Rozhodnutí NS

7 Tdo 946/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:7 Tdo 946/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.946.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Subsidiarita trestní represe
Úmysl
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 946/2018-30


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 11. 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného L. G., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 68 To 160/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 151/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 T 151/2015, byl obviněný L. G. uznán vinným spácháním zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.

Obviněný se zločinu dopustil tím, že dne 30. 8. 2013 ve XY, okr. Vsetín, jako jednatel společnosti L. E., se sídlem XY, uzavřel se společností LTC Vysoké Mýto,a. s., se sídlem Masarykovo náměstí 180, Vysoké Mýto, smlouvu o dodání 20 000 kg lískových jader z Gruzie za úhrnnou kupní cenu ve výši 117 000 USD, ač neměl jistotu, že její podmínky dodrží, a byl srozuměn s tím, že zboží podle smlouvy včas v požadovaném množství a kvalitě by nemusel dodat a poté, co dne 3. 9. 2013 obdržel na účet společnosti L. E., celkovou částku 110 000 USD, lísková jádra ani přes opakované urgence nedodal, uhrazenou kupní cenu nevrátil a použil ji k jiným účelům ve prospěch svůj a společnosti L. E., čímž způsobil společnosti LTC Vysoké Mýto, a. s., se sídlem Masarykovo náměstí 180, Vysoké Mýto, škodu v celkové výši 2 107 452 Kč.“

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 68 To 160/2017, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Odvolání poškozené obchodní společnosti bylo zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř., jako podané osobou neoprávněnou.
II

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí postrádá logickou návaznost na provedené důkazy. Libovůli spatřuje ve způsobu hodnocení důkazů soudy, když zejména nevyhodnotily důkazní situaci i podle zásady in dubio pro reo. Namítá porušení práva na spravedlivý proces, když skutková zjištění nemají návaznost na provedené důkazy. Z provedeného dokazování podle obviněného neplyne, že by se měl dopustit uvedené trestné činnosti, zejména že měl mít přímý úmysl spáchat trestný čin podvodu. Správným vyhodnocením důkazů lze podle obviněného naopak dospět k závěru, že iniciátorem uzavření kupní smlouvy byl M. N. jednající za obchodní firmu LTC Vysoké Mýto, a. s., který rovněž stanovil podmínky celé smlouvy (př. že prodávající splní dodání zboží do 7 dnů ode dne zaplacení celé kupní ceny). Smlouva byla uzavřena mezi dvěma společnostmi. Kromě toho má obviněný za to, že ve věci rozhodl místně nepříslušný soud, což má údajně podstatný vliv na posouzení, zda nedošlo k porušení práva na zákonného soudce, jak je upraveno v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudům dále vytýkal neúplnost dokazování, neboť nebyl proveden důkaz navržený obhajobou, kterým mělo být prokázáno, že finanční prostředky potřebné k realizaci předmětného obchodu s lískovými jádry byly a jsou k dispozici. Soudům proto vytýká, že neprovedly výslech gruzínských občanů G. P. a V. T., kteří se měli vyjádřit také k funkci tzv. rezervního fondu, ve kterém se sdružují finanční prostředky na realizaci obchodů s lískovými jádry. Obviněný nesouhlasil s názorem soudů, že šlo o důkazy nadbytečné a má za to, že je soud provést měl. Zopakoval, že soudy měly aplikovat zásadu in dubio pro reo a postupovat tak, že měly přijmout skutkový stav, že finanční prostředky na provedení obchodu s lískovými jádry byly k dispozici v Gruzii. Nesouhlasí s tím, že soudy uzavřely, že ke spáchání trestného činu došlo dne 30. 8. 2013, ač toho dne byla uzavřena kupní smlouva, jejíž podmínky stanovil M. N. Soudům vytkl, že nevzaly v potaz objektivní skutečnost, a to nepříznivou situaci na trhu s lískovými jádry, zvýšení jejich ceny a zhoršení kvality. Má za to, že druh obchodované komodity i způsob obchodování s ní byly ze strany soudů obou stupňů přehlédnuty. Obviněný vyzdvihl rovněž to, že podmínky celého obchodu, tedy že zboží bude dodáno poté, co bude zaplacena celá sjednaná kupní cena, byly navrženy samotným poškozeným. Má za to, že z provedených důkazů není možné dovodit, že by jednal v úmyslu přímém. Zopakoval, že soudy neprovedly důkaz výslechem navržených osob a nevyhodnotily existenci tzv. rezervního fondu. Soudy podle něj nedostatečně vyhodnotily provedené důkazy. V neposlední řadě namítl, že v jeho případě měla být respektována otázka subsidiarity trestní represe. Uvedl rovněž, že trestně odpovědnou by měla být právnická osoba, a to L. E., nikoli on jako osoba fyzická, neboť smlouva byla uzavřena mezi firmami.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání jsou opakováním obhajoby obviněného. Ve většině námitek podle ní neuplatňuje nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá skutková zjištění, ke kterým soudy po provedeném dokazování dospěly. Uplatněnému dovolacímu důvodu, že se vymyká námitka o porušení místní příslušnosti soudu, neboť trestní řád připouští v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. námitky týkající se pouze věcné příslušnosti soudu. Podle názoru státní zástupkyně lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit pouze dvě námitky, a to že absentuje subjektivní stránka daného trestného činu v podobě úmyslu, a dále že bylo porušeno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, prostřednictvím nějž je uplatňována zásada subsidiarity trestní represe. Obě námitky jsou však podle státní zástupkyně zjevně neopodstatněné. Ohledně subjektivní stránky státní zástupkyně shrnula ve věci provedené důkazy a uzavřela, že soudy nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným uvedeným zločinem, neboť podle ní zamlčel skutečnost, že v uvedené době neměl zajištěnou ani požadovanou komoditu, ani způsob, jakým by zboží dopravil do České republiky. Dodala, že pokud by poškozený znal tyto skutečnosti, s obviněným by neuzavřel smlouvu o dodávce lískových jader. Soudy obou stupňů tak podle ní správně dospěly k závěru, že obviněný se podvodného jednání dopustil v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Dále uvedla, že výrok, kterým byl obviněný uznán vinným přisouzeným trestným činem není v žádné kolizi s § 12 odst. 2 tr. zákoníku, protože obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, které překročilo rámec běžných obchodních vztahů a nabylo jasných rysů kriminálního činu.

Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný pod tímto dovolacím důvodem vytkl několik údajných pochybení. Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě se vypořádal soud druhého stupně. Obviněný dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 435 a násl. tr. spisu). Z hlediska právní kvalifikace jsou námitky opakováním celé jeho obhajoby, když stejnými námitkami se zabýval již nalézací soud a své skutkové i hmotně právní závěry náležitě odůvodnil.

Podstatou podaného dovolání, je opakované a vytrvalé přesvědčení obviněného, že žádnými z provedených důkazů nebyl prokázán jeho podvodný úmysl. Vytýká soudům, že neprovedly všechny jím navrhované důkazy a že důkazy, které provedly, nesprávně hodnotily. Obviněný své jednání popsané ve skutkové větě v podstatě nepopírá, avšak i nadále ho nepovažuje za trestné (zdůrazňuje své přesvědčení o poctivosti obchodu, uvádí, že podmínky obchodu stanovil poškozený, poukazuje na specifika obchodu s lískovými jádry a na to, že peníze byly údajně uloženy v tzv. rezervním fondu v Gruzii). Má za to, že v jeho věci se tak jedná toliko o spor ze smlouvy. Nesouhlasí s tím, že soudy zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, přičemž nesouhlasí především s důvody, pro které soudy návrhy zamítly. Nesouhlasí s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily a jaké závěry z provedeného dokazování vyvodily. Má za to, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Z uvedeného vyplývá, že obviněný z podstatné části uplatnil námitky, které nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.

Pod tento ani pod jiný dovolací důvod nelze předně podřadit toliko obecně vznesenou námitku obviněného, že se soudy nezabývaly otázkou místní příslušnosti soudu a zda nedošlo k porušení práva na zákonného soudce. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestní řád připouští v souvislosti s dovoláním pouze námitky týkající se věcné příslušnosti. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. O takový případ ve věci obviněného nešlo. Konkrétními argumenty nepodložená námitka místní příslušnosti soudu je tak v řízení o dovolání zcela irelevantní. Nad rámec dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že místní příslušnost Okresního soudu ve Vsetíně je zřejmá ze skutečností popsaných ve skutkové větě, tedy, že obviněný uzavřel s poškozeným předmětnou smlouvu ve XY, okres Vsetín. V obvodu Okresního soudu ve Vsetíně tak byl podle § 18 odst. 1 tr. ř. trestný čin spáchán, u tohoto soudu byla také na obviněného podána obžaloba.

Dalšími námitkami brojil obviněný proti výroku o vině. Námitku obviněného, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že by čin spáchal v přímém úmyslu a tedy absentuje subjektivní stránka uvedeného zločinu a námitku údajného nerespektování otázky subsidiarity trestní represe – lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) podřadit, neboť se obecně jedná po námitky hmotněprávní. Nejvyšší soud se jimi zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.

Námitka absence subjektivní stránky na straně obviněného je obecně podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoli obviněný ji založil z podstatné části na námitkách, jimiž nesouhlasí s tím, jaké důkazy soudy ve věci provedly, resp. neprovedly, zejména jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Opakovaně prosazuje svůj způsob hodnocení provedených důkazů a závěry, ke kterým měly podle něj dospět i oba soudy. Ignoruje skutková zjištění soudů na základě provedeného dokazování, jakož i přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí provedené oběma soudy. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek, tak zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.

Ve věci se jedná o úmyslný zločin podvodu, a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Takovou formu zavinění u obviněného shledaly i soudy nižších stupňů (nikoli formu úmyslu přímého, jak se domnívá obviněný, byť krajský soud poněkud zmatečně v odůvodnění na str. 7 usnesení zmínil také úmysl přímý). Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného zločinu opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Z těchto zjištění přitom spolehlivě vyplynulo, že to byla společnost LTC Vysoké Mýto, a. s., kdo se prostřednictvím svědka M. N. na obviněného obrátila ve věci obchodu s lískovými jádry, a to na základě předchozí pozitivní zkušenosti s osobou obviněného, který měl zprostředkovat kontakt na osobu z Gruzie (S. A., str. 2 rozhodnutí soudu prvního stupně), s níž společnost LTC Vysoké Mýto, a. s., s lískovými jádry obchodovala. Po smrti této osoby se svědek M. N. obrátil na obviněného, přestože s jeho společností L. E., žádný obchod s lískovými jádry v minulosti neprobíhal. Obviněný nabídl společnosti LTC Vysoké Mýto, a. s., obchod s lískovými jádry, který chtěl sám zaštítit prostřednictvím společnosti L. E., ačkoliv tato společnost nikdy v minulosti žádný obchod s lískovými jádry neuskutečnila. Je zcela nepodstatné, že iniciátorem smlouvy i podmínek stanovených ve smlouvě byl M. N., když obviněný, jako jednatel společnosti L. E., byl stranou smlouvy, osobou, která smlouvu podepsala, která svým podpisem potvrdila souhlas s jejím zněním a podmínkami smlouvy a která se tak zavázala, že smlouvě v této podobě dostojí. Obviněný však při podpisu smlouvy zamlčel, že není schopen zajistit dovoz ořechů z aktuální úrody (jak požadovala smlouva), neboť fakticky žádné lískové oříšky, natož v požadovaném množství a kvalitě, neměl k dispozici. V době uzavírání smlouvy tak obviněný neměl žádnou jistotu, že podmínky smlouvy (kterou podepsal) dodrží. Obviněný zamlčel poškozenému rozhodné skutečnosti (že neměl zajištěnou požadovanou komoditu – nemohlo se jednat o ořechy z aktuální úrody, jak bylo požadováno, že neměl zajištěnou dopravu do České republiky), spoléhal přitom na zcela nejisté události, které ani nemohl svou vůlí ovlivnit (že se kamion odkloní ze své trasy a ořechy místo v Polsku vyloží v České republice nebo takové množství ořechů sežene jinak). Pokud by poškozený znal tyto skutečnosti, neuzavřel by s obviněným smlouvu o dodávce lískových jader, v níž by bylo dohodnuto, že celá kupní cena bude uhrazena ještě před samotnou dodávkou. Obviněný tak poškozeného evidentně uváděl v omyl v tom, že dostojí smluvním podmínkám. Obviněný sám ve svých výpovědích popisuje obchod s lískovými jádry se znalostí tamního (gruzínského) prostředí (kdy začíná sezóna, kdy je potřeba učinit objednávku, že je potřeba oslovit více zdrojů, atd.), ač sám s touto komoditou dříve neobchodoval. Pokud tedy dne 30. 8. 2013 uzavřel za této situace smlouvu daného obsahu, je zřejmé, že od počátku jednal s vědomím, že s požadovanou komoditou nedisponuje a byl srozuměn i s tím, že ji ve smluvené době nebude schopen dodat. Soudy obou stupňů tedy správně dospěly k závěru, že obviněný se podvodného jednání dopustil, a v jeho jednání je možné spatřovat nepřímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud nemá důvod na těchto závěrech cokoli měnit. Námitka obviněného v tomto směru je zjevně neopodstatněná.

Je nutno uvést, že nalézací i odvolací soud se pečlivě zabývaly všemi námitkami obviněného (vznesenými také v dovolání) a přesvědčivě svá rozhodnutí odůvodnily. Jestliže obviněný v rámci své obhajoby argumentoval tím, že peníze uhrazené ze strany poškozené společnosti byly převedeny do Gruzie, pak tato obhajoba byla v plném rozsahu vyvrácena, neboť bylo prokázáno, že peníze byly využity zejména ve prospěch obchodní společnosti L. E., a ve prospěch samotného obviněného. Soudy se v souvislosti s výpovědí obviněného zabývaly specifiky trhu s lískovými ořechy i možným fungováním obviněným tvrzeného tzv. rezervního fondu. Oba soudy dostatečně odůvodnily, proč odmítly návrhy obviněného na doplnění dokazování výslechem navržených svědků v Gruzii (str. 11 a násl. rozhodnutí soudu prvního stupně, str. 6 a násl. rozhodnutí soudu druhého stupně). Pokud obviněný nesouhlasí s tím, že soudy odmítly jeho návrhy na doplnění dokazování, tak odvolací soud ve výše zmíněné části odůvodnění usnesení jasně uvedl důvody tohoto postupu a Nejvyšší soud s ohledem na provedené důkazy s tímto odůvodněním souhlasí. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se jednalo také v daném případě a již soud prvního stupně jejich provedení shledal nadbytečným. Soud druhého stupně pak neshledal žádná pochybení nalézacího soudu stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného. Pokud obviněný nesouhlasí s důvody a způsobem, jak soudy odůvodnily své závěry o nadbytečnosti provedení důkazů, Nejvyšší soud připomíná, že dovolací námitky proti důvodům rozhodnutí jsou podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.

Nejvyšší soud uzavírá, že mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní (existenci takového rozporu obviněný ostatně ani výslovně nenamítal). Neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Na základě provedeného dokazování soudy zcela oprávněně shledaly vyvrácenou obhajobu obviněného.

Je tedy zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

K námitce obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že především jde o námitku procesní. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci.

S ohledem na výše uvedené, nemá žádné opodstatnění ani námitka, že odsuzující výrok o vině je porušením zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). V posuzované kauze nejde jen o pouhý civilněprávní spor vyplývající ze smluvního vztahu. Skutek spočíval v jednání obviněného, které navenek sice mělo formu legálního právního úkonu, ale ve skutečnosti výrazně překročilo rámec soukromoprávního vztahu a dodalo jeho činu vyloženě kriminální charakter. Nejvyšší soud poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky. Posuzovaný případ se svým rozsahem a s přihlédnutím ke škodlivému účinku (kvalifikovaná skutková podstata) rozhodně nevymyká z okruhu běžných protiprávních jednání tohoto druhu, které jsou postihovány trestní sankcí. Společenskou škodlivost jednání obviněného tedy zvyšuje výše jim způsobené škody, stejně tak jako jeho chování po dokonání trestného činu, kdy poškozeného utvrzoval v tom, že je schopen obchod uskutečnit, případně vrátit zaplacené finanční prostředky, tedy kupní cenu za obchodovaná lísková jádra. Obchod s oříšky však ani dodatečně uskutečněn nebyl a obviněný poškozenému žádné finanční prostředky nevrátil. Námitka obviněného i v tomto směru je proto zjevně neopodstatněná.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 11. 2018


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu