Rozhodnutí NS

28 Cdo 755/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/14/2019
Spisová značka:28 Cdo 755/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.755.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhradní pozemek
Oceňování majetku
Dotčené předpisy:§ 11a odst. 13 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 154 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 755/2019-210


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: J. B., nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvou o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 203/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 21 Co 213/2018-167, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 21 Co 213/2018-167, se ruší; současně se ruší rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. dubna 2018, č. j. 19 C 203/2017-114, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
                  Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. dubna 2018, č. j. 19 C 203/2017-114, kterým byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XYa parc. č. XY v k. ú. XY a geometrickými plány vymezených částí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud zavázal žalovanou nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 12 778 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud dovodil, že žalovaná při vypořádání restitučního nároku žalobce na vydání náhradních pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), postupovala liknavě a svévolně, když jej dosud plně neuspokojila a učinit tak ve správné (žalobcem uplatňované) výši ani nehodlá. Ztotožnil se současně se závěrem soudu prvního stupně, že při oceňování náhradních pozemků je třeba vycházet z jejich ceny i stavu ke dni účinnosti zákona o půdě, tedy ke dni 24. 6. 1991. Dospěl proto k závěru, že vydáním požadovaných náhradních pozemků, jež považoval za vhodné, nedojde k přečerpání žalobcova restitučního nároku. Žalobě z uvedených důvodů vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předpoklady přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu při řešení otázky „oceňování náhradních pozemků.“ Odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017. Namítala, že náhradní pozemky se v souladu se zákonem o půdě sice oceňují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, avšak dle stavu k okamžiku jejich vydání oprávněné osobě. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky týkající se ocenění náhradních pozemků, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).

Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 11a odst. 13 zákona o půdě cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11.

Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat náhradní pozemky rozhodující mimo jiné otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007).

Není-li zde přitom právní normy, jež by v souvislosti s jejich oceněním ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu kupříkladu v případě odňatých pozemků dle § 28a zákona o půdě), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky jest nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem (viz rozsudek ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě (viz § 11a odst. 13 zákona o půdě) má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). Z uvedených důvodů je proto zcela na místě oceňovat náhradní pozemky dle cenových předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991, avšak dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).

Závěr odvolacího soudu o tom, že náhradní pozemky jest (v souladu se znaleckými posudky Ing. Petra Neradila) ocenit v cenách stanovených dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a dle jejich stavu ke dni 24. 6. 1991, tedy ke dni účinnosti zákona o půdě, tudíž ve světle výše citované judikatury zjevně neobstojí. Naopak nutno kvitovat námitku dovolatelky, že náhradní pozemky je třeba oceňovat podle cen k účinnosti zákona o půdě, avšak dle stavu, jaký mají v době vydání oprávněné osobě. Na tomto závěru, jenž je souladný i s odvolacím soudem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014 (ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16), založeným taktéž na principu oceňování náhradních pozemků dle stavu existujícího ke dni jejich vydání oprávněné osobě, pak nemůže sama o sobě ničeho změnit ani skutečnost, že ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě nabylo účinnosti až poté, co byl restituční nárok právní předchůdkyní žalobce uplatněn. Výjimečné prolomení výše uvedených zásad, dle nichž jest oceňovat náhradní pozemky, bylo totiž v judikatuře dovolacího soudu odůvodněno nikoliv časovým odstupem od samotného uplatnění restitučního nároku, nýbrž dobou uplynuvší od vydání rozhodnutí pozemkového úřadu, zakládajícího nárok na poskytnutí pozemkové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2281/2012); v projednávané věci ovšem pozemkový úřad rozhodl až v roce 2013.

Předestřené právní konkluze pak nabývají zvláště na významu při posuzování ceny požadovaných náhradních pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (vytvořených geometrickými plány tvořícími součást rozsudku soudu prvního stupně), které jsou dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně dle existující územně plánovací dokumentace určeny k zastavění, pročež jest na ně při oceňování v souladu s aktuálním stavem nahlížet jako na stavební (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, pročež, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu (a to v celém rozsahu, když eventuální změna v ocenění náhradních pozemků určených k zastavění může mít vliv i na způsob uspokojení žalobcova restitučního nároku formou vydání ostatních nárokovaných pozemků); jelikož se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 5. 2019


Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu