Rozhodnutí NS

32 Cdo 815/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:32 Cdo 815/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.815.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 815/2019-442


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně obce Dolní Břežany, se sídlem v Dolních Břežanech, 5. května 78, identifikační číslo osoby 00241202, zastoupené Mgr. Veronikou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, proti žalované STRABAG a. s., se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 198/21, identifikační číslo osoby 60838744, zastoupené Mgr. Jakubem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Bělidle 198/21, o odstranění vad díla, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 99/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, č. j. 20 Co 284,285/2018-414, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 4. 2018, č. j. 31 C 99/2015-354, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 4. 6. 2018, č. j. 31 C 99/2015-361, ve výrocích, kterými soud prvního stupně uložil žalované povinnost odstranit vady díla tam specifikované a zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku 58 956 Kč (první výrok), dále změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni tak, že náhrada činí 28 136 Kč, a jinak jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) a uvádí, že „rozsudek odvolacího soudu závisí na právních otázkách, které jsou zásadního významu, a to nejen pro danou věc a jejich posouzení Nejvyšším soudem ČR má značný judikatorní přesah“. Jako dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku, též rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně žádá odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Z uvedených ustanovení i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, představuje obligatorní náležitost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledal takovýto požadavek ústavně konformním (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).

Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, předkládá-li k dovolacímu přezkumu otázku „zásadního právního významu“, zda „může být právnická osoba podjatá při podávání znaleckého posudku, když jsou označeny stejnou znaleckou doložkou“. Dovolatelka patrně přehlédla, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z dovolání přitom není patrné, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje dovolatelka za splněný.

Řádné vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání neobsahují ani námitky dovolatelky o nesprávném právním posouzení věci soudy obou stupňů tím, že nepřihlédly k opožděnému uplatnění vad díla žalobkyní a shledaly, že dovolatelka měla rozpoznat vady projektové dokumentace a byla povinna překontrolovat činnost projektanta. Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (srov. výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

Tvrzením o neprovedení některých navržených důkazů dovolatelka nevymezuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku hmotného nebo procesního práva, která by splňovala předpoklady dané ustanovením § 237 o. s. ř., ale uplatňuje jím námitku vady řízení, k jejíž případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení tudíž přípustnost dovolání založit nemůže, i kdyby se soudy nižších stupňů procesního pochybení dopustily (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3008/2015).

Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. § 243c odst. 1 větu první o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v části směřující proti výroku napadeného rozhodnutí o věci samé odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.

Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. i ve výrocích o nákladech řízení. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí uplatněném v dovolání, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu