Rozhodnutí NS

5 Tdo 759/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:5 Tdo 759/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.759.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Promlčení trestního stíhání
Zákaz reformace in peius
Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 759/2018-45

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání obviněného P. T. a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch obviněného P. T. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 6 To 22/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 129/2014, t a k t o :


Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se v části týkající se obviněného P. T. zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 6 To 22/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Dne 5. 9. 2014 byla pod sp. zn. 1 ZT 38/2014 podána u Obvodního soudu pro Prahu 10 obžaloba na obviněné P. T. a P. K. pro skutek kvalifikovaný jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se měli obvinění dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od 21. 3. 2012 do 18. 2. 2013, na blíže nezjištěném místě, po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu snížit splátky úvěru a úroky, které měl obviněný K. hradit na základě smlouvy o úvěru ve výši 25 000 000 Kč, kterou uzavřel dne 3. 1. 2007 jako jednatel společnosti TRUMF PETROL 2, s. r. o., IČ 26417707, se sídlem Krupská 1749/12, Praha 10, za dlužníka s věřitelem – společností SUXESS, spol. s r. o., IČ 65408802, se sídlem Ke skalkám 62, Praha 10, v níž byl jedním z jednatelů jeho tchán, obviněný T., poté, co byly v návaznosti na výzvu věřitele k zaplacení pohledávky dlužníkem označeny dne 21. 3. 2012 splátky jistiny úvěru ze dne 6. 12. 2007 ve výši 12 808 Kč a 287 192 Kč za splátky úroků, vyhotovil obviněný T. dva fiktivní příjmové doklady, aby nedošlo k ponížení zaplacených částek na jistinu úvěru, tyto podepsal a opatřil razítkem společnosti SUXESS, spol. s r. o., kdy jeden doklad o předstírané úhradě části úvěru jednatelem společnosti TRUMF PETROL 2, s. r. o., P. K. byl vyhotoven s datem 27. 12. 2007 na částku 100 000 Kč a druhý příjmový pokladní doklad byl vyhotoven s datem 19. 3. 2008 na částku 300 000 Kč, ačkoli obviněný T. od obviněného K. žádnou z těchto dvou částek nikdy neobdržel, nemohl je tedy vložit do pokladny společnosti a nevložil fiktivní doklady ani do účetnictví společnosti SUXESS, spol. s r. o., pouze účetní operaci úmyslně předstíral a obviněný K. nechal poté kopie obou fiktivních pokladních dokladů založit do civilního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 104/2012, kdy je vydával za pravé doklady z účetnictví své společnosti, čímž způsobili poškozené společnosti SUXESS, spol. s r. o., IČ 65408802, se sídlem Ke skalkám 62, Praha 10, škodu ve výši 400 000 Kč.

2. Obvodní soud pro Prahu 10 pak rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 51 T 129/2014, oba obviněné odsoudil v souladu s podanou obžalobou za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem v trvání dvou a půl roku za současného stanovení povinnosti uhradit podle svých sil způsobenou škodu, jejíž náhrada byla poškozené společnosti přiznána podle § 228 odst. 1 tr. ř.

3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 51 T 129/2014, podali oba obvinění odvolání, na základě kterých bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 6 To 536/2016, rozhodnuto podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. tak, že se napadený rozsudek zrušuje v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. se věc vrací soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem obviněných o nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku s tím, že obviněný P. T. v postavení jednatele poškozené společnosti SUXESS, spol. s r. o., přisouzeným způsobem konal při znalosti skutečného stavu věcí, proto jím zastupovaná společnost nemohla být uvedena v omyl. Nalézacímu soudu bylo též vytknuto, že jeho způsob hodnocení důkazů neodpovídá požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř. a je zjednodušený a neúplný. Mimo jiné pak nebyla žádným způsobem vyvrácena obhajoba obviněného P. K., že peníze obviněnému P. T. skutečně předal.

4. Po vrácení věci Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl rozsudkem ze dne 21. 2. 2017,
sp. zn. 51 T 129/2014, tak, že oba obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. předmětné obžaloby zprostil. Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 6 To 189/2017, tak, že napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nalézací soud se vůbec nezabýval otázkou, zda jednání obviněných nenaplnilo skutkovou podstatu jiného trestného činu, když by do úvahy přicházela zejména možná právní kvalifikace trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v případě obviněného P. K. pak ve formě účastenství ve smyslu § 24 tr. zákoníku. Nalézacímu soudu bylo opětovně uloženo, aby provedené důkazy hodnotil v celém jejich obsahu v souladu s požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. a v tomto kontextu, aby se řádně vypořádal s obhajobou obviněného P. K. s tím, že pokud dospěje k závěru, že se předmětný skutek stal, pak je povinen dovodit i trestní odpovědnost obou obviněných či pouze jednoho z nich. Dále odvolací soud zdůraznil, že není vyloučeno, že učiněná zjištění budou modifikovat podstatu trestné činnosti směrem k jiné skutkové podstatě (za předpokladu zachování totožnosti skutku), ať již trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku či trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku.


5. Obvodní soud pro Prahu 10 následně rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 51 T 129/2014, uznal obviněného P. K. vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a obviněného P. T. vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že obviněný P. K. jako jednatel společnosti TRUMF PETROL 2, s. r. o., IČ 26417707, se sídlem Krupská 1749/12, Praha 10, uzavřel dne 3. 1. 2007 za dlužníka smlouvu o úvěru ve výši 25 000 000 Kč s věřitelem – společností SUXESS, spol. s r. o., IČ 65408802, se sídlem Ke skalkám 62, Praha 10, kdy následně v přesně nezjištěné době od 21. 3. 2012 do 18. 2. 2013, na blíže nezjištěném místě, v úmyslu snížit si splátky úvěru a úroky, které by byl jinak nucen věřiteli uhradit, přiměl svého tchána, obviněného T., v té době druhého jednatele společnosti SUXESS, spol. s r. o., aby vypsal dva fiktivní příjmové doklady, podepsal je a orazítkoval a vydával za pravé doklady, přičemž obviněný T. poté vyhotovil dva fiktivní příjmové doklady, kdy jeden příjmový pokladní doklad o předstírané úhradě části úvěru byl vyhotoven s datem 27. 12. 2007 na částku 100 000 Kč a druhý příjmový pokladní doklad byl vyhotoven s datem 19. 3. 2008 na částku 300 000 Kč, ač věděl, že od obviněného K. žádnou z těchto dvou částek nikdy neobdržel, nemohl je tedy vložit do pokladny, ani nevložil fiktivní doklady do účetnictví společnosti SUXESS, spol. s r. o., pouze účetní operaci úmyslně předstíral, přičemž si obviněný K. nechal z obou fiktivních pokladních dokladů pořídit či sám pořídil kopie a nechal kopie založit do civilního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 104/2012, kdy je vydával za pravé doklady z účetnictví své společnosti a za doklady potvrzující přijetí dvou hotovostních plateb zástupcem společnosti SUXESS, spol. s r. o., obviněným T., ač svým společným jednáním měli v úmyslu poškozené společnosti SUXESS, spol. s r. o., způsobit škodu ve výši 400 000 Kč, v důsledku nevložení fiktivních dokladů do účetnictví společnosti SUXESS, spol. s r. o., ke škodě společnosti SUXESS, spol. s r. o., nedošlo.

6. Za to byl oběma obviněným uložen podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jim byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Poškozená společnost SUXESS, spol. s r. o., byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání, na základě kterých rozhodl Městský soud v Praze v dovoláních napadeným rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 6 To 22/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl ve výroku pod bodem I. tak, že obviněného P. T. uznal vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že poté, co byla uzavřena s P. K. jako jednatelem společnosti TRUMF PETROL 2, s. r. o., IČ 26417707, se sídlem Krupská 1749/12, Praha 10, dne 3. 1. 2007 smlouva o úvěru ve výši 25 000 000 Kč s věřitelem – společností SUXESS, spol. s r. o., IČ 65408802, se sídlem Ke skalkám 62, Praha 10, následně obviněný P. T., v té době jednatel společnosti SUXESS, spol. s r. o., vyhotovil dva příjmové doklady, které podepsal, opatřil razítkem, kdy jeden příjmový pokladní doklad o úhradě části úvěru byl vyhotoven s datem 27. 12. 2007 na částku 100 000 Kč a druhý příjmový pokladní doklad byl vyhotoven s datem 19. 3. 2008 na částku 300 000 Kč, tyto přijaté finanční prostředky nevložil do pokladny společnosti, ani na její účet, ani nevložil tyto doklady do účetnictví společnosti SUXESS, spol. s r. o., a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti SUXESS, spol. s r. o., škodu ve výši 400 000 Kč.

8. Za to byl obviněnému P. T. uložen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku a § 264 odst. 2 tr. ř. trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Poškozená společnost SUXESS, spol. s r. o., IČ 65408802, se sídlem Praha 10, Ke Skalkám 62, byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

9. Obviněný P. K. byl pod bodem II. výrokové části daného rozsudku odvolacího soudu podle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán.

                      II.
Dovolání a vyjádření k němu

10. Proti bodu I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 6 To 22/2018 (tj. části týkající se obviněného P. T.), podali obviněný P. T. i nejvyšší státní zástupce dovolání.

11. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání ve prospěch obviněného P. T., a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, neboť bylo podle jeho názoru proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupce v dovolání zdůraznil, že Městský soud v Praze nepřisvědčil námitce promlčení, kterou obviněný uplatnil v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Podle jeho názoru odvolací soud nevyvodil žádné právní závěry z hlediska časové působnosti trestních zákonů ze skutečnosti, že posuzovaný skutek časově spadá do doby před 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti nový trestní zákoník. Domnívá se, že pokud by byl na skutek aplikován trestní zákon účinný v době spáchání činu, pak by byl skutek posouzen jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), s trestní sazbou v rozpětí šest měsíců až tři léta, alternativně sankcionovatelný dále trestem zákazu činnosti nebo peněžitým trestem. Byl-li skutek v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzen jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pak se jeho trestní sazba pohybuje od jednoho roku až do pěti let nebo lze uložit také trest peněžitý. Nejvyšší státní zástupce je proto přesvědčen, že posouzení skutku podle zákona účinného v době jeho spáchání je pro obviněného evidentně příznivější. Především však mělo být podle něj postupováno podle předchozí právní úpravy proto, že odvolacím soudem vymezený skutek je podle ní již promlčen, neboť promlčecí doba činila podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zákona pět let a k promlčení tedy došlo nejpozději dne 19. 3. 2013, tj. více než rok před tím, než bylo dne 25. 3. 2014 zahájeno trestní stíhání obviněného.

12. Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 6 To 22/2018, v části vztahující se k obviněnému P. T., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil nejvyšší státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

13. Obviněný P. T. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci své dovolací argumentace namítl, že v průběhu vedeného trestního řízení nebyla zachována hmotněprávní kvalita jednoty skutku. Dovolatel má na základě srovnání předmětných popisů skutků za to, že jsou natolik odlišné od skutkových zjištění, která jsou popsána v obžalobě, že nejde o jeden a tentýž skutek. I když se oba skutky shodují v době spáchání a v osobách poškozených, nelze podle jeho názoru konstatovat shodu mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, které mají význam pro hmotněprávní posouzení těchto skutků. Jednání, které odvolací soud popsal v napadeném odsuzujícím rozsudku, je podle něj zcela odlišné od jednání popsaného ve sdělení obvinění a v obžalobě, neboť i když je v popisu skutku ve sdělení obvinění a v obžalobě uvedeno, že předložením padělaných příjmových pokladních dokladů byla způsobena škoda poškozené společnosti SUXESS, spol. s r. o., tak samotné předložení padělaných dokladů nemohlo způsobit škodu zmíněné společnosti, protože civilní soud dosud o věci nerozhodl. Oproti tomu odvolací soud podle obviněného v napadeném rozhodnutí konstruuje vznik škody jako přisvojení si finančních prostředků z jeho strany. Mechanismu vzniku škody není proto podle mínění obviněného totožný. V tomto směru obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1041/2015, které podle něj řeší zcela totožné právní otázky. Dovolatel je také přesvědčen, že postupem odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, neboť mu nebyla dána možnost se v rámci odvolacího řízení vyjádřit k nové právní kvalifikaci jeho jednání. Dodal, že právní kvalifikace přijatá odvolacím soudem je pro něj nepříznivější a je v rozporu s principem zákazu reformace in peius.

14. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

15. Obviněný P. T., jemuž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. dne 9. 5. 2018, nevyužil svého zákonného práva a do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci se k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřil (ani prostřednictvím obhájce), pouze na výzvu soudu podáním ze dne 9. 5. 2018 sdělil, že souhlasí s projednáním podaných dovolání v neveřejném zasedání.

16. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného P. T. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. dne 24. 5. 2018, podáním ze dne 31. 5. 2018 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a plně odkázala na právní argumentaci obsaženou v dovolání nejvyššího státního zástupce (viz výše). Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání v souladu se závěrečným návrhem nejvyššího státního zástupce obsaženým v jeho mimořádném opravném prostředku s tím, že pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., souhlasí i pro tento případ s projednáním věci v neveřejném zasedání.

III.
Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že obě podaná dovolání jsou ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolateli uplatněné námitky odpovídají dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., o které svá dovolání formálně opřeli.

18. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 2, 5 tr. řádu nebo v § 11a tr. řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu, nebo v řízení před samosoudcem podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu, a místo toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. řádu. Tento dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v ustanovení § 11 odst. 1, 2, 5 tr. řádu nebo podle § 11a tr. řádu, protože jen v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.

19. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

20. Nutno dodat, že Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného (dovolatele), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

                      IV.
                  Důvodnost dovolání

21. Jak bylo již výše uvedeno, obviněný P. T. v podaném dovolání předně právně relevantně namítl, že jednání, které odvolací soud popsal v napadeném odsuzujícím rozsudku, je zcela odlišné od jednání popsaného ve sdělení obvinění a v obžalobě, tj. že nebyla zachována hmotněprávní kvalita jednoty skutku, neboť i když je ve sdělení obvinění a v obžalobě skutek popsán tak, že předložením padělaných příjmových pokladních dokladů byla způsobena škoda poškozené společnosti SUXESS, spol. s r. o., tak samotné předložení padělaných dokladů nemohlo způsobit škodu zmíněné společnosti. Oproti tomu odvolací soud podle obviněného v napadeném rozhodnutí konstruuje vznik škody jako přisvojení si finančních prostředků z jeho strany. Obviněný má proto za to, že popisy skutků jsou natolik odlišné, že nejde o jeden a tentýž skutek. Nejvyšší soud po zhodnocení věci dospěl k závěru, že se jedná o námitku neopodstatněnou.

22. Skutek, kterým byl obviněný P. T. pravomocně uznán vinným, byl v obžalobě formulován tak, že obviněný P. T. spolu s obviněným P. K. v přesně nezjištěné době od 21. 3. 2012 do 18. 2. 2013, na blíže nezjištěném místě, po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu snížit splátky úvěru a úroky, které měl obviněný K. hradit na základě smlouvy o úvěru ve výši 25 000 000 Kč, kterou uzavřel dne 3. 1. 2007 jako jednatel společnosti TRUMF PETROL 2, s. r. o., IČ 2641707, se sídlem Krupská 1749/12, Praha 10, za dlužníka s věřitelem – společností SUXESS, spol. s r. o., IČ 65408802, se sídlem Ke skalkám 62, Praha 10, v níž byl jedním z jednatelů jeho tchán, obviněný T., poté, co byly v návaznosti na výzvu věřitele k zaplacení pohledávky dlužníkem označeny dne 21. 3. 2012 splátky jistiny úvěru ze dne 6. 12. 2007 ve výši 12 808 Kč a 287 192 Kč za splátky úroků, vyhotovil obviněný T. dva fiktivní příjmové doklady, aby nedošlo k ponížení zaplacených částek na jistinu úvěru, tyto podepsal a opatřil razítkem společnosti SUXESS, spol. s r. o., kdy jeden doklad o předstírané úhradě části úvěru jednatelem společnosti TRUMF PETROL 2, s. r. o., P. K. byl vyhotoven s datem 27. 12. 2007 na částku 100 000 Kč a druhý příjmový pokladní doklad byl vyhotoven s datem 19. 3. 2008 na částku 300 000 Kč, ačkoli obviněný T. od obviněného K. žádnou z těchto dvou částek nikdy neobdržel, nemohl je tedy vložit do pokladny společnosti a nevložil fiktivní doklady ani do účetnictví společnosti SUXESS, spol. s r. o., pouze účetní operaci úmyslně předstíral a obviněný K. nechal poté kopie obou fiktivních pokladních dokladů založit do civilního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 104/2012, kdy je vydával za pravé doklady z účetnictví své společnosti, čímž způsobili poškozené společnosti SUXESS, spol. s r. o., IČ 65408802, se sídlem Ke skalkám 62, Praha 10, škodu ve výši 400 000 Kč.

23. Dovoláním napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 6 To 22/2018, byl pak obviněný P. T. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že poté, co byla uzavřena s P. K. jako jednatelem společnosti TRUMF PETROL 2, s. r. o., IČ 26417707, se sídlem Krupská 1749/12, Praha 10, dne 3. 1. 2007 smlouva o úvěru ve výši 25 000 000 Kč s věřitelem – společností SUXESS, spol. s r. o., IČ 65408802, se sídlem Ke skalkám 62, Praha 10, následně obviněný P. T., v té době jednatel společnosti SUXESS, spol. s r. o., vyhotovil dva příjmové doklady, které podepsal, opatřil razítkem, kdy jeden příjmový pokladní doklad o úhradě části úvěru byl vyhotoven s datem 27. 12. 2007 na částku 100 000 Kč a druhý příjmový pokladní doklad byl vyhotoven s datem 19. 3. 2008 na částku 300 000 Kč, tyto přijaté finanční prostředky nevložil do pokladny společnosti, ani na její účet, ani nevložil tyto doklady do účetnictví společnosti SUXESS, spol. s r. o., a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti SUXESS, spol. s r. o., škodu ve výši 400 000 Kč.

24. Na základě shora uvedených skutečností je zřejmé, že skutek popsaný v obžalobě a skutek popsaný v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu se shodují v době spáchání, v osobě poškozené společnosti i ve výši škody této společnosti způsobené. Rozdílná je ta okolnost, že podle obžaloby byla způsobena u žalovaného skutku kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku škoda poškozené společnosti SUXESS, spol. s r. o., předložením padělaných dokladů, zatímco odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstruuje vznik škody u téže společnosti jako přisvojení si finančních prostředků ze strany obviněného P. T.

25. Podle názoru Nejvyššího soudu je nutno dát obviněnému za pravdu v tom jeho mínění, že mechanismus vzniku škody není podle popisů skutků totožný, což však nemusí nutně vést k závěru o tom, že totožnost skutku nebyla zachována. Podle ustálené soudní judikatury se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě, rozsudku, usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt). Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákoníkem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky. Následkem se tedy rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§ 220 odst. 1 tr. ř.) a v tomto smyslu je zachována, nejen při totožnosti jednání a následku, ale také existuje-li shoda buď alespoň v jednání obviněného, anebo v následku jednání. Uvedená shoda jednání či následku, jak již bylo řečeno, nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 361/2006).

26. Nejvyšší soud souhlasí s názorem odvolacího soudu v tom, že totožnost skutku je zachována zejména totožností následku, neboť jak podle obžaloby, byť se pro nedostatek omylu na straně poškozené společnosti (obviněný P. T. totiž přisouzeným způsobem konal v postavení jednatele poškozené společnosti SUXESS, spol. s r. o., při znalosti skutečného stavu věcí, a proto jím zastupovaná společnost nemohla být uvedena v omyl), nemohlo jednat o trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, tak i podle dovoláním napadeného rozhodnutí byla jednáním obviněného způsobena poškozené společnosti SUXESS, spol. s r. o., škoda ve výši 400 000 Kč. Pokud v případě správnosti tvrzení v obžalobě by obviněný P. T. vystavil dva fiktivní příjmové doklady na celkovou částku 400 000 Kč a takto by postupoval v úmyslu umožnit dlužníkovi, tj. obchodní společnosti TRUMF PETROL 2, s. r. o., snížit neoprávněně svůj dluh vůči společnosti SUXESS, spol. s r. o., o 400 000 Kč, jednal by v úmyslu způsobit této posledně uvedené společnosti škodu ve výši 400 000 Kč. V této souvislosti je přitom zcela nerozhodné, zda příslušné fiktivní příjmové doklady ze dnů 27. 12. 2007 (viz č. l. 277 spisu) a 19. 3. 2008 (viz č. l. 280 spisu) vyhotovené obviněným P. T. byly vloženy do pokladny a do účetnictví společnosti SUXESS, spol. s r. o., či nikoliv, neboť z hlediska vzniklé škody postačuje, že tyto doklady byly založeny do účetnictví společnosti TRUMF PETROL 2, s. r. o., což ve své výpovědi potvrdila svědkyně H. K., která zpracovávala účetnictví společnosti TRUMF PETROL 2, s. r. o. (viz č. l. 636 spisu).

27. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že předmětné jednání bylo již v přípravném řízení a následně i v prvním rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci (tj. v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 51 T 129/2014) nesprávně právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku společnosti SUXESS, spol. s r. o., vyplývá, že jmenovaná společnost měla v době spáchání činu dva jednatele, a to obviněného P. T. a P. Š. (viz č. l. 4 spisu). Každý z jednatelů byl přitom oprávněn společnost zastupovat a podepisovat za ni samostatně. Obviněný P. T. byl tedy jako jednatel společnosti oprávněn samostatně za ni jednat. Pokud druhý jednatel společnosti P. Š. nebyl s předmětnou transakcí (tj. vystavením fiktivních příjmových dokladů ze dnů 27. 12. 2007 a 19. 3. 2008) seznámen, neznamená to, že by byla uvedena v omyl celá společnost. Každý z jednatelů byl oprávněn jednat samostatně a ze skutečnosti, že jeden jednatel neseznámil druhého jednatele se svým postupem, nelze dovodit právní kvalifikaci trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku vůči obchodní společnosti SUXESS, spol. s r. o. Jako statutární orgán společnosti měl však obviněný povinnost řádně opatrovat a spravovat majetek dané obchodní společnosti, což nečinil. Svým jednáním by proto při správnosti závěrů uvedených v obžalobě nepochybně naplnil minimálně zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, příp. § 255 odst. 1 tr. zákona, jak bude rozvedeno níže.

28. K odkazu obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1041/2015, Nejvyšší soud podotýká, že dané rozhodnutí na případ nyní projednávané věci nedopadá. V citovaném rozhodnutí měli být podle obžaloby obvinění trestně odpovědní za to, že činili za dlužníka v úpadku úkony vůči jeho vlastnímu majetku takovým způsobem, jímž zvýhodnili část věřitelů na úkor věřitelů jiných. Podle odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně pak obvinění měli být trestně odpovědní za to, že učiněním objednávek za obchodní společnost a zatajením podstatných skutečností týkajících se jejího ekonomického stavu přiměli poškozené dodavatele nakládat s jejich vlastním majetkem tak, aby tím obohatili danou obchodní společnost a aby současně poškodili majetek dotčených dodavatelů. Trestněprávně významné jednání obviněných v tomto případě tedy předcházelo vzniku pohledávek věřitelů, jejichž uspokojení obvinění podle obžaloby zmařili, protože přednostně uhradili jiné splatné pohledávky dlužníka, za kterého jednali. Nejvyšší soud srovnáním shora uvedených popisů skutků dospěl k závěru, že jde o jednání natolik odlišná, že nejde o jeden a tentýž (totožný) skutek. Oba skutky se sice částečně shodovaly v době spáchání (oba skutkové děje se časově překrývaly) a v osobách poškozených, ale nebylo možno konstatovat shodu mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, které měly význam pro hmotněprávní posouzení těchto skutků, a nebyla dána ani totožnost způsobeného následku (na rozdíl od nyní projednávané věci), která byla patrná především z rozdílu v povaze a výši škody, která měla být způsobena oběma rozdílnými skutky. Zatímco u žalovaného skutku, který státní zástupce kvalifikoval jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zákona, byla škoda stanovena jako rozdíl mezi tím, co mělo při poměrném a rovnoměrném uspokojení všech pohledávek připadnout 50 poškozeným věřitelům, a tím, co jim skutečně bylo uhrazeno, resp. neuhrazeno, tak v případě skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a posouzeného jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona se za škodu považovala hodnota celého plnění vylákaného od dodavatelů, tedy pohledávky celkem 26 věřitelů v jejich plné výši. Z popsaných skutečností je zřejmé, že na jednání obviněného P. T. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1041/2015, aplikovat nelze.

29. Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je podřaditelná i další obviněným uplatněná námitka, v rámci které namítl, že právní kvalifikace jeho jednání přijatá odvolacím soudem je pro něj nepříznivější a je v rozporu s principem zákazu reformace in peius. Jak bylo již zmíněno shora, v pořadí třetím rozsudkem soudu prvního stupně v dané věci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 51 T 129/2014, byl obviněný P. T. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu. Odvolání proti tomuto rozhodnutí podali pouze obvinění P. T. a P. K., nikoli příslušný státní zástupce, a odvolací soud následně na základě podaných odvolání uznal obviněného P. T. vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku s odůvodněním, že i když byl uznán vinným přísnější právní kvalifikací, nejedná se vzhledem k uloženému trestu o rozhodnutí v jeho neprospěch, neboť s ohledem na ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. mu byl uložen trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.

30. Podle ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zásada zákazu reformace in peius).

31. U přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se trestní sazba odnětí svobody pohybuje v rozpětí jednoho roku až pěti let (nebo peněžitý trest).

32. U přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku je stanovena horní hranice trestní sazby až dva roky odnětí svobody (nebo trest zákazu činnosti).

33. Z porovnání uvedených zákonných trestních sazeb je zřejmé, že posouzení jednání obviněného jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku je pro obviněného příznivější, proto Nejvyšší soud přisvědčil námitce obviněného v tom, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius zakotvené v § 264 odst. 2 tr. ř., a to i přesto, že odvolací soud obviněnému uložil trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby uvedené v § 206 odst. 3 tr. zákoníku v trvání šesti měsíců odnětí svobody s podmíněným odkladem na jeden rok, neboť se nelze ztotožnit s jeho názorem, že se nejedná o rozhodnutí v neprospěch obviněného, a to i přesto, že mu uložil nižší podmíněný trest odnětí svobody, než mu uložil soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 51 T 129/2014, kterým uznal obviněného P. T. vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, na což právě odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval, ovšem ještě s tím, že zohlednil délku trestního řízení od spáchání trestné činnosti do odsuzujícího rozsudku, kdy obviněný sám svým jednáním tuto délku nezapříčinil (srov. str. 8 rozsudku odvolacího soudu). Vzniká ovšem otázka, jak by se toto projevilo při použití právní kvalifikace podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na zákaz reformationis in peius. Postup z hlediska zákazu reformationis in peius nelze totiž hodnotit jen z hlediska nakonec uloženého trestu, ale i z hlediska použité právní kvalifikace, která má pak význam i z dalších hledisek, jak to vyplývá i z následujících závěrů Nejvyššího soudu. Poukaz v té souvislosti na výrok o náhradě škody (viz str. 8 rozsudku odvolacího soudu) není blíže odůvodněn, zvláště když odvolací soud učinil v tomto směru stejný výrok, jako nalézací soud, a to odkaz poškozené společnosti podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Je proto nutno uzavřít, že odvolací soud tímto svým postupem pochybil.

34. V souvislosti s otázkou právní kvalifikace jednání obviněného P. T. je třeba se zabývat také dovoláním nejvyššího státního zástupce podaným ve prospěch obviněného. Nejvyšší státní zástupce je toho mínění, že předmětné jednání obviněného P. T. mělo být z hlediska časové působnosti trestních zákonů kvalifikováno podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona s trestní sazbou v rozpětí šest měsíců až tři léta, alternativně i trestem zákazu činnosti a peněžitým trestem, a následně mělo být jeho trestní stíhání podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno z důvodu promlčení, neboť tato právní kvalifikace je pro obviněného příznivější než právní kvalifikace podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku použitá odvolacím soudem.

35. Podle zjištěného skutkového stavu věci účinek jednání obviněného a tím i počátek běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 34 odst. 2 věta prvá tr. zákoníku, resp. od dokonání trestného činu ve smyslu § 67 odst. 1 písm. c) tr. zákona (srov. rozhodnutí ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 896/2002, uveřejněné pod č. T 520. v svazku č. 23/2003 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který byl vydáván Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha), nastal ve dnech 27. 12. 2007 a 19. 3. 2008. Podle uvedeného rozhodnutí: „V případě trestného činu zpronevěry podle § 248 TrZ tedy promlčecí doba počíná běžet teprve od neoprávněného přisvojení si cizí svěřené věci pachatelem (pokud tím byla způsobena škoda na cizím majetku v požadované výši), nikoli již od momentu, kdy byla taková věc pachateli svěřena. Těmito daty byly opatřeny příjmové pokladní doklady poškozené společnosti SUXESS, spol. s r. o. Podle uvedeného rozhodnutí: „V případě trestného činu zpronevěry podle § 248 TrZ tedy promlčecí doba počíná běžet teprve od neoprávněného přisvojení si cizí svěřené věci pachatelem (pokud tím byla způsobena škoda na cizím majetku v požadované výši), nikoli již od momentu, kdy byla taková věc pachateli svěřena. Z tohoto hlediska je třeba vyjít ze závěru odvolacího soudu, že v uvedených dnech vyhotovil dva příjmové doklady, které podepsal, opatřil razítkem, kdy jeden příjmový pokladní doklad o úhradě části úvěru byl vyhotoven s datem 27. 12. 2007 na částku 100 000 Kč a druhý příjmový pokladní doklad byl vyhotoven s datem 19. 3. 2008 na částku 300 000 Kč, tyto přijaté finanční prostředky nevložil do pokladny společnosti, ani na její účet, čímž si je přisvojil, a proto ani nevložil tyto doklady do účetnictví společnosti SUXESS, spol. s r. o., a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti SUXESS, spol. s r. o., škodu ve výši 400 000 Kč. Odvolací soud však uznal obviněného vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, z čehož vyplývá, že ze skutečnosti, že posuzovaný skutek časově spadá do doby před 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), nevyvodil žádné právní závěry z hlediska časové působnosti trestních zákonů.

36. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

37. Nejvyšší státní zástupce vycházel ve svém dovolání z toho, že pokud by byl na předmětný skutek aplikován trestní zákon účinný v době spáchání činu, pak by byl skutek posouzen jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona s trestní sazbou v rozpětí šest měsíců až tři léta, alternativně sankcionovatelný dále trestem zákazu činnosti nebo peněžitým trestem. Obviněný však byl dovoláním napadeným rozhodnutím uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody od jednoho roku až do pěti let (nebo trest peněžitý). Posouzení skutku podle zákona účinného v době jeho spáchání bylo tedy podle nejvyššího státního zástupce pro obviněného příznivější již ze samotného porovnání zákonného rozpětí trestních sazeb skutkových podstat trestných činů zpronevěry podle obou porovnávaných právních úprav.

38. Nelze pochybovat o tom, že pokud by bylo jednání obviněného kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry, bylo by nutno postupovat podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, nikoli podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť by to bylo pro obviněného jednoznačně příznivější, a to nejen z hlediska porovnání uvedených zákonných trestních sazeb, ale zejména z hlediska promlčení ve smyslu § 67 odst. 1 písm. c) tr. zákona.

39. Podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Promlčení je jedním z institutů zániku trestnosti (zániku trestní odpovědnosti) upravujícího situace, které nastaly po spáchání trestného činu, ale dříve než o něm bylo pravomocně rozhodnuto, a které způsobují jednou pro vždy zánik práva státu na potrestání pachatele. Podmínky promlčení trestního stíhání upravuje nyní trestní zákoník v § 34 a 35, přičemž dříve platný a účinný trestní zákon v době spáchání činu upravoval podmínky promlčení trestního stíhání v § 67 a § 67a tr. zákona. Tato ustanovení se použijí s ohledem na časovou působnost trestních zákonů (srov. § 16 odst. 1 tr. zákona, § 2 odst. 1 tr. zákoníku).

40. Jak již bylo výše uvedeno, u trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona činila trestní sazba šest měsíců až tři léta odnětí svobody, alternativně bylo možno uložit trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest. Podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zákona u trestných činů s horní hranicí trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta činila promlčecí doba pět let. Naproti tomu v případě trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku je stanovena trestní sazba odnětí svobody v rozpětí jednoho roku až pěti let (nebo peněžitý trest) a podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku u trestných činů s horní hranicí trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let činí promlčecí doba deset let.

41. Trestní stíhání obviněného P. T. bylo zahájeno dne 25. 3. 2014 (viz usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 36 a násl. spisu), přičemž pokud počátek běhu promlčecí lhůty nastal podle učiněných skutkových zjištění dne 19. 3. 2008, kdy byl čin dokonán, k promlčení jeho trestního stíhání (trestní odpovědnosti, trestnosti) došlo při právní kvalifikaci podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona nejpozději dne 19. 3. 2013, tedy více než rok před tím, než bylo dne 25. 3. 2014 zahájeno trestní stíhání obviněného. Nutno dodat, že v případě aplikace pozdější právní úpravy podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak nesprávně ze shora uvedených důvodů učinil odvolací soud, by k promlčení trestní odpovědnosti (trestnosti) obviněného nedošlo, neboť promlčecí doba činí podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku deset let.

42. Poslední námitkou, kterou obviněný P. T. uplatnil v podaném dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně, je jeho tvrzení, že pro něj byl rozsudek odvolacího soudu, kterým byl nově uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, naprostým překvapením, neboť mu údajně nebyla dána možnost se k nové právní kvalifikaci vyjádřit. Nejvyšší soud však na základě zjištění z předmětného trestního spisu shledal, že tato námitka není opodstatněná. Městský soud v Praze jako soud odvolací již ve svém druhém rozhodnutí ve věci (tj. v usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 6 To 189/2017) uvedl, že není vyloučeno, že učiněná skutková zjištění budou modifikovat podstatu trestné činnosti obviněného P. T. směrem k jiné podstatě (za předpokladu zachování totožnosti skutku), a to ať už trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku či zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku (viz č. l. 859 spisu). Obviněný tedy o této možnosti právní kvalifikace, jako trestného činu zpronevěry, věděl, neboť na ní byl v usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 6 To 189/2017, upozorněn, a měl tedy možnost se k ní sám nebo prostřednictvím svého obhájce vyjádřit. Této možnosti však nevyužil, navíc v průběhu celého trestního řízení využil svého práva k věci nevypovídat.

43. Z výše specifikovaných důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 6 To 22/2018 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného P. T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

44. Po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí odvolací soud napraví své pochybení týkající porušení zásady zákazu reformationis in peius a na podkladě učiněných skutkových zjištění pak bude přicházet v úvahu zastavení trestního stíhání obviněného P. T. podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu promlčení.

45. Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je soud druhého stupně vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 9. 2018

prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu