Rozhodnutí NS

28 Cdo 543/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/19/2019
Spisová značka:28 Cdo 543/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.543.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zemědělská půda
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 22 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 1 odst. 1 až 3 předpisu č. 53/1966Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 543/2019-225


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně INSOLV, v.o.s., se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, identifikační číslo osoby: 28398483, jako správkyně konkurzní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, identifikační číslo osoby: 14868334, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 43/2013, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. listopadu 2018, č. j. 8 Co 194/2018-204, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.
    II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    O d ů v o d n ě n í :

    Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 12 C 43/2013-186, rozhodl, že se na pozemek parc. č. XY, trvalý travní porost, o výměře 692 m2, v katastrálním území XY, zapsaný v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY ve vlastnictví České republiky (dále „předmětný pozemek“), nevztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), čímž ohledně pozemku parc. č. XY nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 21. 9. 2012, č. j. 8475/2012-MZE-13312, a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 20. 12. 2012, č. j. 217651/2012-MZE-12151 (výrok II.). Dále žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 23.190,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.).

    K odvolání České republiky – Státního pozemkového úřadu coby účastnice řízení Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2018, č. j. 8 Co 194/2018-204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 4.951,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.).

    Soudy nižších stupňů citovanými rozsudky přisvědčily důvodnosti žaloby, kterou se žalobkyně podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), domáhala ochrany svého práva hospodaření k předmětnému pozemku. Vyšly ze zjištění, že předmětný pozemek nebyl k rozhodnému dni 24. 6. 1991 jakkoli zemědělsky využíván jeho vlastníkem a ani jinak nesloužil zemědělské výrobě. Uzavřely proto, že předmětný, zemědělsky neobhospodařovaný, pozemek není součástí zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 a 3 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 75/1976 Sb. (dále „zákon o ochraně ZPF“), byť je dosud v katastru nemovitostí formálně veden jako zemědělská půda, a tudíž podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě nepodléhá režimu posledně jmenovaného zákona.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podala Česká republika – Státní pozemkový úřad jakožto účastnice řízení dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí spočívá na „vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, anebo má být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak“. Dovolatelka je přesvědčena, že ze skutkových zjištění vyplývá charakter předmětného pozemku naplňující předpoklady stanovené § 1 odst. 1 zákona o půdě, přestože otázku faktického užívání předmětného pozemku považuje za problematickou vzhledem k odstupu několika desítek let. Má za to, že v rozhodném období předmětný pozemek prokazatelně sloužil účelu, k němuž byl určen, pročež odvolací soud měl při právním posouzení věci zohlednit též ustanovení § 1 odst. 3 zákona o ochraně ZPF. Vznáší otázku ohledně data rozhodného pro podřazení daného pozemku pod režim zákona o půdě, přičemž se zřetelem k ustanovení § 30 zákona o půdě připomíná možnost posoudit tuto rozhodnou dobu v širších historických souvislostech. Rovněž se dotazuje, zda má na právní posouzení věci vliv neodnětí předmětného pozemku ze zemědělského půdního fondu podle zákona o ochraně ZPF. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

    Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.

    Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 11. 2018 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.) a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§ 237 o. s. ř.).

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

    Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Pokud je důvod přípustnosti dovolání založen na požadavku, aby dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka byla posouzena jinak, pak z dovolání musí být patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Je potřebným dále v souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání trvat na tom, aby dovolatel alespoň stručně uvedl důvody, pro které by taková právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak.

    Dovolatelka obsahově vymezuje pět právních otázek, k nimž by se měl dovolací soud vyjádřit, a to z pohledu kritéria přípustnosti dovolání spočívajícího v právních otázkách dovolacím soudem dosud nevyřešených. Ač k tomuto hledisku současně připíná dovětek o nutnosti dovolacím soudem vyřešenou otázku posoudit jinak, z obsahového hlediska jiný důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. neuplatňuje. Podané dovolání tedy sice netrpí vadami, pro něž by nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat (§ 241b odst. 3, věta první, o. s. ř.), nicméně není přípustné, neboť dovolatelka formuluje (na základě vlastních skutkových zjištění, neaprobovaných nalézacími soudy) právní otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Není tak naplněn společný předpoklad (pro každý ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání) obsažený v ustanovení § 237 o. s. ř.

    Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že působnost zákona o půdě se podle ustanovení § 1 a § 30 citovaného zákona vztahuje nejen na pozemky, jež jsou anebo v době přechodu na stát byly a nadále mají být zemědělsky obhospodařovány a v katastru nemovitostí jsou označeny druhem kultury uvedeným v § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník 1998, nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem C 2886, sešit 30, ročník 2004), ale i na takové pozemky, které vzdor aktuálnímu stavu byly používány k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství alespoň v době přechodu na stát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015).

    Byť by tedy v obecné rovině bylo možno přisvědčit argumentaci dovolatelky, že ustanovení § 30 zákona o půdě rozšiřuje okruh působnosti tohoto zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v jeho § 1 odst. 1 nespadají (tj. pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu, tedy nesplňují jednak předpoklad faktický neboli materiální, tkvící v tom, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován, jednak předpoklad právní, respektive formální, daný označením pozemku zemědělským druhem kultury v evidenci nemovitostí, nebo nenaplňují alespoň jednu z uvedených podmínek, přičemž postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 177/01, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), v poměrech projednávané věci nutno konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá (nezávisí), jestliže předestřené ustanovení § 30 zákona o půdě odvolací soud v posuzované věci neaplikoval nikoliv proto, že by jeho aplikaci považoval za a priori vyloučenou, nýbrž tak učinil v situaci, kdy skutečnosti podmiňující použití tohoto ustanovení (zejména ve vztahu k materiálnímu znaku) nebyly žádným z účastníků v řízení tvrzeny a ani jinak nevyšly najevo (ve vazbě na tvrzené i jinak zjištěné skutečnosti se odvolací soud zaměřil na stav nemovitosti v rozhodné době bezprostředně předcházející účinnosti zákona o půdě, nikoliv okolnosti, jež zde panovaly v době odnětí vlastnického práva k předmětnému majetku, k níž se vztahuje ustanovení § 30).

    Táže-li se pak dovolatelka na souvislost mezi posouzením formálního znaku značícího zařazení daného pozemku do kategorií pozemků příslušejících do zemědělského půdního fondu a neodnětím pozemku ze zemědělského půdního fondu, pak je nezbytné konstatovat, že na nastolené otázce napadené rozhodnutí rovněž nezávisí. Odvolací soud měl totiž za prokázané, že předmětný pozemek nebyl k rozhodnému dni zemědělsky obhospodařován a ani později se tak nestalo a že není nezbytný pro zemědělskou výrobu, a proto dovodil, že předmětný pozemek netvoří součást zemědělského půdního fondu, a tudíž nikterak nepochybil, nezabýval-li se případným odnětím (respektive neodnětím) předmětného pozemku ze zemědělského půdního fondu.

    Při formulaci dalších otázek předkládaných k dovolacímu přezkumu pak dovolatelka vychází z odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn. Na rozdíl od mínění dovolatelky odvolací soud neshledal, že by nebylo možno prokázat faktické užívání předmětného pozemku, naopak měl za prokázané, že předmětný pozemek nesloužil účelu, ke kterému byl určen, byť byl v katastru nemovitostí formálně veden v jedné z kategorií zemědělské půdy. Správnost skutkových zjištění a ani způsob provádění jednotlivých důkazů nebo výsledek jejich hodnocení promítající se do skutkových zjištění, přitom nelze po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit. V rámci přezkumu dovolání tak nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017).

    Pokud dovolatelka podala dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení II. a ve vztahu k části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

    Jelikož dovolání účastnice řízení není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

    P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 19. 3. 2019


    JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
    předseda senátu