Rozhodnutí NS

20 Cdo 1661/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:20 Cdo 1661/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.1661.2018.3
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Bezpodílové spoluvlastnictví manželů
Žaloba vylučovací (excindační)
Dotčené předpisy:§ 149 odst. 4 obč. zák. ve znění do 31.07.1998
§ 143a odst. 3 obč. zák. ve znění do 31.07.1998
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 1661/2018-282

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v právní věci žalobkyně J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Gottweisem, advokátem se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí 5, proti žalované Československé obchodní bance a. s., se sídlem v Praze, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 164/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 15 Co 186/2017-229, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 15 Co 186/2017-229, se mění ve výroku I. takto: Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017, 61 C 164/214-201, se mění tak, že z exekuce vedené proti povinnému Ing. Josefu Kučerovi ve prospěch oprávněné Československé obchodní banky, a. s., pod sp. zn. 009 EX 866/09, u soudního exekutora Mgr. Ing. Josefa Cingroše, Exekutorský úřad Brno-město se vylučuje spoluvlastnický podíl žalobkyně ve výši id. ½ na: pozemku XY, zastavěná plocha a nádvoří, spolu s budovou rodinným domem XY, a pozemku XY, orná půda, vše v obci XY, k. ú. XY, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY a k. ú. XY na LV XY; ve zbývajícím rozsahu se návrh na vyloučení věcí z exekuce zamítá.

    II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 15 Co 186/2017-229, se mění ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně.
    III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
    Odůvodnění:


    Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017, 61 C 164/2014-201, jímž byl zamítnut návrh, aby soud z exekuce vedené proti povinnému Ing. Josefu Kučerovi ve prospěch oprávněné Československé obchodní banky, a. s., pod sp. zn. 009 EX 866/09 u Exekutorského úřadu Brno-město, Mgr. Ing. Josefa Cingroše, vyloučil nemovitosti, a to pozemek XY, zastavěná plocha a nádvoří, spolu s budovou XY a pozemek XY, orná půda, vše v obci XY, k. ú. XY, které jsou zapsány u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro obec XY a k. ú. XY na LV XY. Žalobkyně byla zavázána k úhradě náhrady nákladů řízení vzniklých žalované před soudem prvního i druhého stupně.

    Odvolací soud učinil následující zjištění a závěry:

    Vymáhaný závazek manžela žalobkyně vznikl za trvání manželství při jeho podnikatelské činnosti a jedná se o jeho výlučný závazek.

    Závazek vznikl z úvěrové smlouvy ze dne 18. 5. 1992 (nikoliv až pravomocným rozhodnutím nalézacího soudu, které nemá konstitutivní povahu), tedy před uzavřením dohody o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM) ze dne 18. 1. 1995 a též před nabytím dotčených nemovitostí (pozemek byl získán kupní smlouvou ze dne 14. 2. 1995 a stavba na něm vznikla výstavbou).

    Dohoda o zúžení BSM ze dne 18. 1. 1995 (týkající se výhradně zamýšlené koupě pozemku) není vůči věřitelce účinná a nelze se jí dovolávat ve vztahu k závazkům vzniklým před jejím uzavřením.

    Žalobkyně neprokázala, že by koupi pozemku či zhotovení stavby na něm financovala zcela z vlastních finančních prostředků. Vlastnictví stavby bylo nabyto originárním způsobem - zhotovením, přičemž stavba se považuje za součást BSM bez ohledu na to, že jako stavebník byla uvedena pouze žalobkyně.

    BSM K. bylo zrušeno za trvání manželství rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 42 C 126/96 ze dne 12. 6. 1996, pravomocným dne 19. 6. 1996.

    Ke dni čestného prohlášení žalobkyně, tj. 17. 6. 1996, existovala stavba jako věc v právním smyslu (hrubá stavba včetně zastřešení), která se stala součástí BSM (stavba není předmětem dohody o zúžení BSM dle § 143a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a nemohla být ani zhotovena z prostředků z hypotečního úvěru žalobkyně dle úvěrové smlouvy ze dne 2. 4. 1997).

    Stavba ani dotčený pozemek nejsou předmětem dohody o vypořádání BSM, uzavřené dne 5. 9. 1996 (tj. po zrušení BSM rozsudkem soudu).

    Odvolací soud uzavřel, že pohledávku vzniklou ještě v době, kdy nebylo BSM žalobkyně a jejího manžela dohodou zúženo, lze uspokojit i z výlučného majetku žalobkyně, který podléhá režimu § 262a odst. 1 o. s. ř., resp. § 42 zákona č. 120/2001 Sb. S ohledem na § 150 odst. 2 a § 143a odst. 4 obč. zák. je smlouva o zúžení BSM právně účinná vůči věřiteli tehdy, byla-li uzavřena dříve, než vznikla věřiteli pohledávka vůči jednomu z manželů, a jestliže již v té době byl věřiteli znám obsah smlouvy o zúžení. Tyto podmínky však v projednávané věci nebyly naplněny. Dotčený pozemek nebyl zakoupen z výlučných prostředků žalobkyně a dohoda o tom, že nebude součástí BSM, není vůči věřiteli účinná. Proto lze na něj vést exekuci. Exekuci lze vést i na předmětný dům, jenž se stal součástí BSM, protože žalobkyně neprokázala financování stavby z výlučných prostředků.

    Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky vlastnictví manželů a účinků nahrazení institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM) institutem společného jmění manželů (SJM) od 1. 8. 1998, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň otázky upravené až novější judikaturou založenou na existenci SJM a neposkytující východisko pro správné právní posouzení této věci, potažmo otázky dosud neřešené. Trvá na tom, že její manžel uzavřel v rámci své podnikatelské činnosti dne 18. 5. 1992 úvěrovou smlouvu s bankou, z níž vznikla (na základě rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 34 Cm 234/96-98, pravomocného 20. 8. 2008 a vykonatelného 26. 8. 2008) vymáhaná pohledávka žalované, která není součástí BSM žalobkyně a jejího manžela, jež bylo v lednu 1995 zúženo a v roce 1996 zrušeno soudem. Současně trvá na tom, že nemovitosti, jejichž vyloučení z exekuce se domáhá, nabyla do svého vlastnictví ze svých výlučných prostředků, o vymáhaném závazku manžela nevěděla, avšak podle tehdy platných předpisů podala návrh na zrušení BSM, k čemuž došlo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 6. 1996, č. j. 42 C 126/96-9, pravomocným dne 19. 6. 1996. Dne 5. 9. 1996 pak manželé uzavřeli dohodu o vypořádání BSM. Existenci dotčené stavby jako věci v právním smyslu žalobkyně osvědčila notářským zápisem. Má za to, že v exekuci zahájené v roce 2009 pro závazek manžela z exekučního titulu z roku 2008 její majetek nelze postihovat na základě legislativních změn procesních předpisů účinných od 1. 1. 2014 (v souvislosti s nimi byly vydány exekuční příkazy prodejem nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně a zřízením exekutorského zástavního práva k jejím nemovitostem). Jelikož již v roce 1996 bylo BSM K. zrušeno a vypořádáno, nemohlo se od 1. 8. 1998 transformovat do SJM (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1803/2000). Dovolatelka vytýká, že soud nepostupoval podle přechodných ustanovení k novele o. s. ř., provedené zákonem č. 30/2000 Sb., Část 12, Hlava I, bod 28, ale v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1849/2006 odkázal na § 262a odst. 1 o. s. ř., vycházející z režimu SJM, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3497/2008, 21 Cdo 1154/2012. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že dohoda o zúžení BSM ze dne 18. 1. 1995 je vůči bance neúčinná, že neprokázala financování koupě pozemků a realizace stavby výlučně z vlastních prostředků, a že nemovitosti jsou součástí BSM. Dovolatelka tvrdí, že soud nesprávně stanovil vznik vymáhaného závazku ke dni vzniku úvěrové smlouvy v roce 1992 a nikoli až ke dni pravomocně skončeného nalézacího řízení ve sporu banky a jejího manžela, kterýžto až je rozhodným okamžikem z hlediska postihu jejího majetku (poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 279/2003). Tvrdí, že odvolací soud věc posoudil podle norem, které na zjištěný stav nedopadají, případně je nesprávně aplikoval. Dovolatelka se bránila nepříznivým účinkům podnikání manžela a jeho úkonům učiněným bez souhlasu druhého manžela podáním návrhu na zrušení BSM soudem, avšak dojde-li ke zpětné aplikaci procesních předpisů pro výkon rozhodnutí a exekuci, účinných až od 1. 8. 1998 a od 1. 1. 2014, včetně nové judikatury, není tato ochrana účinná. Soudy rovněž zcela pominuly význam vědomosti manželky povinného o budoucím závazku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4087/2013 a 21 Cdo 608/2014), jenž je nutno vztáhnout i na právní stav před 31. 7. 1998. Z opatrnosti se odvolává na § 262b odst. 1 o. s. ř. ve znění zákona č. 139/2015 Sb., ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, s tím, že je postižen majetek manžela povinného, který nelze postihnout. Závěrem vytkla soudům úvahy o účelovosti jejího tvrzení o nevědomosti závazku a o účelovosti samotného zúžení BSM K. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

    Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu. Dovolání považuje za nedůvodné a navrhla toto odmítnout, případně zamítnout.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (neboť při řešení otázky možnosti postižení předmětných nemovitostí exekucí se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu), napadené usnesení přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

    Námitka dovolatelky, že soud nesprávně stanovil okamžik vzniku vymáhaného závazku ke dni vzniku úvěrové smlouvy a nikoli ke dni právní moci exekučního titulu, není správná. Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4714/2016, vysvětlil, že vznikem závazku je třeba rozumět samotný vznik povinnosti vrátit půjčku na základě smlouvy o půjčce, nikoliv okamžik, kdy má být závazek splněn. Závazek je založen bez ohledu na svoji splatnost a na to, kdy nastane právní moc exekučního titulu, kterým dlužníku byla uložena povinnost k jeho zaplacení. Jiný právní závěr nelze při porovnání ustanovení § 489 a § 563 obč. zák. zastávat (dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 33 Odo 250/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2610/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2487/2010). Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 279/2003, není v souvislosti s posouzením okamžiku vzniku pohledávky na místě, neboť se netýká pohledávky z úvěru.

    Námitka, že nemovitosti, jejichž vyloučení se žalobkyně domáhá, nabyla žalobkyně ze svých výlučných prostředků, je právně bezcenná. Žalobkyně tím brojí proti skutkovému zjištění, z něhož odvolací soud vycházel (viz výtka dovolatelky, že soud výpověď svědkyně údajně chybně interpretoval). Taková námitka nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Ani samotné hodnocení důkazů soudem (jež nevykazuje žádný logický rozpor) nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v § 132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

    Dovolatelka dále namítá, že BSM bylo již v roce 1996 zrušeno a vypořádáno, a proto se nemohlo od 1. 8. 1998 transformovat do SJM. Dále vytýká, že soudy pochybily, protože zpětně aplikovaly procesní předpisy pro výkon rozhodnutí a exekuci, účinné až od 1. 8. 1998 a od 1. 1. 2014, včetně nové judikatury.

    Odvolací soud vyšel ze závěru, že exekucí (zahájenou návrhem doručeným soudu dne 14. 1. 2009) dotčené nemovitosti podléhají režimu § 262a odst. 1 o. s. ř., resp. § 42 zákona č. 120/2001 Sb., a lze je tedy postihnout. Tato ustanovení však v projednávané věci skutečně nelze užít.

    V rozsudku ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1803/2000, Nejvyšší soud uvedl, že pokud bylo za trvání jednoho manželství soudem zrušeno BSM jako institut manželského majetkového práva, nemohlo dojít k jeho transformaci v SJM jako nového institutu manželského majetkového práva. Obecně řečeno, pokud je chápáno BSM jako komplex (systém) vlastnických vztahů manželů a tento byl za trvání manželství zrušen, pak logicky vzato není možná jeho transformace v institut nově zákonodárcem vytvořený, tedy v SJM.

    Nejvyšší soud dále ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006, vysvětlil, že ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř. se použije při nařízení výkonu rozhodnutí postihujícího majetek ze zaniklého (nejen pouze zúženého) SJM, avšak pouze nevypořádaného (ať již dohodou či rozhodnutím soudu nebo na základě domněnky podle § 150 odst. 4 obč. zák.). Uvedl, že v tomto směru není možná ani analogická aplikace tohoto ustanovení na případy zaniklého a vypořádaného BSM. Bylo-li zaniklé SJM vypořádáno dohodou manželů, musí být v exekučním řízení přihlédnuto k § 150 odst. 2 obč. zák., podle něhož nesmí být dohodou manželů o vypořádání SJM dotčena práva věřitelů (toto ustanovení je ovšem účinné teprve od 1. 8. 1998, a tedy pro dohody uzavřené před tímto datem nepoužitelné). Nepochybně podobný závěr je třeba učinit i ve vztahu k ustanovení § 42 zákona č. 120/2001 Sb., jež přebralo stejný princip postižení majetku ze SJM v rámci exekučního řízení.

    V projednávané věci přitom bylo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 6. 1996, č. j. 42 C 126/96-9, jenž nabyl právní moci 19. 6. 1996, zrušeno BSM K. a exekuce na majetek manžela žalobkyně byla nařízena téměř 13 let poté, a to usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2009, č. j. 79 Nc 577/2009-8. V době zahájení exekučního řízení tudíž BSM Kučerových nejen že už bylo zaniklé, ale bylo i vypořádané.

    Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že po zrušení BSM rozsudkem soudu s právní mocí 19. 6. 1996 sice uzavřeli manželé K. dne 5. 9. 1996 dohodu o vypořádání BSM, ta se ale nijak nedotýkala exekucí postižených nemovitostí (viz čl. 21 spisu), jelikož sami manželé K. nemovitosti nepovažovali za společný majetek, jenž je třeba vypořádat. Protože ale z dokazování v průběhu soudního řízení zároveň vyšlo najevo, že se stavba nabytím (výstavbou) stala součástí BSM (žalobkyně neprokázala, že ji financovala ze svých výlučných prostředků), bylo třeba ohledně ní provést vypořádání ve smyslu § 149 obč. zák. ve znění do 31. 7. 1998 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2679/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3005/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2649/2015). Vzhledem k tomu, že do tří let od zániku BSM nedošlo k vypořádání BSM ve vztahu ke stavbě dohodou a ani nedošlo na návrh podaný do tří let od zániku BSM k vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že stavba je v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné (§ 149 odst. 4 obč. zák. ve znění do 31. 7. 1998). K podobnému závěru dospěl Nejvyšší soud například ve sporu o vypořádání BSM (viz jeho rozsudek ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2679/2004).

    Pokud se týká pozemku XY, orná půda, včetně z něj následně vyděleného XY, zastavěná plocha a nádvoří, v obci XY, k. ú. XY, nutno uvést, že před jeho nabytím kupní smlouvou ze dne 14. 2. 1995, uzavřenou mezi žalobkyní jako kupující a K. R. a O. R. jako prodávajícími, uzavřeli manželé K. formou notářského zápisu NZ 9/95, N 9/95, ze dne 18. 1. 1995 dohodu o zúžení BSM, podle níž se tento pozemek měl stát výlučným vlastnictvím žalobkyně s tím, že manželé vzali na vědomí, že k účinnosti dohody je třeba, aby s jejím textem seznámili třetí stranu, která může být změnou rozsahu BSM dotčena. Podle závěru soudů dohoda manželů K. účinná vůči žalované není, protože byla uzavřena až poté, co věřiteli již vznikla jeho pohledávka vůči jednomu z manželů. Tento závěr je správný.

    Podle ustanovení § 143a, odst. 3, věta druhá, obč. zák. ve znění do 31. 7. 1998, se manželé mohou vůči jiné osobě na tuto dohodu odvolat jen tehdy, jestliže je jí tato dohoda známa. Při výkladu textu tohoto ustanovení lze odkázat např. na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 279/2003, případně rozsudku ze dne 9. 5.2013, sp. zn. 21 Cdo 1154/2012. Uvedená rozhodnutí odkazují na ustanovení §143a odst. 4, do nějž bylo výše uvedené pravidlo s účinností od 1. 8. 1998 přesunuto, ale jedná se prakticky o totožnou úpravu, jaká platila za existence BSM, a proto je tento výklad použitelný též v projednávané věci. Nejvyšší soud v nich podrobně vysvětlil, že vůči věřiteli nemůže být právně účinná smlouva o zúžení SJM, která byla manželi uzavřena teprve poté, co věřiteli již vznikla jeho pohledávka vůči jednomu z manželů.

    Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobkyni v této věci nesvědčí argument, že na základě dohody o zúžení BSM ze dne 18. 1. 1995 (ve spojení s následnou kupní smlouvou) nabyla pozemek do výlučného vlastnictví. Rovněž nebylo prokázáno, že žalobkyně pozemek nabyla za své výlučné prostředky. Pro účely exekuce je proto nutno považovat tuto nemovitost za majetek, jenž se stal součástí BSM K., které bylo následně soudně zrušeno a vzhledem k časové prodlevě mezi právní mocí rozsudku o zrušení BSM a zahájením exekučního řízení bylo vypořádáno ve smyslu ve smyslu § 149 odst. 4 obč. zák. ve znění do 31. 7. 1998, tedy že v době zahájení exekučního řízení v roce 2009 pozemek byl v podílovém spoluvlastnictví manželů a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné.

    V odůvodnění rozsudku z 31. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 65/2008, Nejvyšší soud vysvětlil, že bylo-li zaniklé BSM vypořádáno ve smyslu ustanovení § 149 odst. 4 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998, nelze majetek, jehož výlučnou vlastnicí se stala manželka povinného, postihnout v exekučním řízení vedeném proti jejímu manželovi, a že odkaz na ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. v případě vypořádání BSM zaniklého před 1. 8. 1998 je nepatřičný, protože toto ustanovení je účinné až od 1. 8. 1998. K podobnému závěru (že výkon rozhodnutí lze nařídit i na majetek patřící do zaniklého BSM, které v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí nebylo vypořádáno, a že okolnost, že v mezidobí po nařízení výkonu rozhodnutí nastoupila nevyvratitelná domněnka podle § 149 odst. 4 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998, resp. § 150 odst. 4 obč. zák., a nemovitosti se staly podílovým spoluvlastnictvím, na tom nemůže ničeho změnit) dospěl též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2831/2007.

    Z uvedeného tedy plyne, že v rámci této exekuce vedené proti povinnému J. K. ve prospěch oprávněné Československé obchodní banky, a. s., pod sp. zn. 009 EX 866/09 u Exekutorského úřadu Brno-město, Mgr. Ing. Josefa Cingroše, nelze postihnout spoluvlastnický podíl žalobkyně na dotčených nemovitostech ve výši id. ½, a že je na místě návrhu žalobkyně v tomto rozsahu vyhovět.

    Takový závěr není v kolizi se zákazem nepřípustné zpětné účinnosti (pro niž platí, že lex posterior ruší /neuznává/ právní účinky existující v době účinnosti legis prioris), neboť při rozhodování, zda lze majetek postihnout, se vycházelo z právní úpravy účinné v době vzniku závazku povinného, uzavření dohody o zúžení BSM i zrušení BSM soudním rozhodnutím (aplikovaná ustanovení občanského zákoníku v období od 1. 1. 1992 do 31. 7. 1998 nebyla novelizována, srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2465/2009).

    Pokud dovolatelka „z procesní opatrnosti“ v dovolání odkazuje na § 262b odst. 1 o. s. ř., ve znění zák. č. 139/2015 Sb., ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, není její námitka s ohledem na předmět a výsledek tohoto řízení na místě.

    Námitka dovolatelky, že soudy pominuly význam vědomosti manželky povinného o budoucím závazku, je v projednávané věci irelevantní, jak ostatně konstatoval i odvolací soud, protože vymáhaný závazek v této věci vznikl před uzavřením dohody o zúžení BSM, zjišťování (ne)vědomosti manželky povinného o budoucím závazku by bylo nadbytečné.

    Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, jak výše uvedeno [§ 243d písm. b) o. s. ř.]. Současně změnil i závislý nákladový výrok. O náhradě nákladů řízení, včetně dovolacího, rozhodl podle ustanovení § 243b, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem, a § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na skutečnost, že žalobkyně byla ve věci úspěšná jen z 50 %. Proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

    Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 21. 11. 2018

    JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
    předsedkyně senátu