Rozhodnutí NS

22 Cdo 713/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:22 Cdo 713/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.713.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/17/2019
I. ÚS 2332/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
08/13/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 713/2019-293


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, proti žalovaným: 1) S. R., narozenému XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, zastoupenému JUDr. Čestmírem Viktorjeníkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Vojanova 224/26, a 2) B. F., narozené XY, bytem XY, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 94/2016, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 10. 2018, č. j. 69 Co 181/2018-253, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 603 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobce Mgr. Ing. Petra Konečného.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2018, č. j. 11 C 94/2016-228, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem, a to pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 551 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY, byt. dům v části obce XY, a k pozemku parc. č. XY, zahrada, o výměře 1019 m2, vše v katastrálním území XY, obec XY, jak jsou tyto nemovité věci zapsány na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.), uložil žalobci, aby zaplatil na vypořádání podílového spoluvlastnictví žalovanému 1) částku 2 068 889 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku a žalované 2) částku 443 333 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (výroky III. a IV.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.).

Krajský soud Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného 1) rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 69 Co 94/2016-228, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Účastníci byli podílovými spoluvlastníky nemovitostí, a to žalobce ve výši id. 1/8, žalovaný 1) ve výši id. 14/18 a žalovaná 2) měla id. 1/6. Soudy vyšly ze zjištění, že obytná budova je v havarijním stavu; obvyklá cena nemovitostí činí 2 660 000 Kč. Žalovaní od roku 1992, kdy se stali spoluvlastníky nemovitostí, je neužívali a o jejich údržbu nedbali. Uvedený stav nelze klást k tíži žalobce, který je jako minoritním spoluvlastníkem od roku 2015. I když byl žalobce menšinovým spoluvlastníkem, prokázal, že má finanční prostředky na zaplacení náhrad pro žalované a na rekonstrukci nemovitostí. Žalovaný 1) byl opakovaně v postavení povinného v exekučních řízeních na svůj majetek, včetně exekuce vedené i na jeho podíl předmětných nemovitostí (jednou žalobce vykoupil jeho dluh, aby zabránil exekuci na domě). Prostředky na vyplacení podílu získal až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně jako přebytek z exekuce. Žalovaná 2) pak prostředky na vyplacení podílů neměla a ani o přikázání nemovitostí nežádala.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Nesouhlasí se soudy obou stupňů, že jeho výrazně majoritní podíl může být anulován tvrzeným hlediskem žalobce o účelnosti využití nemovitých věcí a žalobcem prokázanou solventností, a to za situace, kdy doložil schopnost uhradit žalobci hodnotu jeho podílu. Je vlastníkem dalších nemovitostí, které hodlá prodat a z výtěžku zajistit údržbu a rekonstrukci předmětných nemovitostí, speciálně bytového domu. Přikázáním nemovitosti minoritnímu vlastníkovi by zřejmě došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje – mimo jiné - údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

V posuzovaném případě bylo nutno dovolání odmítnout již proto, že v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. v něm zcela chybí vymezení, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Již jen nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí:

K nesouhlasu dovolatele s tím, že předmětné nemovitosti byly přikázány do vlastnictví žalobce, a nikoliv jemu, je třeba v první řadě zdůraznit, že pokud více spoluvlastníků má o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví zájem a jsou solventní, pak soud musí na základě konkrétních okolností případu rozhodnout o tom, kterému ze spoluvlastníků věc přikáže. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, oproti dřívější úpravě nestanoví výslovná zákonná hlediska pro vypořádání spoluvlastnictví, poskytuje tak soudům široký prostor pro vlastní uvážení, aby vedle dřívějších zákonných kritérií (velikosti spoluvlastnického podílu a účelného využití věci) přihlédl k dalším v úvahu přicházejícím hlediskům [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (uveřejněný pod č. C 15 919 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3150/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Dovolací soud konstatoval, že i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. soud musí i nadále přihlížet k účelnému využití společné věci a k výši podílů spoluvlastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). Použití kritéria účelnosti využití nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1078/2009).

Je skutečností, že žalovanému 1) svědčil výrazně většinový podíl na nemovitosti, a přikázání žalobci tak přicházelo do úvahy jen v případě výjimečných okolností věci. Takové okolnosti podle skutkových zjištění dány jsou. Obytná budova je v havarijním stavu. Žalovaní od roku 1992, kdy se stali spoluvlastníky nemovitostí, je neužívali a o jejich údržbu nedbali. Uvedený stav nelze klást k tíži žalobce, který je minoritním spoluvlastníkem od roku 2015. Žalobce má finanční prostředky na zaplacení náhrad pro žalované a na rekonstrukci nemovitostí. Žalovaný 1) byl opakované v postavení povinného v exekučních řízeních na svůj majetek, včetně exekuce vedené i na jeho podíl předmětných nemovitostí (jednou žalobce vykoupil jeho dluh, aby zabránil exekuci na domě). Prostředky na vyplacení podílu žalovaný získal až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně jako přebytek z exekuce vedené na jeho majetek. Žalovaná 2) pak prostředky na vyplacení podílů neměla a ani o přikázání nemovitostí nežádala.

Za těchto okolností není úvaha soudů v nalézacím řízení, ústící v rozhodnutí o přikázání nemovitostí žalobci, zjevně nepřiměřená.

Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s., ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. se rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný 1) povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 4. 2019


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu