Rozhodnutí NS

33 Cdo 2919/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:33 Cdo 2919/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2919.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/01/2019
I. ÚS 81/19
JUDr. David Uhlíř
odmítnuto
12/03/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 2919/2018-210


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
J. P., zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Šumavská 991/31, proti žalovaným a) D. U. a b) J. U., zastoupeným Mgr. et Mgr. Liběnou Šrámkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, o zaplacení 197.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 477/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, č. j. 15 Co 501/2017-166, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.668 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Liběny Šrámkové, LL.M., advokátky.


O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 27. 3. 2017, č. j. 19 C 477/2015-126, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o zaplacení 197.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 11. 2015, a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (co do vyčíslení náhrady); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalovaní poté, kdy se vyjádřili k jednotlivým dovolacím námitkám, navrhli dovolacímu soudu dovolání jako nepřípustné odmítnout.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobkyně dovozuje přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „záviselo na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval rozsudek sp. zn. 22 Cdo 226/2012, v němž Nejvyšší soud dovodil, že je třeba mít na zřeteli, že základní zásadou výkladu smluv je priorita takového výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady a že tato zásada je důsledkem zásady dispoziční autonomie. Dále namítá, že odvolací soud sice uzavřel, že uznávací prohlášení z 11. 6. 2012 je platné a určité, avšak v rozporu s tímto závěrem žalobu zamítl. Nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud přiznal potvrzení o zaplacení kupní ceny větší důkazní hodnotu nežli smlouvě o budoucí smlouvě kupní (z níž vyplývá, že kupní cena byla zaplacena při jejím podpisu), podpořené výpovědí svědka, který se uzavření této smlouvy osobně účastnil a kupní cenu zaplatil. Je přesvědčena, že odvolací soud rozhodl na základě přepjatého právního formalismu, který nadřadil spravedlivému rozhodnutí ve věci, a napadené rozhodnutí hodnotí jako překvapivé a nepředvídatelné.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 4/2014“/, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení právních otázek odchyluje (srovnej již výše zmíněné rozhodnutí R 4/2014); tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.

Žalobkyně, jak vyplývá z celého obsahu jejího dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), shora uvedenému požadavku nedostála. Formulací, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, přípustnost dovolání v režimu § 237 o. s. ř. řádně nevymezila, neboť - až na výjimku jí zmiňovaného rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 226/2012, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k výkladu právních úkonů - nespecifikovala, od kterého (kterých) rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud podle jejího názoru při svém rozhodování odchýlil, a v kterých otázkách hmotného či procesního práva.

Na otázce výkladu právního úkonu není napadené rozhodnutí založeno a pro její řešení tak nemůže být dovolání přípustné (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 978/2017, ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3874/2017, nebo ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4584/2017). Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně není v předmětném řízení aktivně věcně legitimovaná. Dovodil, že smlouvou o postoupení pohledávky, kterou uzavřely společnost Tevistyr s.r.o. jako postupitel a žalobkyně jako postupník dne 19. 7. 2001, byla postupována neexistující pohledávka; v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky totiž Tevistyr s.r.o. žalovaným částku 270.000 Kč coby kupní cenu za nemovitosti (mimo jiné i „pozemek okolo rekreační chaty o velikosti zhruba 400 m2“, který v konečném důsledku realizační smlouvou převeden nebyl), ještě neuhradila (zaplatila ji až 21. 3. 2002). Dále ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že aktivní legitimace žalobkyně nemohla být založena ani dodatkem č. 1 ke smlouvě o budoucí kupní smlouvě uzavřené 15. 1. 2001, neboť v době jeho uzavření (7. 2. 2003) již došlo k naplnění rozvazovací podmínky sjednané ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě, podle níž práva a povinnosti z této smlouvy zanikají, nebyla-li realizační (kupní) smlouva uzavřena a návrh na vklad vlastnického práva podle ní podán do 30. 9. 2002; uvedený dodatek pak není novou smlouvou o budoucí kupní smlouvě (nemá náležitosti /nepojmenované/ smlouvy). Řešení otázky věcné aktivní legitimace odvolacím soudem žalobkyně v dovolání sice zpochybnila, neuvedla však, od kterých rozhodnutí, v nichž dovolací soud tuto problematiku řešil, se měl odvolací soud odchýlit. Nadto nelze přehlížet, že právní závěr, že není legitimována k uplatnění práva na vrácení části kupní ceny za pozemek, který v konečném důsledku nebyl převeden, zpochybnila žalobkyně pouze skutkovými námitkami, resp. výhradami ke správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje, že v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně - obchodní společnost Tevistyr s.r.o. - žalovaným zaplatila kupní cenu 270.000 Kč již v době uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě, tedy 15. 1. 2001, a že den 21. 3. 2002 je pouze datem vystavení potvrzení o zaplacení kupní ceny. Pomíjí, že skutkový základ ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario); dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán.

Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Z toho, že žalobkyně na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení odvolacím soudem provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalobkyní zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázala, že by v tomto řízení byla aktivně věcně legitimovaná; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobkyně svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Výhradami ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí (žalobkyně označuje rozhodnutí za překvapivé a nepředvídatelné s tím, že je nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci a přednesených tvrzení účastníků předvídat a odůvodnění rozhodnutí označuje za nepřesvědčivé a zmatečné), není zpochybňován žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž žalobkyně jimi namítá vady řízení, k nimž – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není.

Dovolací námitka, že se odvolací soud „dopustil vadného právního posouzení i pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení a to jak před soudem prvého stupně, tak před soudem odvolacím“, nevyhovuje náležitostem § 241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně nespecifikuje, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. má zde za splněné. Absence tohoto údaje (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř.) zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Protože žalobkyně nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 25. 10. 2018


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu