, kdy neexistuje dlužník úvěru, však nemůže docházet ani ke vzniku nových nároků věřitele, zejména pak nároků na úroky z úvěru. Povinná navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu v označené části jeho výroku I. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání účastnic podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti němuž je podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání přípustné, neboť otázka, za jakých podmínek se věřitel může uspokojit ze zástavy zajišťující pohledávku, dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání oprávněné zčásti není přípustné a jinak není opodstatněné a dovolání povinné není opodstatněné.

Oprávněná napadá usnesení odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy i ve výroku, kterým odvolací soud „v dalším“ (tedy ve výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce i ohledně částky 231.923,54 Kč) usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 – ústavní stížnosti proti němu podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3793/14, resp. ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3827/14). Dovolací soud proto dovolání oprávněné proti výroku, jímž jí bylo zcela vyhověno, odmítl podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první za užití ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacím soudem nepodléhá - srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), že podle smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 26. 2. 2007 (dále též jen „Smlouva“) oprávněná poskytla K. Š., bytem XY, hypoteční úvěr na částku 2.000.000 Kč s úrokem 4,09 % ročně s pevnou úrokovou sazbu do 31. 1. 2009. Měsíční anuitní splátka pro období platnosti pevné úrokové sazby byla sjednána ve výši 12.278 Kč. Podle čl. XI. Porušení podmínek smlouvy o úvěru, bodu 2. a bodu 3. písm. c) Obchodních podmínek České spořitelny, a. s., pro hypoteční, doplňkové a stavební úvěry ze dne 1. 1. 2000 (dále též jen „Obchodní podmínky“), které byly součástí smlouvy: Poruší-li klient podmínky smlouvy, je banka oprávněna prohlásit úvěr včetně úroků a všech pohledávek za splatný v jí určené lhůtě. Porušením podmínek smlouvy je mimo jiné to, že je klient v prodlení se splácením pohledávek ze smlouvy o úvěru po dobu delší než 30 kalendářních dnů. Smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 26. 2. 2007 (dále též jen „Zástavní smlouva“) uzavřenou mezi oprávněnou (jako zástavním věřitelem) na jedné straně a povinnou a K. Š. bytem XY (jako zástavci) na straně druhé zástavci zřídili za účelem zajištění řádného a včasného splnění pohledávek ze Smlouvy zástavní právo k nemovitostem, jejichž byli podílovými spoluvlastníky, a to každý z jedné poloviny („nemovitost – rozestavěno na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. XY, parc. č. XY – trvalý travní porost v k. ú. XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj se sídlem v Praze, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, na listu vlastnictví č. XY“). Podle obsahu spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 25 D 870/2008 K. Š., narozený XY, bytem XY, zemřel dne 18. 11. 2008. Po provedené likvidací dědictví po K. Š., Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 25. 4. 2014, č. j. 25 D 870/2008 – 881, rozhodl za účasti dědiců 1) pozůstalého otce K. Š. a 2) pozůstalé matky D. Š. a za účastí věřitelů zemřelého - mimo jiné - tak, že z výtěžku likvidace dědictví bude uhrazena také částečně pohledávka České spořitelny, a. s. (zde oprávněné), a to co do výše 1.057.266,46 Kč.

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 152 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále též jen „obč. zák.“). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy; totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky (§ 165 odst.1 obč. zák.).

Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, kdy je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy; takový okamžik nastává tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil. Jak dále správně uvedl již v dovoláním napadeném usnesení odvolací soud, v případě, že dlužník neplatí sjednané splátky úvěru nebo jinak podstatně poruší povinnosti z úvěrové smlouvy a že zástavní věřitel proto má právo odstoupit od smlouvy, popřípadě smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět, není pro vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy významné, kdy zástavní věřitel mohl (nejdříve) od smlouvy odstoupit nebo smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět a současně požadovat okamžité vrácení úvěru, ale zda a kdy se rozhodl svého oprávnění využít a zda, popřípadě kdy ho skutečně využil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 616/2005, uveřejněné pod číslem 5/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Neplatí-li dlužník řádně sjednané splátky úvěru, může to mít za následek nejen zmíněnou možnost věřitele odstoupit od smlouvy, popřípadě smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět, ale není ani vyloučeno, aby účastníci smlouvy sjednali možnost, že se v takovém případě může věřitel domáhat zaplacení celé dlužné částky (srov. § 565 obč. zák.). Žádost věřitele o zaplacení celé pohledávky je jeho jednostranným právním úkonem (jednáním), bez něhož povinnost dlužníka zaplatit celou dlužnou částku ihned (nebo v jím stanovené lhůtě) nemůže nastat. Vzhledem k tomu, že jde o adresovaný právní úkon (jednání), musí být dlužníkovi také doručen. Teprve okamžikem doručení dlužníkovi nastávají popsané právní účinky takového projevu vůle.

V projednávané věci byl dlužník (K. Š., narozený XY) povinen splácet dluh ze Smlouvy v měsíčních splátkách ve výši 12.278 Kč. Poté, co K. Š., narozený XY, dne 18. 11. 2008 zemřel, nebylo na dluh ze Smlouvy ničeho placeno. Chtěla-li oprávněná dosáhnout toho, aby se splatnou stala celá dosud nesplacená část dluhu ze Smlouvy, měla (musela) vyzvat (požádat) K. Š., narozeného XY, aby úvěr včetně úroků a všech pohledávek zaplatil v jí určené lhůtě (srov. čl. XI. Porušení podmínek smlouvy o úvěru, bodu 2. a bodu 3. písm. c) Obchodních podmínek a § 565 obč. zák.).

Oprávněná v dovolání namítá, že pohledávku za dlužníkem „nemohla zesplatnit, a to z toho důvodu, že dlužník nemá právního nástupce“. S tímto tvrzením oprávněné nelze souhlasit. Stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení soudu, kterým se řízení o dědictví končí, se projevuje také ve vztazích k majetku patřícímu do dědictví a k zůstavitelovým dluhům. Až do vypořádání dědictví pravomocným usnesením soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele), z právních úkonů (jednání), týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, uveřejněného pod číslem 70/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1796/2014). Oprávněné tak nic nebránilo, aby nejméně v době ode dne 18. 11. 2008, kdy K. Š., narozený XY, zemřel, do dne 25. 4. 2014, kdy Okresní soud v Příbrami rozhodl o výtěžku likvidace dědictví po K. Š., pohledávku ze Smlouvy „zesplatnila“ - vyzvala (požádala) dědice po K. Š., narozeném XY (pozůstalého otce K. Š. a pozůstalou matku D. Š.), k zaplacení zbytku úvěru včetně úroků a všech pohledávek v jí (oprávněnou) určené lhůtě. Správný je tak závěr odvolacího soudu, že oprávněná pohledávku ze Smlouvy „nezesplatnila“ ani ve vztahu k dlužníkovi, ani v průběhu dědického řízení ve vztahu k dědicům, a že jsou proto splatné pouze jednotlivé měsíční splátky, nikoliv celá pohledávka.

Obstát nemůže ani námitka povinné uvedená v dovolání, že okamžikem ukončení likvidace dědictví došlo k zániku zajištění úvěru zástavním právem, neboť „nadále nebylo žádných dědiců, na které by závazek zesnulého pana Š. přešel, tudíž muselo dojít, bez dalšího, k zániku takového závazku včetně zajištění, s ohledem na akcesoritu zástavního práva jakožto zajišťovacího práva, uvedenou v ust. § 170 odst. 1 OZ ve znění účinném do 31. 12. 2013“.

Podle ustanovení § 175v odst. 4 věty první a druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2013 – dále též jen „OSŘ“ (K. Š. narozený XY, zemřel dne 18. 11. 2008) [srov. Čl. II bod 9. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a čl II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony] pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů. Rovněž zanikají zástavní práva zajišťující pohledávky, jejichž dlužníkem je osoba odlišná od zůstavitele.

Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka. Princip akcesority je třeba vztáhnout jen k zajištěné pohledávce a nikoliv k osobě dlužníka. Smysl zajištění pohledávky spočívá v tom, že věřitel, který nemůže být uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka, má nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami; neznamená to tedy, že by tím zanikla povinnost náhradního dlužníka (vzniklá z titulu poskytnutí zajištění), neboť okolnosti týkající se hlavního dlužníka nedopadají do právních poměrů náhradního dlužníka a nemohou mít za následek zánik jeho povinností vůči věřiteli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněný pod číslem 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5499/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 670/2010).

Jak správně uvedl v dovoláním napadeném usnesení odvolací soud, smrtí dlužníka (fyzické osoby) povinnost plnit nezaniká, ledaže by jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem (srov. § 579 odst. 1 obč. zák.). V případě, že povinnost plnit smrtí dlužníka nezanikla, nemohlo zaniknout ani zajištění pohledávky dlužníkova věřitele, včetně zajištění zástavním právem. Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení § 470 odst. 1 obč. zák., podle kterého dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, neboť toto ustanovení upravuje odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy, a nikoliv přechod dluhů na ně; nelze proto z něho ani dovozovat, že by smrtí dlužníka zanikaly jeho dluhy, jestliže převyšují cenu nabytého dědictví, a ani to, že se vztahuje na jiné osoby než dědice. Soudní praxe proto již dříve dospěla k závěru, že na uplatnění pohledávky, která byla zajištěna třetí osobou (například ručením, zástavním právem apod.), nemají vliv skutečnosti, že dlužník zemřel a že tu není nikdo, kdo by za jeho dluhy odpovídal, popřípadě že jeho dědici odpovídají za dluhy jen do výše ceny nabytého dědictví (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 1. 1973, sp. zn. 1 Cz 78/72, který byl uveřejněn pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973), a že pravomocným skončením likvidace dědictví nezaniká podle ustanovení § 175v odst. 4 věty druhé o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013) ručení, které převzal ručitel k zajištění pohledávek zůstavitelových věřitelů, i když zůstaly při rozvrhu výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku neuspokojeny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněný pod č. 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 919/2014, uveřejněný pod číslem 76/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 916/2016). Správně také odvolací soud poukázal na to, že dovolatelkou (povinnou) zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 3490/2014 (ve spojení s odmítavým usnesením Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 1699/15), je ojedinělým rozhodnutím, které je v rozporu jak s předchozí, tak následnou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť - oproti ní - vychází z toho, že zánik závazku způsobuje i subjektivní nemožnost plnění.

Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky (povinné), že nevydal-li soud při projednávání dědictví rozhodnutí o tom, kdo je dědicem, ale pouze deklaroval, že pokud povinná nepodá žalobu na určení dědického práva, bude v dědickém řízení pokračováno bez zřetele na osobu povinné, bylo nutné podle ustanovení § 474 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 za dědice po zůstavitelovi považovat i osobu, která žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost zůstavitele.

Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném podle ustanovení § 175q odst. 1 OSŘ) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví. V případě, že řízení o dědictví dosud nebylo (ve smyslu ustanovení § 175s odst. 1 OSŘ) skončeno, pokládá se za zůstavitelova dědice ten, komu svědčí některý z důvodů dědění, kdo byl soudem v řízení o dědictví vyrozuměn o svém dědickém právu a kdo dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl, popřípadě je nemůže z důvodů uvedených v ustanovení § 465 obč. zák. odmítnout, to vše za předpokladu, že v řízení o dědictví nedošlo (ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 a 2 OSŘ) ke sporu o jeho dědické právo, popřípadě že spor o jeho dědické právo byl již kladně vyřešen. Výroky usnesení soudu vydané v řízení o dědictví, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, který byl uveřejněn pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009) a otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném než dědickém řízení, a to ani jako otázka předběžná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4311/2014). Dovolatelkou (povinnou) označená otázka tak byla již v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a dovolací soud nemá žádný důvod se od uvedeného názoru odchýlit.

Případná není ani dovolatelkou (povinnou) uplatněná námitka, že za splátku dluhu zůstavitele, tedy za částku určenou na umoření jeho závazku navrátit zapůjčenou jistinu, nelze považovat celou výši měsíční „splátky“ uvedenou v úvěrové smlouvě, neboť tato částka zahrnuje i úroky, na které by musel věřiteli po smrti zůstavitele vzniknout nárok podle uzavřené úvěrové smlouvy. Přehlíží totiž (mimo to, že jde o nepřípustnou novotu - § 241a odst. 6 o. s. ř.), že výše jednotlivých měsíčních splátek byla ujednána mezi dlužníkem (K. Š., narozeným XY) a oprávněnou a případná výše vymáhaného dluhu včetně jeho příslušenství se bude řešit v rámci prováděné exekuce. Ostatně povinná ani žádný konkrétní návrh na zastavení (částečné) exekuce z tohoto důvodu neučinila.

Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné (v souladu se zákonem). Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání obou účastnic podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 5. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu