Rozhodnutí NS

20 Cdo 2328/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/30/2019
Spisová značka:20 Cdo 2328/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2328.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Zástavní právo
Dotčené předpisy:§ 261 o. s. ř.
§ 151a obč. zák. ve znění od 01.01.1992 do 31.08.1998
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 3426/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 2328/2019-519


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné KRODOS SERVIS a. s., se sídlem v Kroměříži, Skopalíkova 2385/45, identifikační číslo osoby 26950545, zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti povinné Společenský dům, s. r. o., se sídlem v Otrokovicích, tř. Spojenců 727, identifikační číslo osoby 25300989, zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kachlíkova 891/15,
pro 10 650 221,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 22 EXE 1950/2011, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 17. října 2018, č. j. 58 Co 152/2018-417, t a k t o :



Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 31. 1. 2018, č. j. 22 EXE 1950/2011-387, nařídil podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010, č. j. 17 Cm 43/1998-595, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2011, č. j. 7 Cmo 255/2010-702, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 10 650 221,16 Kč s vyčísleným úrokem z prodlení a pro náklady nalézacího řízení a náklady exekuce exekuci prodejem nemovitostí povinné, a to budovy č. p. XY, část obce XY, způsob využití – občanská vybavenost, na parcele St. XY, a parcely St. XY, druh pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY, na listu vlastnictví č. XY (výrok I.), současně pověřil provedením této exekuce soudního exekutora JUDr. Petra Kociána (výrok II.) a dále zakázal povinné s nemovitostmi nakládat (výrok III.). Dospěl k závěru, že oprávněná je ve věci aktivně legitimována, neboť vymáhaná pohledávka na ni byla převedena na základě postupní smlouvy, přičemž i dřívější postupní smlouvy (pohledávka byla postupně převáděna mezi více společnostmi) shledal bezvadnými. Dále uzavřel, že exekuční titul je po materiální i formální stránce vykonatelný a že k promlčení vymáhané pohledávky nedošlo.

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil a odvolání povinné proti výroku II. usnesení odmítl. Uzavřel, že převod práva ze společnosti označené v exekučním titulu na oprávněnou KRODOS SERVIS a. s. byl prokázán smlouvami o postoupení pohledávek, jejichž formální náležitosti byly splněny, exekuční titul je formálně i materiálně vykonatelný a výrok exekučního titulu odpovídá judikatuře vztahující se k právní úpravě ve znění účinném od 1. 1. 1992 (zástavní smlouva byla uzavřena dne 28. 9. 1992). Povinná byla povinna oprávněné do tří dnů od právní moci rozhodnutí, tj. do 25. 8. 2011, uhradit v rozhodnutí specifikovanou jistinu a příslušenství, a neučinila-li tak dobrovolně, mohla se oprávněná domáhat již dne 26. 8. 2011 výkonu tohoto rozhodnutí (exekuce), avšak pouze prodejem zástavy, a nikoli jinými, jinak obecně přípustnými, způsoby provedení exekuce. Námitku promlčení není soud v této fázi povolán posuzovat.

Povinná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním. V něm namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a má za to, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval § 251 a § 261 o. s. ř., neboť uzavřel, že exekuční titul je materiálně vykonatelný a že dovolatelka dobrovolně nesplnila povinnost uloženou jí exekučním titulem. Vytýká soudu, že na zjištěný skutkový stav použil nedopovídající judikaturu a nevzal při svém rozhodování v úvahu protiústavnost exekučního titulu. Přípustnost dovolání spojuje s otázkami:

a) zda se judikatura uvedená odvolacím soudem vztahuje i na případy, kdy došlo k převodu obligační pohledávky na stát, který je odpovědným za nesoulad mezi právem hmotným a právem procesním, a který tuto pohledávku dále převede na spekulativní subjekt,

b) zda exekuční titul v podobě rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 17 Cm 43/1998-595, s uvedeným enunciátem je materiálně vykonatelný,

c) zda se může dovolatelka dopustit prodlení v případě, kdy je jí exekučním titulem stanovena povinnost něco dát, oprávněná však nemá právo toto plnění přijmout s tím, že oprávněná má pouze právo domáhat se uspokojení své pohledávky vůči žalované jen z výtěžku prodeje budovy (§ 251 o. s. ř.), a

d) zda je nařízení exekuce na základě exekučního titulu, které je protiústavní, v souladu s právem ČR.

Dovolatelka považuje exekuční titul za materiálně nevykonatelný, neboť je neurčitý, nesrozumitelný pro svoji vnitřní rozpornost a bez opory v hmotném právu. Namítá, že judikatura vychází z účelově vytvořené konstrukce, jejímiž autory jsou soudci „Bureš a Drápal“, kteří reagovali na nesoulad mezi hmotně právní a procesně právní úpravou zástavního práva. Exekuční titul považuje za neurčitý s ohledem na uvedení pariční lhůty, do kdy má být plněno, dále pro nejasnost, jaká pohledávka má být uhrazena, zda pohledávka z obligačního vztahu či pohledávka přiznaná exekučním titulem ve výroku I., popř. ve výroku II. Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že enunciát v exekučním titulu je v rozporu s Ústavním zákonem č. 2/1993 Sb. a Listinou základních práv a svobod, konkrétně s čl. 4 odst. 1 (bod 51 dovolání). K vytvořené konstrukci dodala, že ji lze přijmout pouze tehdy, kdy na obou stranách stojí subjekty soukromého práva, ve kterých stát, který tuto úpravu přijal, nemá žádný podíl, resp. není zainteresován na výsledku řízení. V dané věci byla původním zástavním věřitelem Česká spořitelna, a. s., ve které měl stát většinový podíl a která v rámci přípravy na privatizaci převedla nedobytné pohledávky na stát (Konsolidační banka, státní peněžní ústav, Česká konsolidační agentura Praha), poté byla v rámci spekulativních prodejů převedena vymáhaná pohledávka na společnost CDV-1, Ltd., a dále postupně na nynější oprávněnou. Uvedla rovněž, že si také strany v zástavní smlouvě určily maximální rozsah zástavy, a to do výše 13 400 000 Kč včetně příslušenství. Proto také jen do výše této částky může být exekuce vedena, i kdyby exekuční titul určil například částku 1 mld. Kč (bod 27 dovolání). Navrhla, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu, popř. usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že otázky a) a c) jsou otázkami pro nalézací řízení. K otázce materiální vykonatelnosti exekučního titulu dodala, že se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a není ani důvod tuto otázku posoudit jinak. Ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a exekuční titul považuje za materiálně vykonatelný. Podle jejího názoru pak exekuční soud nemůže přezkoumávat ústavnost dotčených pravomocných a vykonatelných rozhodnutí. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka napadla výslovně i výrok I. usnesení odvolacího soudu, o odmítnutí odvolání, proti němuž však v souladu s § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání není přípustné, přičemž jeho přípustnost nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání proti tomuto výroku odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Pokud se týká dovolání proti výroku II. usnesení odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že otázka, jak se zástavní věřitel může v řízení před soudem podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 domáhat uspokojení ze zástavy, byla soudní praxí vyřešena tak, že právo zástavního věřitele může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 1994, sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod č. 13/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/1999). Závěr, podle nějž je žalobce oprávněn domáhat se zaplacení žalované částky z výtěžku prodeje nemovitostí ve vlastnictví žalovaného, nepovažuje za ústavně nesouladný ani Ústavní soud ČR (viz např. jeho usnesení ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. II ÚS 3708/11).

Nadto exekuční řízení stojí na zásadě, že věcný přezkum exekučního titulu je vyloučen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Exekučnímu soudu tedy již nepřísluší přezkoumávat, z jakých důvodů došlo k převodu původní pohledávky České spořitelny a. s. na společnost CDV-1, Ltd.

Námitkou, že zástavní právo zajišťuje pouze pohledávku, dovolatelka zcela přehlíží, že zástavní právo bylo zřízeno i k zajištění příslušenství pohledávky, které vzhledem k dlouhotrvajícímu prodlení mnohonásobně převýšilo vymáhanou jistinu.

Protože dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolatelka v dovolání dále navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem oprávněné na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 7. 2019


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu