Rozhodnutí NS

21 Cdo 2864/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/16/2018
Spisová značka:21 Cdo 2864/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2864.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/01/2019
II.ÚS 45/19
JUDr. Ludvík David
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2864/2018-474


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty č. 413/2, proti žalovanému Dopravnímu podniku města Brna, a. s. se sídlem v Brně - Pisárkách, Hlinky č. 64/151, IČO 25508881, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 29/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 15 Co 161/2017-440, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2017 č. j. 15 Co 161/2017-440 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (napadený rozsudek odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 č. j. 21 Cdo 2930/2014-242, uveřejněném pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [namítá-li (v souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že v případě nedodržování jízdního řádu žalobcem tím, že předčasně odjížděl ze zastávky, šlo o zaviněné porušení pracovních povinností, neboť žalobce věděl o povinnosti dodržovat jízdní řád, věděl o tom, že má oční vadu, pro kterou je třeba korigovat vidění brýlemi, přesto tuto situaci neřešil a vědomě se neřídil jízdním řádem, když opakovaně ze zastávky odjížděl předčasně, popřípadě byl s předčasným odjezdem srozuměn), že „soud ze zjištěného skutkového stavu na základě provedených důkazů dospěl k nesprávnému závěru o povaze oční vady žalobce, o jeho objektivní možnosti vyvarovat se předčasných odjezdů, když vycházel z chybných závěrů, které nemají oporu ve znaleckém posudku zpracovaném v řízení a následné výpovědi znalkyně“, a namítá-li současně „vady“ řízení spočívající v tom, že soudy obou stupňů „z důkazů provedených před soudem vyvodily zcela neodpovídající závěry, učinily právní závěry na základě skutečností, které nemohou dát vzniknout odpovědnosti žalobce za porušení pracovních povinností, či legalizovat ukončení pracovního poměru“, že soudy ve svých odůvodněních „deklarují skutečnosti, které nemají ve spise oporu“, a v „nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud se většinou námitek vznesených v odvolání nezabýval a ve svém rozhodnutí se s nimi právně relevantně argumentačně nevypořádal“].

Namítá-li dovolatel, že při řešení otázek, „zda je v souladu s právním řádem (a to i v kontextu práv ústavně zaručených), aby byl zaměstnanec v pracovním poměru nucen nosit stejnokroj nejen po dobu pracovní doby při výkonu práce, ale i po dobu přesunu do zaměstnání, kdy zaměstnavatel možnost převléct se do stejnokroje v místě nástupu k výkonu práce neumožňuje“, a „zda je v případě nevhodné kvality firemního ošacení, způsobující zaměstnanci zejména zdravotní problémy, zaměstnanec oprávněn předepsaný stejnokroj nenosit“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „in eventum“ tyto otázky nebyly dovolacím soudem dosud řešeny, pak přehlíží, že na vyřešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť žalovaný – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů - netrval na tom, aby žalobce nosil celý stejnokroj, ale alespoň vestu, popřípadě svetr, jejichž převlékání v místě nástupu k výkonu práce (stejně jako v místě ukončení výkonu práce) nemohlo žalobci objektivně činit žádné potíže a s jejichž nošením ani žalobce nespojoval zdravotní problémy (ty dával do souvislosti s nošením stejnokrojových košil).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 10. 2018


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu