Rozhodnutí NS

30 Cdo 4841/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:30 Cdo 4841/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4841.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady podání
Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
Dotčené předpisy:§ 43 o. s. ř.
§ 79 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4841/2017-154


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona a ve věci žalobců a/ I. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, a b/ D. M., advokáta se sídlem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 121/2015, o dovolání žalobkyně a/ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, č. j. 70 Co 166/2017 - 134, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, č. j. 70 Co 166/2017 - 134, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2017, č. j. 17 C 121/2015 – 104, se ve vztahu k žalobě žalobkyně a/ požadující zaplacení částky 100 000 Kč z r u š u j í a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobou ze dne 22. 4. 2015 se oba žalobci domáhali na žalované zaplacení nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout zejména nečinností a rozhodnutím Ústavního soudu a požadovali blíže neupřesněnou omluvu.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2017, č. j. 17 C 121/2015 – 104, byla žaloba ve znění jejího doplnění ze dne 24. 6. 2015 (výrok I) odmítnuta a žalobcům byla uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč (výrok II). Toto rozhodnutí bylo potvrzeno v záhlaví uvedeným usnesením odvolacího soudu (výrok I) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně opakovaně vyzval žalobce k doplnění podané žaloby, přičemž oba poučil, jakým způsobem mají žalobu upřesnit a jaký bude důsledek nesplnění této výzvy. Odvolací soud sice ne zcela souhlasil s důvody prvostupňového soudu a uvedl, že alespoň u žalobkyně a/ je zřejmé, že se domáhá zadostiučinění z důvodu tvrzeného pochybění soudů v rámci žalobkyní specifikovaných řízení, žalobce b) však žádné rozhodné skutečnosti neuvedl (jaká konkrétní újma a v důsledku jakého pochybění mu měla vzniknout). Odvolací soud však zdůraznil, že navrhovaný petit není vykonatelný, neboť není zřejmé, z jakých konkrétních hodnot má být výsledná částka určena. Rovněž není uveden text a způsob požadované omluvy. Žaloba proto obsahuje vady, které brání jejímu projednání.

Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo jménem žalobkyně a/ zastoupené žalobcem b/ v pozici advokáta podáno dovolání, neboť má žalobkyně a/ za to, že napadené usnesení je založeno na nesprávném právním posouzení věci v otázce určitosti žalobního petitu. Žalobkyně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 33 Odo 534/2002, a usnesení ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1392/2003, ze kterých dovozuje, že je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu roztříštěná a navrhuje, aby byla rozhodovací praxe dovolacího soudu změněna tak, že žalobní petit bude uznán za určitý, pokud obsahuje vzorec výpočtu peněžité částky, jsou-li všechny vstupní údaje známé. Žalobkyně a/ v dovolání zároveň výslovně uplatňuje, že odvolací soud „nezohlednil úpravu petitu, kterou na výzvu soudu prvního stupně provedla“. Žalobkyně a/ proto navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při současném splnění požadavků § 241 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání bylo Nejvyšším soudem shledáno částečně přípustné, neboť obsahuje výtku zásahu dovoláním napadeného rozhodnutí do práva na spravedlivý proces (viz body 41. až 44. odůvodnění Stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Taková výtka je sice konkretizována samotnou dovolatelkou nepřesně vztahem k tomu, že se odvolací soud nezabýval jejím podáním z 25. 6. 2015, o kterémžto jejím podání hovoří výslovně i soud prvního stupně, ale podle jejího obsahu ji lze vztáhnout i na podání datované dnem 16. 6. 2015, došlé soudu s elektronickým podpisem dne 19. 6. 2015, a založené ve spise na čl. 41, dle nějž žalobkyně a/ „žádá kromě omluvy 100 000 Kč zadostiučinění za nemajetnou újmu, kterou jí hrubá nedbalost Ústavního soudu způsobila“.

Rozhodnutí odvolacího soudu je vystaveno na závěru, že petit týkající se peněžního zadostiučinění je neurčitý, dále na tom, že žalobce b/ - na rozdíl od žalobkyně a/ - doplněními žaloby žádné další skutečnosti nedoplnil a taktéž na tom, že v části, v níž žalobci žádali omluvu, nebyla žaloba doplněna tak, aby byla projednatelná. Z těchto důvodů bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně.

Žalobkyně a/ (dále jen „dovolatelka“) v dovolání výslovně napadá jen závěr odvolacího soudu o neurčitosti jejího žalobního žádání ohledně finanční kompenzace.

V tomto smyslu nelze jejímu dovolání upřít obsahové opodstatnění zakládající jeho důvodnost, neboť z odůvodnění rozhodnutí prvostupňového, a ani odvolacího soudu, se nepodává, že by bylo ke shora uvedené formulaci žalobního žádání uvedené v podání datovaném dne 16. 6. 2015 při posuzování náležitosti žaloby na úplné, srozumitelné a určité vyjádření toho, čeho se dovolatelka žalobou domáhá (viz § 43 odst. 1 a § 79 odst. 1 o. s. ř.) přihlíženo, a ani nebylo soudy vysvětleno, z jakého důvodu se tak nestalo. Potud pak dovolatelka sice nikoliv přesně a přiléhavě vyjádřeným způsobem, ale přeci jen procesně relevantně, odvolacímu soudu vyčítá, že nebylo přihlédnuto k její snaze vyhovět poučení soudu o náležitosti jejího žalobního žádání na náhradu nemajetkové újmy zaplacením částky 100 000 Kč. V tomto rozsahu je proto dovolání důvodné, když lze její další projevy týkající se takové části žaloby (směřující k výpočtu vztahujícímu se na náklady žalované „na pracovní dny“ soudců) mít za odůvodnění konstruktu výpočtu tvrzené újmy. Taková tvrzení o výši újmy podléhají ovšem až případně posuzování věcné důvodnosti uplatněného nároku, tedy rozhodování ve věci samé. Posouzení otázky, zda žalobkyně zahájila řádně řízení o svém nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé jí podle jejího tvrzení v řízení před Krajským soudem v Liberci a před Ústavním soudem je tak ze strany odvolacího soudu neúplné a obdobně ji řešil i prvostupňový soud, což zakládá důvod i pro zrušení jeho rozhodnutí (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Naproti tomu, namítá-li dovolatelka, že rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce formulace žalobního žádání o finanční kompenzaci je roztříštěná (a snaží se to doložit na výše uvedených usneseních Nejvyššího soudu), není tento její argument případný, jelikož cituje pouze části textu odůvodnění vytržené z kontextu a při důsledném pochopení těchto rozhodnutí je zřejmé, že na sebe navazují a doplňují se. Ostatně taková dovolací argumentace se míjí s procesním stavem této věci a s důvody tohoto rozhodnutí dovolacího soudu. Taková námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 27. 11. 2018


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu