Rozhodnutí NS

5 Tdo 1018/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/16/2020
Spisová značka:5 Tdo 1018/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1018.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Subsidiarita trestní represe
Trestní odpovědnost
Ukládání trestu
Dotčené předpisy:§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
§ 39 odst. 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 1018/2019-6178


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2020 o dovolání obviněného P. F., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 5 To 73/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 10/2015, t a k t o :


Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného P. F. zamítá.


O d ů v o d n ě n í :

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 2 T 10/2015, byl obviněný P. F. (vedle spoluobviněného T. K.) uznán vinným přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil spolu s obviněným T. K. tím, že T. K. ve funkci jednatele (od 15. 5. 2000 do 7. 4. 2010) a postavení společníka společnosti G. (později přejmenované na T.), IČ XY, se sídlem podle zápisu v obchodním rejstříku do 25. 1. 2010 XY, poté XY, se zapsaným předmětem podnikání od roku 2005 do 25. 1. 2010 „zámečnictví“, a poté až dosud „zámečnictví, nástrojařství“, a od 25. 1. 2010 „výroba obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, a P. F., ve funkci jednatele (od 15. 5. 2000 do 24. 3. 2010) společnosti G., a do 16. 3. 2010 také jako společník této společnosti, se dohodli na realizaci nového konkurenčního podnikatelského projektu spočívajícího v provozování další společnosti zabývající se uzamykacími systémy a tento projekt pak v následujícím období zrealizovali tak, že nejdříve P. F. zakoupil dne 20. 4. 2009 akcie společnosti E., se sídlem podle zápisu v obchodním rejstříku od 22. 3. 2010 XY, a stal se jediným akcionářem této společnosti, od 4. 5. 2009 se zapsaným předmětem podnikání „zámečnictví, nástrojařství“, a od 4. 5. 2009 „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, ve které byl dne 20. 4. 2009 ustanoven jediným členem představenstva, s využitím kontaktů navázaných s obchodními partnery společnosti G., odborné kvalifikace jejích zaměstnanců, kterým nabídli pracovní poměr u společnosti E., s využitím sídla a kancelářských prostor na adrese XY, to vše s cílem získat na úkor společnosti G., výhodu a prospěch pro společnost E., spočívající ve snaze usnadnit této společnosti vstup na příslušný segment trhu a rozjezd její podnikatelské činnosti, z níž by této společnosti plynuly příjmy a konečně i se záměrem zbavit se závazků, které společnost G., měla vůči svým věřitelům z obchodní činnosti spočívající v neuhrazených dodávkách komponentů uzamykacích systémů, na základě žádostí ze dne 1. 3. 2010 a dodatků ze dne 1. 3. 2010 sjednaných ke Smlouvám o dílo z let 2006, 2007 a 2009, uzavřených se společností PREdistribuce, a. s., IČ 27376516, převedli činnosti z původního smluvního zhotovitele, společnosti G., na nového zhotovitele, společnost E., která tak nastoupila na místo původního zhotovitele, a za provedené činnosti v letech 2010 a 2011 inkasovala nejméně 12 120 963 Kč, kdy konkrétně šlo o :

a) smlouvu o dílo č. PS21000110/010 ze dne 14. 12. 2009 sjednanou mezi společností G., zastoupenou P. F. jako zhotovitelem a společností PREdistribuce, a. s., na základě žádosti ze dne 1. 3. 2010, adresované společnosti PREdistribuce, a. s., podepsané za společnost. G., T. K. a za společnost E., P. F., a dodatku č. 1 ze dne 1. 3. 2010 sjednaného mezi společností PREdistribuce, a. s., jako objednatelem a společností E., zastoupenou P. F. a společností G., zastoupenou T. K., s podpisem dodatku P. F. a T. K. dne 26. 3. 2010, nastoupila na místo zhotovitele společnost E., která za převzaté činnosti vyinkasovala na základě faktur č. 100660, č. 100972, č. 101014, č. 101015, č. 101497, č. 101712, č. 110591, č. 110680, č. 110717, č. 110794, č. 110884, č. 110944, č. 110978, č. 111035, č. 111055, č. 111073, č. 111108, č. 111162, č. 111199, č. 111250, č. 111349, č. 111403, č. 111358, č. 111413 a č. 111507 celkem 12 050 031 Kč,

b) smlouvu o dílo č. PS21000107/072 ze dne 30. 8. 2007 sjednanou mezi společností G., zastoupenou P. F. jako zhotovitelem a společností PREdistribuce, a. s., na základě žádosti ze dne 1. 3. 2010, adresované společnosti PREdistribuce, a. s., podepsané za společnost G., T. K. a za společnost E., P. F. a dodatku č. 1 ze dne 1. 3. 2010 sjednaného mezi společností PREdistribuce, a. s., a společností E., zastoupenou P. F. a společností G., zastoupenou T. K., nastoupila na místo zhotovitele společnost E.,

c) smlouvu o dílo č. PS222006/008 ze dne 1. 11. 2006 sjednanou mezi společností G., zastoupenou T. K. jako zhotovitelem a společností PREdistribuce, a. s., na základě žádosti ze dne 1. 3. 2010, adresované společnosti PREdistribuce, a. s., podepsané za společnost G., T. K. a za společnost E., P. F. a dodatku č. 1 ze dne 1. 3. 2010 sjednaného mezi společností PREdistribuce, a. s., a společností E., zastoupenou P. F. a společností G., zastoupenou T. K., nastoupila na místo zhotovitele společnost E., která za převzaté činnosti vyinkasovala na základě faktur č. 100695, 100755, 100795, 101124, 101353, 101458, 101457, 101613, 101724, 101753, 110147, 110519, 110630, 110669, 110736, 111382, 111093, 111174, 111756 celkem částku 70 932 Kč,

2. Za to byl obviněný P. F. odsouzen podle § 255 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání 15 (patnácti) měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému P. F. současně uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 50 000 (padesáttisíc) Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození MIRROR CZ, spol. s r. o., Guard – Mudroch, spol. s r. o., a společnost T., zastoupená insolvenční správkyní Mgr. Naďou Herrmanovou, odkázáni s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 2 T 10/2015, podali odvolání obviněný P. F. i obviněný T. K.. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 5 To 73/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. obviněného P. F. uznal vinným přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění změn a doplňků, účinném do 12. 8. 2017, za jednání spáchané společně s obviněným T. K., spočívající v tom, že T. K. ve funkci jednatele (od 15. 5. 2000 do 7. 4. 2010) a postavení společníka společnosti G., (později přejmenované na T.), IČ XY, se sídlem podle zápisu v obchodním rejstříku do 25. 1. 2010 XY, poté XY, se zapsaným předmětem podnikání od roku 2005 do 25. 1. 2010 „zámečnictví“, a poté až dosud „zámečnictví, nástrojařství“, a od 25. 1. 2010 „výroba obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, a P. F., ve funkci jednatele (od 15. 5. 2000 do 24. 3. 2010) společnosti G., a do 16. 3. 2010 také jako společník této společnosti, se dohodli na realizaci nového konkurenčního podnikatelského projektu spočívajícího v provozování další společnosti zabývající se uzamykacími systémy a tento projekt pak v následujícím období zrealizovali tak, že nejdříve P. F. zakoupil dne 20. 4. 2009 akcie společnosti E., IČ XY, se sídlem podle zápisu v obchodním rejstříku od 22. 3. 2010 XY, a stal se jediným akcionářem této společnosti, od 4. 5. 2009 se zapsaným předmětem podnikání „zámečnictví, nástrojařství“, a od 4. 5. 2009 „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, ve které byl dne 20. 4. 2009 ustanoven jediným členem představenstva, s využitím kontaktů navázaných s obchodními partnery společnosti G., odborné kvalifikace jejích zaměstnanců, kterým nabídli pracovní poměr u společnosti E., s využitím sídla a kancelářských prostor na adrese XY, to vše s cílem získat na úkor společnosti G., výhodu a prospěch pro společnost E., spočívající ve snaze usnadnit této společnosti vstup na příslušný segment trhu a rozjezd její podnikatelské činnosti, z níž by této společnosti plynuly příjmy, a konečně i se záměrem zbavit se závazků spočívajících v neuhrazených dodávkách komponentů uzamykacích systémů, které společnost G., měla z obchodní činnosti vůči svým věřitelům, na základě žádostí ze dne 1. 3. 2010 a dodatků ze dne 1. 3. 2010 sjednaných ke Smlouvám o dílo z let 2006, 2007 a 2009, uzavřeným se společností PREdistribuce, a. s., IČ 27376516, převedli činnosti z původního smluvního zhotovitele, společnosti G., na nového zhotovitele, společnost E., která tak nastoupila na místo původního zhotovitele, a za provedené činnosti v letech 2010 a 2011 inkasovala nejméně 12 120 963 Kč, kdy konkrétně šlo o:

a) smlouvu o dílo č. PS21000110/010 ze dne 14. 12. 2009 sjednanou mezi společností G., zastoupenou P. F., jako zhotovitelem a společností PREdistribuce, a. s., na základě žádosti ze dne 1. 3. 2010, adresované společnosti PREdistribuce, a. s., podepsané za společnost G., T. K. a za společnost E., P. F., a dodatku č. 1 ze dne 1. 3. 2010 sjednaného mezi společností PREdistribuce, a. s., jako objednatelem a společností E., zastoupenou P. F. a společností G., zastoupenou T. K., s podpisem dodatku P. F. a T. K. dne 26. 3. 2010, nastoupila na místo zhotovitele společnost E., která za převzaté činnosti vyinkasovala na základě faktur č. 100660, č. 100972, č. 101014, č. 101015, č. 101497, č. 101712, č. 110591, č. 110680, č. 110717, č. 110794, č. 110884, č. 110944, č. 110978, č. 111035, č. 111055, č. 111073, č. 111108, č. 111162, č. 111199, č. 111250, č. 111349, č. 111403, č. 111358, č. 111413 a č. 111507 celkem 12 050 031 Kč,

b) smlouvu o dílo č. PS21000107/072 ze dne 30. 8. 2007 sjednanou mezi společností G., zastoupenou P. F., jako zhotovitelem a společností PREdistribuce, a. s., na základě žádosti ze dne 1. 3. 2010, adresované společnosti PREdistribuce, a. s., podepsané za společnost G., T. K. a za společnost E., P. F. a dodatku č. 1 ze dne 1. 3. 2010 sjednaného mezi společností PREdistribuce, a. s., a společností E., zastoupenou P. F. a společností G., zastoupenou T. K., nastoupila na místo zhotovitele společnost E.,

c) smlouvu o dílo č. PS222006/008 ze dne 1. 11. 2006 sjednanou mezi společností G., zastoupenou T. K. jako zhotovitelem a společností PREdistribuce, a. s., na základě žádosti ze dne 1. 3. 2010, adresované společnosti PREdistribuce, a. s., podepsané za společnost G., T. K. a za společnost E., P. F. a dodatku č. 1 ze dne 1. 3. 2010 sjednaného mezi společností PREdistribuce, a. s., a společností E., zastoupenou P. F. a společností G., zastoupenou T. K., nastoupila na místo zhotovitele společnost E., která za převzaté činnosti vyinkasovala na základě faktur č. 100695, 100755, 100795, 101124, 101353, 101458, 101457, 101613, 101724, 101753, 110147, 110519, 110630, 110669, 110736, 111382, 111093, 111174, 111756 celkem částku 70 932 Kč.

4. Za uvedené jednání byl obviněný P. F. odsouzen podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění změn a doplňků, účinném do 12. 8. 2017, k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 (patnácti) měsíců, podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 50 000 (padesáttisíc) Kč, a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost T., IČ XY, se sídlem XY, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.


II.
Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 5 To 73/2016, podal obviněný P. F. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ondřeje Sováka dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci své dovolací argumentace předně rekapituloval obsah kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1328/2017, ve kterém Nejvyšší soud Vrchnímu soudu v Praze uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že bude nutné objasnit, kdy byly podepsány dodatky k předmětným smlouvám, a dále že bude třeba v dalším řízení důsledně zhodnotit aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný v podaném dovolání napadá právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu věci a uvádí, že některá soudem přijatá skutková zjištění jsou v rozporu s elementární logikou a že se jedná o svévoli soudu. K tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, a ze dne 24. 11. 2005, sp. zn I. ÚS 455/05. Především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dodatky ke smlouvám byly dne 1. 3. 2010 vypracovány právníky společnosti PREdistribuce, a. s., a podepsány téhož dne jejími zástupci na základě žádosti obviněných z téhož dne. Podle jeho názoru je vyloučené, aby v den doručení žádosti o změnu jakékoliv smlouvy právní oddělení společnosti PREdistribuce, a. s., zpracovalo dodatky ke smlouvám a tyto současně nechalo podepsat osobami jednajícími za společnost a ještě je stihlo doručit zpět obviněným. Obviněný tvrdí, že k faktickému podpisu dodatků došlo až dne 26. 3. 2010, a zdůrazňuje, že podle Nejvyššího soudu je tento závěr rozhodný z hlediska právního posouzení žalovaného skutku i z hlediska ukládaného trestu. V rozporu s elementární logikou se podle něj jeví i fakt, že by obvinění měli obdržet podepsané dodatky již dne 1. 3. 2010 a nejdůležitější z nich podepsat samostatně až dne 26. 3. 2010.

6. V další části dovolání obviněný vytýká rozhodujícím soudům nižších stupňů, že se nikterak nevypořádaly s existencí nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, podle kterého pravidla liberálního demokratického státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, mohl důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné. Podle něj si lze jen stěží představit, že by mohl on či spoluobviněný T. K. předpokládat, že dojde k újmě společnosti převodem zakázky, která přestala být postupem času ziskovou (myšlenou od jejího počátku do doby, než došlo k jejímu převodu). Obviněný se domnívá, že soudy obou stupňů svým postupem porušily zásadu in dubio pro reo. V této souvislosti připomněl nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03, a ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08. Dodal, že soud druhého stupně zcela opomněl také nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, podle kterého trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu přebíraly orgány činné v trestním řízení. Podle názoru dovolatele měly soudy přistoupit k aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to nejen proto, že daná věc je svou podstatou sporem mezi dvěma subjekty působícími na stejném segmentu trhu a tato dosud byla řešena formou civilních sporů, ale též s ohledem na skutečnost, že nelze opomenout, že trestní stíhání bylo zahájeno na samé hranici promlčení trestního stíhání a že trestní řízení trvalo neúměrně dlouhou dobu (déle než osm let), po kterou vedl naprosto řádný život.

7. Z uvedených důvodů obviněný P. F. závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí v neveřejném zasedání zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

8. Nejvyšší státní zástupce, jemuž bylo dovolání obviněného P. F. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., využil svého zákonného práva a prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obecné výhrady obviněného proti kvalitě hodnocení důkazů soudem i námitky týkající se nerespektování zásady in dubio pro reo deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Rovněž námitky týkající se data podpisu předmětných smluv, resp. dodatků ke smlouvám, jsou podle jeho názoru námitkami primárně skutkovými, navíc se podle něj jedná o námitky, které nejsou podstatné z hlediska právní kvalifikace skutku. Dovolatel podle něj v tomto směru zkreslujícím způsobem interpretuje obsah kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí (viz body 56. a 57. kasačního rozhodnutí) konstatoval, že stanovení data podpisu smluv není pro posouzení věci zcela bez významu, neboť obviněný P. F. se na podnikání poškozené společnosti G., podílel pouze do 24. 3. 2010 a od tohoto data již neměl postavení speciálního subjektu trestného činu podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku. Současně však Nejvyšší soud konstatoval, že tato skutečnost nemá vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného, neboť v ustanovení § 255 odst. 2 tr. zákoníku byly alternativně stanoveny znaky „uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy“ a k naplnění uvedené skutkové podstaty stačilo naplnění jednoho z nich. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na to, že v době, kdy obviněný „dal popud“ k uzavření všech dodatků smluv, měl postavení speciálního subjektu přečinu podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku zcela nepochybně, neboť žádosti o uzavření dodatků smluv adresované společnosti PREdistribuce, a. s., podepsal již dne 1. 3. 2010. Skutková zjištění rozvedená na str. 14 – 16 rozsudku odvolacího soudu, podle kterých byl dne 26. 3. 2010 před notářem podepsán pouze jeden z celkem tří dodatků smluv a další byly podepsány již dne 1. 3. 2010, vycházejí podle jeho mínění z pečlivého vyhodnocení provedených důkazů a v žádném případě neodporují pravidlům formální logiky. Ztotožnil se proto s postupem odvolacího soudu, který v tzv. právní větě výroku o vině vyslovil závěr, že podatel naplnil oba znaky přečinu podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, t. j. že „....dal popud k uzavření smluv a uzavřel smlouvy na úkor jednoho podniku“.

9. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ani námitky týkající se nepředvídatelnosti trestního postihu. Také v této souvislosti poukázal na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz bod 34. kasačního rozhodnutí), podle kterého obvinění převedli lukrativní zakázku pro společnost PREdistribuce, a. s., ze společnosti G., na společnost E., přičemž jednali s cílem sjednat pro společnost E., výhodu spočívající v získání lukrativní zakázky bez účasti ve výběrovém řízení, a to na úkor společnosti G., která za převod této zakázky nezískala žádné protiplnění. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznil, že zmíněné konstatování dovolacího soudu vyvrací skutkové tvrzení dovolatele, podle kterého šlo o převod zakázky, která postupem času přestala být zisková. Dodal, že pokud by snad obvinění nevěděli, že jejich jednání zvýhodňující společnost E., na úkor společnosti G., může být trestným činem, pak by šlo o omyl o normách trestního práva, pro který platí zásada „neznalost zákona neomlouvá“.

10. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uplatněnému dovolacímu důvodu formálně odpovídají toliko námitky, kterými se dovolatel domáhá použití zásady subsidiarity trestní represe. Tyto námitky však vyhodnotil jako nedůvodné s tím, že užití zásady subsidiarity trestní represe nemůže být běžným postupem u trestných činů vykazujících poněkud nižší stupeň společenské škodlivosti. Domnívá se, že v případě posuzované věci nelze v žádném případě dospět k závěru, že by čin nedosahoval svojí závažností ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů trestných činů podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8. 2017 (nyní § 255a odst. 1 tr. zákoníku). Za bezpředmětné v tomto směru považuje tvrzení dovolatele, že šlo o civilní spor, neboť obecně okolnost, že k ochraně práv poškozeného by bylo možno použít i prostředků jiných právních odvětví nežli práva trestního, není důvodem pro neuplatnění prostředků práva trestního, jestliže skutková podstata trestného činu byla beze zbytku naplněna. Rovněž další okolnosti podle něj společenskou škodlivost činu oproti „průměrné“ škodlivosti přečinů podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku spíše zvyšují než snižují, neboť přečin byl spáchán značně sofistikovaným způsobem a mimo likvidačních důsledků pro poškozenou společnost se dotkl i práv jiných subjektů – věřitelů poškozené společnosti. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto setrval na závěru, že v případě obviněného P. F. nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu.

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto uzavřel, že dovolací námitky obviněného P. F. zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti pak jde o námitky zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

12. Ačkoliv bylo dne 13. 8. 2019 zasláno obviněnému P. F. prostřednictvím jeho obhájce JUDr. Ondřeje Sováka vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k případné replice, dovolatel se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci, a to ani prostřednictvím svého obhájce, k němu nevyjádřil.

III.
Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že dovolání je ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolatelem uplatněné námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který své dovolání formálně opřel.

14. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat v zásadě pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je v zásadě povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy nebo s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Navíc Nejvyšší soud se může zabývat v tomto rozsahu skutkovými zjištěními v rámci řízení o dovolání ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

15. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Žádné takové pochybení však Nejvyšší soud v případě posuzované věci neshledal. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu řízení přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

IV.
Důvodnost dovolání

A) Námitky, které nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

16. Obviněný P. F. v nyní podaném dovolání předně zpochybnil závěr odvolacího soudu, podle kterého z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že tzv. dodatky ke smlouvám o dílo č. PS222006/008 a PS21000107/072 byly podepsány dne 1. 3. 2017 a pouze dodatek ke smlouvě o dílo č. PS21000110/010 byl podepsán dne 26. 3. 2010. Obviněný tvrdí, že k faktickému podpisu všech tří předmětných dodatků došlo až dne 26. 3. 2010.

17. Daná námitka je obecně z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou právně irelevantní, neboť se jedná o námitku čistě skutkovou, tj. námitku, kterou obviněný pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů ze strany rozhodujících soudů, jakož i s učiněnými skutkovými zjištěními, provádí vlastní interpretaci důkazů, předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje a domáhá se toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Takovou námitku nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod žádný jiný (byť neuplatněný) ze zákonného taxativního výčtu dovolacích důvodů.

18. I přes výše uvedené se Nejvyšší soud uplatněnou skutkovou námitkou obviněného zabýval, a to z hlediska případného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ale takový extrémní nesoulad s ohledem na níže uvedené závěry neshledal.

19. Nejvyšší soud považuje v tomto směru za potřebné připomenout, že se jedná o jeho v pořadí již druhé rozhodnutí v předmětné trestní věci. Usnesením ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1328/2017, Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 5 To 73/2016, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud se týká obviněného P. F., Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1328/2017, uzavřel, že předmětným jednání naplnil objektivní i subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, avšak současně nad rámec podaných dovolání Nejvyšší soud podotkl, že z provedených důkazů jednoznačně neplyne, kdy byly ze strany obviněných podepsány tzv. dodatky č. 1 ke smlouvám o dílo č. PS222006/008, č. PS21000107/072 a č. PS21000110/010 ze dne 1. 3. 2010 (viz dodatky na č. l. 1405, 1477 a 1490 spisu), přičemž se jedná o okolnost rozhodnou pro právní posouzení jednání obviněného P. F. a může mít vliv i na výši ukládaného trestu. Jestliže by v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že všechny tři předmětné dodatky byly uzavřeny až dne 26. 3. 2010, muselo by být jednání obviněného P. F. posouzeno pouze v alternativě, že jako společník a člen orgánu na podnikání dvou podnikatelů s obdobným předmětem činnosti dal popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho podnikatele a tato skutečnost by se mohla projevit i při rozhodování o trestu.

20. Nejvyšší soud proto přikázal odvolacímu soudu doplnit skutková zjištění tak, aby nebylo žádných pochybností o tom, kdy byly podepsány dodatky č. 1 ke smlouvám o dílo č. PS222006/008, č. PS21000107/072 a č. PS21000110/010 s tím, že pokud odvolací soud zjistí, že předmětné dodatky byly obviněným P. F. podepsány až dne 26. 3. 2010, bude muset v tomto směru upravit popis skutku i tzv. právní větu tak, že obviněný P. F. jako jednatel společnosti G., a současně jako člen představenstva společnosti E., dal ohledně daných dodatků jen popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho podnikatele, neboť jednatelem společnosti G., byl pouze do 24. 3. 2010. Dále Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby po novém projednání a rozhodnutí věci zvážil i případné uplatnění subsidiarity trestní represe.

21. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací poté, co mu byla věc vrácena ze strany Nejvyššího soudu k novému projednání a rozhodnutí, respektoval pokyn Nejvyššího soudu ohledně nutnosti doplnění skutkových zjištění tak, aby nebylo žádných pochybností o tom, kdy byly podepsány tzv. dodatky č. 1 ke smlouvám o dílo č. PS222006/008, č. PS21000107/072 a č. PS21000110/010, sjednané mezi společností G., jako zhotovitelem a společností PREdistribuce, a. s., jako objednatelem, datované 1. 3. 2010, a ve veřejném zasedání konaném dne 12. 9. 2018 oba obviněné k okolnostem uzavření zmíněných dodatků vyslechl (viz níže). Dále byla stranám podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložena zpráva notářky JUDr. Aleny Procházkové z 11. 6. 2018 s fotokopií části ověřovací knihy týkající se dne 26. 3. 2010 a usnesení Městského soudu v Praze z 5. 3. 2018, č. j. MSPH-95-IMS-11329/2012-P-70. Po doplnění dokazování odvolací soud vyhodnotil jako nepravdivé tvrzení obviněného, že on i spoluobviněný T. K. všechny smlouvy podepsali až dne 26. 3. 2010, a uzavřel, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že tzv. dodatky ke smlouvám o dílo č. PS222006/008 a PS21000107/072 byly podepsány dne 1. 3. 2017 a pouze dodatek ke smlouvě o dílo č. PS21000110/010 byl podepsán dne 26. 3. 2010. Obviněného P. F. proto uznal vinným přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 zák. č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku, ve znění změn a doplňků účinném do 12. 8. 2017.

22. Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí v předmětné věci, tj. v usnesení ze dne ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1328/2017, na které v tomto směru beze zbytku odkazuje, shledal, že podle výsledků provedeného dokazování obvinění P. F. a T. K. v roce 2005 se společností G., vyhráli výběrové řízení na dodávku uzamykacích systémů pro objednatele PREdistribuce, a. s. Rámcová kupní smlouva o dodávce zboží byla podepsána dne 15. 9. 2005 (č. l. 1533 a násl. spisu). Na ní navazovaly další smlouvy, a to smlouva o dílo č. PS222006/008 ze dne 1. 11. 2006 (č. l. 1488 a násl. spisu), kterou se společnost G., zastoupená obviněným T. K., zavázala pro společnost PREdistribuce, a. s., upravit energetické vložky 566NK na vložky atypické délky (čl. I smlouvy), dále servisní smlouva č. PS21000107/072 ze dne 30. 8. 2007 (č. l. 1471 a násl. spisu), kterou se společnost G., zastoupená obviněným P. F., zavázala pro společnost PREdistribuce, a. s., zabezpečovat záruční a pozáruční servisní služby k systému bezobslužného výdeje klíčů KEYBOX bezpečnostního systému ALTEX a dne 11. 12. 2009 obviněný P. F. za společnost G., podepsal se společností PREdistribuce, a. s., smlouvu o dílo č. PS21000110/010 (č. l. 1401 a násl. spisu), jejímž předmětem bylo dodání kompletního zámku a jeho namontování do dělících skříní za účelem jejich uzamčení (čl. 2.2 smlouvy). Posledně uvedená smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011 a zhotovitel se v ní zavázal vybavit dělící skříně NN uzamykacím systémem v počtu cca 7 872 kusů zámků do 31. 12. 2011 (čl. 2.3, 3.1 smlouvy). Všechny výše specifikované smlouvy se odvíjely od výsledků výběrového řízení, které zadala společnost Pražská energetika, a. s., která je mateřskou společností společnosti PREdistribuce, a. s.

23. Dále vyšlo dokazováním najevo, že společnost G., prodala veškerý svůj majetek společnosti E. Tato skutečnost vyplývá z výpovědí obou obviněných i z faktur splatných v období září až prosince roku 2009 založených ve spise (viz výpovědi obviněných na č. l. 5763 – 5764, 5778, faktury založené na č. l. 308 a násl. spisu). Do nové společnosti E., byli převedení i všichni zaměstnanci společnosti G., jak vypověděl obviněný P. F. u hlavního líčení konaného dne 29. 2. 2016 (viz č. l. 5762 spisu). Ze zprávy Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 11. 2014 (viz č. l. 843 spisu) vyplývá, že zaměstnanci společnosti G., Z. F., J. M., Z. R. a M. S. ukončili činnost ve společnosti G., dne 31. 5. 2009 a od 1. 6. 2009 byli zaměstnáni ve společnosti E. Ve společnosti G., nezůstalo de facto vůbec nic. Společnost E., si ponechala také sídlo společnosti G., v XY, přičemž společnost G., formálně přesídlila na adresu XY. Svědek S. F., pronajímatel objektu v XY, vypověděl, že mu obviněný P. F. řekl, že společnost G., končí, že z ní bude společnost E., a že podstata se nemění. Nájem společnosti E., započal od 1. 6. 2009 (č. l. 1287 spisu).

24. Podstatná je z hlediska nyní posuzované věci zejména skutečnost, že v řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obvinění zajistili také přechod shora zmíněné zakázky pro společnost PREdistribuce, a. s., na společnost E., a to třemi dopisy shodného znění ze dne 1. 3. 2010 nazvanými „Žádost o ukončení smlouvy o dílo č. PS222006/008, č. PS21000107/072 a PS21000110/010 a následné uzavření nové smlouvy na společnost E., z důvodu organizačních změn ve společnosti G.“ (viz dopisy na č. l. 1492, 1479, 1406 spisu). Obviněný T. K. za společnost G., a obviněný P. F. za společnost E., požádali těmito dopisy společnost PREdistribuce, a. s., o ukončení smluv o dílo č. PS222006/008, PS21000107/072 a PS21000110/010 a následné uzavření nových smluv se společností E. Tento požadavek odůvodnili organizačními změnami ve společnosti G. Obvinění v dopisech výslovně uvedli: „Od 1. 3. 2010 rozhodnutím jednatelů přešla oddělení obchodu a servisu G., na společnost E. Veškeré obchodní podmínky, práva a povinnosti vyplývající z našich smluvních vztahů ponecháváme zachovány. Rovněž nedošlo k personálním změnám a osoby, se kterými jste byli v kontaktu, nadále zůstávají Vašimi kontaktními osobami.“ Současně obvinění v příslušných dopisech navrhli uzavření nových smluv o dílo za stejných podmínek se zhotovitelem E. Na základě těchto dopisů byly vypracovány a podepsány dodatky číslo 1 ke všem třem výše uvedeným smlouvám číslo PS222006/008, PS21000107/072 a PS21000110/010 (viz dodatky na č. l. 1405, 1477 a 1490 spisu). Dodatek č. 1 ze dne 1. 3. 2010 ke smlouvě o dílo č. PS21000110/010 za společnost E., podepsal obviněný P. F. a obviněný T. K. svým podpisem stvrdil, že společnost G., s obsahem dodatku plně souhlasí a nemá proti němu námitek. Na tomto dodatku jsou úředně ověřené podpisy obou obviněných ze dne 26. 3. 2010, tj. ze dne, kdy obviněný P. F. již nebyl jednatelem ani společníkem společnosti G. Dodatky ke smlouvám č. PS222006/008, PS21000107/072 jsou datovány dne 1. 3. 2010 a za společnost E., je podepsal obviněný P. F.. Na těchto dodatcích již nejsou úředně ověřené podpisy obviněných.

25. Obviněný P. F. při své výpovědi u veřejného zasedání konaného dne 12. 9. 2018 u Vrchního soudu v Praze uvedl, že všechny dodatky připravovala Pražská energetika, resp. její právníci, kteří jemu a obviněnému T. K. předložili písemné znění smluv. Jednu smlouvu chtěli, aby on a obviněný T. K. podepsali před notářem, to byla asi ta nejdůležitější, ta hlavní, co se týče obsahové stránky. Ty ostatní byly asi spíše podružné. Sdělil, že si myslí, že smlouva byla podepsána dne 26. 3. 2010 asi ve dvou nebo třech vyhotoveních. Smlouvy se asi připravovaly s nějakým předstihem, nebyl tam důvod se zabývat datem. Jak to bylo, tak se to podepsalo. Po připomenutí, že v přípravném řízení i v hlavním líčení uvedl, že před notářem byly podepsány všechny tři dodatky ke všem třem smlouvám, a vysvětlení rozporu ve výpovědi, nedovedl změnu své výpovědi vysvětlit. Po předložení jednoho z návrhů uvedl, že text vypracovaný právníky společnosti PREdistribuce, a. s., pravděpodobně odpovídal návrhu společnosti G., jinak by to nepodepsal. Nepamatuje si, zda návrh z 1. 3. 2010 byl připojen k textu smlouvy. K dotazu obhájce uvedl, že by nemělo smysl podepsat některé dodatky dřív a některé později (srov. č. l. 6054, 6055 spisu). Obviněný T. K. k tomu vypověděl, že smlouvy se uzavíraly najednou a že bližší okolnosti s odstupem času neví a nepamatuje si, jak to bylo s ověřováním. Na dotaz, kde byly dodatky podepsány, zmínil, že se podpisy realizovaly v notářské kanceláři paní Procházkové na XY, přičemž je možné, že ty, které jsou neověřené, podepisovali v jejich kanceláři na XY (viz č. l. 6055 spisu).

26. Ze zprávy notářky JUDr. Aleny Procházkové pak vyplynulo, že v období od 1. 3. do 23. 3. 2010 došlo pouze k jednomu záznamu týkajícímu se ověření podpisů obviněných P. F. a T. K., a to dne 26. 3. 2010 pod běžným číslem ověřovací knihy O/I 2094-2101/2010, přičemž ověření podpisů bylo provedeno paní Ch. S. Z fotokopie záznamu v ověřovací knize vyplývá, že šlo o podpis jedné listiny označené notářskou tajemnicí „dodatek č.1 k sml. o dílo zhot. G. objed. PREdistribuce a. s.“, a to pod běžným číslem 2094, 2095, 2096 a 2097 T. K. a pod běžným číslem 2098, 2099, 2100 a 2101 P. F. (viz č. l. 6047 – 6049 spisu). Ze záznamu v ověřovací knize je současně zřejmé, že listina nebyla podepsána před notářem, ale že podpisy byly před notářem uznány za vlastní (viz č. l. 6048 spisu).

27. Z výše uvedeného je podle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem Vrchního soudu v Praze, zřejmé, že obviněný P. F. i obviněný T. K. podepsali dne 26. 3. 2010 v notářské kanceláři JUDr. Aleny Procházkové pouze dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo č. PS21000110/010 za společnost E. Ohledně okolností uzavření dalších dvou dodatků si obviněný P. F. ani obviněný T. K. žádné podrobnosti nepamatují, jak oba vypověděli u veřejného zasedání konaného dne 12. 9. 2018 u Vrchního soudu v Praze (srov. č. l. 6054 – 6055 spisu). Z listinných důkazů založených ve spise, tj. z dopisů shodného znění ze dne 1. 3. 2010 nazvaných „Žádost o ukončení smlouvy o dílo č. PS222006/008, č. PS21000107/072 a PS21000110/010 a následné uzavření nové smlouvy na společnost E., z důvodu organizačních změn ve společnosti G.“ (viz dopisy na č. l. 1492, 1479, 1406 spisu), které byly adresovány společnosti PREdistribuce, a. s., a podepsány oběma obviněnými a dále ze zprávy společnosti PREdistribuce, a. s., ze dne 11. 9. 2014 (viz č. l. 1522, 1523 spisu) jednoznačně vyplývá pouze ta skutečnost, že uzavření tzv. dodatků iniciovali oba obvinění přípisy vždy z 1. 3. 2010, které obsahovaly obecný požadavek na ukončení smluv se společností G., a návrh na uzavření smluv se společností E. Vlastní text předmětných smluv byl vypracován právníky společnosti PREdistribuce, a. s., a podepsán dne 1. 3. 2010.

28. Podle názoru Nejvyššího soudu je na základě učiněných skutkových zjištění jednoznačné, že před notářskou tajemnicí Ch. S. byl dne 26. 3. 2010 podepsán pouze Dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo č. PS21000110/010. O tom svědčí zcela objektivní a hodnověrný důkaz, a to zpráva notářky JUDr. Aleny Procházkové ze dne 11. 6. 2018 včetně fotokopie části ověřovací knihy týkající se dne 26. 3. 2010, ale i výpověď obviněného P. F. učiněná u veřejného zasedání konaného dne 12. 9. 2018 u Vrchního soudu v Praze (viz č. l. 6054 spisu; viz bod 25. shora). Z těchto důkazů je zřejmé, že podpisy obviněných P. F. a T. K. (každý čtyři podpisy) se týkaly pouze jediné listiny označené pověřenou pracovnicí „dodatek č.1 k sml. o dílo zhot. G. objed. PREdistribuce a. s.“ (viz č. l. 6047 – 6049 spisu). Přitom dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo č. PS 21000110/010 byl vyhotoven ve čtyřech stejnopisech a čísla podpisů uvedených v ověřovací knize odpovídají číslům uvedeným v ověřovacím razítku na stejnopisu smlouvy založené ve spise (viz č. l. 1405, 1406 spisu). S tímto zjištěním zcela koresponduje výpověď obviněného P. F. učiněná 12. 9. 2018 u Vrchního soudu v Praze, ve které uvedl, že zástupci společnosti PREdistribuce, a. s., chtěli, aby jednu ze smluv on a obviněný T. K. podepsali před notářem, a že to byla asi ta nejdůležitější (srov. č. l. 6054 spisu). Jak bylo již zmíněno, ze záznamu v ověřovací knize notářky JUDr. Aleny Procházkové je současně zřejmé, že listina nebyla dne 26. 3. 2010 podepsána před notářem, ale že podpisy na ní byly před notářem uznány za vlastní (viz č. l. 6048 spisu). Tento záznam vyvrací prokazatelně nepravdivé tvrzení obviněného P. F., že předmětný dodatek v notářské kanceláři on i obviněný T. K. fyzicky podepsali, což ovšem nevylučuje, že ho podepsali téhož dne krátce před tím, což odpovídá jeho výpovědi ze dne 12. 9. 2018 (viz bod 25. shora). Za zmínku stojí, že obviněný P. F. v dovolání poznamenal, že pokud by veškerá dokumentace byla podepsána již dne 1. 3. 2010, u notáře by nepochybně pouze uznali podpisy za vlastní.

29. Namítá-li obviněný P. F., že by nemělo smysl podepsat některé dodatky dříve a jiné později, tak ani v tomto ohledu mu nelze přisvědčit, neboť jak vyplývá již ze shora uvedeného, při výpovědi u veřejného zasedání konaného dne 12. 9. 2018 u Vrchního soudu v Praze zcela jasně sdělil, že zástupci společnosti PREdistribuce, a. s., chtěli, aby jednu ze smluv on a obviněný T. K. podepsali před notářem, a že to byla asi ta nejdůležitější (srov. č. l. 6054, 6055 spisu). To vše nasvědčuje podle Nejvyššího soudu tomu, že dne 1. 3. 2010 byly podepsány dva dodatky č. 1 ke smlouvám o dílo č. PS21000107/072 a PS222006/008, přičemž důvodem pro úřední ověření podpisů jednatelů společností E., a G., na dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo č. PS 21000110/010 byl požadavek společnosti PREdistribuce, a. s. S tím koresponduje i záznam v ověřovací knize notářky JUDr. Aleny Procházkové, podle kterého pouze podpisy k dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo č. PS 21000110/010 byly dne 26. 3. 2010 před notářem uznány za vlastní (viz č. l. 6048 spisu). Nejvyšší soud proto uzavřel, že po provedeném dokazování nebyla zjištěna žádná skutečnost zpochybňující, že k podpisu dodatků č. 1 ke smlouvám o dílo č. PS21000107/072 a PS222006/008 došlo všemi smluvními stranami již dne 1. 3. 2010.

30. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že shora rozvedená skutková námitka týkající se data podpisu předmětných dodatků ke smlouvám není relevantní z hlediska vlastní právní kvalifikace skutku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, neboť v tomto ustanovení byly alternativě stanoveny znaky „uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy“ a k naplnění uvedené skutkové podstaty stačí naplnění pouze jednoho z nich. Trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku se podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, dopustil ten, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavřel nebo dal popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků. Pod pojmem uzavřením smlouvy je nutno rozumět včasné přijetí návrhu takové smlouvy, který musel být natolik určitý, aby jeho přijetím smlouva mohla vzniknout (musel mít zákonem stanovené podstatné náležitosti, popř. u tzv. inominátních – nepojmenovaných smluv minimální obsah k tomu, aby závazky smluvních stran byly dostatečně přesně stanoveny). Popudem k uzavření smlouvy měl zákon na mysli zejména návrh na uzavření smlouvy, ale i další jednání pachatele, které mělo vést k jednání o uzavření smlouvy, např. tzv. poptávka, která nebyla návrhem smlouvy, ale sloužila k zjištění možností, podmínek, ceny apod., a byla podkladem pro rozhodnutí o podání návrhu smlouvy, nebo i jakýkoli jiný, byť neformální popud ve formě nabídky, která neměla náležitosti návrhu smlouvy, či ve formě podnětu nebo žádosti o uzavření dodatků k již existující smlouvě apod. Nemuselo jít o uzavření smlouvy nebo popud k uzavření smlouvy jen mezi podnikateli, společnostmi nebo podniky, v nichž byl pachatel činný, ale postačilo, že šlo o smlouvu na úkor jednoho, popř. i více takových subjektů, v nichž pachatel působil jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na jejich podnikání. Pachatel pak musel dát popud nebo přímo uzavřít smlouvu, která byla nevýhodná pro jednu (nebo více) z organizací, v nichž pachatel působil (zákon zde používal pojem na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků). Nevýhodná byla podle daného ustanovení taková smlouva, která jakýmkoli způsobem znevýhodňovala jednoho podnikatele vůči druhému, přičemž nemuselo jít vždy jenom o finanční prospěch, i když tomu tak zpravidla bylo. Nevýhodnost uzavřené kupní smlouvy nebo popudu může mimo jiné spočívat již ve skutečnosti, že jeden z podnikatelů byl takovou smlouvou zbaven majetku sloužícího k jedinému reálně fungujícímu podnikání, a tím mu bylo znemožněno i toto podnikání samotné, z jehož výnosů byl podnikatel v době před uzavřením smlouvy schopen uhrazovat své závazky (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2612 – 2618; dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 2/2000, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 5/2000, s. 265, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 42/2007).

31. Současně však nelze přehlédnout, že stanovení data podpisu smluv je podstatné z hlediska právního posouzení (právní věty výroku rozsudku) a případně také ukládaného trestu, neboť obviněný P. F. se na podnikání poškozené společnosti G., podílel pouze do 24. 3. 2010 a od tohoto data již neměl postavení speciálního subjektu trestného činu podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu totiž vyplývá, že obsahuje-li určitá základní nebo i kvalifikovaná skutková podstata více znaků, pak je třeba vážit, zda obviněný svým jednáním naplnil pouze jeden takový znak, anebo více takových znaků, popřípadě všechny. Ačkoliv zjištění této skutečnosti nemá vliv na samotné rozpětí trestní sazby, může bezpochyby mít svůj význam při ukládání nejen výše trestu, ale též i jeho druhu, připouští-li jich zákon více. Naplnění všech nebo jen jediného z více znaků takové základní nebo kvalifikované skutkové podstaty má zde své implikace v tom směru, že naplnění více či všech těchto znaků může soud vést k úvaze o uložení vyššího trestu v rámci zákonem dovoleného rozpětí trestní sazby a naopak (přirozeně s přihlédnutím k dalším faktorům majícím vliv na rozhodování o druhu a výši trestu) [srov. přiměřeně i nález ze dne 25. března 2014, sp. zn. II. ÚS 3758/2013, uveřejněn pod č. 42, ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR], příp. musí příslušný soud náležitě vysvětlit, proč tomu tak v posuzované konkrétní trestní věci není.

32. V době, kdy obviněný P. F. dal popud k uzavření příslušných dodatků smluv, měl zcela nepochybně postavení speciálního subjektu trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, neboť žádosti o uzavření dodatků smluv adresované společnosti PREdistribuce, a. s., podepsal již dne 1. 3. 2010, tj. v době, kdy působil ve funkci jednatele společnosti G. (funkce jednatele mu zanikla dne 24. 3. 2010 – viz č. l. 4594 spisu). Jak bylo již shora zmíněno, podle zjištěného skutkového stavu věci byly v návaznosti na jeho podepsání dne 26. 3. 2010 v notářské kanceláři JUDr. Aleny Procházkové prokazatelně uznány za vlastní pouze podpisy P. F. a T. K. na dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo č. PS 21000110/010. Zbylé dva dodatky č. 1 ke smlouvám o dílo č. PS21000107/072 a PS222006/008 byly podle učiněných skutkových zjištění podepsány již dne 1. 3. 2010. Nejvyšší soud proto neshledal žádné pochybení v právním posouzení předmětné věci ze strany odvolacího soudu, který v tzv. právní větě výroku o vině vyslovil závěr, že obviněný P. F. naplnil obě shora specifikované alternativy přečinu podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku.

33. Stejně tak nelze považovat za relevantní výhradu ani výtku obviněného P. F., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Jedná se o námitku procesního charakteru, která rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Tuto zásadu je tedy možno aplikovat jen v situaci, kdy již soud učiní úplná skutková zjištění podle § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnotí všechny provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech tak, jak vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Teprve po vyčerpání všech těchto možností při přetrvávající existenci pochybností je nutno vycházet z již citované zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ (srov. č. 37/1971 a 54/2000 Sb. rozh. tr.). V dané věci však s ohledem na správné a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. provedené dokazování pochybnosti o podstatných skutečnostech nejen nepřetrvávaly, ale ani nebyly dány. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/2009, uveřejněný pod č. 2 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/2009, uveřejněný pod č. 43 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). O takovou situaci se však v projednávané věci ze shora uvedených důvodů nejednalo. K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku podle § 125 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, uveřejněný pod č. 109, ve sv. 19 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, uveřejněný pod č. 10, ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Je nezbytné, aby soud, který rozhoduje o opravném prostředku, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obžalovaného uvedené, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní. Pokud by provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se stěžovatel dopustil jednání, které mu je kladeno obžalobou za vinu, došlo by k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněný pod č. 247, ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06, uveřejněný pod č. 225, ve sv. 47 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť vzniklé pochybnosti by bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatele (srov. nález ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/2006, uveřejněný pod č. 48 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Jestliže skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své hodnotící úvahy jasně, přehledně a logicky vysvětlily, aniž při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., pak pouhý nesouhlas obviněného s tímto hodnocením a se skutkovými závěry obou soudů nižších stupňů není dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 224/2009). Nejvyšší soud proto ve smyslu této judikatury a s odkazem na shora uvedený konkrétní rozbor provedených důkazů konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla řádně odůvodněna.

34. Rovněž nelze pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky obviněného P. F. týkající se údajné nepředvídatelnosti trestního postihu. Obviněný opakovaně vytýká rozhodujícím soudům nižších stupňů, že se nikterak nevypořádaly s existencí nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, podle kterého pravidla liberálního demokratického státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, mohl důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné. Podle něj si lze jen stěží představit, že by mohl on či spoluobviněný T. K. předpokládat, že dojde k újmě společnosti převodem zakázky, která přestala být postupem času ziskovou (myšlenou od jejího počátku do doby, než došlo k jejímu převodu).

35. Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí ve věci, tj. v usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1328/2017, v této souvislosti uvedl, že obviněný zcela přehlíží učiněná skutková zjištění, podle kterých převod ve výroku o vině uvedené velmi lukrativní zakázky byl součástí realizace nového konkurenčního podnikatelského projektu spočívajícího v provozování další společnosti zabývající se uzamykacími systémy, tj. společnosti E., se stejným předmětem podnikání jako společnost G., na jehož realizaci se v shora uvedeném rozsahu podíleli oba obvinění. Obvinění převedli lukrativní zakázku pro společnost PREdistribuce, a. s., ze společnosti G., na společnost E., přičemž prokazatelně jednali s cílem sjednat pro společnost E., výhodu spočívající v získání lukrativní zakázky bez účasti ve výběrovém řízení, a to na úkor společnosti G., která za převod této zakázky nezískala žádné protiplnění. Za tohoto stavu by bylo možno jen stěží věřit, resp. bylo zcela vyvráceno tvrzení obviněného P. F., že šlo o převod zakázky, která postupem času přestala být zisková. Pokud by snad obviněný nevěděl, že dané zvýhodňující jednání může být trestným činem, pak by se jednalo o omyl o normách trestního práva, pro který platí zásada „neznalost zákona neomlouvá“. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ustanovení § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, nebylo tzv. blanketní skutkovou podstatou a neodkazovalo na žádné mimotrestní předpisy.

36. Za případný pak nelze označit ani odkaz obviněného P. F. na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, a ze dne 24. 11. 2005, sp. zn I. ÚS 455/05. Zmíněná rozhodnutí na případ posuzované věci nedopadají, neboť se týkají případů, kdy obecné soudy nedostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na garance práv obviněného na obhajobu. V nyní projednávané věci však rozhodující soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu a naplnily požadavky, které jsou z hlediska práva na spravedlivý proces na jejich rozhodování kladeny.
B) Námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

37. Jedinou námitkou, kterou lze formálně považovat z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za námitku právně relevantní, je námitka neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou.

38. Podle obviněného soud druhého stupně zcela opomněl nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, podle kterého trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot, přičemž je nepřijatelné, aby tuto ochranu přebíraly orgány činné v trestním řízení. Obviněný je toho mínění, že rozhodující soudy měly přistoupit k aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to nejen proto, že daná věc je svou podstatou sporem mezi dvěma subjekty působícími na stejném segmentu trhu a tato dosud byla řešena formou civilních sporů, ale též s ohledem na skutečnost, že trestní stíhání bylo zahájeno na samé hranici promlčení trestního stíhání a že trestní řízení trvalo neúměrně dlouhou dobu (déle než osm let), po kterou vedl naprosto řádný život.

39. Je pravdou, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1328/2017, Vrchnímu soudu v Praze uložil také to, aby po novém projednání a rozhodnutí věci zvážil i případné uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Vrchní soud v Praze se následně v dovoláním napadeném usnesení ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 5 To 73/2016, doporučením Nejvyššího soudu zabýval, avšak dospěl v tomto ohledu k závěru, že obviněný P. F. se dopustil činu, na nějž je nutné použít prostředky trestního práva včetně trestní represe, a že uplatnění odpovědnosti podle jiného právního odvětví vzhledem k promyšlenosti jeho jednání nepřichází v úvahu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že posuzovaný skutek je v porovnání s běžně se vyskytujícími trestnými činy dané skutkové podstaty významný sofistikovaností jeho provedení a likvidačním účinkem na znevýhodněnou společnost, tzn. dosahuje vyššího stupně společenské škodlivosti s tím, že trestně právní kvalifikace zjištěného jednání obviněného slouží k ochraně základních celospolečenských hodnot a má celospolečenský význam. Uzavřel proto, že jde o čin evidentně kriminální, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe. Nejvyšší soud se s tímto názorem odvolacího soudu ztotožnil.

40. Zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio jsou zakotveny v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, ze kterého vyplývá, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe, která v současném významu vychází také z myšlenek právního státu, obecně v trestním právu hmotném reflektuje dvojí přístup – akcesorní a subsidiární. Akcesorní přístup spatřujeme v tom, že trestní zákony poskytují ochranu právních statků, které jsou upraveny a do značné míry i chráněny jinými právními odvětvími, na základě odpovědnosti z porušení právních norem vyvozované (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní), a proto se trestní zákony nazývají akcesorními či druhotnými, neboť ochrana jimi poskytovaná je až druhotná. Subsidiární přístup potom znamená, že trestněprávní odpovědnost i trestní postih a tím i trestní zákony se uplatňují až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) motivačně ani sankčně nepostačuje. Z těchto dvou prvků, které spolu nerozlučně souvisí, zásada subsidiarity trestní represe v moderním chápání akcentuje zejména přístup subsidiární, neboť se zdůrazňuje, že trestněprávní řešení představuje nejzazší řešení pro zákonodárce i pro soudce, neboť trestní zákony (ale i trestní postih) se použijí až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) není dostatečná. S tím souvisí dikce principu ultima ratio, který je v § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyjádřen slovy „…v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Současně se však v jejím vymezení logicky objevuje i prvek akcesorní, neboť ochrana poskytovaná trestními zákony navazuje na právní statky upravené a do značné míry chráněné jinými právními odvětvími (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1541/2016).

41. V průběhu řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obvinění P. F. a T. K. převedením společnosti G., na tzv. bílého koně (kdy nejprve obviněný P. F. převedl svůj obchodní podíl ve společnosti G., na obviněného T. K., který společnost přejmenoval na T., a vzápětí celou společnost přepsal na osobu Ch. H. H., kterému dne 28. 6. 2010 vypršelo povolení k trvalému pobytu na území České republiky) dosáhli toho, že se znevýhodněná společnost nedomáhala neplatnosti tzv. dodatků ke smlouvám, resp. obvinění svým jednáním fakticky vyloučili možnost, že by se poškozená společnost mohla účinně domáhat ochrany svých práv prostředky práva civilního. Předchozím vyvedením majetku ze společnosti G., dalším podvodným jednáním (předstíráním záměru společnosti E., přistoupit k závazku společnosti G.) a nedostupností nového jednatele společnosti T., dosáhli toho, že k vyhlášení konkursu na tuto společnost došlo až v době, kdy k uspokojení jejích věřitelů mohlo dojít jen z mizivé části, přitom toho bylo dosaženo právě převedením zaměstnanců, s využitím původního sídla i kancelářských prostor společnosti G., a zejména převedením jejích lukrativních zakázek na společnost E., za jejichž provedení pak tato posledně uvedená společnost v letech 2010 a 2011 inkasovala nejméně 12 120 963 Kč. Jak bylo podrobně specifikováno shora, obviněný P. F. svým příslušným jednáním naplnil obě alternativy přečinu podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, navíc daný přečin byl spáchán značně sofistikovaným způsobem a měl likvidační důsledky pro poškozenou společnost, což jsou také okolnosti, které vedle již uvedených konkrétních závažných skutečností týkajících se posuzovaného přečinu společenskou škodlivost činu oproti „průměrné“ škodlivosti trestných činů podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku zásadně zvyšují. Za zcela irelevantní je pak v souvislosti s těmito skutečnostmi nutno považovat také tvrzení obviněného, že se jednalo o civilní spor. Obecně totiž okolnost, že k ochraně práv poškozeného by bylo možno použít i prostředků jiných právních odvětví nežli práva trestního, není důvodem pro neuplatnění prostředků práva trestního, jestliže skutková podstata trestného činu byla beze zbytku naplněna, a to navíc za okolností, které společenskou škodlivost zvyšují a jež byly shora v návaznosti na rozhodnutí obou soudů nižších stupňů podrobně rozvedeny. Zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučuje použití trestního práva v případě protiprávního jednání, které lze sankcionovat i prostředky práva civilního, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob.

42. Pokud se týká obviněným zmiňované dlouhé doby uplynulé od spáchání činu, k tomu Nejvyšší soud připomíná, že již ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1328/2017 (viz bod 64.) vyložil, že doba uplynulá od spáchání činu a případná nepřiměřená délka trestního řízení jsou hledisky, ke kterým je ve smyslu § 39 odst. 3 tr. zákoníku nutno přihlédnout při ukládání trestu, nemohou však být důvodem pro neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud znovu opakuje, že pojem „nepřiměřená délka řízení“ není zákonem definován, a je proto nutné vycházet z příslušné judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015). Předně je třeba uvést, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ – srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03). V kontextu trestního řízení nelze kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, publikovaný pod č. 157 ve svazku 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Podobně judikatura Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“) vychází z předpokladu, že jednotlivé případy je nutné posuzovat v závislosti na individuálních okolnostech a nelze v obecné rovině formulovat, jakou délku trestního řízení lze považovat za nepřiměřenou (např. rozhodnutí ESLP ze dne 9. 2. 2010 ve věci Remes proti Finsku, č. stížnosti 21367/07). Je nutné přihlédnout zejména ke složitosti případu, chování stěžovatele a postupu státních orgánů (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, č. stížnosti 25444/94). Podobně Ústavní soud judikuje, že přiměřenost délky řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci, a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a chování příslušných orgánů. V případě trestního řízení může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, publikovaný pod č. 65 ve svazku 45 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Až v případě, že dojde k porušení práva na přiměřenou délku řízení, lze uvažovat o zmírnění trestu jako jedné z forem kompenzace tohoto porušení (např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle proti Německu, č. stížnosti 8130/78).

43. Ze zjištěných skutkových okolností případu je navíc zřejmé, že ve věci nedošlo k nepřiměřeným průtahům v řízení. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 28. 3. 2014 (viz č. l. 148 spisu), obžaloba byla podána dne 20. 8. 2015 (viz č. l. 5635 spisu). Nalézací soud vydal svůj rozsudek ve věci dne 30. 3. 2016 a odvolací soud zamítl odvolání obviněných proti rozsudku nalézacího soudu usnesením ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 5 To 73/2016. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1328/2017. Po vrácení věci ze strany Nejvyššího soudu k novému projednání a rozhodnutí rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 5 To 73/2016. S ohledem na rozsah spáchané trestné činnosti je podle názoru Nejvyššího soudu z popsaného časového přehledu zřejmé, že od začátku trestního stíhání nedošlo ve věci k nepřiměřeným průtahům, kdy by nebyly činěny v řízení po delší časový úsek žádné kroky k vyřízení věci. Navíc celková délka řízení byla s ostatními rozhodnými okolnostmi spáchaného trestného činu i osoby obviněného (viz skutečnosti uvedené shora v tomto usnesení Nejvyššího soudu a také odůvodnění obou rozsudků nižších soudů) dostatečně zhodnocena u obviněného P. F. v uloženém podmíněném trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců se zkušební dobou v trvání 15 (patnácti) měsíců za současně uloženého peněžitého trestu ve výměře 50 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 50 000 (padesáttisíc) Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců. Takto vyměřený trest nelze ani s ohledem na uvedenou délku řízení považovat za nepřiměřeně přísný.

44. Nejvyšší soud se proto po posouzení věci ztotožnil s názorem odvolacího soudu i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v tom, že na základě zjištěných skutkových okolností případu nelze dospět k závěru, že by příslušný čin obviněného nedosahoval svojí závažností ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů trestných činů podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017 (nyní § 255a odst. 1 tr. zákoníku). Naopak povaha a rozsah porušení zájmu společnosti na zajištění rovnosti podnikajících subjektů na trhu a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti jednání obviněného, která plně opravňuje k použití práva trestního, neboť se jedná o čin zcela zřejmě kriminální, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe.


V.
Závěrečné zhodnocení

45. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovoláním napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami, které by vyžadovaly vydání kasačního rozhodnutí, proto dovolání obviněného P. F. podle § 265j tr. ř. zamítl, neboť dospěl k jednoznačnému závěru, že není důvodné.

46. Rozhodnutí o zamítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, neboť jak obviněný prostřednictvím svého obhájce, tak i nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství souhlasili s projednáním dovolání i pro případ jiného rozhodnutí než uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 1. 2020

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu