Rozhodnutí NS

8 Tdo 811/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/08/2018
Spisová značka:8 Tdo 811/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.811.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Hrubé porušení zákona
Usmrcení z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku
§ 4 odst. a), b předpisu č. 361/2000Sb.
§ 5 odst. 1 písm. b) předpisu č. 361/2000Sb.
§ 11 odst. 1 předpisu č. 361/2000Sb.
§ 18 odst. 1, 4 předpisu č. 361/2000Sb.
§ 22 odst. 2 předpisu č. 361/2000Sb.
§ 118b odst. 2 předpisu č. 361/2000Sb.
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:CD EU
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/12/2018
IV. ÚS 4019/18
JUDr. Pavel Rychetský
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 811/2018-28


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2018 o dovolání obviněného M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 9 To 466/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 22 T 87/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 22 T 87/2017, byl obviněný M. S. uznán vinným v bodě 1. přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v bodě 2. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Rozhodnuto bylo rovněž o náhradě škody.
    2. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného proti výroku o vině pod bodem 1., výroku o trestu i výroku o náhradě škody a na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 9 To 466/2017, podle § 258 odst. 1 písm. e), f) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené České kanceláři pojistitelů a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 2 T 19/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Českou kancelář pojistitelů s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
    II. Dovolání a vyjádření k němu

    3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zaměřením výhradně proti výroku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně dovolání pro nesprávné právní posouzení činu podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Svou argumentaci založil na tom, že nebylo prokázáno hrubé porušení všech povinností, protože odvolací soud nekriticky převzal právní závěry soudu prvního stupně o tom, že došlo k porušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. b), § 11 odst. 1, § 22 odst. 2 a § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“), a nevypořádal se s obhajobou obviněného.
    4. Výhrady obviněný vznesl i proti znaleckému posudku z oboru doprava v této věci zpracovanému, který je pouze jedním z důkazů a nemůže sám o sobě vést k odsuzujícímu rozsudku, a též proti tomu, že soud nedůvodně zamítl návrh na jeho doplnění, přestože znalec vycházel pouze z jedné verze zpracované příslušným programem, ačkoli připustil další verze nebo možnosti pohybu cyklisty na vozovce, jejichž vyhodnocení by mohlo mít vliv na právní posouzení věci. Podle obviněného nebylo prokázáno, že se nevěnoval řízení vozidla podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., které odvolací soud spojoval pouze s rychlostí vozidla, aniž v tomto směru uvedl další úvahy, přičemž neprověřoval ani verzi obviněného, při které popsal průjezd obcí i situaci bezprostředně před střetem, z níž vyplynulo, že sledoval situaci v provozu.
      5. Do protisměru, tj. do levé části vozovky obviněný vjel právě v reakci na pohyb z pravé strany vozovky. K této skutečnosti v přezkoumávaném rozhodnutí uvedené úvahy považoval pouze za spekulaci odvolacího soudu, neboť jím učiněný závěr neodpovídá znaleckému posudku, který sice vycházel z jediné verze, ale i podle té obviněný reagoval na pohyb cyklisty, kterého mohl poprvé spatřit na pravém okraji vozovky na vzdálenost 60 m. I když přesný pohyb cyklisty nelze spolehlivě a s určitostí zjistit, není vyloučeno, že mohl zastavit na okraji vozovky, a v poslední chvíli se rozhodnout přejet na svoji pravou stranu v plánovaném směru jízdy, eventuálně jako zkušený cyklista na špičkovém jízdním kole mohl vjet na silnici vyšší rychlostí později, než určil znalec. Pokud by jel cyklista rychleji, vjel by plynule do vozovky, a obviněný ho mohl spatřit později a na kratší vzdálenost, než určil znalec. Na rozdíl od soudů obviněný vyjádřil přesvědčení, že vliv na způsob jízdy cyklisty a jeho chování na silnici mohl mít i alkohol cyklistou požitý před jízdou (0,95‰ v krvi), protože zákaz jízdy pod vlivem alkoholu se vztahuje nejen na řidiče motorových vozidel, ale i na cyklisty.
        6. Zásadní výhrady obviněný zaměřil proti závěru o porušení povinnosti podle § 22 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., neboť se neztotožnil s odvolacím soudem, že byl povinen dát cyklistovi přednost v jízdě zprava, protože křižovatka nebyla upravena dopravními značkami. Podle pořízené fotodokumentace odvolací soud nemohl s určitostí tvrdit, že mohl vidět odbočku na komunikaci, po které poškozený přijížděl, neboť fotodokumentace místa nehody zpracovaná orgány činnými v trestním řízení a znalcem není průkazná a neodpovídá skutečnosti. K nehodě došlo za tmy, zatímco fotografie byly pořízeny za denního světla, a tudíž nemohly vypovědět nic o viditelnosti na místě v době nehody. Komunikace, z níž poškozený přijížděl, je úzká a tvořená šotolinou, ve výrazném podélném sklonu, a tudíž z místa, odkud přijížděl obviněný, nebyla dobře patrná. Z videozáznamu pořízeného znalcem není vidět vyústění cesty, z něhož by bylo možné usuzovat na to, že se jedná o křižovatku, natož o křižovatku s předností v jízdě zprava.
          7. Odvolacímu soudu obviněný vytýkal, že se zřejmě dostatečně neseznámil se znaleckým posudkem z oboru doprava a vyšetřovacím pokusem prováděným v noci, který potvrzuje obhajobu obviněného, že v noci nebylo ústí silnice, a tudíž náznak jakékoli křižovatky vidět. Z místa, odkud mohl obviněný poprvé cyklistu vidět, nebylo však možné určit, zda tento zůstane stát při okraji vozovky, anebo se rozjede do křižovatky. Argumentoval tím, že se logicky domníval, že průjezd obcí je veden po silnici hlavní, což si myslela i řada svědků z místních obyvatel, kteří situaci na místě dobře znali. Má za to, že i poškozený si myslel, že vjíždí na hlavní silnici ze silnice vedlejší. Obviněný zdůraznil, že od počátku klade otázku, z jakých okolností měl a mohl předpokládat, že cyklista přijel ze silnice s právem přednosti zprava, a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého hranice okolností, jež řidič může, či nemůže předvídat, nelze vymezovat v hypotetické rovině, ale je zapotřebí vycházet vždy z existujících objektivních okolností, vyplývajících z konkrétní dopravní situace. O nedbalost může jen v případě, když povinnost i možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně.
            8. Vzhledem k okolnostem nehody bylo podle obviněného nezbytné jednoznačně stanovit míru zavinění jednotlivých účastníků, což se v posuzované věci nestalo. Soudy pochybily, pokud vycházely jen z jedné verze stanovené znalcem, přestože není známo, jakým způsobem se cyklista ve skutečnosti pohyboval, není vyloučeno, že obviněný reagoval na pohyb cyklisty tím, že vozidlo svedl do levé poloviny vozovky, tedy že šlo o reakci na jízdu poškozeného. Takové jednání nelze považovat za jízdu učiněnou po nesprávné straně vozovky ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., a z hlediska subjektivní stránky nemůže obstát ani závěr o tom, že obviněný měl a mohl předpokládat, že cyklista vyjíždí zprava z komunikace, a byl povinen dát mu přednost zprava, a tudíž že porušil § 22 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb.
              9. Ze všech uvedených důvodů obviněný považoval za vadný závěr o hrubém porušení zákona ve smyslu odstavce 3 § 143 tr. zákoníku, protože neporušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. b), § 22 odst. 2, ani § 18 odst. 1, 4 zák. č. 361/2000 Sb. Napadená rozhodnutí označil ze nesprávná, dokazování za neúplné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 9 To 466/2017, a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
              10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného učiněném za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř., konstatoval, že obviněný opakoval výhrady uplatněné již v předchozích fázích trestního řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů dostatečným způsobem vypořádaly (viz strany 6 až 8 rozsudku okresního soudu a strany 4 až 7 rozsudku krajského soudu). Zdůraznil, že odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí jsou logická a podrobně vysvětlují, že obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to včetně toho, že porušil zmiňovaná zákonná ustanovení. Pokud obviněný v dovolání zpochybnil některá skutková zjištění, např. co do průběhu nehodového děje (pohyb poškozeného cyklisty), eventuálně též hodnocení důkazů soudy (např. znalecký posudek). Šlo o výtky, které stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a v dovolacím řízení k nim nelze přihlížet, když navíc z provedených důkazů nevyplývá žádné konkrétní zjištění, na jehož podkladě by bylo možno důvodně uvažovat o jiné verzi pohybu poškozeného, kterou naznačuje obviněný. Správnost tohoto závěru vyplynula ze znaleckého posudku i z protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 10. 2017, jenž považoval za korektní.
                11. Obhajobu obviněného shledal nedůvodnou a vyvrácenou výsledky provedeného dokazování. Obviněný srazil velice dobře viditelného cyklistu, který mu nevytvořil neočekávatelnou překážku, a nebylo ani zjištěno, že by nebylo možné se při běžné jízdě cyklistovi vyhnout a střetu zabránit. Souhlasil se závěry krajského soudu v tom směru, že „každý řidič projíždějící obcí musí předpokládat, že může být v místě nějaká odbočka, a když tam není dopravní značení, že může jít o přednost zprava“. Zavinění ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 17 tr. zákoníku bylo k okolnosti podle odstavce §3 § 143 tr. zákoníku objasněno.
                  12. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a naopak z nich vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění napadených rozhodnutí splňují požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
                    13. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné reakci, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.
                    III. K formálním náležitostem dovolání

                    14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda obviněným uplatněné argumenty obsahově naplňují jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí může být podrobeno věcnému přezkumu jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
                      15. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí pro to, aby mohlo být dovolání podrobeno věcnému přezkoumání, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
                        IV. Obecně k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

                        16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon se uplatní, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Takto vyjádřená právní úprava určuje, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

                        17. S odkazem na uvedený dovolací důvod nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
                          18. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
                            19. Protože uvedené zásady není možné vykládat restriktivně [srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), aj.], Nejvyšší soud v posuzované věci měl na paměti, že je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. V odůvodněných případech může zasáhnout na základě uvedených hledisek do skutkových zjištění, a to při zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě může dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být zejména za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější.
                            VI. K obsahu podaného dovolání
                              20. Obviněný v dovolání zásadně vytýkal nesprávnost použité právní kvalifikace podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože považoval za nesprávné, že v činu kladeném mu za vinu je spatřováno hrubé porušení zákona ve smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku. Tento nedostatek spatřoval ve vadnosti právních závěrů, že došlo k porušení povinností, jež soudy ve skutkových zjištěních jako jím porušené shledaly, avšak tento svůj argument založil na výhradách směřujících proti vadnosti znaleckého posudku a na zpochybňování průběhu činu, jak byl soudy zjištěn. K těmto námitkám je třeba uvést, že s označeným dovolacím důvodem korespondují jen částečně, protože znalecký posudek jako jeden z důkazních prostředků obviněný označil za vadný proto, že znalec nezpracoval více verzí, a protože skutkový závěr, který soudy na jeho podkladě učinily, považoval za nedostatečný, domáhal se, aby byl znalecký posudek doplněn.
                                21. Nejvyšší soud k takto učiněným námitkám obviněného považuje za nutné uvést, že s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují, protože nemají hmotněprávní povahu, ale protože jejich správnost má zásadní vztah ke správnosti použité právní kvalifikace, je třeba nejprve posoudit, zda soudy při utváření skutkových zjištění neporušily pravidla spravedlivého procesu, tedy zda soudy postupovaly korektně ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
                                a) Ke znaleckému posudku a rozsahu provedeného dokazování
                                  22. K výhradám proti znaleckému posudku je třeba uvést, že nemají oporu v obsahu spisu, neboť znalecký posudek v této věci nebyl jediným podkladem, na kterém soudy vystavěly učiněná skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry. Nalézací soud na stranách 3 až 8 rozsudku rozvedl, které důkazy provedl a jaká zjištění z nich vyplynula, a to především s ohledem na to, že způsob jízdy obviněného těsně před dopravní nehodou sledoval svědek J. B. (viz jeho výpověď č. l. 521 až 522), R. M., který stál 30 m od zatáčky a viděl, jak se ve směru od T. „řítí“ vozidlo obviněného (č. l. 522 až 523). Vycházel i z výpovědí dalších osob, které sledovaly okolnosti bezprostředně před nehodou nebo po ní, jak tomu bylo např. u svědka F. H., M. J., P. J., M. B., měl též k dispozici znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Uvedené důkazy soudy vedly k závěru o vině obviněného, a není se proto možné ztotožnit s námitkou obviněného, že by to byl zásadně jen znalecký posudek z oboru dopravy, který vedl k závěru o příčinách a průběhu nehody, ale jednalo se o soubor všech ve věci provedených důkazů, z nichž skutkový děj, jenž byl soudy zjištěn, vyplynul.
                                    23. Nejvyšší soud k námitkám obviněného, jimiž zpochybňoval kvalitu znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava městská a silniční, specializace technické posudky o příčinách dopravních nehod, zpracovaného znalcem Ing. Michalem Kešnerem (č. l. 248 až 303), považuje za nutné uvést, že jednak z jeho písemného obsahu, ale i z výpovědi znalce u hlavního líčení (č. l. 525 až 526) vyplývá, že znalec posuzoval možnosti odvrácení střetu z hlediska obou účastníků, výhledové poměry, za jejichž účelem provedl i vyšetřovací pokus za přítomnosti vyšetřovatele a světelných a klimatických podmínek obdobných těm, jaké byly na místě v době nehody. Pokud jde o předstřetový pohyb vozidel, bral do úvahy technicky přijatelné parametry z hlediska rozmístění vozidel a stop zajištěných na místě nehody, a na základě těchto skutečností objektivně zjištěných volil postupy a rozbory možných variant průběhu nehodového děje. Je tedy patrné, že podkladem znalci byly technicky přijatelné veličiny. Stanovil rychlost vozidla řízeného obviněným před střetem rychlost 59-72 km/h, nejpravděpodobněji asi 65 km/h, a to na základě simulací několika variant střetu, přičemž konečných poloh účastníků nehody bylo dosaženo s přijatelnou přesností. Tato metoda výpočtu je založena na objektivních skutečnostech, které byly prokazatelně zaznamenány na místě činu po dopravní nehodě. Není tedy možné přisvědčit obviněnému, že znalec vycházel jen z jedné alternativy a nezvažoval jiné možné varianty, jak obviněný v dovolání naznačoval. Znalec zkoumal i možnost odvrácení střetu, kterou shledal zejména na straně obviněného v případě, že by jel rychlostí 50km/h nebo nižší.
                                      24. Za primární příčinu vzniku dopravní nehody znalec označil reálnou rychlost vozidla BMW na počátku děje, neboť byla rychlostí nepřiměřenou výhledovým poměrům, a to především proto, že cyklista v době svého rozhodnutí pokračovat v jízdě do křižovatky nemohl vyhodnotit způsob pohybu BMW a z technického hlediska k tomu neměl ani žádný podnět, který by mu bránil v jízdě pokračovat. Z objektivizovaných zjištění znalec dovodil, že cyklista se pohyboval v místě křižovatky se zapnutým stanoveným osvětlením (LED, jasné světlo bílé barvy) a zároveň v obci se zapnutým veřejným osvětlením, byl oblečen do výrazného cyklistického dresu, vybaven přilbou kontrastní zeleno-žluté barvy, byl osvětlen. Bylo prokázáno a provedeným vyšetřovacím pokusem objektivizováno, že ústí komunikace, po níž přijel poškozený, při splnění a dodržení všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla, tj. obviněného, bylo viditelné a včas zaznamenatelné, stejně tak i jakékoli dění v tomto místě křižovatky.

                                      25. Tato zjištění znalce, která soud prvního stupně vyhodnotil jako logické a nevykazující jakékoli vnitřní rozpory, vedla k závěrům spočívajícím v tom, že nebylo zjištěno, že by před dopravní nehodou byly shledány na vozidle BMW závady, které by způsobily náhlou neovladatelnost tohoto vozidla. Obviněný při průjezdu pravotočivou zatáčkou přes horizont pravděpodobně zaregistroval v poslední chvíli cyklistu pohybujícího se zprava, a krátce před střetem brzdil. Došlo ke střetu přední částí vozidla BMW do cyklisty jedoucího rychlostí 4,5-5,5 km/h, která odpovídá tomu, že poškozený se pohyboval ve stoupání po komunikaci vedoucí od rybníka. Poškozený byl pro obviněného viditelný nejméně na vzdálenost 60 metrů, a tudíž měl možnost zabránit nehodě, a to zejména snížením rychlosti na počátku děje. Zjistil rovněž, že k dopravní nehodě došlo v oblasti křižovatky, kde provoz vozidel není upraven dopravním značením, a proto zde platí pravidlo pravé ruky.
                                        26. Rovněž odvolací soud znalecký posudek z oboru dopravy považoval za kvalitně zpracovaný a nezjistil žádné nedostatky ani ve vztahu k fotografiím, plánku, viditelnosti či porušení ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. obviněným. Na základě obsahu spisu dospěl k závěru, že není třeba, aby soud prvního či druhého stupně se šel na místo dopravní nehody osobně podívat, neboť z fotodokumentace založené ve spise je dostatečně zřejmé, jaká byla situace na místě i otázka viditelnosti komunikace, po které přijížděl poškozený, a je zcela ve shodě se závěry znaleckého posudku. Poukázal i na výrazné a dobře viditelné oblečení poškozeného i na to, že na místě nehody byla v době jeho ohledání nalezena ještě svítící baterka. K místu střetu odvolací soud zdůraznil, že jeho přesné zjištění znemožnil sám obviněný, který nejprve vozem od místa střetu odjel, a poté i z místa nehody sám utekl. Pro jeho stanovení bylo proto vycházeno z dalších stop, a to střepů, místa nálezu odhozeného kola i samotného poškozeného, které se v době ohledání na místě nacházely a z nichž vycházel i znalec. K námitkám obviněného odvolací soud vyslovil, že jiné v úvahu přicházející varianty na zjištění, jak rychle jel cyklista, nemají vliv na závěr o vině obviněného, který dobře vybavenému a viditelnému cyklistovi nedal přednost v jízdě (viz strany 4 až 6 rozsudku odvolacího soudu).
                                          27. Nejvyšší soud na podkladě těchto závěrů soudů nižších stupňů ke způsobu, s jakým se vypořádaly se znaleckým posudkem z oboru dopravy, považuje za vhodné uvést, že v něm neshledal žádné nedostatky. Jak z obsahu tohoto posudku, tak ze závěrů soudů obou stupňů plyne, že znalec svůj závěr vyslovil podmínečně a zvažoval všechny alternativy, které se podle podkladů, z nichž mohl vycházet, nabízely [srov. usnesení Nejvyššího soudu SSR ze dne 16. 10. 1979, sp. zn. 3 To 55/79 (uveřejněné pod č. 64/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Nebylo proto možné přisvědčit tvrzení obviněného, že jsou závěry znalce založeny jen na jediné variantě, aniž by zvažoval jiné. Je totiž třeba zdůraznit, že znalec své odborné závěry založil jen na takových poznatcích, které mají oporu v obsahu spisu; nemůže je činit podle vykonstruovaných a neexistujících okolností. Znalec nezaujímal stanovisko k správnosti či pravdivosti určité skupiny důkazů nebo určité skutkové varianty, ale zpracoval znalecký posudek s přihlédnutím k různým možnostem (variantám) z takové důkazní situace vyplývajícím. Jestliže byla některá z alternativ podle poznatků příslušného vědního oboru podle specializace znalce nepřijatelná, tedy vyloučena (nikoli jen pochybná apod.), bylo třeba, aby to bylo ve znaleckém posudku uvedeno [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 8. 7. 1980, sp. zn. Tzv 17/80 (uveřejněné pod č. 33/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V posuzované věci byl průběh nehody i způsob jízdy obou hlavních aktérů spolehlivě zjištěn a výsledky provedeného dokazování prokázán, včetně výhledových možností a světelných podmínek na místě činu v době nehody, a tudíž o něm nevznikají důvodné pochybnosti. Soudy i znalec měli na zřeteli i to, že znalci nepřísluší hodnotit výpovědi ani činit právní závěry, orgány činné v trestním řízení závěry znaleckého posudku nejsou vázány a jsou povinny jej hodnotit jako každý jiný důkaz [srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1972, sp. zn. Tsf 1/72 (uveřejněné pod č. 40/1972/I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněnou pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 1. 1986, sp. zn. 11 Tz 46/85 (uveřejněné pod č. 55/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                                            28. Soudy pečlivě hodnotily proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodnil své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce, a kriticky přitom hodnotily úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobil svému zkoumání. Tím zcela respektovaly, že ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce, což je z ústavněprávních hledisek neakceptovatelné. V posuzované věci nevyvstaly pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, které by orgán činný v trestním řízení byl povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.), odstranit obstaráním dalších důkazů, či postupem podle pravidla in dubio pro reo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149)].
                                              29. Z obsahu napadených rozhodnutí v návaznosti na obsah spisu Nejvyšší soud shledal, že obecné soudy dodržely vysoký standard hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazů, čímž dostály tomu, že ve věci provedené důkazy byly odrazem skutečných událostí a situací, což zaručilo, že obviněný byl uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, která jediná jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1291/12 (N 77/69 SbNU 311)]. O tom svědčí zejména to, že soudy zvažovaly nejen výsledky znaleckého zkoumání, ale závěry znalce posuzovaly i s výpověďmi svědků, kteří byli na místě nehody, nebo bezprostředně v souvislosti s ní mohli vnímat okolnosti, za nichž k tragickému následku došlo. Nezpronevěřily se tedy zásadě volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože hodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, bez zřejmých projevů libovůle, resp. svévole. Své závěry, k nimž po řádně a úplně provedeném dokazování dospěly, dostatečným způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily tak, jak z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá [srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01 (N 10/25 SbNU 69)].

                                              30. Přisvědčit nebylo možné ani požadavku obviněného, pokud označil za vadu, že nebylo v souladu s jeho požadavky realizováno další dokazování doplněním znaleckého posudku z oboru dopravy, kterým chtěl vyvrátit znalcem vyjádřené závěry, jež považoval za nesprávné. Jednak je třeba uvést, že uvedený návrh soudy měly na paměti, neboť Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí shledal, že jej soud prvního stupně zamítl pro jeho nadbytečnost. Poukázal na to, že při hlavním líčení dne 5. 10. 2017 provedl výslech zpracovatele posudku znalce Ing. Michala Kešnera (č. l. 525 až 526, 530), který ústně jednak stvrdil své písemné závěry a jednak vysvětlil, proč zjištění znalcem učiněná považoval za dostatečná bez potřeby dalšího doplňování posudku. Pro závěry znalce bylo rozhodující, že podle brzdné dráhy na místě nehody, která je objektivním zjištěním, bylo možné učinit závěry o průběhu nehody, i o tom, že v rozhodný okamžik už musel být cyklista pro obviněného dobře na vozovce viditelný. Takový závěr korespondoval s dalšími ve věci provedenými důkazy, ať již druhem a charakterem oblečení cyklisty, či tím, že byl prokazatelně dostatečně osvětlen, anebo i se svědectvími osob, které se na místě střetu nacházely. Při těchto podkladech byla objektivně zjištěna i střetová rychlost, na níž znalec usuzoval z rozsahu a míry poškození vozidla i z pohybu a polohy těla cyklisty. Vzhledem k tomu, že tyto závěry jsou ve shodě i s dalšími provedenými důkazy a jejich obsahem, nic nesvědčilo pro nutnost doplňovat posudek, jak se obhajoba domáhala (srov. stranu 6 rozsudku odvolacího soudu).
                                                31. Je vhodné připomenout, že soud zásadně není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/2002 (N 58/33 SbNU 89), nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231), ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339), ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05 (N 200/39 SbNU 117)]. Protože soudy požadavek obviněného na doplnění dokazování braly do úvahy, posuzovaly ho s výsledky zajištěných důkazů, konfrontovaly je s vhodností jejich přínosu pro další možná zjištění a závěry z těchto úvah plynoucí v potřebné míře v přezkoumávaných rozhodnutích vysvětlily, nemůže se jednat ani o kategorii tzv. opomenutých důkazů, o které by se jednalo tehdy, kdyby o nich v řízení nebylo soudem rozhodnuto, eventuálně v případě důkazů, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, čímž by založil nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/2002 (N 58/33 SbNU 89)].
                                                  32. Ze všech uvedených důvodů je možné shrnout, že principy spravedlivého trestního řízení nebyly v posuzované věci porušeny, protože, jak již bylo zmíněno výše, právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Postup soudů obou stupňů nevykazuje známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
                                                  b) Námitky obviněného proti použité právní kvalifikaci
                                                    33. Výhrady proti nesprávně použité právní kvalifikaci obviněný formuloval také pouze ve vztahu k činu uvedenému v bodě 1., jehož se dopustil tím, že dne 21. 11. 2016 v době kolem 19.27 hod., ačkoliv mu bylo dne 2. 10. 2016 zadrženo policejním orgánem řidičské oprávnění, řídil své motorové vozidlo tovární značky BMW 528 I 5/D po místní komunikaci č. III/1806 od obce T. na obec T., kdy obcí K., soudní okres Plzeň-sever, zastavěnou částí za snížené viditelnosti projížděl zjevně nepřiměřenou rychlostí v rozmezí 59-72 km/h, přičemž při průjezdu mírné levotočivé zatáčky vjel do protisměru, plně se nevěnoval řízení vozidla, přehlédl zprava jedoucího cyklistu P. G. na jízdním kole NINER, který dokončoval odbočení z místní komunikace vedoucí od K. rybníka kolem domu čp. … a domu čp. ..na pozemní komunikaci III/1806 směrem na obec H. B., tomuto na křižovatce, kde není přednost upravena dopravními značkami, nedal přednost v jízdě zprava, v důsledku toho se střetl v levé polovině vozovky v jeho směru jízdy přední částí svého vozidla s cyklistou P. G., který v příčinné souvislosti s touto dopravní nehodou utrpěl závažná život ohrožující poranění, na jehož následky dne 21. 11. 2016 v 21.15 hodin zemřel ve Fakultní nemocnici v Plzni,
                                                    svým jednáním porušil ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), § 11 odst. 1, § 18 odst. 1, 4, § 22 odst. 2, § 118b odst. 2 zákona číslo 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve zněních pozdějších předpisů.

                                                    34. Obviněný nesouhlasil s tím, že by bylo možné v uvedeném činu spatřovat hrubé porušení zákona ve smyslu odstavce 3 § 143 tr. zákoníku, protože nebylo prokázáno, že se nevěnoval řízení vozidla ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., že nebyl povinen dát cyklistovi přednost podle § 22 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. a že mohl předpokládat, že cyklista vjíždí do vozovky s právem s přednosti v jízdě. Rovněž poukazoval na to, že poškozený byl v době činu pod vlivem alkoholu, což se mělo promítnout do závěru o vině obviněného.
                                                      35. Nejvyšší soud k těmto námitkám obviněného poukazuje na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž plyne, že se soudy s obdobnými výhradami již vypořádaly a dostatečně na ně reagovaly. Soud prvního stupně shledal kumulaci obviněným porušených povinností, a jak vymezil již v popisu skutku, spařoval je § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), § 11 odst. 1, § 18 odst. 1, odst. 4 a § 22 odst. 2, rovněž v § 47 odst. 2 a § 118b odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. Porušení těchto předpisů shledal soud v přímé a v příčinné souvislosti se způsobeným následkem, tj. smrtí poškozeného. Vzal za prokázané, že obviněný řídil v době, kdy měl zadržené řidičské oprávnění a neměl tedy za volantem vůbec sedět, dále že se nechoval na silnici ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, nebo svůj vlastní, když především se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, když sám doznal, že na tomto úseku silnice jezdí možná dvakrát do roka, a tedy se jedná o komunikaci, která je mu méně známá, a on zde řídil v době, kdy již byla tma. Proto měl jako řidič za situace, kdy zcela neznal tuto křižovatku, přizpůsobit svoji jízdu, zejména rychlost jízdy, těmto podmínkám. Pakliže neznal místní situaci, měl dodržet maximální povolenou rychlost v obci, tedy 50 km/h, když podle názoru nalézacího soudu měl jet ještě podstatně pomaleji, aby byl schopen případně reagovat na vzniklou nenadálou situaci v dopravě, zvlášť když to tam „neznal“. Dále bylo bezpečně prokázáno, že obviněný na křižovatce nedal přednost zprava, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že někteří ze slyšených svědků uváděli, že se domnívali, že průjezd obcí je silnicí hlavní a silnice, ze které vyjížděl cyklista, je silnicí vedlejší, tedy nevěděli ani místní občané, že zde platí pravidlo pravé ruky. Obviněný jako řidič měl předvídat, že když neviděl žádnou dopravní značku určující hlavní a vedlejší silnici, automaticky nastupuje pravidlo pravé ruky. Navíc cyklistu srazil v levé polovině vozovky, kde neměl co dělat. Soud uzavřel, že poškozený cyklista již bezpečně překonal pravou polovinu vozovky, ve které jel obviněný, a tudíž je evidentní, že obviněný se nevěnoval řízení vozidla, dostal se do protisměru, kde také usmrtil poškozeného. Soud prvního stupně shledal, že se obviněný činu dopustil z vědomé nedbalosti, když věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit, nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Všechny tyto okolnosti vedly soud k závěru o zachování příčinné souvislosti mezi nedbalostním jednáním obviněného, kterým porušil několik ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., a způsobeným následkem v podobě smrti poškozeného (srov. strany 6 až 8 rozsudku soudu prvního stupně).
                                                        36. Odvolací soud, jenž se závěry nalézacího soudu ztotožnil, na straně 6 a 7 rozsudku doplnil, že obviněný zásadně porušil povinnost dát přednost v jízdě, neboť řidič musí při průjezdu obcí počítat s tím, že nebývá dopravní situace upravena dopravními značkami a pak platí přednost zprava. Podstatné též bylo, že obviněný jel nepřiměřeně rychle, tedy rychlostí nepovolenou pro jízdu v obci, a navíc nepřiměřenou konkrétní dopravní situaci, když navíc se plně nevěnoval řízení. Shledal správnými všechna soudem prvního stupně konstatovaná porušení povinností řidiče, a tudíž i potvrdil jako správnou použitou právní kvalifikaci podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
                                                          37. K těmto závěrům soudů nižších stupňů Nejvyšší soud z hlediska námitek obviněného považuje za nutné uvést, že přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony.
                                                            38. Pro řádné vymezení pojmu a znaku „hrubého porušení zákona“ je třeba zdůraznit, že z hlediska zavinění se musí nedbalost vztahovat nejen ke smrtelnému následku, ale i k hrubému porušení zákonů, tedy že pachatel buď věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [nedbalost vědomá podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [nedbalost nevědomá podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Je vhodné poznamenat, že žádný právní předpis neobsahuje výčet toho, co je hrubým porušením zákona ve smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku, avšak v daném kontextu musí být posuzováno právě z toho hlediska, zda bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku), a musí se jednat o porušení, které je větší nebo závažnější, než by bylo možné očekávat u porušení důležité povinnosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku.

                                                            39. U zvlášť přitěžující okolnosti podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku, proti níž obviněný svými námitkami především brojil, je třeba, aby došlo k hrubému porušení uvedených zákonů, což v projednávané věci znamená hrubé porušení povinností stanovených zákony v dopravě [zejména zákon č. 361/2000 Sb., zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb.]. Zákon zde předpokládá intenzivní porušení některé zákonné normy nebo norem, které má za dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka, tedy vyvolává reálné nebezpečí, že dojde k smrtelnému následku předpokládanému v § 143 odst. 1 tr. zákoníku, a musí jít o podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména se jedná o případy, při nichž je porušeno více různých norem příslušného dopravního předpisu [např. jízda v podnapilém stavu a nepřiměřenou rychlostí s vozidlem, u kterého nefungují brzdy (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 - 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1508)]. Soudní praxe za takové hrubé porušení zákonů považuje např. hrubé porušení zákonných norem o bezpečnosti dopravy ve smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku, jímž je i řízení motocyklu, o němž pachatel ví, že je technicky nedostatečně vybaven, zejména že má slabá světla a neúčinné brzdy, je-li pachatel v době řízení pod silným vlivem alkoholu a jede rychlostí, která je nepřiměřená viditelnosti a technickému stavu motocyklu [srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 11. 1971, sp. zn. Tzv 27/71 (uveřejněné pod č. 13/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo jde o takové hrubé porušení zákona u řidiče osobního motorového vozidla, který projížděl obcí nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí, nesledoval dostatečně pozorně situaci v provozu na pozemní komunikaci, nezastavil vozidlo před přechodem pro chodce a neumožnil bezpečné přejití pozemní komunikace chodcům, kteří ji přecházeli po přechodu pro chodce, za situace, kdy jiný řidič jedoucí v témže směru jízdy v jiném jízdním pruhu na pozemní komunikaci o dvou nebo více jízdních pruzích vyznačených na vozovce v jednom směru jízdy zastavil své vozidlo před přechodem pro chodce, aby dal přednost přecházejícím chodcům [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1356/2013 (uveřejněné pod č. 7/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], apod.
                                                              40. Z obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozsudků je zjevné, že obviněný způsobem své jízdy jako řidič v době dopravní nehody porušil nikoliv jednu důležitou povinnost, ale souhrn různých ustanovení zákona, která usměrňují chování řidičů na vozovce, a právě tento souhrn, kumulace porušených povinností utváří závěr o hrubém porušení zákonů ve smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku. Jen pro úplnost a nad rámec jinak správných úvah soudů obou stupňů, jak je vyjádřily v přezkoumávaných rozhodnutích, je nutné uvést, že kromě toho, že obviněný porušil větší množství povinností vyplývajících mu ze zákona, je rozhodná i závažnost a míra, s níž se na vzniku těžkého následku konkrétní porušení podílela.
                                                                41. Nejzásadnějším z hlediska vlivu na vznik škodlivého následku bylo shledáno porušení povinnosti podle § 18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., kdy rychlost jízdy obviněný nepřizpůsobil svým schopnostem, vlastnostem vozidla, dopravně technickému stavu pozemní komunikace, nejel takovou rychlostí, aby byl schopen vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, zastavit, neboť v obci nejel povolenou rychlostí 50 km/hod, nýbrž rychlostí překračující 60 km/hod, což byla rychlost s ohledem na místní a povětrnostní podmínky v místě nehody (mokro, tma) nejen nepovolená, ale i nepřiměřená, v jejímž důsledku nebyl obviněný schopen vozidlo v okamžiku, kdy spatřil poškozeného, bezpečně zastavit. To by bylo v jeho možnostech toliko v případě, že by řádně sledoval situaci v silničním provozu a na základě toho spatřil poškozeného v první možný okamžik, kdy jej objektivně zaregistrovat mohl, eventuálně jel rychlostí nanejvýš 50 km/hod, spíše nižší, při níž by i při zjištěné nepozornosti byl schopen střet ještě odvrátit. Takovým způsobem se však nechoval, neboť i z výpovědí dalších účastníků silničního provozu (řidiče jiného vozidla J. B.) vyplynulo, že obviněný jel velmi rychle, neboť jmenovaný svědek jel rychlostí asi 90 km/hod, ale vozidlo BMW mu ujelo, a to v situaci, kdy přijížděli k horizontu, za který nebylo vidět a za nímž následoval střet s poškozeným. Jiný svědek R. M. popsal pohyb vozidla řízeného obviněným jako „řícení“. Další porušenou povinností podílející se na vzniku škodlivého následku, byl nerespektování § 22 odst. 2 cit. zákona, podle něhož nevyplývá-li přednost v jízdě z dopravního značení (viz odstavec 1 téhož ustanovení), musí dát řidič přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím zprava, což však obviněný neučinil. Byť i soudy nižších stupňů výslovně připustily, že „dopravní značení v uvedené obci není úplně šťastné, když zde nebylo označení hlavní a vedlejších komunikací a na daném místě platila přednost vozidel přijíždějících zprava“, nemohla tato skutečnost vyvinit obviněného z posuzovaného jednání. Každá křižovatka nemusí být opatřena dopravním značením a na takových místech pak platí přednost vozidel přijíždějících zprava, což každý řidič je povinen znát a respektovat. Obviněný jakožto řidič projíždějící obcí musí i takovou skutečnost předpokládat, a to po zjištění, že dopravní značení osazeno není. Obviněný nerespektoval ani § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle kterého na pozemní komunikaci se jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak, neboť bylo prokázáno, že v době těsně předcházející okamžiku střetu s poškozeným se zcela bezdůvodně a nepochopitelně pohyboval se svým vozidlem v protisměru, jak nasvědčují stopy a trajektorie pohybu obou účastníků nehody vypracované podle stop nalezených na místě činu znalcem z oboru doprava, což následky nehody ještě umocnilo. Vedle těchto stěžejních povinností obviněný porušil i § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona, neboť se nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, zejména v tom smyslu, že při průjezdu obcí nedbal zvýšené opatrnosti s ohledem na možný pohyb chodců či cyklistů, a nezaznamenal proto včas jednak křižovatku silnic, kterou se prakticky ve stejný okamžik chystal projet jak on, tak i poškozený, a jednak nezaregistroval řádně osvětleného a reflexními prvky označeného cyklistu, ač by tak učinit při řádném sledování provozu mohl. Ze souhrnu všech těchto povinností je třeba dovodit i porušení další, obecně a relativně široce formulované povinnosti zakotvené v § 4 písm. a), b) cit. zákona, neboť obviněný se při účasti na provozu na pozemních komunikacích nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob nebo svůj vlastní, své chování nepřizpůsobil dopravně technickému stavu pozemní komunikace, a neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích. Obviněný porušil i ustanovení § 118b odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., když řídil po dobu zadržení řidičského průkazu, což ani on sám svými námitkami nezpochybnil.

                                                                42. Na základě těchto porušení povinností je zřejmé, že nelze považovat za opodstatněné námitky obviněného, že u něj nelze shledávat porušení povinností podle § 5 odst. 1 písm. b), § 22 odst. 2, ani § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1, 4 zák. č. 361/2000 Sb., neboť soudy na ně dostatečně reagovaly a vypořádaly se s nimi. Rovněž v potřebné míře vysvětlily, že se jedná o hrubé porušení zákona ve smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku. Soudy z toho, že obviněný porušil povinnosti, jak jsou rozvedeny v popisu skutkových zjištění i v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, dovodily vznik smrtelných zranění poškozeného, přičemž neopomenuly od těchto povinností odlišit ty, jejichž porušení lze obviněnému rovněž klást za vinu, avšak bez přímého vlivu a příčinné souvislosti se vznikem škodlivého následku, neboť se jich obviněný dopustil až poté, co zavinil dopravní nehodu. Bylo-li v odůvodnění poukázáno i na ustanovení § 47 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb., nebyla tato povinnost, resp. povinnosti, jež obviněný rovněž porušil, dávány do souvislosti se vznikem škodlivého následku v podobě smrti poškozeného, neboť se jedná o povinnost řidiče, jež je po něm vyžadována až poté, co již dopravní nehodu způsobil či na ní byl jakkoli jinak účasten. Ačkoli tedy obviněný, po sražení poškozeného z místa nehody ujel, případně požil i návykovou látku pervitin, čímž nepochybně porušil další ze zákonných povinností zakotvených v zákoně č. 361/2000 Sb., nebyla tato porušení zahrnuta do výčtu těch, které ve svém souhrnu tvoří hrubé porušení zákona o bezpečnosti dopravy ve smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku, což soudy v posuzované věci plně respektovaly a postupovaly i v této otázce zcela správně a v souladu se zákonem.
                                                                  43. Pokud obviněný brojil proti tomu, že nebyla dostatečně prokázána příčinná souvislost mezi za vinu mu kladeným porušením povinností a vzniklým smrtelným následkem, a to zejména s ohledem na to, že u poškozeného bylo v krvi zjištěno 0,95‰ alkoholu v krvi, soudy neshledaly poškozeným před jízdou požitý alkohol za podstatný pro závěr o zavinění obviněného. Příčinný vztah spojuje jednání s následkem a je dalším obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Kauzální význam nemá jenom konání, ale i opomenutí konání, ke kterému je pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (§ 112 tr. zákoníku). Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal. Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak, se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu. Přitom není rozhodné, zdali taková podmínka byla objektivně nutnou nebo nahodilou příčinou následku. Teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). V rámci objektivní reality každý jev souvisí s mnoha dalšími jevy, přičemž v jednom vztahu může být příčinou jevu jiného a v dalším vztahu zase následkem jiného takového jevu. Zkoumáme-li příčinný vztah z hlediska trestního práva hmotného, zabýváme se zjišťováním trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila. Tím samozřejmě uměle izolujeme jen určité stránky konkrétního skutkového děje, které jsou důležité z hlediska trestního práva, a tedy mají trestněprávní význam (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 163 až 164).
                                                                    44. Pokud soudy dospěly k závěru, že i když poškozený měl v krvi uvedené množství alkoholu, tato okolnost se v žádném směru na vzniku jeho smrtelného následku nepodílela. Jeho způsob jízdy i chování na vozovce nevykazovalo žádné nedostatky, a ani jinak se alkohol na průběhu nehody nepodílel. Je proto vhodné jen připomenout, že zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Tato zásada má podstatný význam pro posuzování příčinného vztahu. Uvedené závěry však v přezkoumávané věci nejsou rozhodné, protože na straně poškozeného nebylo zjištěno nic, co by spolupůsobilo při vzniku škodlivého následku, a proto veškerá odpovědnost spočívá toliko na straně obviněného, jak soudy zcela správně a důvodně dovodily.
                                                                      45. Soudy nepochybily ani ohledně zavinění, neboť nedbalost na straně obviněného spatřovaly ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný jako řidič motorového vozidla věděl, že svým jednáním (zejména velmi rychlou, maximální povolenou rychlost podstatně překračující jízdou v obci, nereflektující na místní, světelné a povětrnostní podmínky ani na stav komunikace, nesledující dostatečně dopravní značení a dopravní situace v obci) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, pokud nebude schopen včas zareagovat na nenadálou překážku na vozovce, kteroužto situaci jako možnou coby řidič předvídat měl, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí.
                                                                        46. Ze všech uvedených důvodů soudy nižších stupňů po právní stránce čin v bodě 1. kladený obviněnému správně posoudily a nepochybily, jestliže jej uznaly vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož znaky naplnil jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.

                                                                            VI. Závěr
                                                                        47. Vzhledem k tomu, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu vyplynuly všechny rozhodné skutkové okolnosti a na nich vyjádřené právní názory korespondují se všemi znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

                                                                        Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                                                                        V Brně dne 8. 8. 2018

                                                                        JUDr. Milada Šámalová
                                                                        předsedkyně senátu