Rozhodnutí NS

11 Tdo 193/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/14/2019
Spisová značka:11 Tdo 193/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.193.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvody dovolání
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 tr. ř.
§ 58 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 193/2019-489


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2019 o dovolání obviněného M. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 4 To 51/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 2/2018, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 50 T 2/2018, byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, že společně s obviněným P. P.:

od roku 2012 do 24. 10. 2016 nejprve obžalovaný M. P. sám v místě svého bydliště ve XY, XY, v květináčích na dvoře a následně v letech 2015 a 2016 v domě v pěstebním stanu opakovaně pěstoval rostliny konopí, tyto dále zpracovával a sušil, kdy v průběhu let 2013 a 2014 opakovaně předal jako odměnu za provedenou práci či prodal za cenu cca 100,- Kč za 1 g celkem zhruba 350 g sušené rostlinné hmoty, tzv. marihuany R. M., nar. XY, a na jaře 2016 u hlavního nádraží v Brně nejméně v 5 případech prodal tzv. marihuanu za cenu 90,- Kč za 1 g v souhrnném množství cca 1,5 kg dosud neustanovené osobě užívající e-mailovou schránku XY, a následně v květnu 2016 obžalovaný M. P. zakoupil cca 90 ks semen vysoce šlechtěného kultivaru rostliny konopí, z nichž na pozemcích v k. ú. XY a XY společně s obžalovaným P. P. za účelem následného prodeje vypěstovali blíže neurčené množství rostlin, z nichž většinu v místě svého bydliště na adrese XY, XY, zpracovali a usušili v tzv. marihuanu, přičemž ke dni 24. 10. 2016 v místě bydliště za účelem další distribuce přechovávali celkem 18 704,3 g sušené rostlinné hmoty obsahující celkem 1 710,28 g psychotropní látky delta-9-tetrahydrocanabinol (dále delta-9-THC), ve vozidle tov. zn. Fiat Scudo, reg. zn. XY, přechovávali ostříhané části rostlin konopí, z nichž by po usušení toxikomansky využitelných částí vzniklo 1300 g sušiny obsahující 55,8 g delta-9-THC, a dále měli rozpěstováno na pozemku v k. ú. XY 16 rostlin konopí, z nichž by po usušení toxikomansky využitelných částí vzniklo 2 941,5 g sušiny obsahující 68,33 g delta-9-THC, a na pozemku v k. ú. XY měli rozpěstováno 15 rostlin konopí, z nichž by po usušení toxikomansky využitelných části vzniklo 1 043,7 g sušiny obsahující 30,21 g delta-9-THC, tedy celkově svým jednáním směřovali k výrobě nejméně 23 989,5 g marihuany obsahující 1864,62 g delta-9-THC,

přičemž se uvedeného jednání dopouštěli s vědomím, o jaké rostliny a látky v nich obsažené se jedná, a přesto, že nedisponovali příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, když konopí je omamnou látkou uvedenou v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazenou do Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, a obsahuje psychotropní látku delta-9-THC uvedenou v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazenou do Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách.

2. Za to byl obviněný podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb, kdy denní sazba činí 400 Kč, celkem tedy 100.000 (sto tisíc) Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 3 výroku rozsudku.

3. Tímtéž rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněného P. P.

4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný M. P., jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně v neprospěch obviněných M. P. a P. P., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 4 To 51/2018 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2) tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výrocích o uložených trestech obviněným M. P. a P. P. Dále podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložil obviněnému M. P. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil též peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb, kdy denní sazba činí 400 Kč, celkem tedy 100.000 (sto tisíc) Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku.

5. Odvolání obviněného M. P. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

6. Citovaným rozsudkem současně znovu rozhodl o trestu ohledně obviněného P. P.

II.

Dovolání obviněného

7. Citované rozhodnutí odvolacího soudu, a to pro nesprávnost výroku o trestu, napadl obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

8. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný po shrnutí dosavadního průběhu řízení předně namítá nesprávný závěr odvolacího soudu týkající se nepřípustnosti aplikace mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když sice ve vztahu k jeho osobě zmínil několik polehčujících okolností, těmto nicméně nepřiznal potřebný význam. K tomu obviněný konstatoval, že se ke svému jednání doznal, od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, zmínil svou dosavadní bezúhonnost, kdy dosud nebyl soudně trestán ani přestupkově postižen a ani o jeho životě nebyly zjištěny žádné negativní skutečnosti. Je tedy zřejmé, že žije řádným životem, a to v rovině sociální i ekonomické, svého jednání litoval, opakovaně ho označoval jako hloupost, neuváženost, přičemž z jeho přístupu i ze způsobu jeho vystupování v rámci trestního řízení lze dovodit, že samotné trestní stíhání na něj nepochybně bude mít do budoucna výrazný vliv. Má tedy za to, že jím uvedený souhrn polehčujících skutečností je nutno považovat za mimořádné okolnosti ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jehož užití je tak zcela namístě. V podrobnostech dále polemizuje s tím, že pokud se nejednalo o tzv. tvrdou, ale toliko o tzv. měkkou drogu (konopí), je její zdravotní a společenská nebezpečnost ve srovnání s legálním alkoholem a tabákem prokazatelně nižší, přičemž její ilegální status z hlediska drogové problematiky označuje za neospravedlnitelný, značnou část běžné populace kriminalizující. V tomto ohledu poukazuje na trend změny přístupu v právní regulaci trestnosti spočívající ve zmírnění či v úplném odstranění trestu odnětí svobody za pěstování a přechovávání konopí pro vlastní potřebu v mnoha státech, a to i v rámci evropských zemí. Rovněž nelze přehlížet parlamentní stranou předložený návrh zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jehož cílem je reflektovat stávající reálnou prevalenci užívání ve společnosti. Je tedy přesvědčen, že společenská škodlivost jeho činu není natolik závažná, aby opodstatňovala uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 8 let, který shledává nepřiměřeně přísným. V daném případě jsou podle jeho názoru dány podmínky pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k tr. ř. ve výroku o trestu zrušil a sám podle § 265m tr. ř. ve věci rozhodl a mimořádně mu snížil trest odnětí svobody podle své úvahy, eventuelně, aby věc podle § 265l odst. 1 tr. vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí a podle § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil věc projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.

III.

Přípustnost a důvodnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

10. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

11. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

12. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

13. Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadá nesprávnost výroku uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody odvolacím soudem, přičemž jak z dovolání vyplývá, podstatou jeho dovolacích námitek je výtka, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně neaplikoval postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. S poukazem na existenci souhrnu polehčujících okolností hodnotí uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 8 roků jako zjevně nepřiměřený, přičemž se domnívá, že jeho nápravy lze dosáhnout trestem mírnějším, když má za to, že jsou dány podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

14. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný tyto své námitky sice opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; ovšem je zřejmé, že nijak nesměřují do právního posouzení prokázaného skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení, ale pouze do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu. K této dovolací argumentaci obviněného musí tak Nejvyšší soud připomenout, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.

15. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22).

16. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

17. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněnými uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu.

18. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného týkající se neuplatnění moderace uloženého trestu odnětí svobody aplikací § 58 odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., když o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Výhrady obviněného směřují pouze do výše (neboli přísnosti) uloženého trestu odnětí svobody. V tomto směru lze přiměřeně odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 356/2002, podle něhož „námitka, že obviněnému měl být trest odnětí svobody uložen podle § 40 odst. 1 trestního zákona (pozn. dnes ustanovení § 58 tr. zákoníku) pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle § 265b trestního řádu, protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) trestního řádu neobsahují a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.“

19. Nejvyšší soud neshledal sebemenšího důvodu k tomu, aby se odchýlil od ustálené judikatury, podle níž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. To vyplývá již ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením § 58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).

20. Nad rámec přezkumné povinnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, avšak pouze za podmínky, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo vzhledem k okolnostem nebo vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísné, přičemž soud má za to, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.

21. V tomto kontextu je nicméně nutné zdůraznit výjimečný charakter tohoto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, na který poukazuje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., kde bylo konstatováno, že „pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).“

22. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že u obviněného nejsou dány takové okolnosti případu ani poměry pachatele, aby bylo možno aplikovat ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložit mu trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Svůj postup odvolací soud odůvodnil tím, že společenskou škodlivost protiprávního jednání obviněného nelze hodnotit jako neodpovídající typové škodlivosti činu zákonem předpokládané při stanovení trestního postihu. Poukázal, že obviněný marihuanu nepěstoval pro vlastní potřebu ani pro osoby blízké ze zdravotních důvodů, ale jeho jednání směřovalo k dosažení zisku, přičemž trestnou činnost páchal po předchozím uvážení, dlouhodobě (od roku 2012 do 24. 10. 2016), za tímto účelem si zřídil i e-mailovou schránku, když opakovaně též marihuanu nabízel a prodával, přičemž celkové množství dvojnásobně přesáhlo zákonné kvalifikační minimum pro stanovení znaku spáchání činu ve velkém rozsahu, navíc svedl k trestné činnosti i svého mladšího bratra. Za nesprávné označil též úvahy obviněného, že je nutno rozlišovat mezi nedovolenou výrobou tzv. tvrdých a měkkých návykových látek, naopak zdůraznil, že tyto nemají oporu v právním řádu České republiky, který žádné takové členění nezná. Proto soudům nepřísluší při posuzování trestnosti nakládání s nimi činit rozdíly mezi drogami na základě obdobných úvah (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1655/16). Není pochyb o tom, že obviněný si byl vědom, že svým jednáním porušuje zákon, a jednal tak zcela záměrně. V daném případě zákonodárce vyjádřil v právním řádu způsob nakládání s konopím, jež může obsahovat omamnou a psychotropní látku, přičemž vymezil podmínky, za kterých lze s touto rostlinou legálně nakládat kupř. jako s léčivem. Má-li obviněný odlišný názor na to, jaká by právní úprava měla být, může se jej snažit prosadit např. tak, že přesvědčí o něm poslance a bude lobovat za zákonnou změnu apod. Pokud však volí cestu porušování právních norem, musí být připraven nést následky. Nelze přehlédnout, že obviněný byl uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, na který zákon stanoví trestní sazbu odnětí svobody v rozmezí osm až dvanáct let. Nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře osmi let je tak trestem uloženým v rámci trestní sazby stanovené zákonem, a to na samotné její spodní hranici, přičemž lze konstatovat, že výše i druh uloženého trestu odpovídají kritériím uvedeným v § 37 – § 39 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z hmotněprávních vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.

23. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. P. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž by se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 3. 2019

JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu