Rozhodnutí NS

6 Tdo 809/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/08/2018
Spisová značka:6 Tdo 809/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.809.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nebezpečné vyhrožování
Dotčené předpisy:§ 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 809/2018-44
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 7 To 130/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 3/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 56 T 3/2017, byl obviněný M. G. (dále též „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 82 odst. 2 a § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byla obviněnému současně uložena povinnost podrobit se během zkušební doby programu psychologického poradenství zaměřenému na zvládání agrese a zátěžových situací. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na čtyři roky. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. H. a OOOOO *) odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se této trestné činnosti obviněný dopustil tím, že dne 12.08.2016 nejméně v době od 10:30 do 10:38 hod. na úseku dálnice D1 ve směru jízdy na Brno od cca 400. m před sjezdem č. 2 (Ch.) až do cca 15. km při řízení osobního motorového vozidla tovární značky Ford Transit Custom FCC, opakovaně „vybržďoval“ osobní motorové vozidlo Ford Mondeo, v hodnotě nejméně 15.000 Kč, řízené poškozeným J. H., se spolujezdci M. H., a nezletilým OOOOO *), sedícím na zadním sedadle v dětské autosedačce, který je synem pošk. M. H. a obž. M. G., přičemž obžalovaný věděl, že ve vozidle cestují shora uvedené osoby, a to zejména:
    - 10:30 hod. na 2. km dálnice D1 ve směru jízdy na Brno na úseku B. u., cca 400 m před sjezdem na Ch. a Š. agresivně přejel z prostředního jízdního pruhu do levého jízdního pruhu, ve kterém jelo osobní motorové vozidlo Ford Mondeo, když bez dodržení bezpečné podélné vzdálenosti se prudce zařadil těsně před vozidlo Ford Mondeo jedoucí průměrnou rychlostí 69,3 km/h, neboť pošk. J. H. ve zpětných zrcátkách již indikoval nebezpečné jízdní manévry vozidla Ford Transit řízeného obžalovaným a tomu přizpůsobil rychlost,

    přičemž po zařazení se těsně před vozidlo Ford Mondeo obžalovaný opakovaně snížil bezdůvodně rychlost jízdy a začal bezdůvodně brzdit, téměř až do úplného zastavení vozidla, a řidič vozidla Ford Mondeo byl tímto manévrem přinucen po dobu cca 20 sekund snížit rychlost na 8,4 km/h, přičemž po shora uvedeném jednání přejel obžalovaný s vozidlem bez použití směrového ukazatele do prostředního pruhu a pokračoval v jízdě,

    - v 10:32 hod. na 2,5. km dálnice D1 ve směru jízdy na Brno, krátce za sjezdem na 2. km dálnice D1 opětovně agresivně předjel vozidlo Ford Mondeo, když se bez dodržení bezpečné vzdálenosti prudce zařadil těsně před vozidlo Ford Mondeo, jedoucí v levém pruhu průměrnou rychlostí 100,5 km/h, řidič vozidla Ford Mondeo pošk. J. H. jízdní manévr vozidla Ford Transit předvídal a přizpůsobil tomu rychlost vozidla, které řídil, a proto tuto situaci plynule zvládl a přejel do pravého jízdního pruhu, následně obžalovaný s vozidlem Ford Transit opětovně předjel před vozidlo Ford Mondeo a zařadil se před něj, pošk. J. H. reagoval na tento manévr tím, že přejel do prostředního pruhu, obžalovaný jej však opětovně předjel a zařadil se před něj, aniž by dodržel bezpečnou vzdálenost, tento manévr řidiči obou vozidel opětovně zopakovali, přičemž obžalovaný v 10:33 hod. telefonoval pošk. M. H., jedoucí ve vozidle Ford Mondeo, a vyhrožoval jí, že „to do nich napálí“,

    - 10:37 hod. v úseku na 8. km dálnice D1 ve směru jízdy na Brno před výjezdem Č. opětovně agresivně předjel vozidlo Ford Mondeo, jedoucí v prostředním pruhu průměrnou rychlostí 109,2 km/h, když se bez dodržení bezpečné vzdálenosti prudce zařadil těsně před toto vozidlo a začal před ním opětovně bezdůvodně brzdit, čímž donutil řidiče vozidla Ford Mondeo během cca 34 sekund zbrzdit jeho vozidlo do rychlosti 50,4 km/h,

    přičemž obžalovaným telefonicky vyřčená výhrůžka vzhledem k okolnostem, za nichž byla pronesena, zejména k úmyslně bezohledné a riskantní jízdě obžalovaného, byla způsobilá vzbudit u poškozené M. H. důvodnou obavu, že výhrůžka bude obžalovaným realizována a že obžalovaný úmyslně způsobí závažnou dopravní nehodu, při níž bude poškozené a dalším osobám, jež s ní ve vozidle jely, způsobena těžká újma na zdraví.

    3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný, poškození a v neprospěch obviněného státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 7 To 130/2017. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. ř. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let. Odvolání obviněného a poškozených podle § 256 tr. ř. zamítl.
    II.

    4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. s tím, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud a došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Současně obviněný namítl, že mu byla odňata možnost využít některý z odklonů a tím došlo k porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

    5. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že i když byla obžaloba podána pro pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, byl posléze odsouzen pouze pro přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, o němž přísluší konat řízení okresnímu (resp. obvodnímu) soudu. Městský soud v Praze, u něhož byla podána obžaloba, mohl již při prostudování spisu seznat, že skutek, pro který byla podána obžaloba, má být posouzen podle mírnější právní kvalifikace, a měl postupovat podle § 188 odst. 1 tr. ř. a věc předložit k rozhodnutí o příslušnosti nadřízenému soudu. Ze samotného textu rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že důvody k použití mírnější právní kvalifikace podle něj byly zřejmé již ze znaleckých posudků a kamerového záznamu opatřených v přípravném řízení a že odmítl právní úvahu, na níž byla založena právní kvalifikace skutku použitá v obžalobě.
      6. Pokud tedy nalézací soud za těchto okolností nedovodil vlastní věcnou nepříslušnost a ani odvolací soud z úřední povinnosti nesjednal nápravu, pak došlo k porušení práva na zákonného soudce a naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
        7. Použití nesprávné právní kvalifikace v obžalobě pak navíc obviněnému znemožnilo využití odklonu podle § 307 či § 309 tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že měl být předem upozorněn soudem na zamýšlené zmírnění právní kvalifikace podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, aby mu tak případně umožnil změnit procesní stanovisko tak, aby splnil podmínky odklonu a mohl dosáhnout podmíněného zastavení trestního stíhání či schválení narovnání. I v tomto směru tak bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces.
          8. Podle obviněného však popsaný skutkový děj ani neodpovídá kvalifikované výhrůžce těžkou újmou na zdraví, nenaplňuje tak znaky trestného činu a skutek by proto měl být posouzen pouze jako přestupek. Způsob vybržďování totiž soudy nehodnotily jako intenzivní a nevznikla tak reálná hrozba dopravní nehody. Obviněný i řidič druhého vozidla měli situaci pod kontrolou a řidič J. H. nebyl vystrašen, ale jen rozezlen. V druhém vozidle se nacházel nezletilý syn obviněného, k němuž je vázán silným citovým poutem, nebyl proto důvod vnímat výrok obviněného jako reálnou výhružku. Pronesený výrok, že „to do nich napálím“, v kontextu se způsobem jízdy a citovým vztahem obviněného k synovi tak nemohl v poškozené vyvolat reálnou obavu z úmyslného způsobení dopravní nehody, sama dopravní nehoda pak v sobě nezahrnuje prvek těžké újmy na zdraví, když i podle nalézacího soudu by při potenciální srážce reálně hrozily méně závažné následky na zdraví, než byly uváděny v obžalobě.
            9. Za nesprávný pokládá obviněný i závěr o spáchání trestného činu se zbraní, neboť i když bývá automobil ve smyslu § 118 tr. zákoníku běžně považován za zbraň, neboť jím lze útok proti tělu učinit důraznějším, v daném případě není důvod pro podobné formální úvahy. Samotná hrozba totiž měla spočívat v dopravní nehodě mezi dvěma vozidly, nikoli v najetí vozidlem do člověka. Nešlo tak o výhružku zbraní přímo proti tělu člověka, hrozba spočívala v dopravní nehodě dvou vozidel, čímž byla existence vozidla zkonzumována. Způsobení nehody vozidlem tak nebylo možné hodnotit ve smyslu použití zbraně jako okolnost zakládající kvalifikovanou skutkovou podstatu.

            10. Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i předcházející rozsudek soudu prvého stupně i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující a nově rozhodl tak, že věc postoupí příslušnému správnímu orgánu k projednání přestupku nebo po kasaci věc vrátí soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

            11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nemohl být naplněn, když citovaný důvod není podle dikce zákona dán v případech, kdy místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Postup Městského soudu v Praze odpovídal i ustanovení § 222 odst. 1 tr. ř., podle něhož z důvodu procesní ekonomie rozhodne soud věc sám, měla – li by být přikázána soudu téhož druhu, ale nižšího stupně.

            12. Z práva na spravedlivý proces podle státního zástupce nelze vyvozovat právo na některý z odklonů, který je právě odklonem od řádného zákonného procesu a s tím spojeným krácením práva na řádné projednání věci nezávislým a nestranným soudem (při souhlasu obviněného s takovým postupem). V této části proto uplatněná výhrada neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu.
              13. Námitky zpochybňující hrozbu těžkou újmou a posouzení vozidla jako zbraně by mohly odpovídat deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 písm. g) tr. ř., v této části je však dovolání zjevně neopodstatněné. Státní zástupce se zcela shoduje s podrobným zdůvodněním v rozsudku nalézacího i odvolacího soudu a připomíná, že útok provedený holýma rukama by jistě byl mnohem méně důrazný, než při použití motorového vozidla.

              14. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
                III.

                15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především ověřil, že dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 7 To 130/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

                16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
                  17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit, pokud jsou pod něj podřaditelné vytýkané vady takového charakteru, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

                  18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

                  19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

                  20. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

                  21. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                  IV.

                  22. Námitka obviněného, že má být rozhodnutí zrušeno, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nemůže obstát. Uvedený dovolací důvod dopadá na případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský (či jemu naroveň postavený) soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) není dán, neboť se zde uplatní výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně.

                  23. Dovolací důvod nemůže naplnit ani námitka obviněného o údajném zkrácení práva na spravedlivý proces pro zmaření možnosti využít odklon podle § 307 či 309 tr. ř. Oba tyto instituty jsou řazeny mezi zvláštní způsoby řízení uvedené v hlavě dvacáté trestního řádu. Obviněný má přitom právo na řádný zákonný proces (srov. § 2 odst. 1 tr. ř. ), nikoli však nárok na vyřízení věci odklonem od takového procesu. Soud se tedy nemusí obligatorně zabývat splněním podmínek pro schválení narovnání stejně jako v případě podmíněného zastavení trestního stíhání, schválení dohody o vině a trestu nebo vydání trestního příkazu. Vždy jde o fakultativní způsoby vyřízení věci. (Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3512).


                  24. K této námitce lze nadto uvést, že podmíněné zastavení trestního stíhání je bezvýjimečně možné, jen pokud se obviněný k činu doznal. Podle § 257 odst. 1 písm. d) tr. ř. pak může trestní stíhání podmíněně zastavit nebo rozhodnout o schválení narovnání i odvolací soud rozhodující o odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně. Obviněný v posuzované věci však popíral spáchání trestné činnosti i v řízení před odvolacím soudem, tedy ve stadiu, kdy mu již bylo známo, že se řízení vede pouze o přečinu a kdy by případně mohl soud druhého stupně za splnění zákonných podmínek vydat rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání.

                  25. Trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 353 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku naplní pachatel, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 se zbraní. Podle § 118 tr. zákoníku je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel (nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů) užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.

                    26. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace. Nevyžaduje se proto, aby výhrůžka pachatele konkrétně obsahovala slova přímo vyjadřující vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, pokud přitom pachatel činil úkony svědčící o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy (např. když uváděl, že ho měl raději zabít než zmlátit, že práh jeho bytu nikdo nepřekročí, a přitom natahoval spoušťový mechanismus pistole). Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. Například z okolnosti, že výhrůžka byla adresována starší osamělé ženě nebo dítěti, lze usuzovat, že vyhrožování bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Podobně pokud bylo vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele výhrůžky splnit (např. výhrůžka usmrcením nebo způsobením těžké újmy na zdraví doprovázená šermováním nožem či pozvednutím jiné zbraně), bude též možno dovodit, že byla způsobilá vzbudit důvodnou obavu (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 3284).

                    27. V posuzované trestní věci se soudy prvého i druhého stupně velmi podrobně zaobíraly posouzením právní povahy jednání obviněného. Své úvahy vyjádřil Městský soud v Praze nejprve na str. 16 – 17 odůvodnění rozsudku, kde vysvětlil, proč podle něj nehrozilo z jednání obviněného bezprostřední nebezpečí srážky vozidel, které by jinak mohlo odůvodňovat přísnější právní kvalifikaci podobného jednání, dále pak na str. 20 až 29 odůvodnil použitou právní kvalifikaci, přičemž velmi podrobnou a rozsáhlou argumentaci zaměřil především na zdůvodnění, proč odmítl přísnější právní posouzení skutku uvedené v obžalobě. Odvolací soud se pak s použitou právní kvalifikací ztotožnil (str. 7 rozsudku vrchního soudu), když rovněž nepominul úvahu o možném přísnějším právním posouzení uplatňovaném u případů obdobné trestné činnosti spočívající v tzv. vybržďování jiných vozidel.

                    28. Jednání obviněného však svou závažností nepochybně přesáhlo spáchání pouhého dopravního přestupku. Obviněný vícekrát opakoval manévr bezdůvodného brzdění před vozidlem poškozených, toto jednání se odehrávalo na komunikaci s hustým provozem mezi dalšími vozidly jedoucími vysokou rychlostí, při opožděné reakci řidiče druhého vozidla, který byl nucen vícekrát opakovaně reagovat na zcela bezdůvodný jízdní manévr obviněného neodpovídající okolní dopravní situaci, pak v případě kolize automobilů mohla hrozit i řetězová nehoda více vozidel spojená s rizikem třeba i vážnějších zranění. Telefonicky zaslaná výhrůžka evokující úmyslné způsobení střetu vozidel tak byla doprovázena tím, že obviněný opakovaně a mnohokrát nutil vozidlo jedoucí v hustém provozu k bezdůvodnému brzdění a povaha tohoto chování a četnost popsaných riskantních jízdních manévrů tak byla způsobilá vyvolat oprávněnou obavu z možné realizace výhrůžky, tedy úmyslného způsobení srážky vozidel. Ta by v hustém provozu mezi rychle jedoucími vozidly mohla hrozit i způsobením řetězové nehody a s tím spojených závažných následků včetně následků na zdraví přepravovaných osob. Právě rychlost, hmotnost a s nimi spojená kinetická energie vozidla řízeného obviněným posilovala reálnou váhu pronesené hrozby, kterou obviněný doprovázel zmiňovanými nebezpečnými jízdními manévry. Důvodně bylo proto jeho jednání posouzeno jako spáchané se zbraní, za něž v dané situaci bylo možno považovat jím řízený automobil použitý na zdůraznění pronesení výhrůžky.

                    29. Dovolání obviněného M. G. tedy Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, lze odkázat na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

                    P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                    V Brně dne 8. 8. 2018
                    JUDr. Jan Engelmann
                    předseda senátu

                    Vypracoval:
                    JUDr. Aleš Holík


                    OOOOO *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.