Rozhodnutí NS

32 Cdo 3413/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/11/2019
Spisová značka:32 Cdo 3413/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3413.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pojištění osob
Neplatnost právního úkonu
Výklad projevu vůle
Vady řízení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

32 Cdo 3413/2017-262


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce I. Ž., narozeného XY, bytem XY, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení částky 58 766 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 11/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, č. j. 55 Co 251/2016-209, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 6. 2017, č. j. 55 Co 251/2016-253, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel má dovolání za přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, in eventum, vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Uvádí tak souhrnně předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují, aniž byť i jen k některému z nich výslovně přiřadil příslušnou právní otázku. Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách). Nicméně z toho, že dovolatel cituje judikatorní závěry Nejvyššího soudu, aniž by s nimi polemizoval, se zdá být zřejmé, že kritiku napadeného rozhodnutí zakládá právě a jen na argumentu, že odvolací soud se při výkladu pojistné smlouvy odchýlil od jím označené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V tomto rozsahu tedy dovolání z hlediska věcného umožňuje, aby se Nejvyšší soud jeho přípustností podle § 237 o. s. ř. zabýval, byť s potížemi, neboť dovolatel uvedl judikatorní závěry souhrnně, aniž vyjádřil jejich vazbu k jednotlivým argumentům, jejichž prostřednictvím vymezuje dovolací důvod. Případné neporozumění jde ovšem na jeho účet.

Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal, neboť výtka, že odvolací soud nerespektoval označenou rozhodovací praxi, není opodstatněná.

V čem konkrétně se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 239/2005, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3488/2009, Nejvyšší soud z dovolací argumentace nezjistil a sám žádnou odchylku neshledal.

Od dovolatelem citovaných závěrů obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, a ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, se odvolací soud (resp. soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) neodchýlil, neboť se při úvaze, zda byla v pojistné smlouvě uzavřené mezi účastníky určena oprávněná osoba, opřel o obsah pojistných podmínek jako součásti pojistné smlouvy, tedy o ujednání pořízené v písemné formě.

Odvolací soud vyšel z toho, že a) Všeobecné pojistné podmínky (dále jen „VPP“), které jsou součástí posuzované pojistné smlouvy, definují oprávněnou osobu [v souladu s § 3 písm. i) zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „ZPS“] jako osobu, které v důsledku pojistné události vznikne právo na pojistné plnění, b) v čl. V odst. 1 Zvláštních pojistných podmínek pro životní pojištění, které jsou též součástí smlouvy, bylo stanoveno, že dožije-li pojištěný dne uvedeného v pojistné smlouvě jako konec pojištění, vyplatí pojistitel pojištěnému pojistné plnění ve výši pojistné částky sjednané pro případ dožití, a c) podle čl. XII VPP platilo (v souladu s § 51 ZPS), že je-li pojistnou událostí smrt pojištěného, může pojistník určit obmyšleného jako oprávněnou osobu (odstavec 3 věta první); nebyl-li v době pojistné události obmyšlený určen, nabývají tohoto práva osoby určené zákonem (odstavec 4), tj. osoby uvedené v § 51 odst. 2 a 3 ZPS. Právní posouzení věci pak odvolací soud založil na závěru, že bylo vůlí dovolatele, aby do doby, než sám určí oprávněnou osobu, bylo v případě pojistné události spočívající v dožití sjednaného data vyplaceno pojistné plnění jemu jakožto pojištěnému, tj. aby oprávněnou osobou byl on sám, a v případě pojistné události spočívající v jeho úmrtí aby bylo pojistné plnění vyplaceno osobám určeným zákonem pro případ, že pojistitel neurčí obmyšleného, tj. aby oprávněnou osobou byly tyto osoby.

Závěr o tom, jaká byla vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy, je závěrem skutkovým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016, a judikaturu v něm označenou, a z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 358/2019). Zakládá-li tedy dovolatel polemiku s právním posouzením odvolacího soudu na tvrzení, že jeho skutečná vůle byla jiná, pak nezpochybňuje samotné právní posouzení (tj. správnost volby příslušné právní normy a správnost jejího výkladu a aplikace), nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní posouzení odvolacího soudu vychází. Skutkový stav věci zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení zpochybnit nelze (srov. úpravu dovolacího důvodu v § 241a odst. 1 o. s. ř. a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu důvody usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).

Nejvyšší soud nespatřuje právní závěry odvolacího soudu rozporné ani se svými rozsudky ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1757/2006, a ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011. Odvolací soud se od těchto rozhodnutí neodchýlil, dovodil-li, že slovní spojení obsažené v samotné pojistné smlouvě „oprávněné osoby zatím neurčuji“ umožňuje i jiný výklad, než že jde o projev vůle pojistníka, aby tu až do doby, než v budoucnu případně určí jinak, nebylo vůbec nikoho, komu by při vzniku pojistné události vzniklo právo na pojistné plnění. Odvolací soud při řešení této otázky naopak postupoval v duchu ustálených judikatorních závěrů, vzal-li na zřetel, že výklad, který dovolatel dodatečně předkládá, aby prosadil svůj požadavek na vrácení celého zaplaceného pojistného, by měl za následek nejen zřejmou absolutní neplatnost pojistné smlouvy, nýbrž šel by zcela očividně (křiklavě) proti jeho tehdejším vlastním zájmům.

Při výkladu smlouvy je nutno vycházet právě z těch principů, o něž se opírá napadené rozhodnutí. Ústavní soud v celé řadě svých rozhodnutí označuje právní formalismus orgánů veřejné moci (jmenovitě soudů) a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smluv za ústavně nekonformní (srov. např. již nález ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, uveřejněný pod číslem 86/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). S tím úzce souvisí požadavek respektu k autonomii vůle smluvních stran v soukromoprávních vztazích, vyjádřený v článku 2 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod, z něhož ustálená judikatura dovozuje jako základní přístup prioritu takového výkladu smlouvy, který nevede k závěru o její neplatnosti, je-li takový výklad možný [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení (nikoliv nález) Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 2511/09, které dovolatel cituje, leč zřejmě z něho dovozuje nesprávné důsledky, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011]. V souzené věci byl významně uplatněn též předpoklad racionálních aktérů, v jehož světle je při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně. Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti), a též se zřetelem na zásadu, že smlouvy jsou stranami uzavírány proto, aby platily a aby strany jimi byly vázány a dosáhly tak jimi zamýšleného výsledku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016). Odvolací soud logicky vysvětlil, že by jen stěží mohlo být záměrem dovolatele jako pojistníka uzavřít pojistnou smlouvu a platit nemalé pojistné, aniž by tu přitom byla osoba, které by v případě vzniku pojistné události vzniklo právo na pojistné plnění.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi apeluje na obecné soudy, aby při nalézání práva vždy vycházely z individuálních okolností každého jednotlivého případu ve všech relevantních souvislostech a udělaly vše pro spravedlivé řešení (srov. např. nález ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 1544/16, dostupný na http://www.nalus.cz, a předchozí rozhodnutí v něm citovaná). Již v nálezu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12, uveřejněném pod číslem 36/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, mimo jiné zdůraznil, že v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda, a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné. Smluvní strana si musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemůže smlouvy uzavírat a později namítat jejich neplatnost dle své vlastní vůle. Těmto požadavkům odvolací soud ve zde souzené věci vyhověl.

Nad rámec uvedeného (protože dovolatel stran této otázky přípustnost dovolání nevymezil) lze dodat, že v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv sice platí výklad pro spotřebitele příznivější (§ 55 odst. 3 obč. zák.), v souzené věci však byly pochybnosti výkladem provedeným podle obecných pravidel odstraněny.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, provázená odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1659/2012, že ve věci rozhodoval podjatý soud, neboť jak před zahájením jednání, tak i „závěrečné poradě“ soudu prvního stupně (samosoudce) byla v jednací síni přítomna další osoba, a že závěr odvolacího soudu, podle něhož nejde o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, je spekulativní. Námitkou, že rozhodoval vyloučený soudce, dovolatel uplatňuje zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Tzv. zmatečnostní vada není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a její posouzení tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, a ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5164/2014).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 11. 6. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu