Rozhodnutí NS

22 Cdo 2213/99

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2000
Spisová značka:22 Cdo 2213/99
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.2213.99.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 358/01
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

22 Cdo 2213/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) B. S., 2) P. S. a 3) městu L, všem zastoupeným advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 187/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 1999, čj. 25 Co 834/98-48, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 1999, čj. 25 Co 834/98-48, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 16. září 1998, čj. 3 C 187/98-32, určil, že žalobkyně je spoluvlastnicí jedné ideální třetiny a třetí žalovaný dvou ideálních třetin pozemků parc. č. 2097 o výměře 9 m2, parc. č. 2931/2 o výměře 454 m2 a parc. č. 2931/6 o výměře 14 m2 v obci a kat. úz. L. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně dne 16. března 1988 uzavřela s čs. státem, zastoupeným tehdejším MěNV v L. dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k řadě pozemků v obci a kat. úz. L., mimo jiné k pozemku parc. č. 2931/2. Tato dohoda byla registrována tehdejším Státním notářstvím v Semilech dne 9. června 1988 pod sp. zn. R I 1417/88. Před uzavřením dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla žalobkyně ideální spoluvlastnicí 1/3 všech předmětných pozemků, čs. stát - MěNV v L. zbývajících ideálních 2/3. Uvedenou dohodou se výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 2931/2 stal čs. stát - MěNV v L. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 29. března 1995, čj. 1 C 367/94-39, který nabyl právní moci dne 4. května 1995, bylo určeno, že dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 16. března 1988, je neplatná podle § 39 obč. zák. s tím, že předmětem této dohody byl i pozemek parc. č. 2997/6, který v době uzavření dohody nebyl ještě ve správě MěNV v L. Dne 29. března 1989 bylo ONV v S. vydáno rozhodnutí čj. Fin - R - 39/89 o přidělení pozemku parc. č. 2931/2 prvním dvěma žalovaným do osobního užívání za účelem zřízení zahrádky. Dne 12. dubna 1989 uzavřel čs. stát - MěNV v L. s prvními dvěma žalovanými dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku, která byla registrována Státním notářstvím v Semilech dne 18. dubna 1989, a to i ohledně pozemku parc. č. 2931/2 o výměře 477 m2. Následně došlo na základě geometrického plánu k rozdělení tohoto pozemku na celkem tři předmětné pozemky, které jsou ve vlastnictví prvních dvou žalovaných. Na podkladě tohoto zjištění soud dospěl k závěru, že v daném případě je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť bez tohoto určení by právní postavení žalobkyně bylo nejisté. Dále dovodil, že jestliže čs. stát disponoval s pozemkem parc. č. 2931/2 z pozice výlučného vlastníka za stavu, kdy dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla pravomocným rozhodnutím soudu určena absolutně neplatnou, činil tak neoprávněně, neboť se výlučným vlastníkem tohoto pozemku nikdy nestal. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání nebylo zrušeno. Na třetího žalovaného přešlo vlastnické právo na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací ve výroku shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je spoluvlastnicí jedné ideální třetiny a třetí žalovaný dvou ideálních třetin pozemků parc. č. 2197 o výměře 9 m2, parc. č. 2931/2 o výměře 454 m2 a parc. č. 2931/6 o výměře 14 m2, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení, že je spoluvlastnicí jedné ideální třetiny předmětných pozemků. Podle odvolacího soudu však tento zájem nemá na určení, že třetí žalovaný je spoluvlastníkem ideálních dvou třetin dotčených pozemků. Jinak dospěl ke shodnému názoru jako Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 28. května 1997, sp. zn. II ÚS 103/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 8, str. 133 a násl. Dále uvedl, že prvním dvěma žalovaným vzniklo na základě rozhodnutí finančního odboru ONV v S. ze dne 29. března 1989, čj. Fin - R - 39/89 - os. už. právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku a státu povinnost tuto dohodu uzavřít. S ohledem na rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 29. března 1995, čj. 1 C 367/94-39, nebyl stát oprávněn disponovat s celým pozemkem parc. č. 2931/2. Označené rozhodnutí finančního odboru ONV v S., které je rozhodnutím orgánu státní správy, byť jde o právní akt neplatný, je třeba považovat za platné, neboť ke zrušení či změně tohoto rozhodnutí nedošlo a vzhledem k době uplynulé od jeho vydání ani dojít nemůže (§ 68 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.). Právo osobního užívání pozemku vzniklé prvním dvěma žalovaným na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 12. dubna 1989 se dnem 1. ledna 1992 transformovalo na jejich právo vlastnické (§ 872 odst. 4 obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.). Logickým důsledkem pak je, že dne 1. ledna 1992 došlo k zániku vlastnického práva žalobkyně k jedné ideální třetině předmětného pozemku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vyslovila nesouhlas s názorem odvolacího soudu bez ohledu na to, že odkazuje na nález Ústavního soudu, s tím, že vytváří nerovnováhu mezi právy státu jako vlastníka a právy občana takového státu rovněž jako vlastníka. Poukázala na to, že stát vystupoval v řízení o zřízení práva osobního užívání pozemku ve dvojí roli, jednak jako vlastník a jednak jako orgán státní správy. Za základní považuje žalobkyně roli státu jako vlastníka, neboť pokud by vlastnické právo státu k předmětným nemovitostem neexistovalo, nebylo by o čem rozhodovat. Tento fakt se obchází tvrzením, že dané rozhodnutí je sice neplatné, ovšem s ohledem na běh lhůt pro nápravu takových pochybení nelze problém řešit. Žalobkyně si je vědoma zájmu státu na vytvoření určitého stupně právní jistoty, která má být vytvořena, na druhé straně jí však bylo vlastnické právo k předmětným pozemkům, které je nedotknutelné, odňato. Za nesprávný považuje rovněž právní názor odvolacího soudu, že není dán naléhavý právní zájem na určení, že třetí žalovaný je vlastníkem ideálních dvou třetin předmětných pozemků. Podle žalobkyně je třeba vyjasnit vlastnické vztahy nejen ke spoluvlastnickému podílu žalobkyně, ale i ostatních spoluvlastníků, zejména když spoluvlastnický podíl prvních dvou žalovaných je zpochybnitelný, což může vést k problémům při případném nakládání s pozemkem jako celkem. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné.

Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacích námitek uplatněných dovolatelkou.

Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že dne 1. ledna 1992 došlo k zániku vlastnického práva žalobkyně k ideální 1/3 předmětných pozemků s tím, že právo osobního užívání pozemku vzniklé prvním dvěma žalovaným na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 12. dubna 1989, které předcházelo rozhodnutí finančního odboru ONV v S. ze dne 29. března 1989 o přidělení pozemku prvním dvěma žalovaným do osobního užívání, se dnem 1. ledna 1992 transformovalo na jejich vlastnické právo. Tento právní závěr není správný.

Podle § 199 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. právo osobního užívání mohlo být zřízeno jen k pozemkům, které byly v socialistickém společenském vlastnictví a které podle územních plánů nebo územních rozhodnutí byly určeny k výstavbě rodinných domků, rekreačních chat nebo garáží anebo ke zřizování zahrádek.

Podle § 872 odst. 4 obč. zák. vzniklo-li právo osobního užívání k zastavěnému nebo nezastavěnému pozemku manželům, stávají se dnem účinnosti tohoto zákona bezpodílovými spoluvlastníky pozemku, pokud jejich manželství trvá; zaniklo-li stávají se podílovými spoluvlastníky rovným dílem.

Vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 29. března 1995, čj. 1 C 367/94-39, jímž bylo určeno, že dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 16. března 1988, uzavřená mezi žalobkyní a čs. státem - MěNV v L., je neplatná podle § 39 obč. zák., byla žalobkyně ke dni uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku mezi čs. státem - MěNV v L. a prvními dvěma žalovanými, tj. ke dni 12. dubna 1989, spoluvlastnicí ideální 1/3 předmětného pozemku. Za této situace se označená dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku příčila § 199 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., neboť se jí zřizovalo právo osobního užívání k pozemkům, které nebyly v socialistickém společenském vlastnictví, a tudíž byla podle § 39 obč. zák. neplatná. Na základě této absolutně neplatné dohody nemohlo vzniknout prvním dvěma žalovaným právo osobního užívání pozemku a proto se ani nemohlo přeměnit na jejich vlastnické právo. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že dohoda byla uzavřena v souladu se správním rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání. Práva žalobkyně jako spoluvlastnice pozemku, ohledně kterého bylo vedeno správní řízení o přidělení pozemku do osobního užívání, byla tímto správním rozhodnutím přímo dotčena a proto žalobkyně měla být podle § 14 odst. 1 zákona č. 71/1976 Sb., o správním řízení, účastnicí tohoto řízení. Protože se tak nestalo, nemohlo toto správní rozhodnutí nabýt právní moci a tudíž ani závaznosti. Jestliže žalobkyně své spoluvlastnické právo k pozemku nepozbyla, může se domáhat ochrany tohoto práva nejen vlastnickou žalobou podle § 126 odst. 1 obč. zák., ale i určovací žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2000 sp. zn. 22 Cdo 2326/98 publikovaný pod číslem 70 v Soudních rozhledech č. 7, ročník 2000). K argumentaci Ústavního soudu uvedené v odůvodnění výše zmíněného nálezu ze dne 28. května 1997, sp. zn. II ÚS 103/96, na níž odvolací soud poukazoval, dovolací soud poznamenává, že nesprávné posouzení rozsahu účastenství správním orgánem ve správním řízení nemůže mít vliv na závěr soudu o tom, že správní rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, které účastníky správního řízení ze zákona byly, nenabylo právní moci a tutíž ani nevyvolalo jím sledované právní účinky.



Dovolací soud také nesdílí názor odvolacího soudu, že na určení, že třetí žalovaný je spoluvlastníkem ideálních 2/3 předmětných pozemků, žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. nemá. Je-li žalobkyně ve vztahu k předmětným pozemkům menšinovou spoluvlastnicí, pak naléhavý právní zájem na určení, kdo je spoluvlastníkem zbývajícího podílu, při spornosti této otázky, má. Podle § 139 odst. 2 věta prvá obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikostí podílů. Žalobkyně tudíž pro výkon svého spoluvlastnického práva potřebuje vědět, kdo je většinovým spoluvlastníkem předmětného pozemku.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc neposoudil po právní stránce správně. Proto bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2000

JUDr. František B a l á k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková