Rozhodnutí NS

8 Tdo 485/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/22/2019
Spisová značka:8 Tdo 485/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.485.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Krádež
Poškození cizí věci
Dotčené předpisy:§ 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku
§ 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku
§ 228 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 485/2019-2263


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovolání obviněného O. K., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 5 To 362/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 19/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. K. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 7. 2018, sp. zn. 2 T 19/2017, uznal obviněného O. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným dvěma přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu se dvěma přečiny poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (v bodech I. a II. výroku o vině) a jedním přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (multifunkčního nože, šroubováku a trnu z kladívka z MHD). Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozeným vyjmenovaným v rozsudku škodu ve výších tam uvedených, přičemž některé z nich podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytky jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně podle § 229 odst. 1 tr. ř. na toto řízení odkázal část poškozených s jejich celými nároky na náhradu škody.
    2. Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 se obviněný dopustil dané trestné činnosti v období od 5. 9. 2015 do 20. 1. 2016, a to třiceti devíti dílčími útoky spočívajícími ve vloupání do osobních automobilů zaparkovaných v městské části XY a odcizení v nich se nacházejících dětských autosedaček (případně i dalších věcí, např. dětské postýlky, autorádia, autonavigací atd.) za současného poškození automobilů v důsledku násilného vniknutí do nich (rozbití skleněných výplní oken, přeřezání bezpečnostních pásů, v nichž byly sedačky uchyceny).

    3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 5 To 362/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o vině, výroku o trestu propadnutí věci, výrocích o náhradě škody).
      4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Lukovského dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že jednak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
        5. Po úvodní rekapitulaci závěrů odvolacího soudu ve vztahu k jeho námitkám uplatněným jak v odvolání, tak v předcházejícím trestním řízení, s nimiž se neztotožnil, se dovolatel zaměřil (obdobně, jak to již učinil i ve svém odvolání) na průběh přípravného řízení. Vytkl, že jeho zadržení nepředcházel náležitý souhlas státního zástupce, neboť pro nečitelnost podpisu není zřejmé, který státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 tento souhlas učinil. Další, a to stěžejní námitkou (rovněž tak uvedenou již v odvolání) pak byla jeho výhrada vztahující se k prověrce na místě provedené dne 21. 1. 2016 s tím, že tuto v daném trestním řízení nelze použít jako důkaz. V tomto směru namítl, že předmětná prověrka má povahu pouze úředního záznamu o podaném vysvětlení, resp. doplnění podání vysvětlení, neboť navazovala na jeho předchozí podání vysvětlení do úředního záznamu, a nikoliv na jeho výslech do protokolu, který vzhledem k jeho zadržení podle § 76 tr. ř. měl být správně proveden. V této souvislosti vyslovil též názor, že orgány činné v trestním řízení k němu měly při provádění prověrky na místě přistupovat jako k zadrženému podezřelému s právy obviněného s tím, že měl být řádně poučen o svých právech; vzhledem k absenci řádného zákonného poučení v protokolu o prověrce na místě pak nelze daný úkon považovat ani za provedený v souladu s trestním řádem. Shodně jako v odvolání vyjádřil rovněž přesvědčení, že P. B., který byl v době prováděné prověrky na místě zaměstnán u Městské policie v XY jako strážník, nemohl při této být v postavení nezúčastněné osoby, a to s ohledem na skutečnost, že v jeho případě se sice nejedná o policejní orgán, avšak jejich úkoly a zaměření jsou obdobné, což zcela nezajišťuje jeho nezúčastněnost. Vzhledem k výše uvedeným důvodům vyslovil názor, že jej bylo možné uznat vinným pouze ze spáchání útoků pod body I./1) a III./11), 12) prokázaných kamerovým záznamem a odborným vyjádřením z oboru genetika.
          6. Obviněný dále vznesl námitku i k uloženému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, který považoval i přes jeho zmírnění odvolacím soudem stále za nepřiměřený. Tomuto soudu vytkl, že ani on dostatečně nezhodnotil, že předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 1 T 162/2015, mu byl uložen trest odnětí svobody na dobu tří let a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 2 T 19/2017, mu byl uložen trest odnětí svobody na dobu dvou let, tedy v celkovém trvání pěti let, což dohromady i s trestem odnětí svobody uloženým napadeným rozsudkem činí sedm a půl roku nepodmíněného odnětí svobody.
            7. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 5 To 362/2018, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
              8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu podaného dovolání uvedl, že obviněný nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonnými znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným, nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Jeho stěžejní námitka týkající se procesní nepoužitelnosti prověrky na místě provedené dne 21. 1. 2016 není v souladu nejen s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani s žádným jiným dovolacím důvodem uvedeným v § 265b tr. ř. Poukázal rovněž na to, že obviněný navíc neučinil ani formálně součástí svého dovolání námitku týkající se tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Zdůraznil, že zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se nachází též námitka obviněného zpochybňující souhlas státního zástupce s jeho zadržením, kterou navíc učinil pouze na podkladě údajné nečitelnosti podpisu státního zástupce. Uzavřel proto, že dovolací námitky uplatněné obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují výlučně do procesní oblasti a tomuto obsahově neodpovídají. Pouze pro úplnost konstatoval, že ve světle rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 2999/16 nelze námitky obviněného týkající se prověrky na místě podle § 104e tr. ř. považovat za důvodné ani po věcné stránce. Konečně dodal, že obecní policie nepatří mezi orgány činné v trestním řízení, a tedy není vyloučeno, aby její příslušník figuroval při úkonu trestního řízení jako nezúčastněná osoba.
                9. Dále státní zástupce uvedl, že dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný totiž vytkl toliko nepřiměřenost uloženého trestu vzhledem k celkové délce trestů, které bude muset vykonat. Státní zástupce akcentoval, že v rámci citovaného ani žádného jiného dovolacího důvodu nelze vznášet námitky týkající se pouze přílišné přísnosti trestu, jde-li o trest jinak podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby. Pro úplnost doplnil, že dovolateli byl úhrnný trest vyměřován podle ustanovení § 205 odst. 3 tr. zákoníku, které uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody připouští a ve kterém je stanovena sazba trestu odnětí svobody na jeden rok až pět let. Rovněž podotkl, že délka trestů vyměřených pachateli v jiných trestních věcech nepatří mezi hlediska pro stanovení druhu a výměry trestu uvedená v § 39 tr. zákoníku.
                  10. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
                    11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje rovněž obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
                      12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
                        13. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
                          14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
                            15. Z tohoto pohledu je zřejmé (jak rovněž konstatoval státní zástupce ve svém výstižném vyjádření), že výše uvedené námitky obviněného vztahující se k průběhu a procesní použitelnosti prověrky na místě činu provedené v dané věci, spočívající v tvrzení, že jí nelze přiznat důkazní hodnotu proto, že měla povahu pouze úředního záznamu o podaném vysvětlení a že v postavení tzv. nezúčastněné osoby byl strážník městské policie, a dále k okolnostem jeho zadržení a porušení jeho práv při něm s tím, že za dané situace s ním měly orgány činné v trestním řízení jednat jako se zadrženým podezřelým a procesně jej vyslechnout do protokolu, o něž formálně opřel dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť po stránce věcné šlo o námitky skutkové, resp. procesní, jež směřovaly výhradně proti vedení dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů.
                              16. Takovou argumentaci obviněného směřující výhradně do procesní oblasti pod citovaný dovolací důvod (a ani pod žádný jiný) podřadit nelze, a proto ve vztahu ke skutkovým, resp. procesním námitkám neexistuje zákonná povinnost osudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
                                17. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, což však obviněný v dané věci ani neučinil. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
                                  18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména strany 17 a 18 odůvodnění rozsudku). Těmto hodnotícím úvahám a skutkovým zjištěním přisvědčil i soud odvolací v podrobném odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 14 až 21), přičemž se řádně zabýval odvolacími námitkami obviněného a zcela přesvědčivě vyložil, proč se s nimi neztotožnil.
                                    19. Dovolatel dále s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců je s ohledem na dva mu již uložené tresty v jiných trestních věcech v celkové výměře pěti let nepřiměřeně přísný.
                                      20. Nejvyšší soud v tomto směru především posuzoval, zda taková výhrada je pod citovaný dovolací důvod vůbec podřaditelná. Tento důvod dovolání je totiž dán jen tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ve shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce shledal, že námitku toliko nepřiměřenosti uloženého trestu vzhledem k celkové délce trestů odnětí svobody, jež obviněný bude muset vykonat, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, což v dané věci uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je, nelze považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu.
                                        21. Nejvyšší soud považuje za vhodné pro úplnost uvést (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je navíc v naprosté většině opakováním jeho námitek uplatněných v rámci odvolání, s nimiž se soud druhého stupně řádně a podrobně zabýval a dostatečně a přesvědčivě se s nimi vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
                                          22. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

                                          P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

                                          V Brně dne 22. 5. 2019

                                          JUDr. Jan Bláha
                                          předseda senátu