Rozhodnutí NS

21 Cdo 1724/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/04/2017
Spisová značka:21 Cdo 1724/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1724.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Soudci
Pracovněprávní vztahy
Mzda (a jiné obdobné příjmy)
Dotčené předpisy:§ 34 odst. 1, 3 a 7 předpisu č. 236/1995Sb.
§ 5 odst. 2 písm. a) předpisu č. 236/1995Sb.
§ 5 odst. 3 předpisu č. 236/1995Sb.
§ 35 odst. 3 věta první předpisu č. 236/1995Sb.
§ 55 odst. 1 písm. a) předpisu č. 187/2006Sb.
§ 5 písm. a) bod 7 předpisu č. 187/2006Sb.
§ 348 odst. 1 písm. a) předpisu č. 262/2006Sb.
§ 191 předpisu č. 262/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

21 Cdo 1724/2016
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně JUDr. L. C., proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Ostravě se sídlem v Ostravě - Porubě, U Soudu č. 6187/4, IČO 00025267, o 18.684,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 167/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2015, č. j. 16 Co 35/2014-47, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 18.644,- Kč s úrokem z prodlení 7% ročně za dobu od 1. 5. 2013 do zaplacení. Svou žalobu odůvodnila zejména tím, že je soudcem s výkonem funkce u Okresního soudu v Ostravě a že žalovaná jí nevyplatila víceúčelovou paušální náhradu výdajů za období od července 2010 do února 2013, a to za dny, kdy „čerpala řádnou dovolenou, resp. trvala její pracovní neschopnost“.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 11. 2013, č. j. 85C 167/2013-23, uložil žalované zaplatit žalobkyni 18.684,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7 % ročně z této částky od 1. 5. 2013 do zaplacení a náhradu nákladů řízení 1.000,- Kč. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2868/2012, dovodil, že nejen dobu čerpání řádné dovolené, ale i dočasné pracovní neschopnosti nelze považovat za důvod, pro který by mohla být žalobkyni krácena víceúčelová paušální náhrada výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu. „Krátit víceúčelovou paušální náhradu podle § 35 odst. 3 věty první zákona č. 236/1995 Sb. tak lze, podle názoru soudu prvního stupně, pouze v případě dočasného zproštění výkonu funkce soudce podle ustanovení § 100 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.“. Proto „žalobě zcela vyhověl“ a žalobkyni přiznal částku, která odpovídá rozdílu mezi výší víceúčelové paušální náhrady výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu, na kterou vznikl žalobkyni podle § 35 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. nárok, a výší skutečně vyplacené víceúčelové paušální náhrady.

K odvolání žalované (které směřovalo jen do částky 8.393,- Kč s úroky z prodlení, jež se týkala krácení víceúčelové paušální náhrady výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu za dobu pracovní neschopnosti žalobkyně) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 12. 2015, č. j. 16 Co 35/2014-47, rozsudek soudu prvního stupně, „pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 8.393,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení“, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel z toho, že víceúčelová paušální náhrada výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu se soudci krátí jen za dobu, kdy soudce „dočasně nevykonává funkci“, a to „v poměru k délce této doby“. Dospěl k závěru, že dobu dočasné pracovní neschopnosti nelze považovat za období, v němž by soudce „fakticky nevykonával svoji funkci“. Z přiměřeného užití ustanovení § 348 odst. 1 písm. a) zákoníku práce na pracovní vztah soudce podle odvolacího soudu vyplývá, že doba, kdy soudce nepracuje pro překážky v práci (bez ohledu na to, zda se jedná o překážky v práci na straně zaměstnavatele nebo na straně zaměstnance, s výjimkou doby pracovního volna poskytnutého na žádost zaměstnance, bylo-li předem sjednáno jeho napracování, a doby, po kterou byla práce přerušena pro nepříznivé povětrnostní vlivy), tzn. i doba dočasné pracovní neschopnosti, se považuje pro účely práva soudce na víceúčelovou paušální náhradu výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu za výkon práce. Ustanovení § 348 odst. 1 písm. a) zákoníku práce se totiž nepoužije - jak se uvádí v ustanovení § 348 odst. 2 zákoníku práce - jen pro účely práva na plat; hodnotí-li se doba dočasné pracovní neschopnosti k jiným účelům (a tedy rovněž pro účely práva soudce na víceúčelovou paušální náhradu výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu), považuje se za dobu výkonu práce. Protože doba dočasné pracovní neschopnosti je z hlediska výkonu práce hodnocena stejně jako doba, po kterou soudce skutečně koná práva a povinnosti ve svém pracovním vztahu, nelze již z tohoto důvodu považovat dobu dočasné pracovní neschopnosti za období, v němž by soudce „fakticky nevykonával svoji funkci“. Žalobkyni tak náleží víceúčelová paušální náhrada v plné výši i za období dočasné pracovní neschopnosti. Žaloba je proto důvodná i co do částky 8.393,- Kč s příslušenstvím, „když žalobkyně požadovala méně, než o kolik dle tvrzení žalovaného jí byla krácena náhrada výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu“.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že „má za to, že v období pracovní neschopnosti, které může trvat i po dobu několika měsíců v roce, soudce svou funkci fakticky nevykonává a víceúčelová paušální náhrada výdajů mu za toto období proto nenáleží“. Z rozhodnutí odvolacího soudu navíc není zřejmé, jak mají být z hlediska krácení víceúčelových paušálních náhrad soudcům posuzovány další překážky v práci na straně soudce, např. doba ošetřování člena rodiny či doba čerpání rodičovské dovolené. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že „žaloba bude v rozsahu napadeném odvoláním, tj. co do částky 8.393,- Kč s úroky z prodlení ve výši 7% ročně od 1. 5. 2013 do zaplacení, zamítnuta a dovolatelce budou přiznány náklady odvolacího i dovolacího řízení“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky [zda se soudci krátí víceúčelová paušální náhrada výdajů podle § 5 odst. 1 písm. a) a l) zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, také za dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti], která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platu a dalších náležitostech představitelů“), podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) a podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“), všech ve znění účinném v obdobích, za něž žalobkyně požaduje víceúčelovou paušální náhradu výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu.

Jak správně uvedl již odvolací soud, soudce jmenuje do funkce prezident republiky bez časového omezení (Čl. 93 odst. 1 věta první Ústavy, § 61 odst. 1 a § 63 zákona o soudech a soudcích). Funkce soudce je veřejnou funkcí (§ 74 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), není však vykonávána v pracovním poměru; na vztahy vyplývající z výkonu funkce soudce se proto zákoník práce nevztahuje (srov. též § 5 odst. 1 zák. práce). Obsahem funkce soudce je výkon soudnictví u soudu, k němuž byl soudce přidělen nebo přeložen.

Součástí funkce soudce je v první řadě pracovní vztah, který vzniká dnem, jenž byl stanoven jako den nástupu do funkce soudce, a zaniká dnem zániku funkce soudce (§ 84 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Pracovní vztah soudce se řídí zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právními předpisy; nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§ 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích).

Zvláštním právním předpisem, který upravuje plat soudce (peněžité plnění poskytované soudci za práci vykonanou v jeho pracovním vztahu), je zákon o platu a dalších náležitostech představitelů. Soudci náleží plat ode dne, v němž splnil „zákonné podmínky pro výkon funkce“ (tj. ode dne, jenž byl stanoven jako den nástupu funkce), do dne ukončení pracovního vztahu (§ 34 odst. 1 a 7 zákona o platu a dalších náležitostech představitelů); není-li stanoveno jinak, soudci plat nenáleží za dobu, po kterou dočasně nevykonává funkci (tj. pracovní vztah jako součást své funkce) z důvodů, pro které se podle zákoníku práce zaměstnancům neposkytuje náhrada mzdy (srov. § 34 odst. 3 zákona o platu a dalších náležitostech představitelů).

Funkce soudce se neomezuje na pouhý pracovní vztah. Kromě výkonu práce v pracovním vztahu je součástí výkonu funkce zejména vystupování na veřejnosti (jinak by funkce soudce nemohla být „veřejnou“), účast na veřejném životě, která není na újmu řádného výkonu soudnictví (zejména v oboru práva), udržování a zvyšování vlastní odborné úrovně a účast na odborné přípravě a vzdělávání (zvyšování odborné kvalifikace) jiných osob [srov. například § 82, § 83 a § 133 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, § 115 zákona č. 120/2001 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)]. Při výkonu těchto činností, které rovněž jsou součástí funkce soudce, i když nepatří do jeho pracovního vztahu, vznikají soudci náklady.

Zákon o platech a dalších náležitostech představitelů přiznává náhradu výdajů spojených s výkonem funkce soudce (v pracovním vztahu nebo při jiné činnosti, která je součástí funkce soudce) tehdy, jde-li o výdaje na reprezentaci, o výdaje na dopravu veřejnými hromadnými dopravními prostředky, s výjimkou letecké dopravy, při tuzemských cestách spojených s výkonem funkce (tuzemských cestách), o výdaje na dopravu při zahraničních cestách spojených s výkonem funkce (zahraničních cestách), o výdaje na stravování při tuzemských cestách, o výdaje na stravování a některé další výdaje při zahraničních cestách, o výdaje na ubytování při tuzemských a zahraničních cestách a o výdaje na odbornou literaturu (§ 32 odst. 1 zákona o platu a dalších náležitostech představitelů). Zatímco náhrada výdajů soudce na dopravu veřejnými hromadnými dopravními prostředky, s výjimkou letecké dopravy, při tuzemských cestách, na dopravu při zahraničních cestách, na stravování při tuzemských cestách, na stravování a některé další výdaje při zahraničních cestách a na ubytování při tuzemských a zahraničních cestách přísluší soudci v prokázané výši, soudce své výdaje na reprezentaci a na odbornou literaturu nedokládá. Náhrada výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu se soudci poskytuje, aniž by své výdaje v tomto směru prokazoval, měsíčně v předem stanovené výši jako víceúčelová paušální náhrada výdajů [§ 5 odst. 2 písm. a) zákona o platu a dalších náležitostech představitelů] procentem z platové základny (§ 5 odst. 3 zákona o platu a dalších náležitostech představitelů). Víceúčelová paušální náhrada výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu soudci náleží ode dne, v němž splnil „zákonné podmínky pro výkon funkce“ (tj. ode dne, jenž byl stanoven jako den nástupu funkce), do dne ukončení výkonu funkce (§ 35 odst. 1 zákona o platu a dalších náležitostech představitelů); za dobu, kdy soudce „dočasně nevykonává funkci“, se však víceúčelová paušální náhrada krátí „v poměru k délce této doby“ (§ 35 odst. 3 věta první zákona o platu a dalších náležitostech představitelů).

Pojem „dočasně nevykonává funkci“ užitý v ustanovení § 35 odst. 3 větě první zákona o platu a dalších náležitostech představitelů není v zákoně definován, a je proto třeba provést jeho vymezení výkladem zákona. Při tomto výkladu musí být v první řadě vzato v úvahu, že soudce dočasně (tj. v období určeném podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona o platu a dalších náležitostech představitelů) nevykonává funkci jen tehdy, brání-li mu překážky ve výkonu práv a povinností v jeho pracovním vztahu a, současně, nemůže-li vykonávat ani další činnosti, které jsou součástí funkce soudce, jakož i to, že náhrada výdajů spojených s výkonem funkce soudce nepředstavuje - stejně jako náhrada výdajů v souvislosti s výkonem práce zaměstnance podle ustanovení § 151 a násl. zák. práce - odměnu (peněžité plnění) za práci vykonanou soudcem v pracovním vztahu, ale refundaci nákladů, které soudci vznikly (vznikají) v souvislosti s výkonem funkce a o nichž zákon stanoví, že mu musí být v prokázané nebo v paušálně stanovené výši uhrazeny a že je tedy soudce nenese ze svého.

Dočasná pracovní neschopnost podle zvláštních právních předpisů [zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“)] představuje tzv. důležitou osobní překážku v práci na straně zaměstnance (§ 191 zák. práce). Dočasnou pracovní neschopností se podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění rozumí stav, který pro poruchu zdraví nebo jiné v tomto zákoně uvedené důvody neumožňuje pojištěnci vykonávat dosavadní pojištěnou činnost a trvá-li porucha zdraví déle než 180 kalendářních dní, i jinou než dosavadní pojištěnou činnost. Pojištění jsou při splnění podmínek stanovených v zákoně o nemocenském pojištění účastni zaměstnanci, jimiž se pro účely tohoto zákona rozumí také soudci [srov. § 5 písm. a) bod 7 zákona o nemocenském pojištění].

Souhlasit však již nelze se závěrem odvolacího soudu, že z přiměřeného použití ustanovení § 348 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplývá, že doba dočasné pracovní neschopnosti se považuje pro účely práva soudce na víceúčelovou paušální náhradu výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu za výkon práce (výkon funkce soudce).

Podle ustanovení § 348 odst. 1 písm. a) zák. práce za výkon práce se považuje doba, kdy zaměstnanec nepracuje pro překážky v práci, s výjimkou doby pracovního volna poskytnutého na žádost zaměstnance, bylo-li předem sjednáno jeho napracování, a doby, po kterou byla práce přerušena pro nepříznivé povětrnostní vlivy.

I když dočasná pracovní neschopnost představuje tzv. důležitou osobní překážku v práci na straně zaměstnance (srov. § 191 zák. práce), samo toto zjištění ještě pro závěr o tom, že se tato doba považuje pro účely práva soudce na víceúčelovou paušální náhradu výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu za výkon práce (výkon funkce soudce), nepostačuje. Jak uvedl sám odvolací soud (a tento jeho závěr je v souladu se závěry přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2868/2012, uveřejněném pod číslem 87/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, ve vztahu k posouzení nároku na víceúčelovou náhradu soudce v době, kdy čerpal dovolenou), soudce dočasně nevykonává svoji funkci jen tehdy, brání-li mu překážky ve výkonu práv a povinností v jeho pracovním vztahu a, současně, nemůže-li vykonávat ani další činnosti, které jsou součástí funkce soudce.

Druhou stanovenou podmínkou (že soudce současně nemůže vykonávat ani další činnosti, které jsou součástí jeho funkce) - o jejímž nutném splnění pro závěr o tom, že soudce dočasně nevykonává svoji funkci, odvolací soud nepochyboval (a souhlasí s tím i dovolací soud) – se však odvolací soud nezabýval. Přitom zejména vystupování na veřejnosti, účasti na veřejném životě, která není na újmu řádného výkonu soudnictví (zejména v oboru práva), udržování a zvyšování vlastní odborné úrovně a účasti na odborné přípravě a vzdělávání (zvyšování odborné kvalifikace) jiných osob, jež sám odvolací soud považoval (v souladu se závěry přijatými v již výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2868/2012, uveřejněném pod číslem 87/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) za součást výkonu funkce soudce, brání minimálně režim dočasně práce neschopného pojištěnce, jak vyplývá zejména z ustanovení § 56 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Ani přiměřené použití ustanovení § 348 odst. 1 písm. a) zák. práce tak nemůže vést k závěru, že soudce vykonává svou funkci ve smyslu ustanovení § 35 zákona o platu a dalších náležitostech představitelů také v době jeho dočasné pracovní neschopnosti.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že doba dočasné pracovní neschopnosti je důvodem, pro který je soudci krácena víceúčelová paušální náhrada výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu podle ustanovení § 35 odst. 3 věty první zákona č. 236/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 4. května 2017


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu