Rozhodnutí NS

29 ICdo 57/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:29 ICdo 57/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.57.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 243c odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/19/2019
IV.ÚS 2739/19
IV.ÚS 2739/19
JUDr. Jaromír Jirsa
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
MSPH 91 INS XY
91 ICm XY
29 ICdo 57/2017-281


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) B. A. G. M., narozeného XY, bytem XY a b) H. R. D., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Tomášem Průšou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Glinkova 1659/14, PSČ 160 00, proti žalovanému Mgr. Michalovi Šimků, se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Jana Řeřichy, za účasti M., se sídlem XY, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, zastoupeného JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. Ř., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS XY, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2016, č. j. 91 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 91 INS XY), takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 16. března 2016, č. j. 91 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka J. Ř.) určení, že mají za dlužníkem pohledávku ve výši 1.416.525 Kč z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 12. listopadu 1993.

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud předesílá, že s přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. jsou tak především právně bezcenné všechny skutkové námitky, jež dovolatel v dovolání uplatňuje ve vztahu k otázce prokázání (ne)existence smlouvy o půjčce (výhrady, podle kterých měl odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospět na základě provedených důkazů k závěru, že žalovaný vyvrátil uznáním dluhu založenou domněnku existence uznaného závazku, když prokázal, že smlouva o půjčce mezi žalobci a dlužníkem uzavřena nebyla). Prostřednictvím námitek, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, totiž dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.

K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Námitkou, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, protože „je postaveno na něčem, co v průběhu dosavadního řízení nikdo nenavrhoval a nezpochybnil, (…) a sice na nutnosti provést účastnický výslech žalobců“, dovolatel odvolacímu soudu vytýká toliko vadu řízení, aniž by současně otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.; ani tato námitka proto dovolání přípustným nečiní.

Výhrada dovolatele, podle níž odvolací soud „na absenci účastnického výslechu (žalobců) v podstatě staví zrušení rozsudku soudu prvního stupně“, navíc zjevně neodpovídá skutečnosti. Závěr vyslovený odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí, podle kterého je pro zjištění skutkového stavu dané věci nezbytné vyslechnout jako účastníky řízení také oba žalobce, totiž nebyl jediným důvodem, pro který odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu měl dále v projednávané věci soud prvního stupně zatížit řízení vadou (tím, že dlužníka nevyslechl podle § 126 o. s. ř. jako svědka, ale podle § 131 o. s. ř. jako účastníka řízení, jakož i tím, že nepoučil žalobce podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o hrozícím neúspěchu ve věci) a nedostál ani povinnostem, jež na odůvodnění rozhodnutí klade ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. (a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné). Jelikož uvedené závěry nebyly dovoláním zpochybněny, nemohl Nejvyšší soud – jsa vázán obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř) – k jejich přezkoumání ani připustit dovolání.

Stejně tak se s důvody, pro které odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, zcela míjí argumentace dovolatele, podle které odvolací soud v rozporu s (blíže označenou judikaturou Nejvyššího soudu) „i přes prokázanou neplatnost smlouvy o půjčce bral v potaz učiněné uznání dluhu jakožto základ tvrzené pohledávky“. Potud dovolatel jednak zjevně přehlíží kasační důvody rozhodnutí odvolacího soudu (viz výše), jednak uplatněné výhrady vychází z jiných než odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů.

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Toliko v rámci preventivního působení pokládá Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že v další fázi řízení soud prvního stupně (odvolací soud) nepřehlédne závěry, jež Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 228/2013, a podle kterých skutečnost, že účastníkem řízení ve sporu vyvolaném konkursem (účastníkem řízení o žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce) je správce konkursní podstaty úpadce (a nikoli úpadce), nic nemění na tom, že úpadce má být v takovém řízení vyslýchán jako účastník řízení (§ 131 o. s. ř.) a nikoli jako svědek (§ 126 o. s. ř.). Jakkoli se uvedené závěry vyslovují k postupu soudu při výslechu úpadce ve sporech vyvolaných zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, není důvod se od nich odchýlit (půjde-li o typově shodné situace) ani v poměrech incidenčních sporů, jež se řídí zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. 4. 2019


JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu