Rozhodnutí NS

28 Cdo 4148/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2019
Spisová značka:28 Cdo 4148/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4148.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady podání
Dotčené předpisy:§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 234c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 241a o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4148/2018-294


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1-Novém Městě, Spálená 75/16, IČ 452 72 956, proti žalovaným 1) GENERAL CONTROLS s. r. o., se sídlem v Praze 7-Holešovicích, Přívozní 1054/2, IČ 273 69 731, a 2) V. Č., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Michaelou Pretschovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, Pražská 2951, o zaplacení částky 383.545,- Kč s příslušenstvím a částky 257.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 31 C 416/2009, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 17 Co 224/2017-246, t a k t o :


Dovolání se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Obvodní soud pro Prahu 7 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 31. 10. 2016, č. j. 31 C 416/2009-203, rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni částku 383.545,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni částku 257.100,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), a dále, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 24.860,- Kč (výrok III.) a „ČR do pokladny zdejšího soudu“ na nákladech znalečného částku 13.552,- Kč a 847,- Kč (výrok IV.).

K odvolání žalobkyně a druhého žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 17 Co 224/2017-246, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé II. a ve výroku „o nákladech řízení ve vztahu ke státu IV.“ potvrdil (výrok I.) a ve výroku „o nákladech řízení mezi účastníky navzájem III“ jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil „tomuto soudu k dalšímu řízení“ (výrok II.). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně vyplatila z pojistné smlouvy č. 944581989-16 ze dne 19. 8. 2005 o havarijním pojištění jednak žalované 1) jako pojištěné ke dni 24. 1. 2007 částku celkem ve výši
383.545,- Kč, a to jako náhradu škody vzniklé na vozidle Škoda Octavia RZ XY v při dopravní nehodě ze dne 22. 6. 2006 [jednalo se o střet tohoto vozu s vozem zn. Audi A6, RZ XY, řízeného přítelkyní žalovaného 2) K. S.], a dále částku 257.100,- Kč žalovanému 2), jako poškozenému vlastníku vozidla Audi A6. Znaleckým posudkem soudem ustanoveného znalce Ing. Miloslava Pastrňáka bylo jednoznačně prokázáno, že účastníky nehody popsaný a policií zaprotokolovaný nehodový děj je z technického hlediska „nepřijatelný, i když nelze vyloučit kontakt vozidel na místě události, ale jako celek není děj reálný“. Odvolací soud uzavřel, že není pochyb o tom, že oba žalovaní přijali plnění bez právního důvodu, přičemž za situace, kdy nárok žalobkyně není promlčen, je na místě, aby přijaté plnění vydali žalobkyni, na jejíž úkor se obohatili. K námitce žalovaného 2), uplatněné již před soudem prvního stupně, že měli být slyšeni jako svědci řidiči vozidel, především K. S., která řídila jeho vozidlo, odvolací soud poznamenal, že „nejen, že znalecký posudek soudem stanoveným znalcem je důkazem objektivním s mnohem větší vypovídací hodnotou, když o správnosti závěrů znalce není důvodné pochybovat, ale naopak u výslechu těchto svědků lze důvodně očekávat, s ohledem na skutkový stav věci, že bude neobjektivní“.


Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a jeho přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu“. Trvá na tom, že znalec při zpracování znaleckého posudku neměl dostatek relevantních důkazů pro to, aby mohl znalecký posudek objektivně zpracovat. Podotýká, že je mu známo, že soud není v souladu s § 120 odst. 1 o. s. ř. povinen provést veškeré navržené důkazy, jestliže však některé z nich neprovede, musí uvést, proč tak neučinil. Má za to, že důvodem k zamítnutí důkazního návrhu však nemůže být jeho nevěrohodnost (ve formulaci soudů obou stupňů byl použit termín „neobjektivnost“ ve vztahu k zájmu na výsledku sporu, či ve vztahu k časovému odstupu od události); závěr o nevěrohodnosti důkazu je totiž součástí hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování. Návrh na doplnění dokazování o výslechy účastníků dopravní nehody pak podle něj nemůže být hodnocen ani jako nadbytečný s tím, že prokázání rozhodných skutečností již bylo provedeno jinými důkazními prostředky, v tomto případě znaleckým posudkem. Pokud tedy soud v daném případě neprovedl navrhované důkazy a tyto neposkytl znalci jako jeden z významných podkladů pro zpracování znaleckého posudku, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, když žalobě vyhověl a vzal za prokázané, že vylíčený průběh dopravní nehody ze dne 22. 6. 2006 je vzhledem k vzájemnému rozsahu poškození obou vozidel nepřijatelný, a že tedy pojistné plnění, které čerpal žalovaný 2) je neodůvodněné. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalovaného 2) odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) - § 241a odst. 2 o. s. ř. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (dovolatelem navíc uvedeno „odvolacího“ soudu), musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál, neboť v něm předpoklady přípustnosti dovolání řádně nevymezil, když neoznačil žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nijak neoznačil „ustálenou rozhodovací praxi“ dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a taktéž ani řádně nevymezil dovolací důvod, neboť nespecifikoval právní posouzení odvolacího soudu, které pokládá za nesprávné, ani nevyložil, v čem konkrétně by měla nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu spočívat.

Pokud žalovaný 2) namítá, že v řízení nebyly provedeny navržené důkazy výslechem svědků - řidičů vozidel a že důvodem k zamítnutí důkazního návrhu nemůže být jeho nevěrohodnost („neobjektivnost“), nepředstavují tyto jeho výtky uplatnění (jediného možného) dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž případně jen vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která - i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy a není tak způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Směřovalo-li dovolání i do části výroku I. odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení ve vztahu ke státu, pak v tomto rozsahu není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (navíc v tomto směru dovolání ani žádné námitky neobsahuje).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2019


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu