Rozhodnutí NS

33 Cdo 1986/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/22/2019
Spisová značka:33 Cdo 1986/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1986.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Smlouva kupní
Zajištění závazku
Dovolací důvody
Dotčené předpisy:§ 610 obč. zák.
§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/04/2019
I.ÚS 1134/19
JUDr. David Uhlíř
odmítnuto
08/13/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 1986/2018-551


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně DINAH CZ a.s., se sídlem v Praze 4, Táborská 63/27 (identifikační číslo 281 62 943), proti žalovanému J. J., bytem XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 114/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, č.j. 27 Co 265/2015-518, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č.j. 3 C 114/2014-239, Okresní soud v Rakovníku zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí specifikovaných nemovitých věcí, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, č.j. 27 Co 265/2015-518 (poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě (určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, obci XY, okres XY); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů. Smlouvou z 1. 10. 2013 žalobkyně převedla žalovanému vlastnické právo k nemovitostem; ve spojení s výhradou práva zpětné koupě – argumentuje odvolací soud – plnila smlouva funkci zajišťovacího převodu vlastnického práva (zajišťovala pohledávku žalovaného vůči V. S. z titulu půjčky). Protože smlouva neobsahovala ujednání, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli včas a řádně neuhradí, odvolací soud s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2009, uzavřel, že je neplatná (§ 39, § 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel – zejména – z toho, že žalobkyně jako prodávající, za niž jednal tehdejší jediný člen představenstva V. S. (který byl podle stavu zápisu v obchodním rejstříku v rozhodném období oprávněn za žalobkyni jednat samostatně), uzavřela s žalovaným 1. 10. 2013 písemnou kupní smlouvu, jejímž předmětem byly specifikované nemovité věci; kupní cena byla ujednána ve výši 140.000 Kč a měla být zaplacena ihned po podání návrhu na vklad práva vlastnického. Ve smlouvě účastníci sjednali ve prospěch žalobkyně „právo zpětné koupě ve smyslu ustanovení § 610 občanského zákoníku v platném znění, spočívající v tom, že pokud prodávající zaplatí kupujícímu nejpozději do tří měsíců od podání návrhu na vklad práva vlastnického u příslušného katastrálního úřadu … částku 140.000 Kč …, přechází právo vlastnické k předmětu koupě … zpět na prodávající a tato smlouva se tak od počátku ruší.“ Právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly 2. 10. 2013. Z obsahu smluvních ujednání (provázanost převodu vlastnictví a sjednaného práva zpětné koupě, deklarovaná existence směnky zajišťující vyplacení kupní ceny) a z toho, co za řízení vyšlo najevo, odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že převod vlastnického práva kupní smlouvou zajišťoval pohledávku z titulu peněžité půjčky, kterou žalovaný poskytl V. S..

Spojuje-li žalovaný přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; takovou není otázka vztahující se k výkladu zastřených právních úkonů (§ 41a obč. zák.).

Namítá-li žalovaný, že smluvní strany v písemné smlouvě z 1. 10. 2013 projevily vůli uzavřít kupní smlouvu a nikoliv – jak zjistil odvolací soud – zajistit převodem vlastnického práva k nemovitostem splnění závazku (pohledávky žalovaného vůči V. S., členu představenstva žalobkyně), neuplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99).

Pro dovolací soud je závazný skutkový stav, na němž odvolací soud založil rozhodnutí o věci, z čehož plyne, že skutkovou verzi jednoho z účastníků řízení nemůže akceptovat, neodpovídá-li výsledkům dokazování. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o.s.ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Výhrady žalovaného týkající se hodnocení provedených důkazů jsou proto bezcenné. Z toho, že žalovaný na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými právními závěry o neplatnosti smlouvy z 1. 10. 2013. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 22. 1. 2019


JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu