Rozhodnutí NS

24 Cdo 4009/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:24 Cdo 4009/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4009.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/08/2019
IV.ÚS 2512/19
IV.ÚS 2512/19
JUDr. Jan Filip
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 4009/2018-243



USNESENÍ



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce K. O., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Michalem Gruberem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 4, proti žalovaným 1) L. Š., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Čeňka Růžičky 8, 2) M. D., narozenému dne XY, bytem v XY, 3) R. S., narozenému dne XY, bytem v XY, a 4) H. Š., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Čeňka Růžičky 8, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 2/2014, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2018, č. j. 19 Co 88/2017-199, takto:


I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 15 C 2/2014-145, určil, že žalovaný 2) je vlastníkem id. ½ označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaných 1), 3) a 4) Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. května 2018, č. j. 19 Co 88/2017-199, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta dovolání, k němuž ovšem není - jak bude dále vyloženo - oprávněn (subjektivně legitimován), směřuje-li jeho dovolání do meritorního výroku, a v případě dovolání proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu není zase dovolání objektivně přípustné.

V daném případě se žalobce podanou žalobou domáhal určení, že jeho dlužník - žalovaný 2) je spoluvlastníkem označeného nemovitého majetku, když žalobu podal též správně proti žalované 4), v jejíž prospěch svědčil předmětný zápis v katastru nemovitostí ohledně žalobou dotčených nemovitostí.

V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle § 80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002; všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz).

Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, vyložil a odůvodnil právní názor, že ve sporu o určení vlastnictví k nemovitostem právní vztah vlastnictví je svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí. Uvedl dále, že reálné možnosti soudního výroku [o žalobě podle § 80 písm. c) (nyní § 80) o. s. ř.] ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí - jak bylo naznačeno - též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v ust. § 83 odst. 2 o. s. ř., a v případech, kdy tak stanoví zvláštní právní předpisy, je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a o. s. ř.).

V rozsudku ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, pak dovolací soud judikoval, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se záznamem [poznámka dovolacího soudu: nyní vkladem - k tomu srov. § 11 odst. 1, § 17 odst. 2 a 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů], učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají.

K posledně uvedenému lze dodat, že uvedený názor se uplatní i v případě, pokud výsledkem (podle podané žaloby) soudní věcně právní deklarace k nemovitému majetku má být vyjádření, že osoba, které podle aktuálního stavu zápisů v katastru nemovitostí nesvědčí předmětný zápis vlastnického práva, je (spolu)vlastníkem tohoto majetku, přičemž v takovém případě má dojít (předmětným vkladem podle takto vydaného soudního rozhodnutí) ke změně zápisu v katastru nemovitostí; v takové situaci je tudíž nezbytné, aby žalobce žaloval (kromě osoby zapsané v katastru nemovitostí) též tuto osobu, v jejíž prospěch má být vlastnické právo v katastru nemovitostí na podkladě soudního rozhodnutí zapsáno.

Výše vyložené souvislosti se pak z povahy věci projevují (projevit musí) i ve vztahu k posouzení oprávnění (subjektivní legitimaci) dotčené osoby podat dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu. Je tomu tak z toho důvodu, že subjektivní přípustnost dovolání se pojí s určením toho, kdo je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Odpověď na tuto otázku reflektuje stav procesní újmy, jenž nastává v osobě určitého (některého) účastníka a který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí buďto zruší či je změní.

Popsané oprávnění (subjektivní legitimace) podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zajisté náleží žalovanému, v jehož neprospěch vyznívá rozhodnutí odvolacího soudu, kdy prostřednictvím podaného dovolání se žalovaný může domáhat pro sebe příznivějšího výsledku.

Taková procesní situace ovšem v případě dovolatele nastat objektivně nemůže, neboť deklaratorní výrok věcně právního vztahu k předmětnému nemovitému majetku se jej nijak nedotýká. Dovolatel tudíž v dovolacím řízení v uvedeném směru objektivně nemůže dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku, neboť ze shora vyložených důvodů nebyl v předchozích řízeních vůbec pasivně věcně legitimován.

Dovolání žalovaného 1) proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu není tudíž podle § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. subjektivně přípustné, a proti jeho nákladovému výroku II. není zase objektivně přípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Tímto rozhodnutím byl současně konzumován návrh dovolatele na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.

I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení přihlédl k tomu, že žalobce v písemném vyjádření k dovolání žalovaného 1) pominul důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, takže nelze s takto učiněným úkonem právní služby jeho advokátem spojovat v dovolacím řízení účelně vynaložené výdaje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. 4. 2019

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu