Rozhodnutí NS

24 Cdo 3719/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:24 Cdo 3719/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3719.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Žaloba určovací
Závaznost rozsudku
Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř.
§ 159a odst. 4 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 3719/2018-337


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobkyně Hotel Belarie Český Krumlov, s. r. o., se sídlem v Pluhovu Žďáru 36, identifikační číslo osoby 045 67 056, zastoupené Mgr. Janem Tomaierem, advokátem advokátní kanceláře Tomaier Legal advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, proti žalovaným 1) K. R., narozenému XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327 a 2) AA Investment Group s. r. o., se sídlem Českém Krumlově, Široká 89, identifikační číslo osoby 043 12 856, zastoupené JUDr. Jiřím Trnkou, Ph.D. advokátem advokátní kanceláře JT LEGAL s. r. o., advokátní kancelář se sídlem v Českých Budějovicích, V. Talicha 1807/14, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 344/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2018, č. j. 22 Co 526/2018-287, takto:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Trnky, Ph.D. advokáta JT LEGAL s. r. o., advokátní kancelář se sídlem v Českých Budějovicích, V. Talicha 1807/14.

Odůvodnění:

Okresní soud v Českém Krumlově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. ledna 2018, č. j. 9 C 344/2017-230, výrokem I. zamítl návrh žalobkyně, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemku parc. č. stavební XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY, část obce XY (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

V předmětné věci se žalobkyně nejprve domáhala určení, že kupní smlouva ze dne 8. září 2017 (dále již „kupní smlouva“), na jejímž základě převedl žalovaný 1) předmětné nemovitosti na žalovanou 2), je neplatná, a posléze se domáhala – po připuštění změny žaloby – určení vlastnictví k předmětnému nemovitému majetku ve prospěch žalovaného 1). Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným 1) uzavřela smlouvu o budoucí kupní smlouvě (dále též „předběžná smlouva“) ohledně předmětných nemovitostí, a přestože žalovaného 1) vyzvala k uzavření kupní smlouvy, ten tak neučinil a předmětné nemovitosti převedl na žalovanou 2).

Podle skutkových závěrů soudů prvního stupně k uzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní mezi žalobkyní a žalovaným 1) nedošlo, a to s odůvodněním, že předkupní jednání mezi těmito stranami nelze považovat za smlouvu o budoucí smlouvě kupní. Soud prvního stupně dále v této souvislosti dospěl k právnímu závěru, že na požadovaném určení není u žalobkyně naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř. Soud prvního stupně vyložil, že naléhavý právní zájem o určení právního vztahu či práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobkyně nebo kde by se bez tohoto určení její právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba není opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti. Soud prvního stupně konstatoval, že v projednávané věci se žalobkyně nedomáhá preventivní ochrany, neboť jsou již předmětné nemovitosti převedeny na žalovanou 2), ale domáhá se určení z důvodu, že došlo k údajnému porušení práva. Soud prvního stupně vyložil, že pokud žalovaný 1) skutečně porušil svůj závazek plynoucí ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní, jednalo by se o porušení závazku ujednaného pouze mezi smluvními stranami tohoto smluvního ujednání, tj. mezi žalobkyní a žalovaným 1), což by ovšem nemělo vliv na platnost kupní smlouvy.

Nad rámec výše uvedeného soud prvního stupně zjistil, že Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 23. srpna 2016, č. j. 2 C 52/2016-127, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti nyní žalovanému 1) domáhala určení obsahu kupní smlouvy a nahrazení projevu vůle nyní žalovaného 1) spočívajícího v uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem je prodej označeného nemovitého majetku. V uvedeném řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyní tvrzená předběžná smlouva nebyla uzavřena v nezbytné písemné formě. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání žalobkyně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. dubna 2017, č. j. 5 Co 2130/2016-167.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. května 2018, č. j. 22 Co 526/2018-287, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, přičemž odkázal na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně. I odvolací soud konstatoval, že v prvé řadě je třeba zkoumat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V posuzované věci by určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný 1), nepřineslo žalobkyni žádný prospěch, respektive by pro ni nemělo žádný právní význam. Odvolací soud dovodil, že pokud bude žalobkyně úspěšná v dovolacím řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 C 52/2016, pak dosáhne nahrazení projevu vůle žalovaného 1) a dojde k uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným 1). Nebude-li žalobkyně v uvedeném dovolacím řízení úspěšná a uvedené rozsudky zůstanou pravomocnými, pak žalobkyně nedosáhne nahrazení projevu vůle žalovaného 1) a pro překážku věci rozhodnuté již toho dosáhnout nemůže. Ve vztahu k odvolací námitce žalobkyně týkající se absence poučení podle § 118a o. s. ř. odvolací soud konstatoval, že žádné poučení zde nebylo namístě, neboť žalobkyně sama tvrdila skutečnosti, z nichž podle jejího názoru vyplýval naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a navrhovala k nim důkazní prostředky, respektive žalobkyně nemohla být úspěšná „v podstatě (při) jakémkoli poučení.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti svého dovolání spatřuje v okolnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) dosud nebyla vyřešena, a dále na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatelka vymezila následující otázky:

1) „Má žalobce jakožto opomenutý budoucí kupující ze smlouvy o smlouvě budoucí, který se domáhá uzavření kupní smlouvy, naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že budoucí prodávající je (nadále) vlastníkem věci, když kupní smlouva uzavřená mezi budoucím prodávajícím a třetí osobou je absolutně neplatná a zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému právnímu stavu, a tedy je zachována podmínka preventivní ochrany?

2) Dospěje-li odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že z žalobcových tvrzení nevyplývá existence naléhavého právního zájmu na určení, může žalobu zamítnout, aniž se žalobci dostane odvolacím soudem nebo soudem prvního stupně náležitého poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.?

3) Je při posouzení naléhavého právního zájmu žalobce povinností soudu zabývat se posouzením existence závazkového vztahu, ze kterého žalobce naléhavý právní zájem dovozuje, a pokud tomu tak je, pak je pro soud v řízení závazné posouzení existence závazkového vztahu v jiném soudním řízení, kterým bylo ve výroku rozhodnuto o zamítnutí návrhu na uzavření kupní smlouvy?“

Vymezené právní otázky dovolatelka rozšířila o dovolací argumentaci (zkráceno níže). K právní otázce 1) dovolatelka zejména tvrdila, že tato otázka dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Z rozsudku dovolacího soudu ze dne 10. února 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, vyplývá, že naléhavý právní zájem v řízení o určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi vyhlašovatelem soutěže a jiným účastníkem je dán tam, kde neúspěšný účastník nemá k dispozici jiný právní prostředek k hájení svých práv. Obdobné pravidlo určující naléhavý právní zájem neúspěšného účastníka nabídkového řízení má plynout i z rozsudku dovolacího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97. A podobné pravidlo týkající se naléhavého právního zájmu bylo podle dovolatelky stanoveno v rozsudku dovolacího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006, i ve vztahu k věřiteli obchodní společnosti, který nebyl účastníkem smlouvy o převodu obchodního podílu, a jenž se domáhá určení neplatnosti takového převodu. Podle dovolatelky lze s ohledem na výše uvedenou rozhodovací praxi dovolacího soudu analogicky dovodit její naléhavý právní zájem i v tomto řízení.

Podle dovolatelky je její naléhavý právní zájem dán i tím, že se nemůže domáhat nápravy stavu zápisu v katastru nemovitostí žalobou na plnění ani jiným právním prostředkem; jejím jediným prostředkem ochrany je určovací žaloba, přičemž případný úspěch dovolatelky v řízení o požadovaném určení se má projevit ve zlepšení jejího právního postavení, jako opomenuté kupující, a to zejména tím, že bude moci „uplatnit vlastní práva ze smlouvy o smlouvě budoucí (tedy uzavření kupní smlouvy s žalovaným 1/), která souvisejí s předmětem neplatné převodní smlouvy.“ V této souvislosti odkázala dovolatelka na rozsudky dovolacího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. Cdon 1690/97 a ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2011.

Podle dovolatelky měly soudy posoudit platnost kupní smlouvy jako otázku předběžnou. Výsledek tohoto řízení bude mít přímý dopad na postavení dovolatelky a její majetkové poměry, a to v řízení ve věci sp. zn. 2 C 52/2016, jakož i ve vztahu k určitému nájemnímu vztahu, do něhož údajně žalobkyně vstoupila v očekávání, že nabude předmětné nemovitosti. Dovolatelka považuje kupní smlouvu za absolutně neplatnou, z čehož dovozuje, že není porušen požadavek preventivní ochrany dovolatelky. Podle dovolatelky na věc nelze aplikovat rozsudek dovolacího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, ani rozsudek ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, kde mělo jít o zcela jinou skutkovou situaci, jelikož v nyní posuzované věci je kupní smlouva od počátku absolutně neplatná. Dovolatelka zdůrazňuje, že v řízení ve věci sp. zn. 2 C 52/2016 bude moci být úspěšná v situaci, kdy žalovaný 1) bude zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí.

Ve vztahu k právní otázce 2) dovolatelka uvedla, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož měl-li soud prvního stupně, respektive odvolací soud za to, že dovolatelka v řízení před nimi neunáší svá procesní břemena, měly soudy o tomto dovolatelku poučit, a to i přes to, že dovolatelkou navrženými důkazy nedošlo k prokázání jejích tvrzení. V této souvislosti odkázala dovolatelka na rozsudky dovolacího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3357/2013 a ze dne 23. března 2016, sp. zn. 22 Cdo 4260/2015. Dovolatelka tvrdí, že pokud je žaloba na určení zamítána pro nedostatek naléhavého právního zájmu, měl soud o této skutečnosti dovolatelku poučit a poskytnout jí možnost nápravy. Toto pravidlo má podle dovolatelky plynout i z rozsudků dovolacího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000 či ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001 či ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 1060/2013.

Ve vztahu k právní otázce 3) dovolatelka uvedla, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud se nezabýval existencí závazkového vztahu, ze kterého dovolatelka dovozuje svůj naléhavý právní zájem, respektive tím, že odvolací soud neměl vycházet z posouzení uvedeného závazkového vztahu, učiněném v jiném řízení. Mimo to měly soudy posoudit existenci smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Podle dovolatelky neměl odvolací soud vycházet z rozsudků vydaných v řízení ve věci sp. zn. 2 C 52/2016 ohledně platnosti kupní smlouvy, a to proto, že tyto nebyly přímo předmětem sporu v řízení ve věci sp. zn. 2 C 52/2016. Podle dovolatelky je posouzení předběžné otázky jiným soudem pro soud závazné tehdy, když tato předběžná otázka byla řešena ve výroku rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje dovolatelka na rozsudky dovolacího soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, ze dne 23. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009 a ze dne 11. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009. Ve věcných výrocích rozsudků vydaných v řízení ve věci sp. zn. 2 C 52/2016 byl zamítnut návrh na uzavření kupní smlouvy. Pro soudy v nyní posuzovaném řízení je tak závazné toliko to, že nebyla dosud uzavřena kupní smlouva mezi dovolatelkou a žalovaným 1). Soud tak měl sám posoudit, zda mezi dovolatelkou a žalovaným 1) existuje smluvní vztah (smlouva o budoucí smlouvě kupní) a toto své posouzení řádně odůvodnit.

Dovolatelka se dále zabývala otázkou požadavku písemné formy smlouvy o smlouvě budoucí, respektive důvodem tvrzené neplatnosti kupní smlouvy. Jelikož dovolací argumentace k těmto otázkám není navázána na konkrétní právní otázku, resp. hledisko přípustnosti dovolání, dovolací soud se dále těmito dílčími oblastmi argumentace nezabýval.

Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a dále, aby uvedený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) se k podanému dovolání nevyjádřil.

Žalovaná 2) ve svém vyjádření k dovolání předně uvedla, že se ztotožňuje se závěry obou soudů předně v tom, že u žalobkyně absentuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Určovací žaloba má povahu preventivní a není na místě tam, kde právní vztah či právo byly již porušeny, a kde je žalobci obvykle již k dispozici žaloba o splnění povinnosti. Podle žalované 2) však žaloba dovolatelky preventivní povahu nemá. Dále žalovaná 2) poukazuje na to, že dovolatelka se nemůže domáhat požadovaného určení, jelikož se domáhá toho, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný 1), tj. třetí subjekt, přičemž není možné, aby mu tímto dovolatelka vnucovala svoji vůli (proti vůli jeho). To vše za situace, kdy dovolatelka ani netvrdí, že by jí svědčilo jakékoli věcné právo k předmětným nemovitostem, tedy právo působící proti všem, mimo jiné i proti žalované 2). Ohledně kupní smlouvy neexistuje pro dovolatelku žádné účastenství. I kdyby snad byla smlouva o budoucí smlouvě kupní uzavřena, jednalo by se o závazek inter partes, tedy mezi dovolatelkou a žalovaným 1), přičemž takový závazek nemůže zasáhnout do právní sféry žalované 2), to vše za situace, kdy nebylo sjednáno žádné věcné právo, které by zakazovalo žalovanému 1) zcizení předmětných nemovitostí. Případné porušení závazku mezi dovolatelkou a žalovaným 1) tak nemůže mít vliv na platnost kupní smlouvy. Tento závěr je v souladu s usnesením dovolacího soudu ze dne 11. října 2001, sp. zn. 33 Odo 538/2001. Ve vztahu k dovolatelkou vymezené právní otázce 1) žalovaná 2) dodává, že pokud dovolatelka netvrdila (ani neprokazovala), že by vůbec kdy došlo k uzavření kupní smlouvy mezi ní a žalovaným 1), pak neexistuje možnost toho, aby se domáhala určení, že žalovaný 1) je vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť žalovanému 1) v převodu předmětných nemovitostí nic nebránilo, a to ani případná smlouva o budoucí smlouvě kupní. V teoretické rovině by dovolatelka mohla uplatňovat nárok na náhradu škody (byla-li smlouva o budoucí smlouvě kupní uzavřena).

Žalovaná 2) ve vztahu k dovolatelkou vymezené právní otázce 2) uvedla, že poučení podle ust. § 118a o. s. ř. nebylo namístě, neboť dovolatelka sama tvrdila skutečnosti, z nichž podle jejího názoru vyplýval naléhavý právní zájem, a navrhovala k nim důkazní prostředky. Ohledně dovolatelkou vymezené právní otázky 3) pak žalovaná 2) uvedla, že tato námitka byla v podstatné části již vyčerpána ve vztahu k právní otázce 1) a dále je nepřípustná pro faktické napadání toliko skutkových závěrů. Ve vztahu k dovolatelkou požadovanému odkladu vykonatelnosti žalovaná 2) uvedla, že dovolatelka neuvedla podstatné okolnosti související s její finanční situací, proto by jejímu návrhu nemělo být vyhověno. Závěrem žalovaná 2) navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Esenciální v dané věci je, zda dovolatelce svědčí naléhavý právní zájem na jí požadované soudní deklaraci věcně právního vztahu žalovaného 1) k předmětnému nemovitému majetku v situaci, kdy v (jiném) řízení u Okresního soudu v Českém Krumlově, vedeném pod sp. zn. 2 C 52/2016, se neúspěšně domáhala určení obsahu kupní smlouvy a nahrazení projevu vůle žalovaného 1) podle předmětné předběžné smlouvy, z jejíž existence v nyní posuzované věci dovozuje právní konsekvence ve vztahu k předmětnému určení vlastnictví.

Odvolací soud na uvedenou otázku odpověděl negativně, přičemž zcela správně vyložil, že: „určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný 1)...by žalobci nepřineslo žádný prospěch. Nemělo by pro něho žádný právní význam. Není pochyb o tom, že žalobce chce dosáhnout vlastnictví předmětných nemovitostí. Netvrdí, že mezi ním a žalovaným 1) byla uzavřena kupní smlouva, tvrdí, že byla mezi nimi uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, a proto se žalobou vedenou u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 52/2016 domáhal určení obsahu kupní smlouvy a nahrazení projevu vůle žalovaného 1).“

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz).

Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci, a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).

Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 940/2017, vyložil a odůvodnil právní názor, že vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již řešena v jiném soudním sporu (o plnění z této smlouvy) mezi týmiž účastníky, je nezbytné, aby se soud v pozdějším řízení zabýval otázkou případné aplikace § 159a o. s. ř., avšak nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení předmětné právní otázky (§ 159a odst. 4 o. s. ř.).

Dále dovolací soud v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že v § 159a odst. 4 o. s. ř. je sice rozsah závaznosti zmíněných subjektů explicitně spojován s výrokem pravomocného rozsudku, ovšem v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba (v předmětném znění žalobního petitu) zamítá, je nezbytné tento výrok posuzovat (interpretovat) ve spojitosti s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku.

Uvedené závěry lze přiměřeně použít i na nyní posuzovaný případ.

Vzhledem k procesnímu výsledku v řízení vedeném u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 52/2016 a s přihlédnutím k § 159a odst. 4 o. s. ř., jež stanoví, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu, je nasnadě, že dovolatelkou požadovaná soudní deklarace předmětného věcněprávního vztahu k nemovitému majetku ve prospěch žalovaného 1) by právě v poměrech dovolatelky nepřivodila (objektivně by přivodit nemohla) žádnou změnu, respektive by v žádném ohledu se nedotkla (objektivně by se dotknout nemohla) její právní sféry, neboť takový výsledek by stejně nic nezměnil na již pravomocně skončeném soudním řízení, v němž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalovaného 1) uzavřít s žalobkyní převodní smlouvu k předmětnému nemovitému majetku. I kdyby tedy žalovaný 1) byl určen vlastníkem označeného nemovitého majetku, žalobkyně by se již s ohledem na překážku věci pravomocně rozhodnuté v řízení vedeném u téhož okresního soudu pod sp. zn. 2 C 52/2016, nemohla opětovně domáhat stejného požadavku při neměnnosti skutkového základu věci.

Již z tohoto důvodu proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, aniž by bylo zapotřebí se zabývat její ostatní uplatněnou dovolací argumentací, ať již z pohledu jím vymezených právních otázek hmotného či procesního práva.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.).

Tímto rozhodnutím byl současně konzumován návrh dovolatelky na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 5. 2019


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu