Rozhodnutí NS

7 Tdo 395/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/22/2019
Spisová značka:7 Tdo 395/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.395.2019.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dobrovolné upuštění od přípravy
Domovní prohlídka
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Příprava k trestnému činu
Příslušnost soudu
Vražda předem uvážená
Dotčené předpisy:§ 20 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 140 odst. 2 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 58 odst. 5 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 26 předpisu č. 141/2009Sb.
§ 84 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 20 odst. 3 předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 395/2019-3683


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 5. 2019 o dovoláních obviněného P. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a nejvyššího státního zástupce podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 5 To 22/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 1/2017 takto:


I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se k dovolání nejvyššího státního zástupce částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 5 To 22/2018, a to v celém výroku o trestu.
    Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
    Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, byl obviněný P. N. uznán vinným přípravou zločinu vraždy podle § 20 odst. 1, § 140 odst. 2 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věcí v rozsudku vyjmenovaných.

Uvedeného zločinu se podle zjištění nalézacího soudu dopustil v podstatě tím, že v době od 26. 10. 2015, kdy prostřednictvím G. S. převzal usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 10. 2015, č. j. 21 E 16/2015-8, kterým soud ve věci oprávněného M. N., zastoupeného opatrovnicí J. S., nar. XY, proti obviněnému, který v této věci vystupoval v procesním postavení povinného, nařídil podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 1. 2015, č. j. 10 C 164/2012-79, výkon rozhodnutí vyklizením domu č. XY v XY na ulici XY, mimo jiné v místě svého bydliště ve shora označeném domě zamýšlel a plánoval úkladně usmrtit J. S., kterou Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 18. 12. 2009, č. j. 0 Nc 1029/2009-7, ustanovil opatrovnicí M. N. k ochraně jeho zájmů, oprávněnou a povinnou činit za jmenovaného nezbytné právní úkony související se správou a nakládáním s jeho movitým i nemovitým majetkem, do kterého spadal i výše označený dům, neboť obviněný J. S. vnímal jako překážku bránící mu v nerušeném užívání předmětného domu, jelikož věděl o její snaze jej z domu vystěhovat a jejím záměru následného prodeje domu, přičemž k uskutečnění svých plánů využíval G. S., nar. XY, které již dříve umožnil, aby s ním v uvedeném domě bydlela. Nejprve uvažoval o tom, že by J. S. jako chodkyni srazil odcizeným automobilem, opatřeným registračními značkami pocházejícími z jiného vozidla, které pro něj na jeho žádost zajistila G. S., a následně by vozidlo odklidil do řeky, aby z něj nebylo možné odebrat kriminalisticky využitelné stopy. Poté vymyslel, že by po J. L. poslal J. S. otrávenou bonboniéru, když ji půjde jmenovaný požádat, aby jej ještě nechala v domě i přes hrozící vystěhování bydlet. Avšak vzhledem k obavě, že by takový způsob nemusel vést ke kýženému cíli, zvolil jako vhodný způsob pro uskutečnění svého záměru ubití J. S. kovovým předmětem, a začal činit kroky k jeho naplnění tak, že vyslal G. S., aby ve večerních hodinách sledovala, kde se J. S. pohybuje. Dále G. S. podle pokynů obviněného v XY zakoupila na různých místech dvě paruky, dále zakoupila v prodejně kuchyňských potřeb hmoždíř určený obviněným k rozdrcení semen tisu, dále zakoupila v prodejně domácích potřeb jednak za účelem zajištění úkrytu věcí pákové kleště a tři visací zámky a jednak ocelovou trubku o průměru cca 3,4 cm a délce cca 200 cm, kterou obviněný hodlal mimo své bydliště, aby v něm nezanechal stopy po obrábění, s využitím elektrické centrály zkrátit, navrtat do ní hřeby a zhotovit z ní vražednou zbraň v podobě palcátu, do jehož rukojeti zhotovené z plastové omotávky chtěl za účelem zmatení policejního orgánu umístit klamnou stopu v podobě vlasu, vedoucí k dalšímu obyvateli předmětného domu J. L., kterému chtěl rovněž odcizit boty a nastražit je jako další klamnou stopu. G. S. rovněž na žádost obviněného nasbírala z keře plody tisu. Samotný útok na J. S. by podle instrukcí obviněného měla vykonat G. S. tak, že by nejprve kvůli svému alibi opustila XY a odjela na předem určené místo, následně by se však tajně vrátila do domu obývaného obviněným, odcizila by zde boty J. L., poté by ve tmavém oblečení a tmavé paruce na nepoužívaném jízdním kole dojela na místo, kde by počíhala na J. S., načež by odvedla její pozornost tím, že by psovi, kterého bude venčit, předhodila obviněným připravenou návnadu otrávenou rozdrcenými semeny tisu, a jakmile by se J. S. sehnula k psovi, usmrtila by ji úderem palcátu do hlavy, po té by její krví potřísnila boty J. L., které by přinesla s sebou, a ujela by z místa činu. L. krví potřísněné boty by spolu s palcátem vyhodila do kontejneru, aby tak podezření padlo na J. L. Následně by se na jiném místě zbavila tmavého oblečení a tmavé paruky a nasadila si světlou paruku. U nádraží by ponechala nezajištěné kolo a odjela by z XY zpět do místa, odkud k provedení činu vyrazila, zatímco obviněný by kvůli alibi po dobu provedení činu dočasně pobýval mimo XY a také měl prostřednictvím výpočetní techniky zajistit, aby byl počítač G. S., který by byl v místě jejího dočasného pobytu mimo XY, v činnosti i po dobu páchání činu, čímž by navodil dojem, že u něj jmenovaná byla fyzicky přítomna. K uskutečnění zamýšleného násilného usmrcení J. S. však nedošlo, neboť G. S. dne 7. 12. 2015 od obviněného utekla a následně učinila o plánovaném jednání oznámení policejnímu orgánu.

K odvolání obviněného směřujícímu do všech výroků rozsudku Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 5. 2018, č. j. 5 To 22/2018-3295, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu a nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věci.

Proti tomuto rozhodnutí podali dovolání obviněný a v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce.

Ve svém dovolání obviněný odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami a že soud prvního stupně provedl svévolnou úpravu skutkové věty, čímž došlo k nevyčerpání obžaloby. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 1 To 168/1999. Dále namítl nepoužitelnost důkazů zajištěných při domovní prohlídce v jeho bydlišti, neboť příkaz k jejímu provedení byl vydán nepříslušným soudem a majitel nemovitosti, resp. opatrovnice J. S. nebyla vyslechnuta. K tomu obviněný odkázal na vybranou judikaturu Ústavního soudu. Další okruh námitek se týkal věrohodnosti svědkyně G. S., přičemž obviněný namítl, že skutek se nestal. Poukázal na to, že svědkyně provozuje prostituci a že měla lhát ohledně toho, že byla sexuálně zneužívána. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1417/2003 pak obviněný dovodil, že dobrovolné upuštění jednoho ze spolupachatelů od dalšího jednání směřujícího ke spáchání trestného činu, pokud současně dojde k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem ze strany ostatních spolupachatelů, lze přičíst i dalšímu spolupachateli. Trestnost přípravy tak i v jeho případě zanikla tím, že G. S. učinila oznámení na policii. Nadto obviněný v době od 8. 12. 2015 do svého zadržení dne 2. 2. 2016 v přípravném jednání nijak nepokračoval, tedy jej rovněž zanechal. Hlavní pachatelkou činu měla být G. S. a toto její postavení mělo být uvedeno už v usnesení o zahájení trestního stíhání. To se nestalo, což způsobuje velmi závažnou vadu trestního řízení, které je v důsledku toho nezákonné a je namístě vrátit celou věc do přípravného řízení.

Kromě příkazu k domovní prohlídce rozhodl nepříslušný soud také o vzetí do vazby obviněného. Po celou dobu řízení proto obviněný namítal porušení zásady zákonného soudce. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 2209/15. Podle obviněného chtěl-li by Ústavní soud omezit retrospektivní aplikaci nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, pak by tak jistě právní větou učinil. To se však podle obviněného nestalo, naopak v prvně citované věci Ústavní soud nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 aplikoval na příkazy k domovní prohlídce jiných prostor ze dne před jeho vydáním.

Závěrem svého dovolání obviněný ještě ve stručnosti soudům vytknul, že nijak neřešily jeho námitku podjatosti policisty L. M., že mu od 11. 4. 2017 nebylo umožněno nahlédnout do spisu, nebyly mu ze spisu poskytnuty materiály a nebyly splněny zákonné podmínky, aby G. S. byla vyslýchána v jeho nepřítomnosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i řízení mu předcházející a zprostil jej obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že se s napadeným rozsudkem vrchního soudu s výjimkami popsanými v dovolání nejvyššího státního zástupce ztotožňuje. Dále pak odkázal na obsah tohoto mimořádného opravného prostředku.

Nejvyšší státní zástupce svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil do výroku o trestu a odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že ve věci nebyly splněny podmínky k postupu podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku a odvolací soud navíc při konkrétní výměře trestu postupoval naprosto nepřiměřeným způsobem a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Dovolatel vyložil, že ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku obsahuje dvě podmínky, které musejí být kumulativně splněny, a to že s ohledem na povahu a závažnost přípravy trestného činu by použití standardní trestní sazby odnětí svobody bylo nepřiměřeně přísné, a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Dodal, že již podle samotného názvu tohoto institutu půjde o postup mimořádný. Následně podrobně s odkazy na odbornou literaturu vysvětlil, proč nebyla v daném případě splněna ani jedna z těchto podmínek. Zdůraznil přitom, že příprava je podle § 20 odst. 2 tr. zákoníku v zásadě trestná stejně jako dokonaný trestný čin. Aplikace uvedeného institutu proto vyžaduje, aby příprava v konkrétním případě nedosahovala závažnosti jiných obvyklých případů. Samotná okolnost, že trestná činnost dospěla pouze do stadia přípravy, nalézací soud k úvahám o aplikaci § 58 odst. 5 tr. zákoníku nezavazuje. Soud prvního stupně se podle dovolatele odůvodnění výroku o trestu věnoval velmi podrobně. S ohledem na mimořádné okolnosti případu přitom obviněnému ani neuložil trest na spodní hranici trestní sazby, ale o rok vyšší. Aplikaci § 58 odst. 5 tr. zákoníku brání mimořádná sofistikovanost přípravy, důsledné plánování do nejmenších detailů ve třech verzích včetně vyhodnocení rizik, a to zejména pro samotného obviněného, který se zabýval především svým alibi a rizika přenesl na G. S., a konečně i svalení viny na J. L.

Pokud jde o druhou podmínku citovaného ustanovení, poukázal dovolatel na nedostatečné zdůvodnění odvolacího soudu, který v této souvislosti uvedl dosavadní trestní bezúhonnost obviněného, kladné hodnocení ve výkonu vazby a důvody, proč nakonec nebyl čin realizován, což však nijak nekonkretizoval. Současně však odvolací soud neshledal důvod pro zařazení obviněného do mírnějšího typu věznice a jeho jednání označil za vysoce společensky škodlivé. Jeho rozhodnutí je proto v této části rozporné. Dovolatel připomněl, že bezúhonnost obviněného je vyvážena mnohými okolnostmi přitěžujícími. Možnost nápravy obviněného je omezena také jeho osobnostními charakteristikami, jak vyplývají ze znaleckého posudku. Ani během trestního řízení obviněný neprojevil jakoukoli sebereflexi a jeho možnost nápravy je podle dovolatele naopak ztížena. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce i vlastnoručním podáním. Uvedl, že v ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku nejde o splnění dvou podmínek, jak uvádí dovolatel, který podle obviněného váže aplikaci tohoto ustanovení na splnění podmínek obsažených v odst. 1 tohoto ustanovení a citací komentářové literatury k tomuto odstavci podepírá i své dovolání. § 58 odst. 1 tr. zákoníku se však v daném případě neuplatní, neboť je k odst. 5 téhož ustanovení ve vztahu subsidiarity. Úvahu o možnostech aplikace § 58 odst. 5 tr. zákoníku musí podle dovolatele soud učinit vždy, když trestná činnost dospěje pouze do stadia přípravy.

Dále obviněný poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 7 To 89/2016, v jiné trestní věci, kterým byl obviněný za přípravu tří vražd za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Stejně jako v tomto případě, i ve věci obviněného nebyla poškozená skutečně ohrožena, neboť o plánování vraždy nevěděla a následně měla policejní ochranu. Trestná činnost obviněného podle jeho názoru nikdy nedospěla do stadia tzv. ukončené přípravy. Od prvních dvou plánů obviněný dobrovolně upustil, třetí plán do odchodu G. S. dokončen nebyl a v mezidobí do zadržení obviněného k žádnému pokračování přípravy nedošlo. Obviněný dále poukázal na nereálnost plánu tkvící v osobě vykonavatelky i samotném způsobu provedení. Závěr, že k dokonání činu nedošlo v důsledku útěku G. S., je podle něj ryze spekulativní. Obviněný se neztotožnil ani se závěrem o mimořádné sofistikovanosti jeho plánu. Podání trestního oznámení na G. S. naopak svědčí o jeho neschopnosti domýšlet následky svých činů.

Rozhodnutí odvolacího soudu podle obviněného vnitřně rozporné není, neboť při aplikaci § 56 odst. 3 tr. zákoníku hodnotí soud zcela jiné okolnosti. Soud prvního stupně zcela opomněl hodnotit jeho chování ve výkonu vazby, ačkoli v tomto směru obviněný učinil důkazní návrh. Znalecký posudek se k otázce jeho resocializace vyjadřuje více než vyhýbavě, rozhodně z něj však neplyne, že není možná. Závěrem svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Ve vyjádření sepsaném vlastnoručně uvedl obviněný námitky směřující nikoli proti dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce, ale proti procesnímu postupu soudů a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Některé své námitky obviněný zopakoval ve vlastnoručním písemném vyjádření ze dne 3. 5. 2019 v reakci na poučení Nejvyššího soudu k možnosti vyjádřit se k otázce eventuální vazby.

V dalším doplnění dovolání podaném prostřednictvím obhájce a datovaném 20. 5. 2019 obviněný poukázal na vybranou odbornou literaturu a judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i dalších soudů zejména k otázce zpětné aplikovatelnosti zmíněného nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 4/14 a uzavřel, že neaplikování tohoto nálezu v posuzované věci je excesivně svévolným jednáním a porušením zákona i judikatury soudů.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. nejvyšším státním zástupcem [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] a obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

K dovolání obviněného

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a procesně účinnými a soudy provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Obviněný sice namítl, že důkazy zajištěné při domovní prohlídce byly získány procesně nepřípustným způsobem, který měl spočívat v údajné místní nepříslušnosti soudu, který domovní prohlídku povolil, a dále v nevyslechnutí opatrovnice – poškozené J. S. Nelze mu však dát za pravdu. Příslušností soudu k rozhodnutím v přípravném řízení se zabýval odvolací soud v odstavci 14 odůvodnění svého rozsudku. Zde odkázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, který byl vyhlášen ve sbírce zákonů dne 22. 6. 2016. V závěru tohoto nálezu (odst. 120) stojí, že zde uvedený výklad § 26 tr. ř. nemá dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována. Nález má tedy účinky ex nunc a na projednávanou věc nedopadá. V rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 2209/15, na které odkázal obviněný, je pak uvedený nález pléna zmiňován (odst. 39-42) pouze v té souvislosti, že odkaz stěžovatelek na něj je na jejich věc nepřiléhavý. Ani v další judikatuře citované v doplnění dovolání nelze najít podklad pro právní názor obviněného vztahující se na tuto trestní věc. Obviněný se mnohdy v citaci vytržené z kontextu snaží najít oporu pro své stanovisko, které však v citovaném rozhodnutí ve skutečnosti obsaženo vůbec není. Nejde přitom o jediný případ, kdy obviněný s odkazem na judikaturu prezentuje právní názor odlišný, či dokonce přímo opačný, než je v označeném rozhodnutí obsažen, jak bude dále zřejmé. Výše uvedené pak lze vztáhnout i k námitce obviněného, že nepříslušný soud rozhodl o jeho vzetí do vazby, přičemž není už dále nutné se zabývat způsobilostí této námitky k dovolacímu přezkumu.

Pokud jde o otázku výslechu majitele nemovitosti – potažmo opatrovnice J. S., tou se odvolací soud zabýval v odst. 16 odůvodnění svého rozhodnutí, kde konstatoval, že podle ustálené judikatury k § 84 tr. ř. se za osobu, u níž se prohlídka koná, považuje osoba, která nemovitost skutečně užívá. Tento názor je zcela v souladu s obviněným citovanou judikaturou Ústavního soudu, která se navíc ani přímo na danou otázku nezaměřuje (jedno z citovaných rozhodnutí se pak k problematice ani k trestnímu řízení nevztahuje vůbec).

Do oblasti skutkových zjištění směřuje část dovolací argumentace obviněného týkající se posouzení věrohodnosti svědkyně G. S. Pouze nad rámec dovolacího přezkumu lze k tomu uvést, že posouzení této otázky věnoval soud prvního stupně mimořádnou pozornost. Podrobně a pečlivě hodnotil výpověď svědkyně jak samotnou, tak v souvislosti s dalšími důkazy, zejména nalezenými předměty a znaleckým posudkem vypracovaným k jejímu duševnímu stavu. Zabýval se také jejím způsobem života a zmínkami o prožitém sexuálním zneužívání. Jeho závěry vyznívají logicky a nebudí žádné pochybnosti.

Není účelem dovolacího řízení, aby Nejvyšší soud znovu reprodukoval, porovnával, rozebíral a hodnotil obsah provedených důkazů, případně aby vytvářel vlastní skutková zjištění. Pouze ve stručnosti Nejvyšší soud připomíná, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., provedené důkazy řádně zhodnotily, žádné podstatné skutečnosti a důkazy neopominuly. Mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů není žádný, natož extrémní rozpor. Jejich rozhodnutí nevykazuje prvky libovůle a plně obstojí i z hlediska záruk spravedlivého procesu. V rámci již zmíněného zevrubného zhodnocení výpovědi svědkyně G. S. nalézací soud přihlédl zejména k detailnosti a konzistentnosti její opakované výpovědi, k neexistenci motivu ke křivé výpovědi, k závěrům znaleckého posudku o duševním stavu svědkyně i k tomu, že výpověď koresponduje s dalšími provedenými důkazy, ať již jde o výpověď svědkyně J. S. nebo výsledky domovní prohlídky, při níž byly nalezeny věci, o nichž svědkyně hovořila a jimiž se nalézací soud jednotlivě a podrobně zabýval i z hlediska jejich významu pro posouzení věci.

Nejvyšší soud uzavírá, že skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani řada námitek uvedených v závěru dovolání týkající se údajných procesních pochybení. K těmto výtkám se navíc nelze ani nad rámec dovolacího řízení blíže vyjádřit, neboť jde o velmi stručná konstatování bez jakýchkoli podrobností včetně absence snahy doložit jejich vliv na právní posouzení skutku či konkrétní dopad na postavení obviněného dosahující intenzity porušení jeho ústavně zaručených práv.

Podobně je tomu v případě námitky „svévolné úpravy skutkové věty“ soudem prvního stupně. Podle obviněného nejde pouze o otázku totožnosti skutku (jak se jí zabýval odvolací soud v odst. 17 odůvodnění svého rozsudku) ale o „nevyčerpání obžaloby“ spočívající v tom, že soud prvního stupně vypustil část obžaloby předcházející datu 26. 10. 2015 a následující po datu 7. 12. 2015. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 1 To 168/1999, jak bylo publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 4/2000, str. 116. Mimo toho, že se tato námitka nijak netýká právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení, ale směřuje do oblasti aplikace procesních předpisů, ani zde není zřejmé, jakým způsobem mělo jít údajně namítané pochybení k tíži obviněného. Kromě toho námitka zjevně směřuje proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž nenamítal, že měl být pro nějakou část jednání, k níž by mělo v označeném období dojít, zproštěn obžaloby (což samozřejmě ani nebylo možné, neboť se jedná o jeden skutek a nalézací soud správně ze skutkové věty pouze vypustil část období, v němž se žádného trestně právně relevantního jednání obviněný nedopustil, tedy časové vymezení skutku oproti obžalobě upřesnil, aniž by přitom podstatně změnil popis jednání), ale domáhal se pouze odůvodnění tohoto postupu s odkazem na § 226 tr. ř. Pokud jde o obviněným citované rozhodnutí, je třeba říci, že publikovaná „právní věta“ není zcela šťastně formulovaná vzhledem k obsahu jeho odůvodnění. Z toho je zřejmé, že podle Vrchního soudu v Olomouci je vztah předvídaný v alternativách ustanovení § 226 tr. ř. pouze jednou z možností, jak lze vypuštění části žalovaného jednání ze skutkové věty v rozsudku odůvodnit. Popsané „nevyčerpání obžaloby“ se pak vztahuje k situaci, kdy soud prvního stupně posoudí žalované jednání jako dva samostatné skutky a je pak povinen o nich rozhodnout samostatnými výroky. V uvedeném případě řešil odvolací soud situaci, kdy z napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, proč k vypuštění části skutkové věty došlo a jak bylo jednání obviněného z tohoto hlediska soudem prvního stupně nahlíženo. Jedná se tak o situaci zcela nepřiléhavou nyní projednávané věci a zmíněné rozhodnutí obviněným prezentovaný právní názor nijak nepodporuje, stejně jako je tomu u dalších jím uváděných citací judikatury.

Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka, podle které nebyla v popisu skutkových okolností již v usnesení o zahájení trestního stíhání dostatečně vymezena role G. S. jako hlavní pachatelky. K obdobné námitce bylo soudy již v předchozím řízení konstatováno, že G. S. není v této trestní věci stíhána. Nad rámec dovolacího řízení lze ještě dodat, že role svědkyně je ve skutkové větě rozsudku popsána vyčerpávajícím způsobem a tento popis odpovídá požadavkům § 120 odst. 3 tr. ř.

Prakticky jedinou námitkou, již lze uplatněnému dovolacímu důvodu podřadit, tak zůstává otázka údajného zániku trestní odpovědnosti obviněného v důsledku oznámení G. S. jako spolupachatelkou, popřípadě v důsledku následného jednání samotného obviněného. K tomu obviněný především odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1417/2003. Toto usnesení však obviněným citovaný právní názor neobsahuje. Naopak, skutkově šlo o situaci, kdy jeden ze spolupachatelů již skutek dokonal, pročež druhý spolupachatel nemohl od přípravy účinně upustit, neboť nemohl odstranit nebezpečí způsobené chráněnému zájmu druhým ze spolupachatelů. V uvedeném usnesení se mimo jiné odkazuje na rozhodnutí č. 52/1970 Sb. rozh. tr., které se v tomto směru vyjadřuje zcela jasně. Platí, že dobrovolné upuštění od dalšího jednání směřujícího k trestnému činu, respektive dobrovolné oznámení, je osobním důvodem beztrestnosti, a proto je třeba ho u každého pachatele posuzovat samostatně (Jelínek, J. a kol: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 283). Tento osobní charakter ostatně vyplývá i z ustanovení § 20 odst. 4 tr. zákoníku.

Eventualita, že by od přípravy upustil sám obviněný tím, že po útěku G. S. nepodnikal žádné další kroky ve smyslu přípravy vraždy poškozené, je vyloučena právě již v důsledku jednání G. S., která o činu učinila oznámení a odstranila tak nebezpečí, které chráněnému zájmu vzniklo i z jednání obviněného. V případě obviněného se zjevně jednalo o situaci předvídanou v právní větě č. I výše zmíněného rozhodnutí č. 52/1970 Sb. rozh. tr., které lze vztáhnout i na současnou právní úpravu, tedy že obviněný upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu pod vlivem překážky (útěk svědkyně G. S., která měla skutek vykonat). Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že poslední plán, pro jehož realizaci se obviněný rozhodl a v tomto smyslu již prostřednictvím svědkyně opatřoval potřebné vybavení a nechal poškozenou sledovat, byl úzce navázán právě na osobu svědkyně. Obviněný osobně vraždu vykonat nechtěl, veškeré riziko se snažil přenést na jinou osobu. V jeho případě se tak o situaci předvídanou ustanovením § 20 odst. 3 tr. zákoníku nejednalo a k zániku trestní odpovědnosti dojít nemohlo. Jednání obviněného tvoří jeden skutek, proto pochopitelně nelze ani hovořit o tom, že by upustil od prvních dvou plánů ve smyslu citovaného ustanovení.

Dovolání obviněného je tedy zčásti založeno na námitkách, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, a zčásti je zjevně neopodstatněné.

K dovolání Nejvyššího státního zástupce

Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, a v zásadě se ztotožnil s jeho odůvodněním výše uvedeným.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce jsou tudíž pod tento dovolací důvod podřaditelné.

Podle § 20 odst. 2 tr. zákoníku je příprava trestná podle trestní sazby stanovené na zvlášť závažný zločin, k němuž směřovala, pokud zákon nestanoví něco jiného. Ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku pak upravuje jednu z možností mimořádného snížení trestu odnětí svobody a již z toho je patrné, že k úvahám o jeho aplikaci soud přistoupí, objeví-li se v projednávané věci (mimořádné) okolnosti, které naplnění jeho podmínek nasvědčují. I když je tedy logické, že zvážení možnosti aplikace citovaného ustanovení soudy při posuzování přípravy trestného činu do svých úvah v širším smyslu (stejně jako řadu dalších hledisek a skutečností) zahrnují, nelze po nich požadovat, aby v případě, že trestná činnost dospěla pouze do stadia přípravy či pokusu atd., pravidelně ve svém rozhodnutí odůvodňovaly, proč nepřistoupily k aplikaci tohoto ustanovení. Pokud by takový požadavek existoval, bylo by podle stejné logiky nutno například požadovat, aby soudy vždy zdůvodnily, proč nepostupovaly podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jde o obdobnou situaci, pouze je zde možnost aplikovat toto ustanovení i na dokonaný trestný čin.

Skutečnost, že jednání obviněného zůstalo ve stadiu přípravy, nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby (srov. přiměřeně č. 14/1965 Sb. rozh. tr.). Pokud by zákonodárce zamýšlel stanovit za přípravu zvlášť závažného zločinu bez dalšího nižší trestní sazbu než je stanovena na dokonaný zločin, bezpochyby by k takové zákonné úpravě přikročil.

Z hlediska aktuální judikatury lze dále zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 124/2016, ze kterého vyplývá, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody u pokusu trestného činu se uplatní tehdy, jestliže v konkrétním případě pokus nedosahuje takové závažnosti, jaké odpovídají trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 666/2016, podle něhož jestliže se pachatel dopustil přípravy zvlášť závažného zločinu, přípravné jednání bylo sofistikované a úloha pachatele velmi významná, pak zpravidla nejsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku.

Aplikace ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku vyžaduje, aby příprava v konkrétním případě nedosahovala závažnosti jiných obvyklých případů. Odvolací soud ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl de facto jen dvě okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, které by měly závažnost přípravy snižovat, a to dosavadní trestní bezúhonnost a dobré chování ve vazbě. Vágně formulované „důvody, proč nakonec nebyl čin realizován“, nelze v této souvislosti brát v potaz, neboť odvolací soud nijak nevysvětlil, v jakém smyslu by tato okolnost měla obviněnému prospívat. Soud prvního stupně přitom naopak shledal, že k dokonání činu nedošlo z důvodů, které na obviněném nijak nezávisely. Odvolací soud svůj postup zdůvodnil okolnostmi, které jsou v praxi poměrně časté. Oproti nim pak stála řada okolností svědčících naopak v neprospěch obviněného a to do té míry, že mu soud prvního stupně uložil trest o rok vyšší, než je spodní hranice zákonné trestní sazby. Nalézací soud přitom své rozhodnutí velmi pečlivě zdůvodnil, a ačkoli mu odvolací soud nemohl vytknout jiné pochybení, než že nehodnotil chování obviněného ve vazbě, s jeho názorem se nijak nevypořádal.

Obecně povaha přípravy a pokusu trestného činu vyplývá zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřovaly. Závažnost přípravy a pokusu je dána především typovou závažností trestného činu, k němuž směřovaly, dále tím, do jaké míry se příprava a pokus rozvinuly a jaké skutečnosti zabránily v dokonání trestného činu. Závažnost přípravy, pokusu je významně ovlivněna především tím, že v případě přípravy a pokusu nebyl způsoben následek. Jinak se zde uplatní obecná hlediska uvedená v § 39 odst. 2, podle nichž se určuje povaha a závažnost spáchaného trestného činu.

Jednání obviněného směřovalo ke spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, tedy jednoho z vůbec nejzávažnějších trestných činů. Šlo o přípravu podrobně promyšlenou, naplánovanou do detailů. Velkou pozornost věnoval obviněný riziku prozrazení a kladl důraz na spolehlivost zvoleného způsobu provedení vraždy. Z tohoto důvodu také zavrhl první dva plány. Velkou část plánu tvořilo zajištění alibi pro něj a svědkyni G. S., která měla vraždu vykonat. Dbal, aby zejména on sám stál mimo podezření. Svědkyně tak měla nejen vykonat samotnou vraždu, ale také na pokyn obviněného opatřovala věci k jejímu vykonání. Příprava se rozvinula do té míry, že již byla velká část těchto pomůcek zajištěna. K dokonání činu pak nedošlo z toho důvodu, že svědkyně od obviněného utekla a následně ohlásila čin na policii, tedy z důvodů nikoli na straně obviněného. Plánovaný způsob provedení činu lze označit za mimořádně surový. Zavrženíhodnost přípravy umocňuje i snaha o svalení viny na J. L., který neměl s celou věcí nic do činění. Čin obviněný dlouhodobě promýšlel, nešlo tedy o nějaké zkratkovité jednání pod vlivem emocí. Neodradilo jej ani probíhající trestní stíhání vedené proti němu u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ve věci sp. zn. 29 T 1/2011, kde je podezřelý z vraždy svého otce a jeho manželky. Je nepochybné, že po subjektivní stránce se jednalo o přímý úmysl, jeho cílem bylo usmrtit poškozenou. Motivací obviněného bylo zajistit si nerušené užívání nemovitosti, šlo tedy o zištnou pohnutku, ačkoli zde lze přihlédnout i k tomu, že nemovitost užíval k bydlení, tedy jako svůj domov, současně ji však částečně pronajímal, tedy mu přinášela příjmy. Ve prospěch obviněného pak hovoří jeho dosavadní trestní bezúhonnost. Skutečnost, že pachatel doposud vedl řádný život, však sama o sobě k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod hranici trestní sazby nestačí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 302/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1772/2016). V dané věci chybí již naplnění první podmínky § 58 odst. 5 tr. zákoníku, a to že s ohledem na povahu a závažnost přípravy by použití standardní trestní sazby odnětí svobody bylo nepřiměřeně přísné.

Pokud jde o druhou podmínku citovaného ustanovení, tedy že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání, nelze ani zde najít přesvědčivé argumenty pro její naplnění. Obviněný se sice dobře choval ve výkonu vazby, na druhou stranu však trestnou činnost popřel, neprojevily se u něho naprosto žádné známky sebereflexe. Podle znaleckého posudku MUDr. Petra Nedomy a Mgr. Michala Perničky byla u něj zjištěna smíšená porucha osobnosti s dominujícími narcistickými rysy a s výrazně agresivními sklony, které však typicky zadržuje v sobě, neodžívá je přímo, může docházet k jejich městnání a rostoucímu agresivnímu napětí. Osobnost obviněného je terapeutickými prostředky neovlivnitelná, pokud by mělo dojít k resocializačnímu působení, tak jeho úspěšnost by se odvíjela od ochoty obviněného spolupracovat, přiznat si vinu a budovat náhled na vlastní vnímání a prožívání. V úvahu je třeba vzít i způsob života obviněného bez stálého zaměstnání. Jeho příjmy tvořily zejména sociální dávky a pronajímání předmětné nemovitosti osobám v sociální nouzi, žijícím v jistém smyslu na okraji společnosti. Bližší rodinné zázemí obviněný nemá. K tomu lze podotknout, že poškozená je jeho teta, tedy ani rodinná vazba obviněného od spáchání činu neodradila. Nebyla tudíž splněna ani druhá podmínka stanovená v § 58 odst. 5 tr. zákoníku.

Nejvyššímu státnímu zástupci je třeba dát za pravdu i v tom, že napadené rozhodnutí je rozporné, jestliže zároveň odvolací soud nenašel důvod pro zařazení obviněného do mírnějšího typu věznice a jeho jednání označil za vysoce společensky škodlivé.

Nebyly tedy zjištěny a odvolací soud ani neuvedl žádné konkrétní důvody k aplikaci ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Z těchto důvodů nemohl výrok o trestu v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci obstát ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a bylo nutno jej zrušit.

Závěrem k podaným dovoláním

Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného P. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Vrchní soud v Olomouci znovu projedná odvolání obviněného v části týkající se výroku o trestu, uloží obviněnému zákonu odpovídající a přiměřený trest a své rozhodnutí řádně odůvodní.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2019


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu