Rozhodnutí NS

28 Cdo 3240/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:28 Cdo 3240/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3240.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Stát
Pozemkový úřad
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.
§ 11a odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3240/2018-840


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně A. T., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 254/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2018, č. j. 19 Co 21/2018-802, ve znění opravného usnesení ze dne 28. května 2018, č. j. 19 Co 21/2018-810, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2018, č. j. 19 Co 21/2018-802, ve znění opravného usnesení ze dne 28. května 2018, č. j. 19 Co 21/2018-810, se v části výroku o věci samé, jíž byl ve výroku II. částečně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. října 2017, č. j. 7 C 254/2015-758, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. 2. 2018, č. j. 7 C 254/2015-790, ohledně pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 3. 5. 2018, č. j. 19 Co 21/2018- 802, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2018, č. j. 19 Co 21/2018-810, zrušil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. 10. 2017, č. j. 7 C 254/2015-758, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. 2. 2018, č. j. 7 C 254/2015-790, ve výroku II. ohledně pozemku parc. č. XY v kat. území a obci XY a ve výrocích závislých a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; jinak tento rozsudek ve výroku II., jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření specifikované smlouvy se žalobkyní o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v kat. území a obci XY, pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v kat. území a obci XY, a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v kat. území a obci XY, jakožto náhradních pozemků za pozemky, jež nelze žalobkyni vydat [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zákon o půdě“], potvrdil.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně jako oprávněná osoba podle § 4 zákona o půdě má na základě pravomocných rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 15. 10. 2012, č. j. PÚ 1102/12, ze dne 14. 11. 2012, č. j. PÚ 1345/12, ze dne 16. 11. 2012, č. j. PÚ 1537/97, a ze dne 11. 5. 2009, č. j. PÚ 696/09, a dále rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 13. 9. 2013, č. j. PÚ 927/96/1, nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků za pozemky (nacházející se zejména v kat. území XY, obci hl. m. P.), které jí pro zákonem stanovenou překážku nebyly vydány, eventuelně na finanční náhradu, že těmito rozhodnutími nevydané pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby sídliště J. m., k níž skutečně došlo, že žalovaná ocenila nárok žalobkyně (nesprávně) částkou 154.570,74 Kč, že znaleckými posudky znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., jehož úkolem bylo zjištění ceny nevydaných pozemků v kat. území XY, byl restituční nárok žalobkyně oceněn částkou 3.950.150,- Kč, že dosud neuspokojená výše restitučního nároku žalobkyně činí 2.073.938,- Kč, že žalobkyně opakovaně žádala o bezúplatný převod náhradních zemědělských pozemků v letech 2012 až 2015 a aktivně uplatňovala své nároky na jejich vydání, resp. převod, a to jak v rámci veřejných nabídek, tak mimo ně, avšak vzhledem k odlišnému názoru žalované na ocenění výše jejího restitučního nároku nebyla se svými žádostmi a výzvami úspěšná, a že v roce 2015 žalovaná nabízela náhradní pozemky v celkové hodnotě 131.340.877,16 Kč, přičemž ke dni 24. 11. 2015 činila hodnota restitučních nároků všech restituentů cca 500.000.000,- Kč. Odvolací soud konstatoval, že mezi týmiž účastnicemi existuje již několik pravomocně rozhodnutých sporů o uplatnění dílčích restitučních nároků žalobkyně, které vycházejí ze stejných správních rozhodnutí o nevydání pozemků a tedy ze stejných skutkových tvrzení - proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, č. j. 17 Co 514/2016-390, bylo podáno dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017, odmítl. V tomto rozhodnutí dovolací soud neshledal - vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem věci - nepřiměřeným závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za přinejmenším liknavý, jestliže i přes aktivní přístup žalobkyně (žádosti o přecenění restitučního nároku adresované dovolatelce, opakované výzvy k vydání náhradních pozemků, opětovná účast žalobkyně ve veřejných nabídkách dovolatelky) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jejího nároku zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), a to zejména nesprávným oceněním žalobkyni odňatých a nevydaných pozemků (jejich cena prokázaná znaleckým posudkem v řízení před soudy nižších stupňů více než třiapadesátkrát převyšuje ocenění provedené dovolatelkou), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení, takže odvolací soud zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že následkem liknavého (až svévolného či diskriminujícího) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku. Dovolací soud se v citovaném rozhodnutí zabýval i další námitkou žalované ohledně ocenění pozemků v kat. území XY nevydaných žalobkyni, přičemž přisvědčil právnímu názoru krajského soudu, že je bylo třeba bez ohledu na postup správního orgánu (a stav zápisu v evidenci nemovitostí) ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., tedy jako pozemky stavební, neboť v době převodu na stát byly nejen určeny k zastavění územním plánem z roku 1969, ale v té době již bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby, tedy tyto pozemky byly určeny k výstavbě, ač byly v době přechodu na stát stále evidovány jako pozemky zemědělské. Odvolací soud proto s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2742/07, dovodil, že předběžná otázka o postupu žalované vůči žalobkyni co do liknavosti či diskriminace, dostatečné snahy žalobkyně domoci se uspokojení jejích nároků, jakož i další předběžná otázka co do způsobu ocenění nevydaných pozemků a tím výše restitučního nároku, již byly vyřešeny, a neměl tudíž žádného důvodu odchýlit se při posuzování těchto předběžných otázek od předchozích rozhodnutí soudů. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně byl liknavý a že nevydané pozemky bylo třeba ocenit jako určené pro stavbu; požadavek žalobkyně na nahrazení projevu vůle žalované na bezúplatný převod náhradních pozemků tak vzhledem k jejímu legitimnímu očekávání nebylo ani možno posoudit jinak.

Pokud jde o řešení otázky vhodnosti žalobkyní nárokovaných náhradních pozemků (které jsou podle zjištění soudu prvního stupně ve vlastnictví České republiky a ve správě Státního pozemkového úřadu) dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že převodu pozemku parc. č. XY v kat. území a obci XY brání skutečnost (vyplývající ze znaleckého posudku znalce Ing. Tomíčka, katastrální mapy a orotofoto), spočívající v těsném funkčním propojení s pozemkem parc. č. XY a na něm umístěnou stavbou rodinného domu č. p. XY, neboť tyto nemovitosti spolu tvoří jeden funkční celek, který je třeba zachovat k účelu, jemuž doposud sloužil (přes pozemek parc. č. XY vede jediný možný přístup z veřejné komunikace k rodinnému domu). Bezúplatnému převodu všech ostatních pozemků nárokovaných žalobkyní nic nebrání a nebyl zjištěn ani jiný důvod vyplývající z § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., jak žalovaná namítala. V případě pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v kat. území a obci XY, ohledně nichž žalovaná tvrdila, že jsou dotčeny zahrádkářskou kolonií, existence takové kolonie prokázána nebyla, a i kdyby byla, nebránilo by to dle § 6 zákona č. 503/2012 Sb. převodu pozemku na osobu oprávněnou. Nárok na vydání těchto pozemků podle § 10 tohoto zákona tvrzený žalovanou rovněž nebyl prokázán, když město K. H. v dopise ze dne 12. 2. 2015 sdělilo SPÚ jen to, že pozemky budou částečně dotčeny stavbou komunikace - úpravou křižovatky K. vymezené v územním plánu města. Tato komunikace však byla již fakticky vybudována a v souvislosti s tím došlo k oddělení částí pozemků parc. č. XY a parc. č. XY (viz i katastrální mapa a ortofoto založené ve spise), které se staly pozemky samostatnými, a byla jim přidělena samostatná parcelní čísla, přičemž po tomto oddělení stávající (zbytkové) pozemky parc. č. XY a parc. č. XY nejsou dotčeny stavbou komunikace a „z hlediska územního plánu“ je počítáno s jejich využitím pro výrobní aktivity, mezi něž je zahrnuta i činnost zemědělská. Pokud žalovaná dále tvrdila, že město K. H. požádalo o jejich bezúplatný převod dle § 7 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 503/2012 Sb., pak ve skutečnosti požádalo (viz žádost ze dne 8. 7. 2015) o převod pozemků oddělených geometrickým plánem z označených pozemků, tedy o vydání pozemků par. č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, které slouží jako pomocné silniční pozemky, případně jsou na nich stavby chodníku v majetku města. Protože nyní vydávané pozemky parc. č. XY a parc. č. XY nejsou silničními pozemky a ani netvoří silniční ochranné pásmo, pak nárok města na jejich vydání ani nevznikl. Pokud pak jde o pozemek parc. č. XY v obci XY, nebrání jeho převodu ani to, že je na jeho okraji umístěn, a to na samostatném stavebním pozemku, rekreační objekt, který lze samostatně užívat; nelze tedy uzavřít, že stavba rekreačního objektu tvoří spolu s předmětným pozemkem funkční celek. Rovněž v řízení nebylo zjištěno nic, co by bránilo vydání pozemku parc. č. XY (orná půda) v obci a k. ú. XY, ačkoliv je uvnitř tohoto pozemku situován samostatný pozemek třetí osoby parc. č. XY zanedbatelné výměry; žalovanou tvrzené umístění stavby neurčitého určení na tomto pozemku nebylo zjištěno ani ze stavu zápisu práv v katastru nemovitostí, ze znaleckého posudku Josefa Lišky či z jiného důkazu (z pohledu na ortofoto je zjevné, že tento vydávaný pozemek fakticky slouží svému účelu jako orná půda). U pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY nebyly tvrzeny a ani zjištěny žádné okolnosti bránící jejich vydání. Odvolací soud dodal, že potvrzujícím výrokem jeho rozsudku byl vypořádán nárok žalobkyně ve výši 1.237.132,- Kč ponížený o hodnotu pozemku parc. č. XY ve výši 44.874,- Kč, tedy v celkové výši 1.192.258,- Kč.

Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázek, které „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. mají být vyřešeny rozdílně, resp., že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, když

1) „v otázce týkající se posouzení důvodnosti, respektive přípustnosti uspokojování restitučního nároku osob oprávněných prostřednictvím náhradových žalob nikterak nezohlednil nedostatek součinnosti oprávněné osoby stran uspokojení jejího restitučního nároku“. K tomu dovolatelka namítá, že žalobkyně neprokázala ani jedinou řádnou účast ve veřejných nabídkách, „tedy neprokázala projevení součinnosti tak, jak ji obligatorně vyžaduje pro případ náhradových žalob judikatura Nejvyššího soudu“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015).

2) „v otázce týkající se posuzování liknavosti a svévole žalované v období před vydáním rozhodnutí ve správním řízení pro účely posouzení oprávněnosti náhradové žaloby hodnotil i chování správního orgánu rozhodujícího o samotné existenci restitučního nároku“. K této otázce dovolatelka namítá, že případnou aktivitu žalobkyně ve smyslu účasti na veřejných nabídkách je možné zkoumat pouze v období po vydání rozhodnutí o restitučních nárocích. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že nese odpovědnost za průtahy při vyřizování restitučního „návrhu“ od samého počátku, neboť judikatura Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neodvodila liknavost a svévoli žalované ve vztahu k postupu ve správním řízení, avšak soud prvního stupně i odvolací soud východiska v existující judikatuře nepřípustně rozšířily i na posuzovanou situaci, čímž se při řešení této právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014).

3) „rozhodující otázku posuzování liknavosti a svévole povinné osoby v tom kterém konkrétním případě tuto vyřešil odchylně od ustálené judikatury dovolacího soudu“. K této otázce dovolatelka namítá, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že žalovaná vůči ní při uspokojování jejího nároku postupovala liknavě, svévolně či diskriminačně, a nebyla tak splněna základní podmínka pro podání žaloby, a pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015).

4) „rozhodující otázku ohledně převoditelnosti náhradních pozemků posoudil v rozporu se smyslem a účelem judikatury Nejvyššího soudu“. Dovolatelka nesouhlasí se závěry, k nimž dospěl odvolací soud, a namítá, že nárokované pozemky jsou z valné většiny pro účely zemědělského využití půdy nevhodné, a lze tak předpokládat, že žalobkyně vyhledává dle územně plánovací dokumentace pozemky s možností budoucí zástavby spíše než pozemky pro účely zemědělského využití, což odporuje smyslu a účelu zákona o půdě. Poukazuje na to, že „v řízení prokazovala, že u pozemků parc. č. XY a parc. č. XY je evidována žádost uživatele zahrádkových nebo chatových osad o úplatný převod dle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., že tyto pozemky jsou zastavěny stavbami zahrádkářů a jsou vyloučeny z převodu podle § 11 odst. 1 písm. c) a d) zákona o půdě. Nelze-li tyto pozemky vydat oprávněné osobě, nemohou být převedeny ani jako náhradní. Jejich převodu dále brání i to, že se jedná o pomocné silniční pozemky a že jsou částečně zastavěny komunikací vybudovanou v rámci veřejně prospěšné stavby D2 - úprava křižovatky K. vymezené v ÚPM. Dále dovolatelka uvedla, že ohledně pozemku parc. č. XY argumentovala tím, že se na něm nachází rekreační objekt (chata stojící na pozemku parc. č. XY), kdy přístup k němu je možný výhradně z pozemku parc. č. XY, tedy tvoří s tímto pozemkem nedílný funkční celek, tedy zde existuje prostorová návaznost pozemku a vedle stojící stavby, která připouští přiznat nemovitostem povahu souboru nemovitostí, neboť je zde účelové sepětí s přilehlou stavbou. Byla tak prokázána nevhodnost převodu tohoto pozemku. Konečně též u pozemku parc. č. XY dovolatelka tvrdila a prokazovala nevhodnost převodu, když uprostřed něj se nachází pozemek parc. č. XY, jehož vlastníkem je společnost UNICOM a. s., a pozemek parc. č. XY tvoří jedinou přístupovou cestou k pozemku parc. č. XY; převedením pozemku parc. č. XY na žalobkyni, bude označené společnosti znemožněno řádně užívat jí vlastněný pozemek parc. č. XY.

Dále dovolatelka s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10, namítá, že některé nevydané pozemky (PK p. p. č. XY, p. p. č. XY, p. p. č. XY, p. p. č. XY a p. p. č. XY a p. p. č. XY, XY, XY a XY) byly oceněny v rozporu s § 28a zákona o půdě, když jejich stavební charakter vyplývající ze samotných uzavřených kupních smluv, v nichž je uveden účel výkupu, nemůže být dostačující pro ocenění podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu „ve znění opravných usnesení v rozsahu výroku - jinak se rozsudek ve výroku II. potvrzuje“ - zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvedla, že z evidence katastru nemovitostí vyplývá, že „pozemek parc. č. XY je dotčen věcným břemenem právě kvůli přístupu na pozemek parc. č. XY“, takže pro vlastníka tohoto pozemku nedojde jeho převodem k žádné změně. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně, dospěl-li by dovolací soud k závěru o nevhodnosti některých náhradních pozemků k převodu, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil jen částečně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to „vhodnosti“ pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, které oprávněná osoba (žalobkyně) nárokuje k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je k otázce, pro niž je dovolání přípustné, opodstatněné, a že jinak není přípustné.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

K otázkám dovolatelky uvedenými pod body ad 1) a ad 3), které ovšem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají:

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejména jeho nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR – dále jen „Fond“) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 62/2010“).

V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je rovněž dlouhodobě zastáván názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Fondu, resp. žalované, která je od 1. 1. 2013 jeho nástupkyní, uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud Fond (žalovaná) neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. opětovně R 62/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, a již citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05).

Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Případné vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

V projednávané věci odvolací soud nepochybil, pokud se vzhledem ke skutkovým okolnostem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil s jeho hodnotícím závěrem, že postup žalované založený na nesprávném ocenění restitučního nároku žalobkyně, na něž ji žalobkyně opakovaně upozorňovala, lze označit přinejmenším za liknavý, a že tak žalovaná znemožnila žalobkyni uspokojení jejího restitučního nároku zákonem předpokládaným způsobem, tj. v rámci veřejných nabídek, jichž se přesto žalobkyně opakovaně účastnila, přičemž v řízení bylo současně prokázáno, že svůj nárok aktivně uplatňovala i výzvami učiněnými mimo veřejné nabídky, vždy však byla neúspěšná. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se dlouhodobě nemůže domoci svých práv, nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že následkem přinejmenším liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, nebo ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017), a žalobu o nahrazení projevu vůle žalované proto v jejím základu považoval za důvodnou.

Byť řešení předběžných otázek není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016), nebylo v dané věci možné rozumně očekávat, že by dovolací soud rozhodl odlišně než v jiných sporech mezi týmiž účastnicemi řízení založených na totožných správních rozhodnutích o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků, za pozemky, které nebyly žalobkyni vydány [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalované (proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 17 Co 514/2016), v němž žalovaná uplatnila totožné námitky jako v nyní posuzované věci (ústavní stížnost v této věci žalovaná nepodala), neboť dovolací soud nepovažoval za nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že žalovaná postupovala při uspokojování restitučního nároku žalobkyně liknavě, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2733/2018, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto ze stejných důvodů dovolání žalované (proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Co 192/2017), v němž žalovaná taktéž uplatnila totožné námitky jako v nyní posuzované věci (ústavní stížnost v této věci taktéž nepodala)]. Nemůže být tak pochyb o tom, že žalobkyně v daném řízení měla legitimní očekávání, že soudem bude předběžná otázka postupu žalované vůči ní při uspokojování jejího restitučního nároku posouzena stejně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, na nějž poukázal již odvolací soud, a přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04).

Odkázala-li dovolatelka na závěry dovozené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, a v rozsudku téhož soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015 (nesprávně uvedeno ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014), pak jde o rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. Usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, bylo vydáno za situace, kdy se žalobkyně domáhala převodu pozemku, který byl ve zřejmém nepoměru k jejímu restitučnímu nároku, a ani si včas neopatřila podklady pro jeho ocenění. V usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, dovolacím soudem aprobovaný závěr odvolacího soudu o zamítnutí žaloby byl založen zejména na tom, že žalobce měl odmítavý postoj k uzavření převodních smluv v případech, v nichž v nabídkových řízeních uspěl, a i nepřiměřené nároky na kvalitu náhradních pozemků. V rozsudku ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, pak byl závěr soudů obou stupňů o liknavém či dokonce svévolném postupu žalované (či jejího předchůdce) dovolacím soudem shledán zjevně nepřiměřeným za situace, kdy v řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti vedoucí k takovému závěru.

K otázce formulované dovolatelkou pod bodem ad 4):

Rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či svévolném) postupu Fondu (žalované) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz R 62/2010) nebyly (neměly být) popřeny ty závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požadují, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“, tedy pozemek, jenž by byl - nebýt liknavého postupu Fondu či žalované do veřejné nabídky takto zařaditelný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014).

Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

V posuzované věci bylo zjištěno, že žalobkyní nárokovaný náhradní pozemek parc. č. XY v obci a kat. území XY zcela obklopuje pozemek parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří) ve vlastnictví třetí osoby zastavěný stavbou pro rodinnou rekreaci č. ev. XY. Z této skutečnosti vyplývá, že jediný možný přístup k rekreačnímu objektu ve vlastnictví třetí osoby je právě a jen přes pozemek parc. č. XY. Ač převodu tohoto pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., nebylo v řízení před soudy obou stupňů nikterak objasněno, zda vlastník stavby pro rodinnou rekreaci č. ev. XY postavené na pozemku parc. č. XY má k tomuto objektu zajištěnou (či nikoliv) přístupovou cestu tak, aby stavbu a nezbytně nutnou část předmětného pozemku k její údržbě mohl užívat. Žalobkyně k námitce žalované o nevhodnosti převodu parc. č. XY ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že „z evidence katastru nemovitostí vyplývá, že tento pozemek je dotčen věcným břemenem právě kvůli přístupu na pozemek parc. č. XY a že pro vlastníka tohoto pozemku tak převodem na ni nedojde k žádné změně“; tímto jejím tvrzením se ovšem dovolací soud zabývat nemůže, neboť dovolací soud není oprávněn jakkoli doplňovat dokazování, jelikož účelem dovolacího řízení v případě přípustného dovolání je přezkum správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Právní názor odvolacího soudu, že rekreační objekt postavený na pozemku parc. č. XY lze samostatně užívat, z čehož dovodil, že nelze uzavřít, že stavba tohoto objektu tvoří spolu s pozemkem parc. č. XY funkční celek, je tak předčasný (neúplný) a tudíž nesprávný. V dalším řízení bude na soudu, aby zjistil, zda je pozemek parc. č. XY skutečně zatížen věcným břemenem či nikoliv, a v kladném případě, v čem toto břemeno spočívá, zda se váže k pozemku parc. č. XY a stavbě na něm postavené či k vlastníku tohoto rekreačního objektu a zda je věcné břemeno postačující i k nezbytně nutné údržbě rekreačního objektu. V záporném případě, tedy pokud by vlastník rekreační stavby k ní neměl nikterak zajištěn přístupovou cestu a neměl by k dispozici část sporného pozemku nezbytně nutnou k údržbě tohoto objektu, nebylo by možno dospět k závěru o vhodnosti tohoto pozemku jako náhradního, neboť by jej nebylo možno zařadit do veřejné nabídky žalované (§ 11a zákona o půdě) a mohly by vznikat i problémy při jeho obhospodařování.

Ohledně žalobkyní dále nárokovaného náhradního pozemku parc. č. XY v obci a kat. území XY bylo v řízení zjištěno, že zcela obklopuje pozemek parc. č. XY (orná půda) ve vlastnictví třetí osoby (společnosti UNICOM a. s.), takže jediný možný přístup na pozemek parc. č. XY je přes pozemek parc. č. XY. Ač ani převodu tohoto pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., je i ohledně něj nezbytné zjistit, zda společnost UNICOM a. s. má k pozemku v jejím vlastnictví zajištěnu přístupovou cestu z veřejně přístupné komunikace a jakým způsobem. V záporném případě by nebylo možno dospět k závěru o vhodnosti pozemku parc. č. XY jakožto náhradního k uspokojení restitučního nároku žalobkyně, neboť by jej taktéž nebylo možno zařadit do veřejné nabídky žalované (§ 11a zákona o půdě) a mohly by vznikat i problémy při jeho obhospodařování. Závěr odvolacího soudu, že nic nebrání převodu tohoto pozemku, který slouží využití jako orná půda, je tak neúplný a tudíž nesprávný.

Námitky dovolatelky týkající se nevhodnosti pozemků parc. č. XY a parc. č. XY jakožto náhradních přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4853/2016). Nejvyšší soud proto dovolání žalované, pokud jím napadala potvrzující část výroku rozsudku odvolacího soudu o nahrazení projevu vůle žalované k bezúplatnému převodu těchto pozemků na žalobkyni podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka formulovaná dovolatelkou pod bodem ad 2), neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu - jak z jeho odůvodnění vyplývá - nezávisí, neboť ji odvolací soud neřešil. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015).

Ve vztahu k námitce o nesprávném ocenění některých pozemků žalobkyni ve správním řízení nevydaných, jednak dovolatelka neoznačila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle jejího mínění odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a kromě toho touto námitkou zpochybňuje skutkový závěr soudů obou stupňů, jenž byl prokázán již v řízení před soudem prvního stupně listinnými důkazy, že pozemky nevydané žalobkyni ve správním řízení byly vykoupeny za účelem výstavby sídliště J. M. v P. (nyní kat. území XY). Tato námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. taktéž nezakládá.

Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozsahu potvrzující části výroku o věci samé ohledně pozemků parc. č. XY v kat. území XY a parc. č. XY v kat. území XY neúplné a tudíž nesprávné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu napadeného výroku zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

V dalším řízení je soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 1. 2019

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu