Rozhodnutí NS

23 Cdo 3022/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/12/2018
Spisová značka:23 Cdo 3022/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3022.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/18/2018
III. ÚS 4165/18
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3022/2018-308


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České distribuční a.s., se sídlem Na Rovince 879, Hrabová, 720 00 Ostrava, IČO 26791692, zastoupené JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem Místecká 329/258, Ostrava, proti žalovanému J. H., se sídlem Český Brod, zastoupenému JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na bělidle 997/15, Praha 5, o zaplacení 11 990 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalovaného o zaplacení částky 91 244 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 16 C 83/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017, č. j. 21 Co 161/2017-275, t a k t o:


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 21 Co 161/2017-275, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 20. 10. 2016, č. j. 16 C 83/2013-250, jímž bylo výrokem I. žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 11 990 Kč se zákonným úrokem z prodlení, výrokem II. zamítnuta vzájemná žaloba žalovaného na zaplacení 91 244 Kč se zákonným úrokem z prodlení a výrokem III. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně unesla důkazní břemeno tvrzení a na základě provedených důkazů i břemeno důkazní o tom, že pro žalovaného provedla sjednané práce, tj. roznos katalogů ve sjednané lhůtě. Odvolací soud k tomuto závěru dospěl na základě zjištění soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil, že žalobkyně v prvém roznosu tiskovin provedla distribuci řádně a včas a že reklamace žalovaného byla uplatněna v rozporu se Všeobecnými podmínkami neadresné distribuce žalobkyně (dále jen „VOP“), když žalovaný nedodržel při uplatnění reklamace stanovenou reklamační lhůtu, a kdy reklamace zároveň neobsahovala přesný popis zjištěného problému. Při reklamaci druhého roznosu žalovaný sice prokázal uplatnění reklamace ve stanovené lhůtě, ale včas provedenou kontrolou nebyly zjištěny žádné nedostatky. Odvolací soud se na základě těchto prokázaných skutečností ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni svědčí právo na zaplacení požadované částky 11 990 Kč se zákonným úrokem z prodlení, bylo-li prokázáno, že žalovaný ji tuto vyúčtovanou částku za řádně provedené práce (roznos katalogů) nezaplatil. Pokud žalovaný namítal, že roznos byl proveden v menším než 50 % rozsahu, odvolací soud konstatoval, že bylo na žalovaném, aby toto tvrzení prokázal. Žalovaný však ani po řádném poučení spolu s upozorněním na následky, že pokud potřebné důkazy neoznačí, nebude se svojí obranou proti žalobě a vzájemným návrhem úspěšný, žádná tvrzení o rozhodujících skutečnostech nedoplnil a důkazy nenavrhl, ale naopak uvedl, že žádná tvrzení nedoplnil a důkazy k nim nenavrhl z toho důvodu, že požadavek na provedení svědeckých výpovědí považoval za přehnaný. Odvolací soud proto uzavřel, že není třeba projednávat nic z hlediska tvrzení žalovaného, ale toliko z hlediska tvrzení žalobkyně, která svá tvrzení prokázala, a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalobě o zaplacení 11 990 Kč s příslušenstvím vyhověl a zamítl vzájemnou žalobu žalovaného na zaplacení 91 244 Kč s příslušenstvím, představující částku 64 083 Kč, kterou žalovaný požadoval po žalobkyni z titulu náhrady škody, jež mu měla vzniknout vynaloženými náklady v příčinné souvislosti s porušením smluvních povinností žalobkyně, a částky 27 161 Kč s příslušenstvím, kterou požadoval z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyně, jež měla žalobkyně získat za úhradu prvního roznosu katalogů. Odvolací soud dále konstatoval, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 668/15, na něž odvolatelka poukazovala, na věc nedopadá, neboť se týká řešení otázek ve specifické oblasti zdravotnického práva, a pokud žalovaný poukazoval na jeho závěry, že ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní stačí, aby povinný rozhodnou skutečnost prokázal s určitou mírou pravděpodobnosti, odvolací soud uvedl, že v posuzovaném případě žalovaný rozhodné okolnosti neprokázal vůbec, některé ani netvrdil, proto ani z tohoto důvodu není odkaz na nález Ústavního soudu případný. Pro úplnost odvolací soud dodal, že žalovaný se do důkazní nouze ohledně prokázání kvality provedených roznosů dostal z vlastního a svobodného rozhodnutí tím, že odmítl nabízenou kontrolu kvality distribuce způsobem, který byl mezi účastníky závazně sjednán ve VOP, které žalovaný podepsal.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání spatřuje v potřebě vyřešit právní otázku, která nebyla dovolacím soudem dosud řešena, a to, zda lze po straně sporu spravedlivě žádat splnění povinností vyplývajících z důkazního břemene de facto až po zjištění materiální pravdy, jestliže by dokazování tohoto charakteru bylo zcela neuskutečnitelné či uskutečnitelné jen velmi obtížně a pouze při vynaložení značných nákladů, kdy tento postup by byl v rozporu se zásadou procesní ekonomie řízení, a to vše za situace, kdy prokázání dané skutečnosti lze v návaznosti na splnění povinnosti tvrzení a contrario žádat po druhé straně sporu. Podle žalovaného měla žalobkyně k dispozici všechny prostředky k prokázání řádného provedení prvního roznosu, neboť vzhledem k automatické kontrole kvality distibuce garantované ve VOP mohla tuto okolnost prokázat jednoduše, bez zbytečných nákladů finančních i časových, které by byly s prokazováním opačné skutečnosti pro žalovaného spojeny. Žalovaný upozornil, že distribuce katalogů se v prvním případě roznosu týkala 14 508 domácností v 36-ti obcích, proto nelze po něm spravedlivě požadovat, aby prokazoval nedoručení předmětných tiskovin do všech schránek. Zajišťování důkazů o neprovedení roznosu ve všech domácnostech případně předvolání všech obyvatel dotčených domů k podání svědecké výpovědi by podle žalovaného bylo v hrubém rozporu se zásadou procesní ekonomie řízení. Navíc má za to, že dokazování tohoto charakteru je de facto neuskutečnitelné a uložení povinnosti prokázat, že roznos katalogů nebyl proveden řádně, znamená fakticky nesplnitelnou povinnost. Dovolatel uvedl, že si je vědom závěrů Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) přijatých v rozsudku ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 834/2009, ohledně přenesení důkazního břemene, přesto má za to, že dovolací soud by měl svým zásahem napravit procesní vady řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Závěrem dovolatel požádal o odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněným subjektem – účastníkem řízení, který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Vzhledem k tomu, že dovolatel napadl dovoláním výrok I. odvolacího soudu i v té části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 11 990 Kč se zákonným úrokem z prodlení a v dané věci se nejedná mezi účastníky o vztah ze spotřebitelské smlouvy a ani o pracovněprávní vztah, byl nucen Nejvyšší soud rozhodnout podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání žalovaného není v této části přípustné, bylo-li rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

Nejvyšší soud se dále zabýval zbývající částí dovolání, směřující do té části napadeného rozsudku, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemné žaloby žalovaného na zaplacení 91 244 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání není ani v této části přípustné, neboť dovolatelem položená otázka, týkající se důkazního břemene žalovaného ve vztahu ke vzájemné žalobě žalovaného, není otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, neboť Nejvyšší soud otázku důkazního břemene, které tíží žalovaného, již řešil, a odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Sám dovolatel v dovolání uvádí, že si je vědom závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 834/2009, řešící otázku zatížení té či oné procesní strany důkazním břemenem, v němž Nejvyšší soud dovodil, že součástí hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. jsou též úvahy nalézacího soudu o zatížení té či oné procesní strany důkazním břemenem. Dovolací soud není oprávněn v rámci dovolacího přezkumu do tohoto postupu nižší instance zasahovat a je jím vázán. Výjimkou je stav, při němž je důkazní břemeno upraveno hmotněprávní normou; o takový případ se ale v dané věci nejedná. Nutno zároveň připomenout, že je ustálená judikatura v závěru, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností spočívá na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1198/2008 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz a viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Je namístě konstatovat, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, publikovaný v Soudní judikatuře seš. č. 5/2002 pod označením SJ 86/2002 či rozsudek ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006 anebo z pozdější judikatury usnesení ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2934/2016 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud nemá důvod měnit nic na této ustálené rozhodovací praxi, podle níž, pokud účastník neunese důkazní břemeno, je důvod pro zamítnutí jeho žaloby.

Požaduje-li dovolatel, aby dovolací soud svým zásahem napravil procesní vady před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, je nutno konstatovat, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky směřující do případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil. Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené nepřípustné dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

K návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu je Nejvyšší soud nucen uvést, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 9. 2018


JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu