Rozhodnutí NS

6 Tdo 1531/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/13/2019
Spisová značka:6 Tdo 1531/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1531.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Důvod dovolání, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Pokus trestného činu
Vražda předem uvážená
Zmenšená příčetnost
Dotčené předpisy:§ 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku
§ 21 odst. 1, § 140 odst. 2 tr. zákoníku
§ 40 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1531/2018-66

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného N. A. M. T., nar. XY v XY, XY, trvale bytem XY, XY, XY, naposledy bytem XY, XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, č. j. 8 To 57/2018-1035, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 16/2017, takto :

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, č. j. 8 To 57/2018-1035, a to pouze ve výrocích o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o ochranném opatření, jakož i další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že

obviněnému
N. A. M. T.

s e u k l á d á

za pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, č. j. 8 To 57/2018-1035,

podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 40 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání
9 (devíti) let.

Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.

Podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku se obviněnému ukládá ochranné psychiatrické léčení ambulantní.

Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.
O d ů v o d n ě n í :

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2017, č. j. 1 T 16/2017-912, byl obviněný N. A. M. T. (dále též „obviněný“) uznán vinným pokusem zločinu zabití podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 141 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Za toto jednání byl krajským soudem odsouzen podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože o celkové délce 28 cm s černou plastovou rukojetí. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení ambulantní formou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit poškozené M. G. na náhradě nemajetkové újmy částku 60.000 Kč. Poškozená byla se zbytkem nároku na náhradu této újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. O odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a poškozené M. G. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, č. j. 8 To 57/2018-1035, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 17. prosince 2016 v době od 19,00 do 19,15 hodin na autobusové zastávce „XY“ v ulici XY v XY poté, kdy vystoupil z autobusu linky č. XY městské hromadné dopravy společně s poškozenou M. G., nar. XY, která s ním odmítla komunikovat, napadl poškozenou kuchyňským nožem o celkové délce 28 cm a délce ostří 16,5 cm, se kterým přijel s úmyslem ji usmrtit již ze XY, a to tak, že jí opakovaně bodl do obličeje, krku, hrudníku, nadbřišku a levé horní končetiny, přičemž v důsledku tohoto jeho jednání poškozená utrpěla celkem 18 bodných ran, a to na pravé straně brady pronikající do ústní předsíně s porušením korunky pravého dolního špičáku, před pravým boltcem, na krku vpravo bočně vzadu, na zádech při dolní hrudní páteři s průnikem do hrudní dutiny se zakrvácením pravé pohrudniční dutiny a únikem vzduchu do hrudníku, v pravém podpaží vzadu, na levé paži, lokti, předloktí, v nadbřišku, v horní části pravé prsní krajiny s průnikem vzduchu do hrudníku a podkoží horní části hrudníku a při prsním dvorci, a dále povrchní nářezy kůže na hřbetu pravého zápěstí a ruky, přičemž takovýto útok byl způsobilý ke vzniku závažných život ohrožujících poranění v podobě poranění cév, nervů krku, hrudních orgánů s vnitřním a zevním krvácením, vzduchové embolie při poranění žíly, přičemž žádné smrtelné poranění poškozená neutrpěla jen shodou náhod a k jejímu usmrcení s vysokou pravděpodobností nedošlo pouze z důvodu vyrušení obžalovaného posádkou kolem projíždějícího vozidla taxislužby, která jí po zastavení vozidla vyběhla na pomoc, v důsledku čehož se dal obviněný na útěk a poškozená byla na místě ihned ošetřena přítomnými osobami a posléze přivolanou rychlou záchrannou službou, která ji převezla na jednotku intenzivní péče XY, kde jí byla poskytnuta bezodkladná lékařská péče, díky níž se dostala mimo ohrožení života.

3. Za toto jednání odvolací soud obviněného odsoudil podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu současně uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let a podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené M. G. peněžní satisfakci za nemajetkovou újmu ve výši 168.572 Kč, přičemž poškozenou současně odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

5. Dovolatel se neztotožnil s postupem odvolacího soudu, jímž přistoupil k moderaci trestu odnětí svobody. Zopakoval, že mezi obviněným a poškozenou byl vztah, v jehož rámci ji obviněný dobrovolně finančně podporoval. Poté, co poškozená vztah ukončila, a obviněný se s daným stavem nesmířil, přicestoval z Německa do České republiky s úmyslem spáchat výše popsaný čin. Zde pak poškozenou sledoval a na vhodném místě ji napadl. To, že poškozená nezemřela, bylo dílem náhody, resp. nestalo se tak jednak díky zásahu svědků na místě činu, jejichž přítomnost tam byla náhodná, a jednak díky následné odborné lékařské péči, která byla poškozené poskytnuta. S odkazem na znění § 58 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel podotkl, že již z názvu předmětného ustanovení je zřejmé, že postup podle tohoto ustanovení bude mimořádným. Snížení trestu pod dolní hranici sazby nemůže být pravidelným postupem soudu v případě, kdy shledá existenci některých okolností svědčících ve prospěch obviněného. Mimořádné snížení trestu tedy nemůže odůvodnit samotná existence některých polehčujících okolností. Tyto okolnosti lze ve většině případů považovat jen za obvyklé, nikoli výjimečné okolnosti případu, jež nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby. Jen kdyby některé polehčující okolnosti byly tak intenzivní a tak závažné, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by je možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

6. Dovolatel (s odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.) rozvedl, že zjištěné okolnosti musí být současně neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest odnětí svobody vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. Připomenul, že v judikatorních soudních rozhodnutích je v daném kontextu navíc zdůrazněna potřeba pečlivě a v úplnosti vyložit, který z alternativních znaků má soud provedeným dokazováním za prokázaný a v jakých specifických rysech posuzovaného případu se tyto mimořádné okolnosti (vztahující se k případu či k poměrům pachatele) projevily. Důvod vedoucí odvolací soud k aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku v sobě neobsahuje nic mimořádného, co by mělo vést k výjimečné moderaci výroku o trestu. Zjevnou motivací jednání obviněného vůči poškozené totiž byla snaha se jí pomstít jednak za zklamané milostné aspirace, jednak za to, že se k němu poškozená pravděpodobně zachovala nečestně a připravila jej o peníze, což obviněného vzhledem k jeho osobnostní struktuře psychicky zasáhlo. Neopětované city, související ekonomické obtíže a jejich dopady na psychický stav, dovolatel nepokládá za nijak výjimečnou příčinu trestněprávně relevantního jednání. Není nijak neobvyklé, že vztahy mezi lidmi jsou komplikované a nesymetrické, a to jak v rovině citové, tak i hospodářské. Zásadně je ovšem nutné odmítnout akceptaci „řešení“ takových neshod či problémů jakoukoli násilnou cestou, tím spíše potom plánovanou vraždou, a to i ve formě mimořádného zvýhodnění pachatele ve výroku o trestu. Závěr odvolacího soudu, že trest uložený v rámci zákonné trestní sazby by pro obviněného byl nepřiměřeně přísný, proto považuje za věcně nesprávný a nepodložený.

7. Nejvyšší státní zástupce dále poukázal na znění § 58 odst. 5 tr. zákoníku a § 21 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na prvně citované ustanovení podotkl, že z hlediska povahy a závažnosti pokusu zjevně neexistuje nic, co by mělo vést k závěru, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákoníkem stanovené mělo být pro pachatele nepřiměřeně přísné. Obviněný přikročil k brachiálnímu útoku na poškozenou s jednoznačným cílem ji usmrtit po předchozím rozmyslu, podnikl za tím účelem cestu ze svého bydliště v Německu do bydliště poškozené, poškozenou pak sledoval a nakonec na ni zaútočil na místě, které z hlediska realizace svého záměru poškozenou usmrtit považoval za příhodné. V dalším jednání mu pak zabránila teprve intervence náhodně přítomných třetích osob, jež kolem projížděly v autě, a fatální následek byl odvrácen včasnou odbornou lékařskou péčí.

8. Dovolatel uzavřel, že v posuzovaném případě nebyla splněna základní podmínka v podobě existence výjimečných okolností případu či poměrů pachatele, které by protiprávní jednání obviněného odlišovaly od typově stejných útoků spáchaných jinými pachateli a tvořily by přesvědčivý podklad pro závěr o splnění podmínek pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak zde není nic, co by představovalo přesvědčivý podklad pro závěr o splnění podmínek pro aplikaci moderačního ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Byť totiž je namístě z hlediska motivace a pohnutky obviněného vnímat jeho citovou frustraci a zklamání nad postojem poškozené k jejich vztahu, resp. jeho uvědomění si reálné podstaty některých předchozích kroků poškozené, je třeba především zohlednit, že tento stav se obviněný po předchozím uvážení rozhodl ukončit usmrcením poškozené uvedeným způsobem, což je řešení citového problému, které jako obsahující mimořádný moment umožňující postup podle § 58 odst. 1 či odst. 5 tr. zákoníku, kvalifikovat nelze.

9. Pokud tedy Vrchní soud v Praze přikročil k moderaci ukládaného trestu odnětí svobody a vyměřil jej mimo zákonem stanovenou standardní sazbu, uložil trest, jenž naplňuje vadu uvedenou jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

10. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 8 To 57/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby rozhodnutí učinil Nejvyšší soud ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

11. Obviněný se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím obhájkyně Mgr. Karin Kropáčkové. Vyjádřil svůj nesouhlas se závěry dovolatele a naopak se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Podle jeho názoru odvolací soud výrok o trestu řádně zdůvodnil a vzal v potaz všechny rozhodné skutečnosti. Obviněný odkazuje na související judikaturu a doktrínu, která podle jeho mínění tyto závěry podporuje. Upozornil, že se jednání dopustil pod vlivem tíživých osobních a rodinných poměrů, které si sám nezavinil, a byl vyprovokován předchozím mimořádně nemorálním jednáním poškozené, které vnímal velice tíživě, a vedlo u něj k rozvoji hlubokých depresí. V této souvislosti odkázal na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie a psychiatrie. Obviněný má za to, že mu svědčí řada polehčujících okolností a skutečnost, že jeho jednání dospělo pouze do stadia pokusu. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

III.
Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání

13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky nejvyššího státního zástupce naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákoníkem. Tak je tomu nejen u trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu, ale rovněž u trestu odnětí svobody, tj. druhu trestu, který byl obviněnému rovněž uložen.

15. Dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce jakožto nejen formálně naplňující jím uplatněný důvod dovolání vedla Nejvyšší soud k tomu, že shledal potřebným, aby na jejím podkladě přistoupil podle § 265i odst. 3 tr. ř. k přezkoumání napadeného rozsudku. Současně považoval za vhodné, aby věc projednal ve veřejném zasedání, neboť důkazní situace, rozsah napadení rozsudku a povaha vznesené námitky vytvářely předpoklad toho, že ve věci může za splnění zákonných podmínek sám rozhodnout. Pokud taková možnost existuje, poté prosazení zásad hospodárnosti a rychlosti řízení, které se v trestním procesu uplatňují obecně, řízení o mimořádných opravných prostředcích nevyjímaje, vyžaduje, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil.
    16. Při veřejném zasedání přednesla intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podaný mimořádný opravný prostředek v obsahové shodě s jeho písemným vyhotovením a učinila i stejný návrh na rozhodnutí dovolacího soudu.
      17. Obhájce obviněného (Mgr. Martin Doležal v substituci za ustanovenou obhájkyni) v souladu s písemným vyjádřením k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud tento mimořádný opravný prostředek zamítl. Obviněný učinil stejný návrh.

      18. Jak již výše uvedeno, odvolací soud uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby v případě obviněného odůvodnil jednak aplikací § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jednak i souběžnou aplikací § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Podle zjištění dovolacího soudu však nenastaly zákonné podmínky pro aplikaci žádného z citovaných ustanovení. Důvody takového posouzení vyloží Nejvyšší soud samostatně ve vztahu ke každému z nich. Nejprve se vysloví k tomu, proč není možné ve věci obviněného aplikovat § 58 odst. 5 tr. zákoníku a posléze vyloží to, proč není namístě ani aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

      K námitce nesprávné aplikace § 58 odst. 5 tr. zákoníku

      19. Úvodem je vhodné připomenout, že dovolatel odvolacímu soudu vytkl nesprávnost aplikace citovaného ustanovení, neboť podle jeho hodnocení „z hlediska povahy a závažnosti pokusu přitom zjevně neexistuje nic, co by mělo vést k závěru, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákoníkem stanovené mělo být pro pachatele nepřiměřeně přísné“. Tato námitka dovolatele je zjevně způsobilá odůvodnit uplatněný důvod dovolání a je nutno konstatovat, že je i věcně důvodná.

      20. Podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku může (soud) snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Omezením stanoveným v odstavci 3 přitom není vázán.
        21. Soud může realizovat moderační oprávnění upravené v citovaném ustanovení při postihu pachatele pokusu trestného činu, je-li splněna podmínka (mimo toho, že jeho jednání ustalo v tomto vývojovém stadiu předcházejícím dokonání), že uložení trestu podle trestní sazby, kterou zákon stanoví, by vzhledem k „povaze a závažnosti“ pokusu bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné. Podstatné ovšem je, že moderační právo soudu je ustanovením § 58 odst. 5 tr. zákoníku vázáno na existenci okolností specifické povahy a závažnosti, které konkrétně posuzované vývojové stadium trestného činu (tj. přípravu či pokus) činí natolik výjimečným (a z tohoto hlediska i zcela odlišujícím od jiných běžně se vyskytujících případů jednání jiných pachatelů, jež toto stadium rovněž naplňují), že vyžadují zvláštní individuální zohlednění. Zohlednění v takovém výjimečném rozsahu, jež se projeví uložením trestu odnětí svobody ve výměře nižší, než zákon obecně předpokládá, tj. ve stanovení jeho výměry pod dolní hranicí příslušné zákonné trestní sazby.

        22. Vyjádřeno jinak, konkrétně posuzovaný skutek musí být svými charakteristikami do té míry odlišný, že lze učinit odůvodněný závěr, že skutek pro svá specifika nedosahuje obvyklé typové závažnosti, jíž se dané vývojové stadium trestného činu jinak (obvykle) vyznačuje. Takový názor vyjadřuje i komentářová literatura („Protože i u přípravy, pokusu a pomoci jde podle § 58 odst. 5 o snížení trestu odnětí svobody, které je mimořádné, vyžaduje se, aby příprava trestného činu, jeho pokus a pomoc k jeho spáchání nedosahovaly závažnosti jiných, obvyklých případů.“ – srov. Šámal. P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 799).

        23. Trestní zákoník tedy umožňuje mimořádně snížit trest odnětí svobody za pokus trestného činu pouze za toho předpokladu, že vzhledem k jeho povaze a závažnosti by uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho zákonné sazby bylo pro jeho pachatele nepřiměřeně přísné. Uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby nemůže být odůvodněno pouhým zjištěním, že činnost pachatele ustala ve stadiu pokusu. To proto, že toto vývojové stadium trestného činu je podle zákona zásadně stejně trestné jako čin dokonaný (srov. § 21 odst. 2 tr. zákoníku).

        24. Pokud odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby s oporou o ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, přičemž důvod k jeho aplikaci shledal prakticky jen a pouze v tom, že k dokonání činu obviněného nedošlo, pak zcela zjevně požadavkům zákona nedostál. Odvolací soud své rozhodnutí v této části zdůvodnil prakticky jen tím, že „trestní sazby u zvlášť závažného zločinu vraždy jsou nastaveny ve značně vysoké výměře proto, že se u tohoto deliktu předpokládá zmaření lidského života jako jedné z nejvýše uznávaných, a tedy i nejpřísněji chráněných hodnot v civilizovaném světě“, z čehož dovodil, že je proto „při ukládání trestu v konkrétních případech vždy třeba zohlednit skutečnost, jestliže k tomuto fatálnímu následku nedošlo, byť nezávisle na vůli pachatele, a to nezřídka i mimořádným snížením trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby“.

        25. Ačkoli nelze popřít, že výměra trestu by měla být ovlivněna i tímto rozlišením, tj. zda k fatálnímu následku došlo či nikoli, nelze samotnou absenci smrtelného následku při postihu pachatele, který o usmrcení oběti usiloval, vnímat jako okolnost, která by měla vést k uložení trestu pod spodní hranici trestní sazby. Soud pouhým poukazem na to, že by se k aplikaci § 58 odst. 5 tr. zákoníku při trestání pokusu trestného činu mělo přistupovat „nezřídka“, zejména v těch případech, kdy dolní hranice trestní sazby je již zákonodárcem nastavena značně vysoko (v případě § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve výměře dvanácti let), nemůže odůvodnit jeho aplikaci v konkrétním jím posuzovaném případě, tj. aniž by se povahou a závažností konkrétního skutku detailně zabýval z hledisek, která vymezila rovněž rozhodnutí judikatorní povahy věnovaná této problematice.

        26. Předně je třeba konstatovat, že absence následku je pojmovým znakem pokusu. Nedošlo-li proto k usmrcení oběti činu (ve věci posuzované poškozené M. G.), není možno tuto skutečnost samu o sobě považovat za něco výjimečného, co by mělo snižovat závažnost posuzovaného skutku kvalifikovaného jako pokus trestného činu vraždy. Uvedený fakt nikterak neodlišuje skutek obviněného od jiných skutků téže kvalifikace (téhož vývojového stadia). K tomu, aby nastaly podmínky použití moderačního oprávnění soudu předpokládané výše citovaným ustanovením, musí být zjištěny takové okolnosti, které skutečně důvodně svědčí pro závěr, že uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby na daný trestný čin stanovené, byť uloženého i jen na jeho samé spodní hranici, by vzhledem k povaze a závažnosti pokusu bylo pro jeho pachatele nepřiměřeně přísné.

        27. Dovolateli je třeba přisvědčit v jeho tvrzení, že odvolací soud nepředložil ve svém rozhodnutí žádnou argumentaci, z níž by bylo možné dovodit, na podkladě jakých úvah je jeho závěr o využití moderačního práva z nyní hodnoceného hlediska v posuzované věci odůvodněn. Jinými slovy řečeno, z odůvodnění napadeného rozsudku neplyne, jaké okolnosti případu podle něj nasvědčují závěru, že povaha a závažnost pokusu zločinu vraždy v trestní věci obviněného jsou od jiných případů pokusu vraždy natolik odlišnými a pro něj příznivými, že si vyžadují ukládání trestu při aplikaci zmírňujícího ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku.

        28. Na podkladě soudem zjištěných okolností, za nichž se předmětný čin udál a při uvážení způsobu, jakým ho obviněný spáchal a proč k dokonání trestného činu nedošlo (viz popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě výroku o vině), lze usuzovat, že k tomuto postupu odvolacího soudu podmínky splněny nebyly. Obviněný pojal úmysl usmrtit poškozenou již ve Spolkové republice Německo (odkud vezl kuchyňský nůž délky 28 cm s délkou ostří 16,5 cm), po příjezdu do XY a setkání s poškozenou tuto opakovaně bodl do obličeje, krku, hrudníku, nadbřišku a levé končetiny a za užití brachiálního násilí jí zasadil celkem 18 bodných ran, čímž jí způsobil závažné a život ohrožující zranění, přičemž – a toto je zcela zásadní zjištění soudu – k dokonání zločinu nedošlo pouze díky tomu, že obviněnému částečně bránil v jeho jednání nezletilý AAAAA (pseudonym), a zejména proto, že byl ve svém jednání vyrušen projíždějícím vozidlem taxislužby, z něhož po jeho zastavení vyběhl svědek Z. H. poškozené na pomoc. K usmrcení poškozené přitom nedošlo díky včasné hospitalizaci poškozené na jednotce intenzivní péče, kde jí byla poskytnuta odborná lékařská pomoc.

        29. Takto vyjádřené okolnosti, za nichž byl čin spáchán, nejsou slučitelné s tím, co zákon vyjadřuje v požadavku „povahy a závažnosti pokusu“, jež musí výrazně svědčit ve prospěch pachatele. Ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by označené zákonné znaky, jejichž naplněním je aplikace § 58 odst. 5 tr. zákoníku podmíněna, byly v posuzované věci dány. Z popisu jednání obviněného je naopak zjevné to, že jeho útok na poškozenou byl do té míry rozhodný, závažný a nepochybně i způsobilý její smrt přivodit (k tomu ve stručnosti nástroj jím užitý, počet bodných ran zasazených oběti, a to i přes snahu nezletilého zabránit obviněnému v dalším napadání), že toliko reakce obviněného (jeho útěk) na Z. H., který z náhodně projíždějícího vozidla taxislužby vystoupil a přispěchal poškozené na pomoc, zabránila obviněnému v dokonání zločinu. Takto zjištěné skutkové okolnosti nezakládají podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku.

        K námitce nesprávné aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku

        30. Nedostatek rozsudku odvolacího soudu je třeba spatřovat již v tom, že explicitně nevyjadřuje, zda důvod pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku shledal odvolací soud v okolnostech případu či v poměrech pachatele, event. v obou z nich. V dané souvislosti se připomíná, že i podle tohoto ustanovení může soud postupovat jen v mimořádných případech, a to [m]á-li … vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatel za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy i trestem kratšího trvání.

        31. Odvolací soud aplikaci citovaného ustanovení odůvodnil zjištěním, že předchozí jednání poškozené vůči obviněnému, byť je nebylo „možno posoudit jako zavrženíhodné z hlediska ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku, nepochybně nepostrádalo zištný motiv“ a bylo „vypočítavé a neseriózní, kdy poškozená vědomě využívala silné citové náklonnosti, kterou vůči ní obžalovaný pojal“. Obviněný se v důsledku nevyzrálosti své osobnosti a nezkušenosti v partnerských vztazích „finančně a existenčně zruinoval, což mělo v kombinaci s jeho osobnostní strukturou … za následek podstatné snížení jeho ovládacích schopností“.

        32. Zbývá dodat, že odvolací soud se omezil na konstatování, že „[t]yto okolnosti jsou … natolik zásadní, že v nich shledává důvod pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, …“, aniž by se současně (stejně jako při aplikaci § 58 odst. 5 tr. zákoníku) vyjádřil k druhé zákonné podmínce, která musí být obligatorně splněna, tj. že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Dovolací soud v uvedeném směru odkazuje na svá předchozí rozhodnutí, v nichž se zaobíral výklady ustanovení § 58 tr. zákoníku a v nichž na nutnost přesvědčivého zdůvodnění naplnění kumulativně formulovaných znaků citovaného ustanovení poukázal. Dovolací soud usuzuje, že tato předchozí rozhodnutí (např. sp. zn. 6 Tdo 56/2017) z nichž mnohá byla za účelem jednocení výkladu a rozhodovací praxe soudů publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem (např. sp. zn. 8 Tdo 550/2014, zveřejněné pod č. 24/2015), jsou odvolacímu soudu známa, a proto na ně, i vzhledem k jejich dostupnosti, bez bližšího vyložení jejich obsahu odkazuje.

        33. Nejvyšší soud, s ohledem na citaci zdůvodnění obsaženého na str. 7 rozsudku odvolacího soudu (body 25. až 28.), musí – i při uvážení toho, že odvolací soud ve prospěch obviněného přihlédl i k jeho dosavadní trestní bezúhonnosti a částečnému doznání (bod 27.) – konstatovat, že toto odůvodnění neposkytuje podklad pro zákonnou aplikaci § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku, k níž odvolací soud přistoupil. Při tomto zjištění proto dovozuje, že rozsudek odvolacího soudu je v části dovolatelem napadené zatížen vadou, která naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který nejvyšší státní zástupce důvodně uplatnil.
        V.
        Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

        34. S ohledem na výše vymezenou vadu rozsudku odvolacího soudu zrušil Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, č. j. 8 To 57/2018-1035, a to pouze ve výrocích o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a současně – z důvodu níže vyloženého – i ve výroku o ochranném opatření. Zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

        35. Protože dokazováním provedeným před soudem prvního stupně byla věc objasněna v rozsahu dostačujícím k tomu, aby zjištěnou vadu napravil sám dovolací soud, přistoupil Nejvyšší soud k tomu, že o trestu odnětí svobody (a ochranném léčení) sám rozhodl. Vyšel přitom ze zjištění, která správně učinily, leč nedostatečně právně vyhodnotily, již oba soudy nižších stupňů.

        36. Specifickým rysem posuzované věci je to, že brachiální útok obviněného na poškozenou je třeba vnímat jako nepřiměřenou, zásadní společenský odsudek a současně i trestní postih vyžadující reakci osobnostně nevyzrálého jedince na nepříznivé následky, které se u něj z hlediska existenčního a finančního, v důsledku vztahu udržovaného s poškozenou, projevily. Soudy obou stupňů učinily na podkladě správně zhodnocených důkazů poznatek, že (soud nalézací) poškozená obviněného přiměla, aby v její prospěch či do jejího nejbližšího okolí investoval částku „nejméně 15 429 eur; z toho minimálně 1 495 eur s tvrzením, že s ním čeká dítě“ a tím (soud odvolací) „se finančně i existenčně fakticky zruinoval“. Poté, co obviněná takto obviněného finančně využila, rozhodla se s ním jakékoli kontakty přerušit, což se podle zjištění znalců projevilo na psychice obviněného tak, že se u něj vyvinula adaptační porucha tzv. porucha přizpůsobení, která se projevila výrazným depresivním syndromem a vedla k podstatnějšímu snížení jeho ovládacích schopností. Tato duševní porucha byla u obviněného přítomna i v době činu a vedla k tomu, že jeho ovládací schopnost byla podstatným způsobem snížena.

        37. Byť intelektové schopnosti obviněného mohly tohoto vést k úsudku alespoň o problematičnosti navazovaného vztahu s poškozenou, zejména o riziku dlouhodobé perspektivnosti tohoto vztahu, a to s ohledem na jeho vědomost, v jakém prostředí se vyskytuje (poznal ji jako striptýzovou pracovnici v baru a věděl, že se živí prostitucí), s ohledem na jeho znalci zjištěnou sociální nevyzrálost nelze konstatovat, že by si toto podstatné snížení své ovládací schopnosti, jehož příčina je zdravotní, sám zavinil. Zásadní přitom je, že k podstatnému snížení ovládací schopnosti obviněného nedošlo v důsledku užití návykové látky.

        38. Soudy obou stupňů tento poznatek o podstatném snížení ovládací schopnosti obviněného v době činu učinily – viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu („… což mělo v kombinaci s jeho osobnostní strukturou podle znalce z odvětví psychiatrie za následek podstatné snížení jeho ovládacích schopností“) a dále zmíněná část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nevyvodily z něj však odpovídající právní závěr. Oba soudy, a to jak z hlediska viny obviněného, tak i mu ukládaného trestu, zjevně vyšly toliko ze zhodnocení, které obsahuje odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně („Schopnost ovládací byla snížena, nikoli však tak, že by byla zcela vymizelá. Obžalovaný je tedy za své jednání trestně odpovědný.“), což odvolací soud shledal správným („ … oprávněně dovodil, že obžalovaný jako trestně odpovědný pachatel …“). Nevzaly přitom v úvahu, že jejich skutkové závěry, opřené o odborná zjištění znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vedou k právnímu závěru, že obviněný se činu dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti ve smyslu § 40 tr. zákoníku.

        39. V uvedeném směru je nezbytné opakovat, že podle zjištění znalce psychiatra MUDr. Michala Hesslera, vyslechnutého při hlavním líčení dne 15. 11. 2017 (č. l. 838), se adaptační porucha – porucha přizpůsobení u obviněného vyvinula jakožto u osoby vyznačující se nezralostí, osobní naivitou, emoční labilitou a nedostatečnou životní zkušeností v důsledku reakce na vývoj vztahu s poškozenou, tj. vztahu, v němž byl obviněný vysoce emočně i finančně zainteresován. Zatímco poruchově strukturovaná osobnost obviněného by vedla k forenzně nevýznamnému ovlivnění ovládacích schopností obviněného, v důsledku vývinu označené poruchy (vznikala pozvolna, dlouho před skutkem), tj. při kumulativním uplatnění jak osobnostních rysů obviněného, tak této poruchy došlo k podstatnějšímu snížení ovládacích schopností. Protože k podstatnému snížení ovládací schopnosti došlo v důsledku zdravotních příčin (navržená léčba má směřovat k odstranění depresivního syndromu), je nutno uzavřít, že obviněný čin spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti podle § 40 tr. zákoníku. Zbývá dodat, že odborné závěry znalce psychiatra jsou podpořeny i zjištěním znalkyně z odvětví psychologie PhDr. Štěpánky Tůmové, která se podrobněji vyslovila k otázce motivace skutku.

        40. Soudy nižších stupňů tedy opomenuly učinit právní závěr o přítomnosti stavu zmenšené příčetnosti obviněného v době činu. Ta sice na straně jedné nevede k jeho trestní neodpovědnosti (správný je tedy závěr, že obviněný jakožto příčetný, byť zmenšeně příčetný, pachatel je subjektem), na straně druhé vyžaduje zohlednění v rovině právních následků trestní odpovědnosti. Soud totiž musí (§ 40 odst. 1 tr. zákoníku – přihlédne) k této okolnosti přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Podstatné – a to z hlediska posuzovaného případu – je navíc to, že podle odstavce druhého § 40 [m]á-li soud za to, že by vzhledem ke zdravotnímu stavu pachatele uvedeného v odstavci 1 bylo možno za současného uložení ochranného léčení (§ 99) dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezením uvedeným v § 58 odst. 3, a uloží zároveň ochranné léčení.

        41. Odvolací soud shledával důvodnost aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku i v tom, že obviněný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou [explicitně to sice v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, tento závěr však plyne z jeho aplikace § 99 odst. písm. a) tr. zákoníku, podle něhož obviněnému uložil ochranné psychiatrické léčení], nevzal však v úvahu, že možnost uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby by v případě posuzovaném mohla založit ta skutečnost, že čin spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti.

        42. Porovnával-li dovolací soud, jaký je podle skutkových zjištění obsažených v napadeném, příp. jemu předcházejícím rozsudku, vztah okolností, které by bylo možno hodnotit z hlediska § 58 odst. 1 tr. zákoníku na straně jedné a z hlediska § 40 tr. zákoníku na straně druhé, pak je možno vyjít zejména z posudku na obviněného zpracovaného, který oba soudy vzaly za využitelný důkaz při svém rozhodování. Zjednodušeně lze říci, že veškeré okolnosti, které byly soudy nižších stupňů hodnoceny v rámci okolností, které podle nich odůvodnily jejich aplikaci § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku, se projevily v tom, že způsobily vznik adaptační poruchy, v níž poté obviněný čin spáchal. Právě jeho emoční a finanční vyčerpání spojené s přístupem poškozené, která hodlala jakýkoli kontakt s obviněným přerušit, vedly k vzniku této poruchy, které ovlivnila forenzně významně ovládací schopnost obviněného při spáchání jeho činu.

        43. Jestliže tedy neexistuje žádná další skutečně významná okolnost, kterou by bylo možno považovat za jistý „přesah“ toho, co se zobrazilo při vývoji a vzniku adaptační poruchy obviněného, tj. jiná okolnost, jež by byla způsobilá odůvodnit případnou souběžnou aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, poté je zřejmé, že při uložení trestu odnětí svobody obviněnému pod dolní hranici trestní sazby se jako výlučná uplatní jen úprava obsažená v § 40 tr. zákoníku. Ta je ostatně pro obviněného příznivější, neboť neobsahuje omezení v rozsahu možného snížení trestu pod dolní hranici, které ve vztahu k § 58 odst. 1 tr. zákoníku upravuje § 58 odst. 3 tr. zákoníku. Posledně citované ustanovení [alternativa pod písm. a)] brání uložení trestu odnětí svobody pod pět let, činí-li dolní hranice trestní sazby aspoň dvanáct let (to je i případ § 140 odst. 2 tr. zákoníku).

        44. Stav zmenšené příčetnosti, na jehož vývoji měla obviněná značný viktimologický podíl, s přihlédnutím k tomu, že zdravotní následky činu u poškozené (a nutno říci, že i vlivem vysoce odborné zdravotní péče, která jí byla poskytnuta) byly poměrně záhy odstraněny (hospitalizace poškozené trvala tři dny, veškerá poranění se zhojila bez komplikací a funkčních následků), odůvodňuje podle dovolacího soudu učinění závěru, že vzhledem k zdravotnímu stavu obviněného (zjištěné poruše, byť projevující se hlavně v emoční oblasti) je možné za současného uložení ochranného léčení dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, tedy že přichází v úvahu aplikace § 40 odst. 2 tr. zákoníku.

        45. Podklad pro tento závěr poskytují odborná zjištění znalců, podle nichž resocializaci nebrzdí žádná duševní choroba ani intelektový deficit. Prognóza vývoje osobnosti obviněného je podle znalců dobrá, pokud se naplní předpoklad dozrávání podpořeného vhodnou psychoterapeutickou péčí. V daném směru lze poukázat na to, že této by se obviněnému mělo dostat v průběhu ochranného psychiatrického léčení, které je v jeho případě plně diagnostikováno a odůvodněno i zákonnými hledisky jeho ukládání.

        46. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil za pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, č. j. 8 To 57/2018-1035, podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 40 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání devíti let. Částečné zpřísnění trestu je dáno skutečností, že skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného dovolací soud hodnotil z jiného úhlu pohledu a na rozdíl od soudu odvolacího, který o snížení trestu pod dolní hranici rozhodl na pokladě dvou ustanovení, z nichž každé toto řešení umožňuje (navíc § 58 odst. 5 tr. zákoníku rovněž bez omezení rozsahu tohoto snížení), soud dovolací tak učinil pouze na podkladě aplikace jednoho ustanovení – § 40 odst. 2 tr. zákoníku. Přitom nelze přehlédnout, že rozsah snížení ovládací schopnosti obviněného bylo podle zjištění znalců sice v rovině podstatného snížení, avšak nikoli při hranici jejího vymizení. Proto se toto zohlednění promítlo ve snížení trestu „jen“ o tři léta pod spodní hranici zákonné trestní sazby.

        47. Ve shodě se soudem odvolacím obviněného podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. S ohledem na zjištění učiněná stran osoby obviněného a specifiku posuzované věci dovolací soud usoudil, že působení na něj, aby vedl řádný život, bude při zařazení do věznice jiného typu (tedy nikoli se zvýšenou ostrahou, kam by vzhledem k výměře uloženého trestu měl být zařazen) lépe zaručeno. V uvedeném směru lze poukázat na to, že toto řešení odůvodňuje zejména povaha narušení obviněného, vůči němuž před spácháním činu nebyly zaznamenány negativní poznatky.

        48. Protože aplikace § 40 odst. 2 tr. zákoníku předpokládá, že obviněnému je současně uloženo podle § 99 tr. zákoníku ochranné léčení, přičemž toto se v případě užití označeného zmírňujícího ustanovení ukládá podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, přistoupil Nejvyšší soud k novému uložení ochranného psychiatrického léčení ambulantního podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
        VI.
        Závěrečné shrnutí

        49. Jak již plyne z výrokové části tohoto rozhodnutí, rozsudek odvolacího soudu byl zrušen jen v označených výrocích a toliko stran nich byl nahrazen výroky obsaženými v tomto rozsudku dovolacího soudu. Nejvyšší soud obviněnému nově uložil trest odnětí svobody o jeden rok přísnější oproti trestu uloženému odvolacím soudem, tj. ve výměře devíti let, pro jehož výkon obviněného zařadil do stejného typu věznice (tj. věznice s ostrahou). Stejná povinnost pro obviněného, byť na podkladě jiného ustanovení zákona (§ 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku), plyne i stran nutnosti podrobení se ochrannému psychiatrickému léčení ve formě ambulantní.

        50. Vyjma povinností podrobit se trestním sankcím uloženým tímto rozsudkem zatěžují obviněného povinnosti plynoucí z výroků rozsudku odvolacího soudu, k jejichž zrušení (a tím ani případné změně) nedošlo. Konkrétně se jedná o výrok, jímž mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let, a výrok, jímž byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán zaplatit poškozené M. G. na nemajetkové újmě částku 168 572 Kč. Zbývá dodat, že nadále si platnost uchoval i výrok, jímž byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. Všeobecná zdravotní pojišťovna odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávní. Tito poškození, kteří v důsledku vymezení podaného mimořádného opravného prostředku nemohli být rozhodnutím dovolacího soudu bezprostředně dotčeni, nebyli z tohoto důvodu ani o konání veřejného zasedání vyrozumíváni.

        P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


        V Brně dne 13. 2. 2019
                                            JUDr. Ivo Kouřil
                                            předseda senátu