Rozhodnutí NS

7 Tdo 1247/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/23/2019
Spisová značka:7 Tdo 1247/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1247.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru
Porušování domovní svobody
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 208 odst. 2 tr. zákoníku
§ 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/26/2019
III. ÚS 1381/19
JUDr. Radovan Suchánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1247/2018-57


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 1. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. B., nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 67 To 217/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 76/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 12. 2016, č. j. 38 T 76/2016-1289, byl obviněný uznán vinným přečiny neoprávněného zásahu do práva domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 178 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a státní zástupce. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 67 To 217/2017-1470 podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným na základě prakticky shodných skutkových závěrů pod body 1, 2, 3, 5, 9 přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a pod body 4, 6, 7, 8 přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsoudil ho podle § 178 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 67 odst. 1, 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest v celkové výši 100 000 Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu stanovil náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Dále soud druhého stupně tímto rozsudkem rozhodoval i o odvolání státního zástupce a poškozené J. Z. proti rozsudku ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 38 T 76/2016, vyhlášenému rovněž v téže věci, ale tato část jednání kladeného obviněnému za vinu není předmětem tohoto dovolacího řízení.

Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný výše uvedených přečinů dopustil v podstatě tím, že jako výhradní vlastník domu v XY, XY, ul. XY, v bytě 3+1 v podkroví domu, k jehož užívání je oprávněno z věcného břemene poškozené družstvo Půdní byty Smíchov, které byt k bydlení pronajalo poškozené J. Z. s rodinou, od 18. 6. 2014 uzavíral přívody vody, elektrické energie a jinak sužoval poškozenou s rodinou proto, aby nemohla byt užívat, a poté, co poškozená s rodinou byla nucena byt opustit, postupnými stavebními pracemi trvajícími do 16. 7. 2015 byt zdemoloval tak, že z něj zůstaly jen obvodové zdi:

1. pod záminkou výměny stoupacího vedení pro zajištění dodávek vody úmyslně dne 18. 6. 2014 uzavřel přívod vody do bytu, čímž se byt vzhledem k ročnímu období stal neobyvatelným, ani později již přívod vody neobnovil, a to ani přes skutečnost, že mu tato povinnost byla uložena pravomocným rozhodnutím soudu,

2. v letních měsících roku 2014 úmyslně odstranil skleněné výplně ze tří vikýřových oken a plechovou střešní krytinu, čímž vytvořil otvor ve střešním plášti domu, pod touto částí střešní krytiny odstranil izolaci tak, aby docházelo k zatékání srážek do prostorů půdy a stropní konstrukce domu nad bytem, přičemž toto minimálně do dne 18. 3. 2015 neobnovil, a to ani přes skutečnost, že mu tato povinnost byla uložena pravomocným rozhodnutím soudu,

3. v době od 12:00 hod. dne 14. 12. 2014 do 11:00 hod. dne 15. 12. 2014 úmyslně odpojil přívod elektrické energie do bytu tak, že dosud nezjištěným předmětem ulomil konce jističů příslušné k bytu užívanému poškozenou, které byly namontovány v chodbě domu, čímž je poškodil, a poté neučinil žádné kroky vedoucí k nápravě řádného užívání bytu,

4. v době od 15:00 hod. dne 4. 1. 2015 do 14:45 hod. dne 11. 1. 2015 bez souhlasu oprávněné uživatelky poškozené J. Z. nebo poškozeného družstva vnikl do bytu tím, že nahradil dřevěné vstupní dveře tohoto bytu,

5. v polovině měsíce ledna 2015 bez souhlasu oprávněné uživatelky poškozené J. Z. nebo poškozeného družstva nechal odpojit byt od svislé roury k odvodu splašků, a následně neučinil žádné stavební úkony směřující k opravě havarijního stavu,

6. v době od 16:00 hod. dne 21. 3. 2015 do 15:00 hod. dne 2. 5. 2015 úmyslně bez souhlasu oprávněné uživatelky poškozené J. Z. nebo poškozeného družstva a bez vědomí PČR odstranil pásku PČR, vnikl do bytu, vstupní dveře bytu nahradil dřevenými jednokřídlovými dveřmi z vnitřních prostor bytu, které si v bytě opatřil, chybějící část vstupu vyplnil překližkou, kterou napevno přimontoval k zárubni dveří, na takto vzniklý vchod instaloval petlici, kterou opatřil vlastním visacím zámkem, od kterého poškozeným neposkytl klíč,

7. dne 22. 5. 2015 úmyslně bez souhlasu oprávněné uživatelky poškozené J. Z. nebo poškozeného družstva vnikl do bytu, užil jednokřídlé dřevěné dveře vedoucí do místnosti sloužící jako šatna a jednokřídlé dřevěné dveře z toalety, které si v bytě opatřil, jako provizorní vstupní dveře,

8. v době od 16:40 hod. dne 22. 5. 2015 do 16:00 hod. dne 15. 6. 2015 úmyslně bez souhlasu oprávněné uživatelky poškozené J. Z. nebo poškozeného družstva vnikl do bytu tak, že blíže nezjištěným způsobem překonal visací zámek na provizorním vstupu do bytu, který instalovala poškozená, který nahradil vlastním, aniž by tento klíč poskytl poškozeným,

9. v době od 16:00 hod. dne 15. 6. 2015 bez souhlasu oprávněné uživatelky poškozené J. Z. nebo poškozeného družstva zahájil v bytě stavební práce, konkrétně zboural zděné a dřevěné příčky, ze stropu sundal prkenné obložení, odstranil malbu, obložení a podlahovou krytinu v jednotlivých místnostech, čímž byt zdemoloval – vyboural tak, že z něho zůstaly pouze obvodové zdi a učinil ho neobyvatelným.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy se řádně nevypořádaly s námitkami a procesními návrhy. Svévolnost jednání je vyloučena, neboť jeho jednání předcházela objektivní událost, která je posuzována jako pojistná událost (havárie vodovodního potrubí a svislých kanalizačních trubek) a havarijní stav objektu, proto je vyloučeno zavinění. Opomenuté důkazy zakládají ve svém důsledku nepřezkoumatelnost rozhodnutí, přičemž všechny jsou významné pro posouzení subjektivní stránky trestných činů kladených mu za vinu. V souvislosti s nutnou rekonstrukcí krovu poukázal na znalecký posudek doc. Ing. Milana Vaška, CSc., se kterým se soud prvního stupně nevypořádal a ani jej neuvedl ve výčtu provedených důkazů. Dalším opomenutým důkazem je informace České pojišťovny, a.s., ke škodní události nastalé dne 1. 6. 2014, přičemž soud prvního stupně tento důkaz ignoroval a odvolací soud jeho význam zcela deformoval. Soudy se nevypořádaly s rozhodnutím Městské části Prahy 16, Úřadu městské části, odboru výstavby, dopravy a životního prostředí, úseku výstavby ze dne 3. 11. 2016, kterým bylo uloženo družstvu umožnit provizorní podepření konstrukce krovu. Dále poukázal na to, že byly vypuštěny některé dílčí útoky, byť je všechny má spojovat společný jmenovatel a to, že nebyl nikdy nikým viděn při konání toho, co je mu kladeno za vinu. Soudy měly tedy postupovat stejným způsobem ve vztahu ke všem dílčím útokům. Došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, neboť projednávaná věc má výrazný občanskoprávní rozměr. Primárně došlo k selhání ve vzájemné komunikaci zúčastněných stran, doprovázené neochotou poskytovat jakoukoliv součinnost při záchraně dotčeného objektu. Zdůraznil, že se snažil uvést celý objekt do hygienicky nezávadného stavu, v čemž mu bylo opakovaně bráněno. Poškozená J. Z. se z bytu odstěhovala z důvodu havárie vodovodního potrubí a odpojení elektrického vedení. Byt se stal neobyvatelným, nemohl naplnit znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru. Od 1. 9. 2014 byl byt neobývaný a později i vyklizený, nemohl se tedy dopustit ani trestného činu porušování domovní svobody.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu v podstatné části neodpovídají. Podle něj ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. K námitkám obviněného stran tzv. opomenutých důkazů připustil, že soud prvního stupně nezhodnotil řádně všechny provedené důkazy, odvolací soud však toto pochybení napravil. Zdůraznil, že všechny posudky a odborná vyjádření byly opatřeny až poté, co obviněný započal činit kroky vůči rodině Z. a těmito svými kroky přispěl k jím namítanému špatnému stavu nemovitosti. Právní relevanci lze přiznat námitkám obviněného, že jeho jednání nenaplňovalo všechny znaky jemu přisuzovaných trestných činů, a že i v případě, že by tomu tak bylo, měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Rodina Z. se domáhala svých práv všemi možnými způsoby, kdy bylo docíleno vydání řady předběžných opatření ze strany soudu, avšak tato obviněný ignoroval. Odkaz obviněného na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se podmínek možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe a naplnění znaků trestných činů neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku není přiléhavý, neboť je zřejmé, že byt obývaný rodinou Z. nebyl zničen v důsledku živelné katastrofy, nýbrž v důsledku promyšleného a cíleného dlouhodobého jednání obviněného. Tento byt také nebyl ve smyslu judikatury neobýván, když je z vyjádření poškozených i z dalších skutečností zřejmé, že tito jej opustili pouze z donucení a dočasně. Měli v úmyslu se do něj vrátit, ponechali tam převážnou většinu svých osobních věcí, náhradní byt si pronajali pouze na určitou dobu a svůj původní byt stále navštěvovali. V dané věci není namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Obviněný soustavnými a cílenými kroky omezoval rodinu poškozené v jejich právech, a přestože byl na tento protiprávní stav upozorňován výsledky mnohých rozhodnutí v oblasti civilního práva, svého jednání nezanechal, jeho následky nenapravil, ba právě naopak svůj tlak na rodinu poškozené stupňoval, a to s jediným cílem – zabránit jim v oprávněném a řádném užívání bytu. Jednání obviněného tak zcela zjevně překročilo hranice běžného soukromoprávního stavu a mělo jasný rozměr trestněprávní. Dále dodal, že obviněný totožné námitky uplatnil již v rámci řízení před soudy obou stupňů, kterými se tyto podrobně zabývaly a vypořádaly.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněného směřující proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů obou stupňů obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a nelze je tak pod tento dovolací důvod podřadit. Pokud obviněný namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu, neboť se nejednalo o jeho svévolné jednání a je tak vyloučeno zavinění, že nemohl naplnit znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva domu, bytu nebo nebytového prostoru, neboť byt byl neobyvatelným, a ani znaky přečinu porušování domovní svobody, neboť byt byl neobývaný a vyklizený, pak tyto námitky by mohly být formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, neboť je obviněný založil výhradně na své vlastní verzi skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od toho, jak ji uzavřely soudy obou stupňů.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Následně soudy hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácená, a to především výpověďmi svědků J. Z., P. Z., A. Z., R. N., K. M. a dalších, znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví stavebnictví, vypracovaného Ing. Zdeňkem Černým a dalšími důkazy. K námitce obviněného stran tzv. opomenutých důkazů a tedy porušení práva na spravedlivý proces, je namístě s ohledem na ústavněprávní rovinu této námitky nutné poznamenat, že soud prvního stupně řádně provedl tyto důkazy, jak vyplývá z jednotlivých protokolů o hlavním líčení ze dne 1. 11. 2016 a ze dne 6. 12. 2016 (č. l. 1235, 1256, 1257 spisu). I když se soud prvního stupně mohl s provedenými důkazy vypořádat lépe, jeho pochybení napravil odvolací soud, který se s nimi ve svém rozhodnutí vypořádal odpovídajícím způsobem. Nedošlo tedy k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani obviněným namítanou existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak jej následně v zásadě shodně akceptoval i soud druhého stupně. Nad rámec uvedeného je potřeba doplnit, že nelze přisvědčit ani námitce obviněného stran absence svévolného jednání odůvodněnou tím, že se údajně snažil uvést dům do hygienicky nezávadného stavu. Pro podporu této námitky sice obviněný odkázal mimo jiné na judikaturu, ta ale není přiléhavá. Nelze totiž souhlasit s jeho obhajobou, že se předmětná bytová jednotka stala neobyvatelnou v důsledku živelných událostí nebo havárie, neboť právě neobyvatelnost bytu a jeho de facto havarijní stav navodil obviněný svým systematickým a účelovým jednáním ve snaze docílit vystěhování rodiny Z. Jeho nešetrnými a dlouhodobými stupňujícími se zásahy do přívodu vody a elektřiny, jakož i odstranění střešní krytiny a zamezení odtoku splašků, vedlo k nemožnosti byt v takovém stavu obývat. Nelze se ani ztotožnit s námitkou obviněného, že byt byl již neobydlený, neboť z dokazování jasně vyplynulo, že poškozená J. Z. se s rodinou a jen nejnutnějšími věcmi vystěhovala z bytu jen dočasně, když mimo jiné kromě řady osobních věci nechala v bytě jeho téměř kompletní vybavení. Ve svém důsledku by však ani oprava obviněným tvrzených závad nevedla k tak zásadnímu znehodnocení bytu, ke kterému prokazatelně došlo. Pokud obviněný odkazoval na pojistnou událost, a to tvrzenou havárii vodovodního potrubí, tak je namístě konstatovat, že tato jistě nemohla mít za následek nezbytnou nutnost kompletní výměny stupaček vody, natož pak nutnost úplného odpojení bytu Z. od těchto stupaček, neboť ani výše škody této události, která nedosáhla ani k hranici spoluúčasti ve výši pěti tisíc korun, tomu neodpovídá. Tato havárie se navíc stala v prostorách sklepa a nijak výrazněji se fakticky nedotkla žádných dalších bytových jednotek. Pokud obviněný poukázal na znalecké posudky zabývající se stavem půdního prostoru, jakož i na rozhodnutí správního orgánu o nutnosti kooperace při podepření konstrukce krovu, je třeba zdůraznit, že tyto posudky byly vypracovány a rozhodnutí vydáno až poté, kdy byla předmětná bytová jednotka již v důsledku cíleného jednání obviněného v dezolátním stavu. Se všemi těmito námitkami, ale i dalšími se již velmi podrobně vypořádal odvolací soud (str. 16 a násl. rozsudku odvolacího soudu) a Nejvyšší soud se s jeho závěry plně ztotožnil.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit námitku obviněného stran porušení zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný namítl, že projednávaná věc má výrazný občanskoprávní rozměr, který se měl projevovat během hlavního líčení při argumentačních rozepřích. Uvedl, že primárně došlo k selhání ve vzájemné komunikaci zúčastněných stran. K námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio je namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na subsidiaritu trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je zvyšována nejen časovým intervalem, ve kterém obviněný de facto soustavně činil protiprávní kroky ve snaze dostat rodinu Z. z předmětné bytové jednotky, učinit ji neobyvatelnou a v podstatě se fakticky zbavit věcného břemene, které vázne na nemovitosti, když se mu to nedařilo právní cestou a soudní spor zpochybňující existenci věcného břemene prohrál. O to více zarážející je skutečnost, že obviněný od svého cíleného a účelového jednání neupustil ani po doručení několika předběžných opatření, která mu ukládala, aby svého jednání zanechal a uvedl věc v předešlý stav. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 1. 2019




JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu