Rozhodnutí NS

21 Cdo 5710/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2019
Spisová značka:21 Cdo 5710/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.5710.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Skončení pracovního poměru
Dotčené předpisy:§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb.
§ 81 odst. 5 předpisu č. 131/2000Sb.
§ 68 odst. 2 písm. u) předpisu č. 131/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 5710/2017-216

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora č. 740/34, proti žalovanému hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská č. 1799/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 253/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2017 č. j. 62 Co 486/2016-173, takto:


I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu v části, ve které byl zčásti změněn a zčásti potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. ledna 2016 č. j. 23 C 253/2013-135 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 20. 8. 2013 žalovaný sdělil žalobkyni, že dne 6. 8. 2013 ředitel Magistrátu hlavního města Prahy rozhodl o zrušení pracovního místa „daňová exekutorka“ v oddělení exekučním odboru daní, poplatků a cen Magistrátu hlavního města Prahy (kód pracovního místa 0010), a to s účinností od 1. 9. 2013. S ohledem na tuto skutečnost konstatoval nadbytečnost žalobkyně a podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce s žalobkyní rozvázal pracovní poměr výpovědí.

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 17. 12. 2013 se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 20. 8. 2013 je neplatná. Žalobu zdůvodnila tím, že byla zaměstnankyní hlavního města Prahy, zařazenou do Magistrátu hlavního města Prahy (dále také jen „Magistrát“). Ačkoliv vůči zaměstnancům Magistrátu plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle ustanovení § 81 odst. 5 písm. a) zákona o hlavním městě Praze ředitel Magistrátu, nemůže ředitel rozhodovat o zřízení či zrušení pracovního místa v Magistrátu. Toto rozhodnutí na základě ustanovení § 68 odst. 2 písm. u) zákona o hlavním městě Praze náleží Radě hlavního města Prahy. Výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost však může konkrétnímu zaměstnanci dát již ředitel Magistrátu. V posuzovaném případě o zrušení pracovního místa „daňová exekutorka“ v Magistrátu rozhodl dne 6. 8. 2013 ředitel Magistrátu M. T., který k tomu podle přesvědčení žalobkyně nebyl oprávněn. Žalobkyně dále namítla, že s rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně nebyla nikdy seznámena; z textu výpovědi je pouze zřejmé, že toto opatření bylo přijato.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 9. 2014 č. j. 23 C 253/2013-55 žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně výkladem ustanovení § 68 odst. 2 písm. u) zákona o hlavním městě Praze dovodil, že „Radě má být vyhrazeno rozhodovat pouze o celkovém počtu zaměstnanců zařazených do Magistrátu“, nikoliv však „rozhodování o počtu pracovních míst v jednotlivých odborech Magistrátu“. Řediteli Magistrátu „potom náleží v rámci takto stanovených obecných pravidel realizace jednotlivých dílčích kroků umožňující řádné fungování Magistrátu, mj. mu tedy náleží rozhodování o počtech zaměstnanců v jednotlivých odborech Magistrátu“, k čemuž ho také Rada hlavního města Prahy zmocnila v přijatém organizačním řádu Magistrátu. Ředitel Magistrátu proto „v souladu s touto svou pravomocí“ rozhodl o zrušení pracovního místa „daňová exekutorka“.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2015 č. j. 62 Co 73/2015-79 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že ředitel Magistrátu byl oprávněn učinit rozhodnutí o zrušení pracovního místa žalobkyně. Soudu prvního stupně však vytknul, že se nezabýval námitkami žalobkyně, podle kterých podpis ředitele Magistrátu M. T. na listině o vydání organizačního opatření není jeho pravým podpisem, na místo žalobkyně byla přijata nová zaměstnankyně (daňová exekutorka R. M.) a agendu daňových exekucí vykonávají i další noví zaměstnanci.

Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 28. 1. 2016 č. j. 23 C 253/2013-135 žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů řízení 40 656 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze svých předchozích skutkových zjištění, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 7. 2008 (změněné dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 27. 10. 2010) na pozici „daňové exekutorky“ se zařazením v exekučním oddělení odboru daní, poplatků a cen Magistrátu hlavního města Prahy, že na základě návrhu ředitelky odboru daní a poplatků ze dne 1. 8. 2013 ředitel Magistrátu dne 6. 8. 2013 rozhodl o zrušení dvou pracovních míst v exekučním oddělení označených kódy 007 (správně 0007) a 010 (správně 0010), které bylo pracovním místem žalobkyně, a že s tímto organizačním opatřením byla žalobkyně seznámena ve výpovědi z pracovního poměru, která jí byla doručena dne 26. 8. 2013. Po doplnění dokazování vzal za prokázané, že podpis na organizačním opatření ze dne 6. 8. 2013 je pravým podpisem ředitele Magistrátu T. a že na pracovní místo žalobkyně nebyla přijata R. M. [která zastávala druhé zrušené pracovní místo označené kódem 007 (správně 0007), výpověď z pracovního poměru jí však byla z důvodu její pracovní neschopnosti doručena až 3. 12. 2013, kdy se u žalovaného mezitím uvolnilo pracovní místo označené kódem 008 (správně 0008), zastávané daňovým exekutorem Z. K., které jí bylo nabídnuto] ani J. M., který byl přijat na pracovní místo „metodik – daňový exekutor“, jehož pracovní náplň je jiná, než je pracovní náplň na pracovním místě „daňový exekutor“. Soud prvního stupně proto znovu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně učinil ředitel Magistrátu, který byl na základě zmocnění Rady hlavního města Prahy oprávněn rozhodovat o počtech zaměstnanců v jednotlivých odborech Magistrátu (ze zmocnění přitom nevyplývá, že by k takovému opatření byl oprávněn pouze tehdy, pokud by nezasahoval do celkového počtu pracovních míst na Magistrátu); celkový počet pracovních míst se po přijetí organizačního opatření podle skutkových zjištění ani nezměnil. Výpověď daná žalobkyni podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je tak platná.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 62 Co 486/2016-173 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil jen tak, že výše nákladů činí 3 600 Kč, jinak i v tomto výroku rozsudek potvrdil, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč. Protože forma rozhodnutí o organizační změně není zákonem předepsána, odvolací soud se zabývá pouze tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil ten, kdo k tomu byl oprávněn. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se ztotožnil s jeho závěrem o tom, že pracovní místo daňového exekutora pod kódovým označením 010 (správně 0010), které zastávala v exekučním oddělení žalobkyně, bylo [spolu s pracovním místem pod kódovým označením 007 (správně 0007) zastávaným zaměstnankyní R. M.] v důsledku organizačního opatření zaměstnavatele ze dne 6. 8. 2013 (se kterým byla žalobkyně řádně seznámena ve výpovědi z pracovního poměru) zrušeno; odkázal přitom na své předchozí závěry, podle kterých ředitel Magistrátu byl oprávněn učinit rozhodnutí o zrušení pracovního místa žalobkyně (Rada hlavního města Prahy organizačním řádem Magistrátu hlavního města Prahy zmocnila ředitele Magistrátu k tomu, aby rozhodoval o počtech zaměstnanců v jednotlivých odborech Magistrátu, a podle § 68 odst. 2 písm. f) zákona o hlavním městě Praze tak na něj přenesla část své pravomoci, v rozhodné době tedy byla „pravomoc k rozhodování o počtu zaměstnanců Magistrátu delegována na ředitele Magistrátu hl. m. Prahy“.). Odvolací soud proto shledal, že žalobkyně se stala pro žalovaného nadbytečnou, neboť žalovaný neměl s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně možnost žalobkyni nadále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě; stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že na pracovní místo uvolněné odchodem žalobkyně žalovaný nepřijal jiného zaměstnance. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení přisvědčil námitce žalobkyně, podle které žalovaný jako statutární město má dostatečné materiální a personální vybavení k tomu, aby svá práva před civilním soudem hájil sám. Náklady žalovaného na odměnu advokáta tak nebyly v tomto řízení vynaloženy účelně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání směřující proti oběma jeho výrokům. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého ředitel Magistrátu byl oprávněn k přijetí organizačního opatření o zřízení či zrušení pracovního místa v Magistrátu hlavního města Prahy. Je toho názoru, že toto rozhodnutí je v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 písm. u) zákona o hlavním městě Praze vyhrazeno Radě hlavního města Prahy, které náleží „rozhodovat o stanovení počtu zaměstnanců hlavního města Prahy zařazených do Magistrátu hlavního města Prahy, do zařízení hlavního města Prahy bez právní subjektivity, do organizačních složek a do městské policie a o objemu prostředků na platy těchto zaměstnanců“. Výpověď pro nadbytečnost v případě zrušení pracovního místa již však může konkrétnímu zaměstnanci dát ředitel Magistrátu bez dalšího projednání v Radě hlavního města Prahy. Dovolatelka proto nastoluje právní otázku, zda „mohl v relevantní době v srpnu 2013 rušit ředitel Magistrátu pracovní místa“, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dostatečně vyřešena, resp. je dovolacím soudem řešena rozdílně; nesouhlasí s odvolacím soudem, že na posuzovaný případ nedopadají závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3529/2014. Za právní otázku, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, též považuje, zda posuzované organizační opatření sleduje změnu postupu práce exekučního oddělení, jehož následkem byla úspora dvou pracovních míst, nebo přímo zrušení těchto pracovních míst; podle dovolatelky „onou organizační změnou byla právě a jen navržená změna způsobu práce exekučního oddělení, nikoliv (z této organizační změny vyplývající) možnost zrušení dvou pracovních míst“. Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný namítal nepřípustnost dovolání. Otázky přijetí organizační změny zaměstnavatelem (její formu a povahu), seznámení zaměstnance s organizační změnou a oprávnění ředitele Magistrátu rozhodovat o zrušení pracovních míst byly dle jeho názoru vyřešeny v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání podle jeho názoru trpí vadou, jestliže dovolatelka neuvedla judikaturu, která má předestřené otázky řešit rozdílně. V otázce oprávnění ředitele Magistrátu rozhodovat o zrušení pracovních míst žalovaný uvedl, že Rada hlavního města Prahy svým usnesením č. 913 ze dne 31. 5. 2013 přijala organizační řád, který statutárnímu orgánu (řediteli Magistrátu) výslovně svěřil oprávnění stanovit počty zaměstnanců v jednotlivých odborech Magistrátu, a že o zrušení pracovního místa žalobkyně bylo rozhodnuto až 6. 8. 2013. Uvedeným usnesením Rady hlavního města Prahy stanovený počet systemizovaných pracovních míst (1 884) se ani po organizační změně nezměnil a z „orientační změny“ vyplývá, že ředitel Magistrátu organizační změnou zrušil dvě pracovní místa „daňový exekutor – daňová exekutorka“ v Odboru daní, poplatků a cen, oddělení exekuční, zároveň však rozhodl o zřízení jiných dvou pracovních míst, čímž nedošlo ke změně celkového počtu pracovních míst na Magistrátu hlavního města Prahy. Žalovaný tedy současně postupoval v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozsudku ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3529/2014, které – vzhledem k obdobné úpravě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, pokud jde o „oprávnění rady kraje (Rady hl. m. Prahy) a ředitele krajského úřadu (ředitele Magistrátu hl. m. Prahy)“ – lze vztáhnout též na posuzovaný případ. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, nebo jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 a napadený rozsudek byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatelka rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení. V této části dovolání postrádá jakoukoliv věcnou argumentaci, ze které by vyplývalo, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání, tj. právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení závisí; nedostatek dovolání zde představuje vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení (za absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání), a nelze ho již odstranit, neboť lhůta, ve které tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení navíc není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť částka náhrady nákladů řízení, k jejímuž zaplacení byla žalobkyně zavázána, nepřevyšuje 50 000 Kč. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl zčásti změněn a zčásti potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Zpochybňuje-li dovolatelka správnost skutkových zjištění (skutkových závěrů) soudů o obsahu organizačního opatření ředitele Magistrátu ze dne 6. 8. 2013 [namítá-li, že „onou organizační změnou byla právě a jen navržená změna způsobu práce exekučního oddělení, nikoliv (z této organizační změny vyplývající) možnost zrušení dvou pracovních míst“], nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění (skutkové závěry), která byla pro toto právní posouzení rozhodující. Uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.; na jeho základě nelze učinit závěr o přípustnosti dovolání a k této dovolací argumentaci není možné přihlížet.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 7. 2008 u žalovaného od 1. 9. 2008 pracovala jako „metodička správy daní a poplatků“ a následně (po uzavření dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 27. 10. 2010) jako „daňová exekutorka“ zařazená v exekučním oddělení, odboru daní, poplatků a cen Magistrátu hlavního města Prahy. Rada hlavního města Prahy svým usnesením č. 913 ze dne 31. 5. 2013 přijala organizační řád Magistrátu hlavního města Prahy, který ředitele Magistrátu opravňoval stanovit počty zaměstnanců v jednotlivých odborech a zvláštních organizačních jednotkách Magistrátu [čl. 4 odst. 1 písm. v)]. Dne 6. 8. 2013 vyjádřil ředitel Magistrátu M. T. souhlas s organizační změnou, kterou v návrhu opatření ze dne 1. 8. 2013 předložila J. S., ředitelka odboru daní, poplatků a cen. Přijetím tohoto opatření bylo schváleno zrušení dvou pracovních míst (kód pracovního místa 0007 a 0010) „daňová exekutorka“ v exekučním oddělení odboru daní, poplatků a cen Magistrátu hlavního města Prahy; pracovní místo pod kódovým označením 0010 zastávala žalobkyně, druhé pracovní místo pod kódovým označení 0007 zastávala R. M. Dne 26. 8. 2013 žalovaný doručil žalobkyni (shora uvedenou) výpověď z pracovního poměru ze dne 20. 8. 2013 z důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, kdo je oprávněn u zaměstnavatele, jímž je hlavní město Praha, rozhodovat o organizačních změnách, vzhledem k nimž se může stát zaměstnanec zařazený do Magistrátu hlavního města Prahy nadbytečným ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, je dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 8. 2013 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 155/2013 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří to, že zaměstnavatel nebo příslušný orgán přijal rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám.

Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Takové rozhodnutí však musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, s. 374). Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák. (srov. § 4 zák. práce), neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanoveních § 37 až 39 obč. zák. (srov. § 4 zák. práce) a § 19 až 20 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda (vůbec) zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (k tomu srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).

Podle ustanovení § 20 odst. 1 obč. zák. právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány). Za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé (§ 20 odst. 2 věta první obč. zák.).

Rozhodnutí zaměstnavatele o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není – jak uvedeno výše a jak z toho správně vycházel rovněž odvolací soud – právním úkonem. Protože zákon v obecné rovině výslovně neupravuje, kdo je oprávněn činit u zaměstnavatele takové tzv. faktické úkony, ustálená soudní praxe (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1932/2006 a ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3762/2010) vychází v tomto směru ze zásad uvedených zejména v ustanoveních § 20 odst. 1 a 2 obč. zák. (srov. § 4 zák. práce), a to v tom smyslu, že ten, kdo je oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní úkony, je také jménem zaměstnavatele oprávněn k tzv. faktickým úkonům a i takové jeho jednání v tomto směru zaměstnavatele zavazuje. Obecně tedy platí, že také rozhodnutí o organizačních změnách (ačkoli nejde o právní úkon) u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, činí především jeho statutární orgán, případně osoby jím pověřené (srov. § 20 odst. 2 obč. zák.). Uvedený závěr v každém jednotlivém případě platí pouze za předpokladu, že neexistuje zvláštní právní předpis, který by výslovně upravoval, kdo je oprávněn činit u zaměstnavatele rozhodnutí o organizačních změnách.

Z uvedeného vyplývá, že pro závěr o tom, zda ředitel Magistrátu hlavního města Prahy M. T. byl oprávněn rozhodnout o organizační změně (spočívající ve zrušení pracovního místa „daňová exekutorka“ v oddělení exekučním odboru daní, poplatků a cen Magistrátu hlavního města Prahy), v jejímž důsledku se žalobkyně stala pro žalovaného nadbytečnou, bylo především podstatné, zda, popř. komu zvláštní právní předpis svěřuje oprávnění činit rozhodnutí o organizačních změnách u zaměstnavatele, jímž je hlavní město Praha. Příslušnou právní úpravu je třeba hledat v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění zákonů č. 145/2001 Sb., č. 273/2001 Sb., č. 450/2001 Sb., č. 320/2001 Sb., č. 320/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 12/2002 Sb., č. 22/2004 Sb., č. 216/2004 Sb., č. 257/2004 Sb., č. 387/2004 Sb., č. 421/2004 Sb., č. 499/2004 Sb., č. 626/2004 Sb., č. 501/2004 Sb., č. 234/2006 Sb., č. 109/2006 Sb., č. 186/2006 Sb., č. 66/2008 Sb., č. 169/2008 Sb., č. 298/2008 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 477/2008 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 281/2009 Sb., č. 199/2010 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 424/2010 Sb., č. 246/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 424/2010 Sb. (část), č. 142/2012 Sb., č. 239/2012 Sb., č. 457/2011 Sb., a č. 350/2012 Sb., tedy v zákoně o hlavním městě Praze ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o hlavním městě Praze“).

Hlavní město Praha, které je – jako veřejnoprávní korporace – právnickou osobou [srov. § 18 odst. 2 písm. c) obč. zák. a § 1 odst. 2 a 3 zákona o hlavním městě Praze], je samostatně spravováno zastupitelstvem hlavního města Prahy; dalšími orgány hlavního města Prahy jsou rada hlavního města Prahy, primátor hlavního města Prahy, Magistrát hlavního města Prahy, zvláštní orgány hlavního města Prahy a městská policie hlavního města Prahy (§ 1 odst. 4 zákona o hlavním městě Praze). Magistrát hlavního města Prahy tvoří ředitel Magistrátu a další zaměstnanci hlavního města Prahy zařazení do tohoto orgánu. V čele Magistrátu je ředitel Magistrátu, který je nadřízený všem zaměstnancům hlavního města Prahy do Magistrátu zařazeným (§ 81 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze). V pracovněprávních vztazích ředitel Magistrátu plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů vůči zaměstnancům hlavního města Prahy zařazeným do Magistrátu [§ 81 odst. 5 písm. e) zákona o hlavním městě Praze], dále stanoví podle zvláštních právních předpisů platy všem zaměstnancům hlavního města Prahy zařazeným do Magistrátu a jmenuje po projednání v radě hlavního města Prahy své zástupce [§ 81 odst. 5 písm. b) a c) zákona o hlavním městě Praze]. Podle ustanovení § 81 odst. 5 písm. d) zákona o hlavním městě Praze ředitel Magistrátu vydává svým nařízením zejména pracovní řád, spisový řád a skartační řád Magistrátu. Radě hlavního města Prahy je ve vztahu k zaměstnancům hlavního města Prahy zařazeným do Magistrátu hlavního města Prahy vyhrazeno rozhodovat o stanovení počtu zaměstnanců hlavního města Prahy zařazených do Magistrátu a o objemu prostředků na platy těchto zaměstnanců a rozhodovat o jmenování a odvolání ředitelů odborů Magistrátu hlavního města Prahy na návrh ředitele Magistrátu [srov. § 68 odst. 2 písm. u) a § 68 odst. 2 písm. v) část věty před středníkem zákona o hlavním městě Praze]. Podle ustanovení § 68 odst. 2 písm. f) zákona o hlavním městě Praze je Radě hlavního města Prahy vyhrazeno na návrh ředitele Magistrátu zřizovat a rušit odbory Magistrátu a vydávat organizační řád Magistrátu.

Z uvedeného plyne, že ředitel Magistrátu, který jinak plní vůči zaměstnancům hlavního města Prahy zařazeným do Magistrátu funkci statutárního orgánu zaměstnavatele, stanoví jim platy a je jejich nadřízeným, není oprávněn rozhodovat též o organizační struktuře Magistrátu hlavního města Prahy a o jejích změnách, neboť toto rozhodnutí je zákonem vyhrazeno Radě hlavního města Prahy, která zřizuje a ruší odbory Magistrátu a vydává organizační řád Magistrátu upravující jeho organizační uspořádání; ředitel Magistrátu podle zákona Radě hlavního města Prahy podává jen návrhy organizačních opatření. Ředitel Magistrátu proto není ze zákona oprávněn zřizovat a rušit odbory, oddělení nebo jiné organizační útvary Magistrátu, popřípadě i jednotlivá pracovní místa v rámci jeho organizační struktury, aniž by k tomu potřeboval schválení (souhlas) Rady hlavního města Prahy. Změny organizačního uspořádání Magistrátu (nejde-li o organizační změny, s nimiž je spojeno zřizování a rušení odborů Magistrátu a změna celkového počtu zaměstnanců hlavního města Prahy zařazených do Magistrátu, který stanovila Rada hlavního města Prahy, neboť ty jsou vyhrazeny Radě hlavního města Prahy) přesto mohou být v samostatné kompetenci ředitele Magistrátu, pokud to stanoví organizační řád Magistrátu vydaný Radou hlavního města Prahy; slova „vydávat organizační řád Magistrátu hlavního města Prahy“ obsažená v ustanovení § 68 odst. 2 písm. f) zákona o hlavním městě Praze je třeba vykládat tak, že Radě hlavního města Prahy není při vydávání organizačního řádu Magistrátu vyhrazeno jen stanovení vlastní organizační struktury Magistrátu, ale také procedurální úprava jejích změn, včetně rozhodovacích kompetencí.

V poměrech zaměstnavatele hlavního města Prahy se tedy neuplatní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3529/2014, uveřejněného pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, o oprávnění ředitele krajského úřadu rozhodovat o organizačních změnách, vzhledem k nimž se může stát zaměstnanec kraje zařazený do krajského úřadu nadbytečným ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť úprava úkolů (kompetencí) ředitele krajského úřadu v ustanovení § 69 odst. 2 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o krajích“), a vyhrazené působnosti rady kraje v ustanovení § 59 odst. 1 zákona o krajích se neshoduje s úpravou úkolů (kompetencí) ředitele Magistrátu hlavního města Prahy v ustanovení § 81 odst. 5 zákona o hlavním městě Praze a vyhrazené působnosti Rady hlavního města Prahy v ustanovení § 68 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze; ředitel kraje je (na rozdíl od ředitele Magistrátu) oprávněn vydávat organizační řád [srov. § 69 odst. 2 písm. f) zákona o krajích] a radě kraje (na rozdíl od Rady hlavního města Prahy) není ani vyhrazeno zřizovat a rušit odbory krajského úřadu (srov. § 59 odst. 1 zákona o krajích).

Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že u zaměstnavatele, jímž je hlavní město Praha, je rozhodnutí o organizačním uspořádání Magistrátu hlavního města Prahy a o jeho změnách vyhrazeno Radě hlavního města Prahy. Ředitel Magistrátu hlavního města Prahy je oprávněn samostatně rozhodovat o organizačních změnách, vzhledem k nimž se může stát zaměstnanec zařazený do Magistrátu hlavního města Prahy nadbytečným ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (nejde-li o organizační změny, s nimiž je spojeno zřizování a rušení odborů Magistrátu hlavního města Prahy a změna celkového počtu zaměstnanců hlavního města Prahy zařazených do Magistrátu hlavního města Prahy, který stanovila Rada hlavního města Prahy), pokud to stanoví organizační řád Magistrátu hlavního města Prahy vydaný Radou hlavního města Prahy.

V projednávané věci – jak vyplývá ze shora uvedených skutkových zjištění soudů – Rada hlavního města Prahy svým usnesením č. 913 ze dne 31. 5. 2013 přijala organizační řád Magistrátu hlavního města Prahy, který stanovil, že ředitel Magistrátu stanoví počty zaměstnanců v jednotlivých odborech a zvláštních organizačních jednotkách Magistrátu [čl. 4 odst. 1 písm. v)]. Toto ustanovení organizačního řádu Magistrátu nelze vykládat – jak nesprávně činil odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) – tak, že by jím Radou hlavního města Prahy byla v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 písm. f) zákona o hlavním městě Praze „pravomoc k rozhodování o počtu zaměstnanců Magistrátu delegována na ředitele Magistrátu hl. m. Prahy“. Tento výklad je nejen v rozporu se zákonnou úpravou, která stanovení a změnu celkového počtu zaměstnanců hlavního města Prahy zařazených do Magistrátu hlavního města Prahy vyhrazuje Radě hlavního města Prahy, ale také s pravidly gramatického a logického výkladu. Správný výklad je takový, že ředitel Magistrátu je oprávněn samostatně rozhodnout jen o takové změně organizačního uspořádání Magistrátu hlavního města Prahy [bez ohledu na skutečnost, zda má za následek změnu počtu zaměstnanců v jednotlivých odborech a zvláštních organizačních jednotkách Magistrátu (popřípadě na jednotlivých pracovních místech)], kterou nedochází ke změně celkového počtu zaměstnanců hlavního města Prahy zařazených do Magistrátu, jak byl stanoven Radou hlavního města Prahy podle ustanovení § 68 odst. 2 písm. u) zákona o hlavním městě Praze (tak tomu bude například tehdy, jestliže o stejný počet, o který byl snížen stav zaměstnanců v jednom odboru nebo jedné zvláštní organizační jednotce Magistrátu, se zvýší stav zaměstnanců v jiných jeho organizačních útvarech).

Z uvedeného vyplývá, že ředitel Magistrátu hlavního města Prahy M. T. mohl dne 6. 8. 2013 rozhodnout o organizační změně spočívající ve zrušení dvou pracovních míst (kód pracovního místa 0007 a 0010) „daňová exekutorka“ v exekučním oddělení, odboru daní, poplatků a cen Magistrátu hlavního města Prahy, jen pokud toto organizační opatření nemělo za následek změnu celkového počtu zaměstnanců hlavního města Prahy zařazených do Magistrátu hlavního města Prahy, který stanovila Rada hlavního města Prahy. Z tohoto pohledu však odvolací soud toto organizační opatření – na rozdíl od soudu prvního stupně – neposuzoval, protože vycházel z nesprávného právního názoru, že ředitel Magistrátu byl oprávněn rozhodovat i o takových organizačních změnách, jimiž k takové změně v počtu zaměstnanců hlavního města Prahy zařazených do Magistrátu docházelo. Závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobkyně na základě uvedeného rozhodnutí o organizační změně stala nadbytečnou zaměstnankyní ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, je proto předčasný.

Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného - správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 2. 2019


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu