Rozhodnutí NS

3 Tdo 194/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/03/2019
Spisová značka:3 Tdo 194/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.194.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 194/2019-35
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný Z. Ř., nar. XY, trvale bytem XY, okres Blansko, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 8 To 320/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 149/2017 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 2 T 149/2017 byl obviněný Z. Ř. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost nahradit podle svých sil během zkušební doby způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené způsobenou škodu.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 8 To 320/2018, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 10. 2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení, jelikož nebylo prokázáno, že by svému zaměstnavateli - poškozenému způsobil škodu. Samotná skutečnost, že použil stroje, prostory a zaměstnance poškozeného neznamená, že došlo ke zmenšení jeho majetku. Mzdy i nájem poškozený hradil zcela nezávisle na vytýkaném jednání. Tím, že nechal zaměstnance poškozeného na jeho strojích a v jeho prostorách zpracovávat zakázky pro jiné subjekty a platby si nechal posílat na účet své společnosti, došlo pouze k bezdůvodnému obohacení. Pokud jde o jednotlivé zákazníky, obviněný se domnívá, že pokud by se jednání nedopustil, stejně by poškozený svůj majetek nezvětšil. Obviněný dále namítl, že nalézací soud nesprávně určil výši způsobené škody, když do její výše zahrnul i daň z přidané hodnoty. Dostatečně také nerozlišoval, kdy zakázky spočívaly ve vyvažování a kdy se jednalo o výrobu dílů, které poškozený nebyl svým zaměřením ani schopen dodat či vyrobit. Podle obviněného navíc nemůže jít o trestný čin podvodu, jelikož poškozený na základě svého omylu neprovedl žádnou majetkovou dispozici ani neuzavřel žádnou smlouvu. Obviněný se rovněž s odkazem na § 12 odst. 2 trestního zákoníku domnívá, že jeho jednání nedosahuje požadovaného stupně společenské škodlivosti.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. 8 To 320/2018 a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 2 T 149/2017 ve smyslu § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný svůj nesouhlas s právním závěrem prvostupňového soudu, že přisouzeným jednáním uvedl svého bývalého zaměstnavatele v omyl, uplatnil již v rámci své odvolací argumentace a odvolací soud jí zcela správně nepřisvědčil s tím, že jeho zaměstnavatelská společnost měla za to, že zpracovává své zakázky, za které dostane uhrazeno, a nikoliv zakázky společnosti H. M., se kterou nebyla v žádném smluvním vztahu. Pokud jde o provozní náklady zaměstnavatelské společnosti, které by podle obviněného stejně byly vynaloženy při výkonu její standardní podnikatelské činnosti, zůstává podle státní zástupkyně podstatným, že se jednalo o náklady, které by při znalosti pravého (a nikoliv standardního) stavu věci rozhodně nevynaložila. Státní zástupkyně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 25/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nesouhlasí ani s námitkou obviněného ohledně zahrnutí DPH do výše škody. K námitce obviněného, že se předmětem dokazování nikdy nestalo zjištění, zda by k nárůstu majetku poškozené společnosti došlo, pokud by se nedopustil jednání, které mu bylo přisouzeno, státní zástupkyně uvedla, že obviněný přehlíží, že i přes důvody, pro které poškozená společnost formálně právně nevstoupila do smluvních vztahů s obchodními partnery, popř. v nich již nepokračovala, reálně došlo právě jeho jednáním k uskutečnění jejích zakázek a k vynaložení s tím souvisejících nákladů z její strany, byť za dovolatelem upravených cenových podmínek, za kterých na svůj účet fakturoval a následně i inkasoval. Bezdůvodné obohacení, které jím provozovaná obchodní společnost bez řádného právního titulu obdržela, by proto přicházelo do úvahy pouze tehdy, pokud by neoprávněné finanční plnění získala toliko bez odpovídajícího právního titulu; v posuzovaném případě však k tomuto plnění došlo ex delicto a proto se tímto právním režimem řídí dovolatelův odpovědnostní vztah za způsobení škodlivého následku v jím naplněných intencích skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Pokud tedy dovolatel ke dni podání dovolání zaplatil za obohacenou společnost H. M. na účet poškozené společnosti D. E. částku 350.000 Kč, pak se tak rozhodně nestalo z právního titulu bezdůvodného obohacení jím provozované společnosti. Na plnění jeho platební povinnosti, uložené mu podle § 228 odst. 1 trestního řádu, tak nemůže mít tato platba vliv, neboť povinnost k náhradě škody mu byla uložena jako fyzické osobě – pachateli trestného činu proti majetku za účelem sanace škodlivého následku, který způsobil svým jednáním na majetku poškozeného subjektu. Tato skutečnost, spadající do doby po dokonání trestného činu, nikterak nevypovídá o snížené společenské škodlivosti dovolatelova jednání.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl tak, že odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný Z. Ř. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu Brno-venkov netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Uplatněnému dovolacímu důvodu proto nemohou odpovídat žádné z výhrad obviněného, jež směřovaly proti soudy učiněným skutkovým zjištěním. Za relevantní lze považovat pouze námitky vztahující se k právnímu posouzení následku jeho činu v podobě způsobené škody. Obecně se škoda chápe jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi. Může mít podobu zmenšení majetku či ušlého zisku. V projednávané věci rozhodně nelze souhlasit s obviněným, že jeho jednání nezasáhlo do majetkové sféry poškozené společnosti. Podle skutkových závěrů soudů obviněný zneužil svého vedoucího zaměstnaneckého postavení u poškozené společnosti a v jejích prostorách, jejími zaměstnanci, na jejím technologickém a strojním vybavení a na úkor jí odebíraných energií nechal zpracovávat zakázky pro její dřívější zákazníky, které však vykazoval na společnost H. M., v níž měl rozhodující vliv. Sám obviněný k tomu uvedl, že byl schopen cenově konkurovat poškozené, neboť náklady společnosti H. M. na realizaci zakázek byly minimální. Škoda je představována jak zmenšením majetku poškozené v souvislosti z hrazením nákladů souvisejících se zhotovením zakázek, tak ušlým ziskem, kterého by poškozená dosáhla, pokud by jí byly zakázky uhrazeny. Úvahy obviněného ohledně toho, že by bez jeho přičinění poškozená zakázky neprovedla, nejsou namístě, když ve skutečnosti byly zakázky popsaným způsobem realizovány. Stejně tak je zřejmé, že by poškozená nevynaložila náklady související s předmětnými zakázkami, pokud by znala skutečný stav věci.

Přisvědčit nelze obviněnému ani v tom, že nalézací soud nesprávně určil výši způsobené škody, když do její výše zahrnul i daň z přidané hodnoty. K této otázce se Nejvyšší soud vyjadřoval již ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 25/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kdy dospěl k závěru, podle kterého odvíjí-li se určení výše škody od ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě trestného činu prodává (§ 89 odst. 12 věta první trestního zákoníku), pak za situace, jestliže je prodej takové věci jako zdanitelné plnění ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty. Takový závěr plně dopadá i na nyní projednávanou věc.

Obviněný dále namítl, že vzhledem k zásadě subsidiarity trestní represe měla být věc řešena v rovině občanskoprávní. Taková výhrada je z hlediska uplatněného důvodu dovolání sice relevantní, v případě obviněného ovšem není opodstatněná. K otázce k výkladu § 12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“ lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

V projednávané věci jednání obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, navíc v jeho kvalifikované podobě podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Samotný způsob provedení činu a výše způsobené škody zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Uplatnění principu ultima ratio sice přichází v úvahu i u závažnějších trestných činů, kde by některé znaky mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti a kde by ochrana konkrétního právního statku byla lépe a účinněji zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu, na druhou stranu tento princip nelze vykládat tak, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku či závazkových vztahů. Je třeba odmítnout argumentaci obviněného, že svým trestným jednáním v podstatě poskytoval ostatním zaměstnancům poškozené společnosti pracovní náplň, jelikož bez něj by pouze zametali dílnu, a že prospěch z něj měla i poškozená společnost, které z důvodu bezdůvodného obohacení uhradil částku přesahující 350.000 Kč. Jak správně poukázala ve svém vyjádření státní zástupkyně, v dané věci nelze hovořit o vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž o plnění závazku z protiprávního činu obviněného. V projednávané věci by mimotrestní způsob řešení vztahu mezi obviněným a poškozenou cestou civilního soudního řízení neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým jednáním obviněného jak samotné poškozené, tak ani společnosti jako celku.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).


V Brně dne 3. 4. 2019

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu