Rozhodnutí NS

21 Cdo 3516/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/22/2018
Spisová značka:21 Cdo 3516/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3516.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odklad právní moci
Dotčené předpisy:§ 243 písm. b) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 3516/2018-579


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. M., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody č. 43/39, proti žalované České republice – Generálnímu finančnímu ředitelství se sídlem v Praze 1, Lazarská č. 15/7, IČO 72080043, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění formou veřejné omluvy a náhradu nemajetkové újmy zaplacením částky 300 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 38/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2017 č. j. 62 Co 259/2017-527, takto:


Právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017 č. j. 62 Co 259/2017-527 se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 3. 2017 č. j. 23 C 38/2014-466 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. 1. 2018 č. j. 23 C 38/2014-537) zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 1. 2011 dané žalobkyni žalovanou, na uložení povinnosti žalované „zveřejnit na své náklady výrok soudu a omluvu v regionálním Olomouckém deníku a dále na intranetu Generálního finančního ředitelství a na veřejných webových stránkách Finanční správy generálního finančního ředitelství“ a na uložení povinnosti zaplatit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2017 č. j. 62 Co 259/2017-527 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení státu změnil tak, že náklady řízení státu činí 2 835 Kč, a jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Dovolatelka současně navrhla odložení právní moci napadeného rozsudku. Návrh odůvodnila tím, že „v případě ponechání rozhodnutí v právní moci“ jí hrozí neúspěch v řízení o náhradu platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí, které je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 102/2014.

Žalovaná navrhla zamítnutí návrhu na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu, neboť dovolatelka nespecifikovala závažnou újmu, která by jí hrozila v případě, kdyby právní moc rozsudku odvolacího soudu odložena nebyla.

Podle ustanovení § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

Podle ustálené judikatury soudů chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, musí podat žalobu o určení jeho neplatnosti nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 5. 1980 sp. zn. 6 Cz 8/80, uveřejněný pod č. 43/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75/1997 v časopise Soudní judikatura). Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru zanikne a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75/1997 v časopise Soudní judikatura).

Z uvedeného vyplývá, že závěr o věcné opodstatněnosti nároku dovolatelky na náhradu platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, jehož základním předpokladem je (vedle oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání) neplatné rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele výpovědí, závisí na rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou dala žalovaná dovolatelce. Pravomocný rozsudek, kterým by byla žaloba na náhradu platu zamítnuta dříve, než dovolacím soudem bude v projednávané věci rozhodnuto o podaném dovolání, by potom – za situace, kdyby dovolacím soudem bylo rozhodnuto o změně nebo zrušení rozsudku odvolacího soudu – znamenal zásah do práv dovolatelky, který by bylo možné napravit jen žalobou na obnovu řízení [srov. § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto shledal, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu by dovolatelka mohla být závažně ohrožena ve svých právech, a vzhledem k tomu, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení, rozhodl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé), že právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017 č. j. 62 Co 259/2017-527 se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalobkyně [§ 243 písm. b) o. s. ř.].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 11. 2018


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu